Nejlepší dokumenty #7 - Honorable mention

Audience of One (2007)
Ona synopse vyprávějící o starším pastorovi, který zasvětil celý svůj profesionální život vedle kázání také snaze vyprodukovat největší, silně religiózní, film všech dob, vypadá na první pohled hodně zábavně, vnáší do tváře úsměv. Samotná tvorba je zde vedlejší a dokumentární snímek se zaměřuje hlavně na postavu samotného kněze. Překvapený pak divák jest, když zjistí, že tento magor se svojí pošetilostí neoperuje sám, nýbrž má spoustu spolupracovníků/příznivců, kteří jsou ochotni ho do jeho tvůrčího pekla následovat. A podporují ho nejenom finančně, ale investují i vlastní čas.
Magorismus na druhou.

Nejlepší dokumenty #6 - Honorable mention

Waiting for Superman (2010)
Druhý zářez pro Davise Guggenheima, slibuji také, že poslední protože jeho prostřední kytarová etida mě nezaujala. Ale zpět k Waiting for Superman. Hrozně se mi líbil ten osobní přístup, kterým zarámcoval režisér za hledání školy pro své vlastní dítě. Toto zosobnění do reálného života přidává lidského ducha a tak lze odpustit i malou informační základnu stojící na jedno "správném" názoru. Ústřední mluvčí v dokumentu Geoffrey Canada je obrovskou osobností, která překypuje charsimatem (viz. jeho rozhovor v late nigh show u Conana), že mu není těžké nadlouho zakysnout na rtech.
Prohlášením, že ani ten proslulý americký snový diamant není bez kazů jistě nic nového nepoodhalí. Waiting for Superman toto neameričanovi potvrdí - alespoň z oblasti vzdělávacího prostředí.

Nejlepší dokumenty #5 - Honorable mention

Encounters at the End of the World (2007)
Werner Herzog, exkluzivní německý režisér, kterého české publikum zná převážně díky jeho vietnamskému opusu Temný úsvit nebo remakové podivnosti s Nicolasem Cagem Špatnej polda, je v první řadě proslulý dokumentární režisér. V zámoří nabývá téměř kultovního statutu v určitých vodách a jeho komentáře se silným německým přízvukem jsou zdrojem zábavy na mnoho veselých večerů. V roce 2007 přiblížil svoji výpravu na Antarktidu, kde se setkal s lidmi "trvale" tam žijícími a také si zafilozofoval nad životem, vesmírem a tak vůbec (tenkrát jsem to ve svém komentáři pěkně zprdnul, dnes už vím, že to k Herzogovi patří jako svíčky k dušičkám). Člověk se musí podivovat co všechno za obyvatele tam nelezne
Jelikož si na dokument živě vzpomínám i po několika letech, tak přece jenom se zřejmě nejednalo o tlachání do prázdna.

Nejlepší dokumenty #4 - Honorable mention

Meeting People Is Easy (1999)
Prvním z hudebních skvostů dokumentární tvorby je už celkem vousatý. Jedná se o polodokument/poloesej o stavu kapely Radiohead po turné následující vydání legendárního alba OK Computer. Když se nějaký hudební časopis snaží seřadit nejlepší hudební počiny, nikdy nechybí na vrcholu vedle Nirvany a The Beatles hlavně třetí CD od Radiohead. Po masivním úspěchu u kritiky a docenění fanoušků jeli Rádiohlavy nekonečné celosvětové turné, které je totálně vyčerpalo a kapela neměla daleko k rozpadu. Právě tyto měsíce zachycuje ve svém filmu režisér Grant Gee. Jeho sonda do nitra sžíraných duší nemá daleko ke psychickému kreativnímu teroru, který zažíval Francis Ford Coppola ve filipínských močálech při natáčení Apokalypsy. Psychický stav kapely nejlépe dokumentuje archivní několikaminutový nepřerušovaný záběr na znuděného Thoma Yorka při performaci "určitě více než 1000x" přehraného hitu Creep. Nemusím snad poznamenávat, že na přízni ke kapele není hodnocení vůbec závislé.

Nejlepší dokumenty #3 - Honorable mention

The Work of Director Michel Gondry (2003)
Hned zde se můžeme zaseknout, že se nejedná o plnohodnotný dokument, ale dle mého si zaslouží být plnohodnotně "honorably mentioned". Michela Gondryho jistě není nutné filmovým fanouškům představovat, protože si vydobyl své ostruhy v Hollywoodu již svými celovečerními snímky, ale narozdíl od jiných režisérů postavších se na vlastní nohy z videoklipových vod si zaslouží dvojnásobnou pozornost. Nikdy nebyl závislý na technologických pokrocích ve filmovém světě, ale dokázal si přesto na koleně vyrobit vlastní jednoduchá "udělátka", jejichž chápání je mi dodnes zapovězené (např. speciální nástavný "filtr" v klipu Like a Rolling Stone od The Rolling Stones) nebo projevil trpělivost a hravost při klipech The White Stripes. A i když neholdujete hudbě od Björk, Kylie Minoque, či Cibo Matto, Michel Gondry naprosto jejich pokusy o umění svým vizuálním zpracováním zastíní. Proč vyhledávat jednotlivé klipy na youtube, když se dají sesumírovat v jednom megaobsáhlém souhrnu. Obsahuje i několik dokumentárních vložek, z nichž je nejkouzelnější maminka Gondryho projevující upřímnou lásku Daft Punk videoklipu.

Nejlepší dokumenty #2 - Honorable mention

Nepříjemná pravda / An Inconvenient Truth (2006)
Začněme trochu méně seriózně o seriózním problému. Oscaroví Davis Guggenheim a Al Gore při svém prvním střetu s dokumentární tvorbou hned zabodovali na všech tvorbách. Problematické se mohou zdát hlavně dvě skutečnosti: 1) formální strohost, se kterou jsou přednášena "suchá" data a také 2) dvousečné téma, které je mnohými odsouzeno hned v počátcích. Bez ohledu na to jaký máte názor na globální oteplování (slovy klasika "Sere mě") je Nepříjemná pravda tím pravým k vyzkoušení, protože Gore vypráví působivě i zábavně a není těžké mu vysedávat na rtech. Pro studenty povinnost, protože je to každopádně nejlepší přednáška co ve svém životě uvidíte.

Nejlepší dokumenty #1

Na úvod to ještě nerozjedu s normálním seznamem, který bude mít v konečném výsledku třicet položek. Ale nejdříve bych chtěl zmínit tzv. "honorable mention" sekci snímků, které to do seznamu nedotáhly, ale zaslouží si být zmíněny a pokud možno nepřehlednuty.
Honorable mention je bez pořadí.

Na co se teď těším z dokumentární tvorby?

Je teď několik dokumentů, na které se těším až moc.
Jedním z nich je určitě Herzogova Jeskyně zapomenutých snů. Dle mnohých (ne Fuky) jeden z nejlepších filmů loňského roku, i když se k nám dostává s obrovským zpožděním (dokument měl celosvětovou premiéru už na TIFFu 2010). Není lepšího audiokomentáře než toho od Wernera Herzoga.

Povinností pro mě je také Beauty Day. Hlavně kvůli panu režisérovi, jímž je Jay Cheel. Jeden z tahounů podcastu Filmjunku a hlavní tvář The Documentary Blogu. Dokument hovoří o Kanaďanovi Ralphu Zavadilovi, který se jako Cap'n Video stal sebedestrukční hvězdou lokální kabelové televize ještě mnohem dřív než přišli "magoři" ze skupiny Jackass vůbec ke své slávě. Doporučuji nádherný trailer.

Ještě očekávanějším z mého pohledu je každopádně Project Nim. Dokument od tvůrců božího Man on Wire, který je podle mnoných tím nejlepším v letošním roce (že by se po následujících Oscarech o něm dozvěděli i diváci v Čechách). Údajně velmi svěží, chytrý a zároveň vtipný snímek o opičákovi, kterého vychovávali jeho lidští pěstouni jako normálního potomka plémě lidského. Premiéru měl Nim ve Spojených státech v červenci a na dvd nosiče vychází v lednu 2012.