Dostane Nikola Tesla nové muzeum?

Možná také patříte mezi tu ignorantskou sortu lidí, kterým nedochází význam vynálezce srbského původu Nikoly Tesly (1856 - 1943), otce střídavého proudu, který mluvil osmi jazyky, včetně češtiny. V postkomunistických Čechách je stále zakořeněno rozšifrovávat slovo Tesla jako akronym pro technika slaboproudá (či ironicky známý výklad technicky slabé), ale jeho důležitost pro svět byla mnohem větší. Před Marconim vynalezl rádio, x-rays dlouho před Roentgenem, pracoval nad obnovitelnými zdroji energie a mnohem víc... A nesnášel se s Edisonem.
S Teslou jsem se poprvé zřejmě seznámil prostřednictvím videoherní série C&C: Red Alert, RTS strategie, která je dodnes skvěle hratelná (hlavně její nezapomenutelný druhý díl) a tamní obranné věže, tzv. tesla coily si každý hráč okamžitě zamiluje, protože snadno a rozkošně uškvaří objevivší se nepřátele. Dále také samozřejmě v několika snímcích ze kterých mohu jmenovat Jarmuschovy povídky Kafe a cigára a také z kouzelnického opusu Dokonalý trik, kde hrál Nikola Tesla důležitou dějovou roli (v podání Davida Bowieho). Vůbec videohry jsou v referencích na Teslu mnohem aktivnější než filmová/televizní tvorba a tak jsme se vedle Red Alertu s jeho vynálezy setkali například ve střílečkách Blood, RTCW a mnoha dalších.
Ale proč o tom všem píšu? Někteří z čtenářů těchto řádků možná již znají autora komiksů Oatmeal Matthew Inmana. Člověk s neskutečným nadhledem, který nedávno vyjebal s jedním haterem, jež ho soudil za velmi bizardních okolností. Oatmeal vybral pomocí crowdfundingu peníze, které na něm chtěli vysoudit a použil je na dobročinné účely. Díky Bohu za tuto absurdní frašku/žalobu, díky níž Inman získal zkušenosti a hlavně sebevědomí na něco většího. Na trochu zásadnější akci.
Matthew je velkým obdivovatelem Nikoly Tesly a již se ze své lásky několikrát vypsal/vykreslil na svém webu (doporučuji!). Nyní se pomocí crowdfundingové služby indiegogo pokouší vytvořit americké muzeum zasvěcené tomuto zapomenutému vědci. Na Lake Islandu stojí pozůstatky laboratoře a tzv. Wardenclyffské věže, experimentu, který měl zásobovat bezdrátově elektřinou snad i celou planetu. Nyní je pozemek k prodeji buď pro obchodní účely, nebo právě Inmanovi (podporovanému místní komunitou za záchranu laboratoře). Potřeboval jenom 850 000 $ k jeho nákupu... pro začátek pozemek stačí. Vybudování muzea bude stát ještě mnohem více, v řádech miliónů dolarů.

Proto se každý příšpěvek může hodit. Toto bylo moje první zapojení se do crowdfundingu, stačil dostatečně fascinující nápad, sympatický člověk zaštiťující akci svým jménem a jsem na palubě i když vím, že moje šance na návštěvu muzea jsou minimální.
Teď je na kontě neziskové organizace téměř milion dolarů. Vyhazujeme peníze kolem sebe na zbytečnější věci. Třeba na knížku o Teslovi, kterou mířím nakoupit...

Kanďák 2012 - Zápisky o boji otavském #3

Toto je třetí část reportu          1. díl          2. díl

Sobota 7. 7. 2012
Krásný východ slunce jsme sice neviděli, ale zato jsme někteří z nás prožili bolehlavové vstávání. Někdo dokonce vstal zřejmě levou nohou a přivodil si menší zánět ucha. Aniž bych chtěl kohokoliv jmenovat, tak nás začínalo stále častější naříkání unavovat a tak jsme vzali Klárku do města poohlédnout se po místní lékárně. Musím uznat, že ranní procházka byla rozhodně osvěžujícím cvičením a kilometrovou obchůzku kolem vody do Strakonic jsme absolvovali nakonec celkem rádi. Kláda v první otevřené lékárně dostala doporučení si zajít raději na pohotovost k vyčitění svých plachťáků, které si nepříliš pravidelně čistila imho posledních asi 23,8 let. My jsme využili chvilku čekání nejdříve k nákupu v místní jednotě (jednota, síla, bratrství!), kde se nám dostalo pohoštění hlavně v podobě čerstvého pečiva a jednoho taveného sýra, který dodnes, neotevřen, hnije v naší lednici. Cestu zpátky jsme si dovolili obzvláštnit také velkou dávkou zmrzliny na strakonické promenádě - dávka zvaná "dospělá" byla dostatečně silná, aby svým cukrem zabila statného oře či vystačila na hostinu ke středně velké svatbě. Bauy si dal téměř dvě. Vrátili jsme se zpět do kempu a mohli jsme se po rychlé snídani a zabalení kufrů vydat na sobotní plavební etapu.
Slušné počasí nás vítalo, hned na začátku Strakonic jsme se neorganizovaně chytli ve frontě u jezu, kde jsme ve zmatku chytli prvního háčka co byl po ruce. A tak jsem najednou vyjížděl od břehu s Ivčou v popředí. Ne, že bych si chtěl na Zuzu stěžovat, ale osvěžení přišlo vhod a Ivča hlásila, jak je jejím dobrý zvykem - tzn. neustále. Se slovy "To bylo ono?" jsme sjeli i druhý strakonický vodní smrťák a po několika minutách se opět za deště vyměnili do standardizovaných dvojiček. I když jsem opět na chvíli skončil sedět vpředu, tak Zuzka si hrdinně troufla na svůj první sjez. Bez problémů zdoláno. Respect..
Sedmý den v červenci 2012 se jednoznačně zapsal do vodáckých dějin, protože... "king kong padl". Aneb jak bystře poznamenal Honza Kolář k vyklopení Brůnýska (v jistých kruzích je Honza také známý jako generátor náhodných hlášek). Jednalo se snad o první historické vyklopení tohoto velezkušeného, téměř snad i vodního tvora. Tento nečekaný moment zřejmě nedocenila Martina, která od středečního losu o kormidelníka svítila nadšením z bezstarostnosti a bezpečnosti. Tento grandiózní okamžik naštěstí zastínil zbabělost nás všech ostatních, kteří jsme si rychle po nehodě rozmysleli své záměry a inkriminovaný sjez nehrdinsky obešli. Na druhou ruku, za trest, za naše zbabělství, jsme se s Najmíkem docela dost nadřeli. Bára nás také konečně obohatila o svůj náhled na atraktivní kluky... no řekněme decentně, že je na českou holku trochu nestandardní.

"Koukám si takhle jednou v práci z okna. Kolem oběda to bylo. Vidím v protější budově za oknem Báru. A říkám si... Bára"

Zbytek denní etapy měl hlavně zajímavý Bauy, protože chytil nějakou zajímavou běhavku a tak s Eliškou neustále zastavovali ve vynucených pit stopech. Celý den nás provázela rychlejší voda a peřeje byly častější než obvykle, přesto jsme zrovna v sobotu zažili nejkrásnější souloď, kdy jsme opravdu bezstarostně všichni leželi na osmikatamaránu a nechali se volně unášet. Svoboda. Kerouac hadr. Dopoledne propršelo, zatímco odpolední čas byl naplněn sluníčkem - počasí jak vhodné k invazi hovad. Z tohoto důvodu holky neustále protestovaly, že počet hovad se na našich lodích zvyšuje na neúnostné hodnoty. Najmík večer skončil s úchvatným skóre 30 mrtvolek, které volně plavaly uvnitř jejich kocábky.
Večer jsme dorazili do kempu u Putimy. Kde k našemu překvapení, opravdu žádná Putimská brána nestojí. Několik menších zdravotních komplikací... téměř všichni blili a srali. A kdo tvrdí, že neblil a nesral, ten hraje nějakou vyšší balamutící hru na ostatní. Kemp na soutoku (real name) neměl příliš připravená sociální zařízení a tak chlapci vyrazili na punk ke koupeli do vody. Lachtan dorazil.
Večer jsme vyšli do Putimy. Je to pěkná víska. Hlavní ale je, že jsme našli hospodu. Příjemné posezení po celodenní námaze. Proč my vlastně jezdíme vodu, když hlavní je pak to vysedávání v pubu? Nešlo by to udělat jednodušeji? Just kidding Brůny... Můžu jenom říct, že postupně nás jednotlivé skupinky opoustěly a tak je putimská hospoda jen další v řadě, kterou jsme s Bauym zavírali. Společně s HKS holkamí jsme se vydali po půlnoci ztemnělým hvozdem do kempu. Není nad to, když se ninja v takto strašidelném prostředí schová do křoví a čeká na svou příležitost. Ještěže tma zakryvá hnědou velmi účinně.

Neděle 8. 7. 2012
Již v sobotu večer v hospodě začala vzpoura naplno, navíc se zhoršil zdravotní stav na rotě. Došlo tedy k nouzovému plánu, který zrušil krátkou nedělní etapu do Písku. Už podruhé za sebou Honzovi zbyly oči pro pláč nad jeho vlastní dokonalou organizací, kterou mu nevděčníci pokazili :-)
Protože bylo nutné počkat na odvoz lodí, došli jsme tudíž ke konsenzu, že rozdělit se bude efektivnější (ne všichni měli na pondělí domluvenou dovolenou). Větší nemocná skupina odjela během poledne, zatímco my vytrvalí jsme zůstali až do konce a s pivní podporou odevzdali samby, které toho zažily již hodně. Vy lazaři nikdy nepochopíte jak nevrlý číšník nás obsluhoval, jak frajer Bauy ztratil pádlo a mi ho cálovali, jak milá paní nás obsluhovala s kalkulačkou na nádraží v Putimi, jak v Písku přišla buřina a proč nenávidíme slovo "vejvar" vyřčené z Honzových úst. Tak zase za rok?

Co příště? "Pojedeme Podolí!"

Editorská poznámka: Proč je třetí dík kanďák reportu kvalitativně horší než ten druhý? Definitely not so awesome as before. Zeptejte se Najmíka, který si ulejvá nejlepší fotky, kterých jinak máme spoustu.

Toto je třetí část reportu          1. díl          2. díl

Kanďák 2012 - Zápisky o boji otavském #2

Toto je druhá část reportu          1. díl          3. díl

Čtvrtek 5. 7. 2012
Noční seznámení se s mladým párem Adamem a Lenkou, kteří se nastěhovali doslova mezi naše minimalistické tábořiště přidalo, vedle nově kolujícího druhu alkoholu, na strachu i na odvaze před očekávanou vodou. Nakonec nebylo naštěstí vůbec nutno si navzájem pomáhat při boji o holé ani oblečené životy.
Ráno jsme začali naší novou konstantou - Brůnyho očisťujícím cachtáním v říční vodě a hledáním chybějícího mobilu. Tentokráte Eliška byla tou, která po jeho nálezu mohla rozzářit svoji předtím osmutnělou tvář. Osvěžení u kiosku obohatila i podnikavá dívka, která za lidových 29,90 Kč prodávala palačinky ve dvou příchutích. Jestli při nákupu deseti palačinek opravdu vracela poctivě platícímu jednu lidovou korunu se však již nikdy nedozvíme. Aktivní duo Honza-Honza se po obhlídce terénu vydalo pro ukořistění několika samb. Po našem sklizení a spoustominutovém pochodu podél proudu řeky jsme začali nenávidět včera zdánlivě výhodné místo k přespání - ale na druhé straně kempu než byla loděnice. Kurňa to byla dálka. První balení věcí do kanďáků je jakýsi rituál, který každý prožívá a provádí trochu jinak, někdo upřednostňuje poctivé balení jednotlivých ponožek a trenýrek do nepromokavých pytlů, někdo se nepřekoná přes svoji povahu flákače, neobaluje do vrstev a ujišťuje spolujezdce, že se přece na letošní Kanďák nepřijel vykoupat. Proto jsem za chvíli již neměl co dělat a po očku pokukoval po ostatních vodácích, cizích i našich. Ve zdejší loděnici snad všichni místní suchozemské krysy začínají. Nervozita, strach v očích a psychické odmítání varianty "nepřežiji to" je všudypřítomná jako vůně napalmu nad vietnamskou džunglí v šedesátých letech. Atmosféra by se dala rozkrájet pověstným švýcarským victorinoxem. Do tohoto, téměř až hypnotického, momentu k břehu přirazí jedna potopená kocábka, naplněná vodou až po okraj a druhá loď neřízeně proplouvá bez posátky kolem nás. K tomuhle se přece nikdo z nás v Brůnyho verbovací kanceláři nehlásil?

Čtvrtek byl jinak ve znamení slušného počasí, kdy opalovací krémy našly plnohodnotného uplatnění a chytří, připravení se tak nespálili. Ovšem zdánlivě pohodovou plavbu narušil hned první  velmi dramatický okamžik. Popíši z pohledu své osoby. Sjíždíme menší peřejky, jako vždy jedni z posledních, v tom mě můj háček vyrušil z absolutního soustředění a zahlásil "Viděl jsi Klárku, to bylo jak z nějakého hororu?". Otočím svou hlavici a můj jestřábí znak spočine na drásající scéně velmi podobné následujícímu ilustračnímu záběru:

Kvůli nedostatku obrazového materiálu používám ilustrační fotografii.

Loď převrácená, Klárka vysící v prudkém proudu na větvi, po Najmíkovi v tom zmatku ani stopy. Naše plavidlo se nám nepodařilo stočit, ale v několika následujících minutách nás utěšila posádka inkriminovaného plavidla Klárka - Najmík svoji sice přerušenou, ale už zase pokračující plavbou.
Poledne jsme strávili na Rábí, kde jsme dostali možnost příjemně zregenerovat a vydechnout v útrobách udržovaného hradu. Bauy opět udivoval všechna děvčata... a vlastně i mě svým talentem k okodestrukčním zbraním. Jak poeticky a paradoxně toto zní v kontextu hradu Rábí. V disciplínách zahrnujících střelbu z luku, praku či kuše vystřílel, místo obligátní růže z papíru, slušivou flašku nějakého místního moku - jak příhodné pro naši alkoholbandu.

V Bauyho rukách vypadá všechno tak trochu jinak, jako s pokřivenou perspektivou.

Zbytek návštěvy obce Rábí jsme strávili ve společnosti svijanského pivního moku a obědem v místní knajpě. Podávala se svíčková, plněné knedlíky, kuře se žampióny a třeba i výborná rabská směs již jsem byl hrdým ochutnávačem. Nejvyšší čas pokračovat. Z Rábí jsem posílal pohled své kamarádce z Girony, stále nevím zda do Španěl došel, ani jestli si něco zjistila o našem největším badassovi historie, jak ji čumkarta přikazovala (edit: pohled došel o dva víkendy později - happyend).
V žižkově kraji jsme potkali několik lodí s malými práčaty na háčku, připravenými k okamžité vodní palbě po hudných lodích jako byly právě ty naše. To zřejmě inspirovalo a vyburcovalo Elišku k největší bitvě, která se za letošní Kanďák odehrála. Obtiskla se do stránek kronik a deníků jako nejdelší boj, kde nit, trenýrky ani podprsenky nezůstaly vůbec suché. O tomto se budou jednou naše děti učit. První den byl velmi přínosný co se hlášek týče, dostal jsem novou přezdívku Lady Dý, vysvětlil jsem holkám jak pohledem na ochlupení rukou lze snadno identifikovat levou od pravé dlaně. Dalším přínosem byly jistě hodnotné, zatím nepublikované, teorie Bětky o zvětšujících se prsou v závislosti na vodní teplotní stabilitně koupele (resp. rozdíl mezi stavem "scvrkávání" a "k zemi"). Mimochodem: za tepla na "ně" prý lezou brouci [sic].
Další zastávka, tento den již konečná - Velké Hydčice. Ani jsme nezakryli lodě, ani jsme nepostavili stany a přišel obrovský přívalový déšť. Vytopení potkalo většinu stanů, obzvláště toho mrzáka Bětky s Klárkou, který doplatil na rychlostavbu a odměnil se svým majitelům místo sucha a tepla jen velkou zásobou vody. Uvnitř. Naštěstí rychle vysvitlo sluníčko a mohli jsme všechny promočené věci kvapně usušit, aby se po večeři mohlo vyrazit do hospody uvnitř vesnice. Stihli jsme ještě fotbalové utkání za přítomnosti všech hvězdných Honzů, kde bylo vítězství jednoho Honzy korunováno Davidovým ukázkovým zamrdáním snadné loptičky do prostor omřížované kabiny. Ale vytáhli jsme ho. Velká noc v hospodě opět nabídla spoustu zábavy, ať už se jednalo o veselou hudební rodinku uvnitř, která napodobovala, ale nedosahovala kvalit Tap Tap Orchestr (Johnny Cash se musel při jednom songu obracet v hrobě), čuk-čuk-džek, VĚTVÉ a jiné zábavné hry. Lístek s útratou svými mnohými čarami připomínal nevybarvené omalovánky. Spánek s krapánek větší únavou na krku přišel v nejvyšší čas.

"... Antonín dnes, jak před lety dvaceti pěti,
železnou lopatou otvírá pec,
plameny rudé ztad syčí a letí,
ohnivá výheň a mládenec.
Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly,
přikládá plnou lopatu uhlí,
a že jen z člověka světlo se rodí,
tak za uhlím vždycky kus očí svých hodí
a oči ty jasné a modré jak květiny
v praméncích drátů nad městem plují,
v kavárnách, v divadlech, nejraděj nad stolem rodiny
v radostná světla se rozsvěcují..."

Jiří Wolker

Balada o očích topičových

Pátek 6. 7. 2012

Ranní osvěžení vodou klasik, objevení pro mě úplně nového způsobu uzavírání kanďáků a lekce portugalštiny pro začátečníky (víte, že Ronaldinho je malý Ronaldo, tudíž logicky přece malá Bětka je portugalsky Bětkíňo, Honza je Honzíňo a malá Eliška je zdrobněle... Eliška) toť spolu s rychlou snídaní naše ranní příprava na cestu, dlouhou trasu do krásných Strakonic. Sbohem Velké Hydčice bylo nám zde dobře.

Plavba utíkala ten den velmi pomalu, dozvěděli jsme se při společných konverzacích spoustu zajímavých a pikantních informací. Najmík nás např. přesvědčil o své teorii spojeného očního mrkacího nervu se svěračem a potkali jsme albínské kachny, kterým se v jistých zemědělských kruzích říká odborně husy, ne? Tento den se na na naší posádce poznamenal hodně adrenalinově - Zuzka si chtěla vyzkoušet kormidlovat a pozici být ta důležitá, ta vzadu na lodi. Na moje naléhání, že v našem vztahu musí být muž ten upozaděn, jinak to jistojistě nebude fungovat nedala a smutnýma očima mě nakonec přecejen přesvědčila k usednutí do houpající se přední části lodi. Po počátečním zmatkování se ale bleskurychle dostala do rytmu a vzpomínky na moje pomalejší začátky mě v konečném důsledku přivedly spíše do středněsilných depresí. Strach rychle zmizel a nahradila ho čirá nasranost, že všechnu mokrou vodu, i tu ze sebemenších peřejek, schytávám a zachycuji svým oděvem já. V nepříjemném polodeštivém počasí a v etapě se snad největším počtem sjezů nic příjemného, bez ohledu na to, že jsme většinu přenášeli. Vrcholem nekonečného pátečního pádlování byl jistě azyl v Hostince u Roubalů. Přes vyčerpání jsme jen decentně oceňovali vypracovanou postavu servírky a hned po točené limče objednali také jídlo. Omezená nabídka bramboráků, kabanosu a tlačenky byla při pohledu přes otevřené dveře do kuchyně pochopitelná, ale našimi žaludky stále bohužel vítaná. Martina, která se hladem přece jenom protrápila až do Strakonic se mohla večer u smažáku cítit jako vítězka. Hostinec to byl ale opravdu prapodivný, sousedící stůl se oddával dekadentní činnosti, která vypadala podobně jako toto video, a hostinský se hodně konfrontačně ptal "Nějakéj problém, Bětko?".

Hurá na cestu. Báře jsme ještě vysvětlili, že kabaret opravdu není bordel a kotvili jsme v kempu pár set metrů před Strakonicemi. Na to, že se tábořiště nacházelo co by kamenem dohodil od tak velkého města jako jsou Strakonice, tak teda žádná hitparáda. Sociální zázemí téměř nulové (některé z nás donutilo k večernímu punk koupání v řece) a zem tvrdá jak nářadíčko Roberta Rosenberga při intenzivním působení studené vody...

Možná i tyto společné prožitky přispěly k stále více probublávajícím neshodám a menším sporům uvnitř naší výpravy, které nakonec vyvrcholily rozdělením na dvě nesouměrně velké skupiny. Pevně věřím, že zajímavý večer prožil i zbytek bandy zůstavší v kempové hůspůdce. Já mužu tedy popisovat jenom putování do Strakonic statečných Honzů K, B. a N., kterého jsem byl hrdým  svědkem a nadšeným kronikářem. Zde je epos zachycující tuto výpravu:

Výprava do hlubin Strakonic a zase zpátky

Část zůstala v kiosku s prý velkým výběrem,
bodovala s hodně litrovým pivním odběrem.
Krásný to večer přišel na to celodenní pádlování,
kdo tvrdí, že přes samou unavu nevidí, nepřehání.
Na cestu velmi dalekou se vydáváme,
já a tři stateční se mnou v doprovodu.

Zůstat v kempu považujeme za nepohodu,
a tak ve Strakonice literárně světoznámé,
jdeme hledat cíl, a poznání se nevzdáváme.

U prvního jezu potkáme starého opilého barda,
jeho historky, kdy voda lehce lidské životy brala,
nebereme vůbec na lehkou váhu ani mysl.
umřít v peřejích otavských nedává smysl.

Rozkoukáme se kde a co - a hle,
pivovarská hospoda u Papeže,
zabíráme zde místa na zahrádce,
příjemná a pohodlá to jsou sezení,
zdejší starší číšnice je místní vládce,

bleskurychle jídelní lístky rozčlení.
Mladší pohledné servírky si nás nevšímají,
ale nás hlavně místní syté chody zajímají,
vybrané kančí řízečky, vepřová panenka,
jestlipak tu funguje i pojem stravenka?

Legendární větu "ty jsi souložil s mým otcem",
a následný smích chápeme jen já a Brýnísek,
Najmi zas tvrdí: hlavně se před nimi nepodceň,
holky nevypadají na tlupu tupých blondýnek.

Pivo pijeme víc než do zdravého polopita,
ze Sklepničáka jsme učinili našeho favorita,
servírky naše hody kasírují a pub zavírají,

na druhý den vyděláno přece jenom mají.

Noc nekončí, vydáváme se na místní Stodolní,
nacházíme živý bar, který není pro předškolní,
Pivo dáváme opět znovu, tentokrát pšeničné,
Fénixe přes únavu sotva dopijeme,
a nazpět otáčíme, kempu konečně vstříc,
ráno se jenom potulně usmějeme,
že kdykoliv rádi se vrátíme do Strakonic!

Toto je druhá část reportu          1. díl          3. díl

Kanďák 2012 - Zápisky o boji otavském #1

Toto je první část reportu          2. díl          3. díl

Úvodem bych rád věnoval tento text osobě, kterou mám velmi v oblibě. Bohužel letošní akce na vodě se nemohl zúčastnit, tak trochu vlastně i moji vinou - byl by lichý. Míšo, jsi v našich srdcích navždy jednoznačně první volbou!

Michal, který nám i přes své minoritní neduhy velmi chyběl.

Hodně jsem nad pojetím letošní vody, resp. reportu o ní přemýšlel, snaha o originalitu je mi blízká, ale raději bych vše zachytil skutečnosti trochu intimněji, skromněji a upřímně. Doufám, že se nikdo neurazí. Kdo se chce bavit, nechť zamíří sem nebo sem... Protože to se neomrzí. :-)

Letošní voda byla ve znamení velkých změn. Hlavně v osobních životech všech nadšených účastníků, všichni jsme dospěli a velké očekává naše i samotného života od nás je stále před námi. Někteří trochu se zpožděním jsme dokončili ČZU a už ne celý ten zpropadeně dlouhý život je před námi. Co si budeme povídat, já očekávám, že teď už to půjde z kopce. Holkami zmiňované nepříjemně častější hovory o svatbách, dětech jsou plně potvrzenou nepříjemnou pravdou a mezi naše neustále probírané topicy patřila letos hlavně práce. Bezstarostnost některých z nás je pryč a povinnosti převažují nad zábavou. Pro některé první pořádné zaměstnání v životě, pro některé možná i poslední konečná v životě. Já tyto změny nesu těžko a působí spíše depresivně, než osvobujíc. Lidičkové přeji Vám hodně úspěchů nejenom v této oblasti!

Na univerzitě jsem zažil jednoznačně nejkrásnější období svého, vlastně zatím celkem promarněného, života, ale naštěstí jsem potkal nejlepší kamarády. Kamarády snad na celý život, budeme doufám prožívat s spoustu společných okamžiků i v následujících letech - a doufám, že nejenom Kanďáků. S většinou z nich jsem absolvoval i většinu našich kultovních vodáckých výprav. Jsem neskutečně rád, že jsem si svoji pozdně přislíbenou účastí vydobyl místo mezi vodáckými legendami jako je Brůnísek, Eliška a Bauy, kteří již absolvovali všechny čtyři megavýlety (sorry vám ostatním, ale jste prostě loseři).

Osobně bych přisadil, že letošní trip na jih Čech byl jedním z nejlepších, plnohodnotně navázal na reunion na loňské Lužnici a hravě se může rovnat i kultovnímu prvnímu ročníku, který stále nese punc odpannění našich čistých vodáckých blán.

Takhle vesele působila Ivča v roce 2009 na Vltavě (na obrázku se svojí šedou eminencí Zuzou).

Konec sentimentu, jdeme na to.

Středa 4. 7. 2012

Tento rok se mi povedlo nastoupit doslova do rozjetého vlaku, začátek jsem chytil s první skupinou. Letos jsme si totiž, jako úspěšní vysokoškoláci, troufli i na rozdělení na dva bojové oddíly - prví, kterým na jejich práci moc nezáleží a tak trochu se umějí ulévat a druhá grupa makáčů, kteří zůstávájí v práci (ne)rádi bez ohledů na proplacené přesčasy, ale zase se mohou vyvalovat v jistě opojném pocitu důležitosti. Toto je vůbec velká změna proti předchozím vodám, musíme své harmonogramy přizpůsobovat pracovním povinnostem, nedej bože v budoucnu snad i prťatovým nebo snad i těm partnerským/manželským... 

Naše trasa směřovala z Prahy přes Plzeň a Horažďovice do konečné v Sušici. (Jistě) krásné město zápalek ještě během úterní noci zažívalo třetí povodňový stupeň a málem snad i odradilo několik kuřat z našeho hejna. Nebezpečí nehledě jsme zaujali pozice v místním kempu připomínajícím pověstnou špagetovou nudli, kde se sotva jeden stan vešel v jedné řadě. Podmáčené podloží a položená tráva budily respekt z čerstvě opadlé a zesláblé Otavy. Ale náš strach vystřídalo nadšení ze snadného zapichování stanových kolíků, co bychom za tuto příhodnou, kempaři zaslíbenou, zeminu dali ve strakonickém kempu.

I přes slušně alkoholem zásobenou cestu vlakem jsme se rychle vydali na obhlídku místního stánku v kempu. Živý simulátor fronty vedoucí k okýnku nalákal několik zvědavců, kteří se nachytali a strávili několik nepříjemných a hlavně nekonečných desetiminutovek ve společnosti přiopilých a jistě i smradlavých kempařů z nichž většina vypadala, že zde jejich odysea spíše končí.

Snad i delší fronty jsme zažili v Sušici na pivo.

Nám nečekajícím okořenilo posedávání a "čekání" mnou přinesených několik tužek s papírem. Můžete vidět na následujících obrázcích výsledky, kdy jsem Martinu naprosto pokořil a zesměšnil v obyčejných piškvorkách. Dominoval jsem také ve hře, kterou jsem improvizovaně vymyslel na místě - nakresli se ve třech tazích. Co si budeme nalhávat, autoportréty se celkově moc nepodařily, aniž bych chtěl kohokoliv z participujících se malířů-umělců urazit. Fabulace Martiny, s prsy místo bicepsů, působí snad až přehnaně abstraktně, ale jistě by se uchytila mezi Dalího přívrženci a obdivovateli surrealistického směru.

Nadřazenost v piškvorkách je jasně vidět, dokonce i partie proti dvoum soupeřům jsem zvládal slušně.

Postava vlevo nahoře je Martiny autoportrét, vpravo ležím já ve slušivé Nike pracovní kombinéze a dole jsou pokusy Honzy Koláře o vlastní portrét (v ruce drží iPhone) a také jeho nákresy samotné Martiny (s banánem na hlavě). Můj vysněný baráček na tři tahy mi asi nerozpoznáte, co?

Zuza začala dělat první problémy - ztracený mobil se stal velkou skvrnou na slušně se rozvíjejícím večírku. Naštěstí jsme se poprvé (a téměr naposledy) setkali se slušnými lidmi, kteří čerstvě nalezený mobil odevzdávali do kempového kiosku! Respect. Jako klucí, odtrženi od sedmi statečných jsme se od skupiny v plné zábavě trhli a šli vyhlížet další přijíždějící kočičky. Ty nedorazily s přespříliš velkým zpožděním (ČD respect!) a Bětka, Eliška a hlavně Bára se konečně dostavily k potěše našich bránic.

Nespokojeni s frontami v kempovém kiosku jsme se rozhodli přehodnotit priority - současné pohodlí jsme vyměnili za svůdné vítací tabule téměř-nádražní hospody lákající na Svijany. Byl to chyták a promyšlený marketingový tah, nebo neschopnost zabezpečit se dostatkem kvalitního piva? Svijanský maz rychle zmizel a nabídka ředěného gambrinusu udělala z chlapců a chlapů na druhý den chodící, prdící pumy - ne, pohonu na lodi to vůbec nepomáhalo!. Po půlnoci se cizím nedočkavým plavcům naskytla příležitost okusit zdejší vody, místní bazének málem pukl pod náporem skákajících šílenců. Vzpomínky na minulé Kanďáky byly příjemné, přinutily sice Martinu prokouřit spoustu cigaret ve znuděnosti, ale zase jsme Zuzku v reminiscenci na Vltavu překřtili na Pacičku. Zbytek večera jsme strávili hlavně diskuzí nad následujícím rozdělením posádek Samb. Záhadným, mě dodnes nepochopitelným systémem a zřejmě zfixlovaným klíčem bylo rozhodnuto o složení posádek (uváděno v pořadí kormidelník - háček):

• Kapitánka Bára - háček senior Ivča,
• kapitán Bauy - vrchní kuchtít Eliška,
• kontraadmirál oceněný křížem chrabrosti a medajlí cti za přípravy Brůny - bažant Martina,
• kapitán Honza Kolář - nepříliš sebejistý, ale stále motor výpravy Bětka,
• kapitán Najmík - vrchní marod a tester flotilního lazaretu Klárka, ;-)
• a nakonec kapitán David - na vrchol se deroucí poddůstojník Zuzka.

Následná diskuse o spokojenosti a nespokojenosti s losem nebyla příliš přínosná a zažehla několik plamínků nejistoty, umělých roztržek a opovrhování v rámci skupiny. Překážky je nutné překonat. Uvidíme druhý den.

Toto je první část reportu          2. díl          3. díl 

Kanďák 2009

KANĎÁK 2009

[Omluva autora: text  obsahuje příliš mnoho narážek, které většina nepřítomných nepochopí, předem se omlouvám, ale máte jezdit s námi.]

První větší a určitě ne poslední společná akce elitního výkvětu ČZU. Ten se vydal v červnu na vodu, na Vltavu. Čerství bakaláři zamířili na vltavské vody pod přehradou Lipno s konečnou destinací těsně před Českými Budějovicemi (kde by chtěl žít každý; kromě mě teda). Už shánění lidí nám začalo dělat problémy. PaE kruh číslo 20 se projevil jako malý, úzce profilový rybníček pro naplnění výletu. Ukázalo se, že i v jiných koutech ČZU se dá najít dostatečná tažná síla pro těžké lodě. Šup sem s dalším masem a doplníme to naším oblíbeným trojsteakem z oboru HKS.

Další řádky zachycují svědectví (spíše útržky vzpomínek) vyděšeného aktéra, který se chystá poprvé na loď, účastníci ať odpustí nepřesnosti způsobené alkoholickým nápojem jisté značky ze Stocku Plzeň:

Čtvrtek. Vyrážím ráno busem do Prahy. Odjezd je sice až po poledni, ale ještě se stavím pro nějaké "potřebné" věci v obchodě. Ehm, vlezu do tří krámů, všichni prodavači vypadají dost podrážděně a vřelost jejich ochoty nejlépe vyjadřují průměrné teplotní hladiny v Laponsku. Nevadí už se těším na lidi, co jsem dlouho neviděl. Další cesta busem do Prahy dopadá už klidněji, i když na mě všichni divně koukají, že se tahám s celým stanem v ruce a mířím přitom zálesáckým krokem do nejurbanizovanějšího centra Čech. Dorážím zřejmě první na nádraží před všemi ostatními. Brzy naštěstí nalézám alespoň Pavla. První můj pohled spočívá na jeho batohu - je větší než ten můj, mám radost. Vedle je ještě jeden větší, Michalův, koutky úst se mi trochu protahují vzhůru. Postupně doráží i ostatní z nejrůznějších koutů republiky - Příbram, Městec, Kosmonosy či Lány a mají zase větší bagáž. Jeden rozlitý lahváč bereme s klidem jako první vynucenou oběť na oltář boha alkoholu, aby nás následující dny ochraňoval. Mamka Zuzka a tatí Baui se starají o lístky a vedou zbytek do, snad správného, vlaku - při pohledu na Michala mi dochází, že nejsem sám, kdo cestuje vyděšeně vlakem po velmi dlouhé době. Hned u tabulí s odjezdy vlaků nás seřve jedna babča, že jsme moc hluční a neslyší, z důvodu našeho halasného verbálního projevu, hlášení z vyšších železničních míst. Zabíráme tři kupátka v rychlíku do Budějovic. Hned v tom našem se rozmluvíme s týpkem z ČVUT, který nás baví dlouhou cestu historkami z jeho letecké kariéry a nejroztodivnějšími matematickými vzorci na lidské chování. Přichází první karetní zabavení a hned vynáší na povrch první hlášku. Jana zkušeně determinuje, že zelenému svrškovi se přezdívá Kočičák. Řekl jsem dlouhou cestu? Myslel jsem extrémně dlouhou a nekonečnou pouť do vysněných jižních Čech. V Bystřici u Bene končíme, protože za námi práskla rána z bouřky a před námi padly kabely. Fajn trčíme na místě, krátké intermezzo v autobuse, další přesedání na vlak. V Budějicích zjišťujeme, že se stavíme přes Rybník a až následným vlakem do cíleného Vyššího Brodu. Z ČB s námi jede asi bambilion dětí a jsou nějaký vypasený, že by ozdravný fatcamp; potřebujou nějakou léčebnou kůru už takhle zamlada. Při výstupu z posledního motoráčku chytíme největší smůlu dne; holky z HKS zapomenou stan a tak stráví zbytek dne snahou ho získat z ČD zpět (nevyšlo, byly tudíž pravidelně přidělovány do ostatních dvou stanů s hubenou osádkou). Zbytek dne v restauraci na pivě a jídle, a pak spát, zítra je můj velký den.

Pátek. Včerejší plán na přidělování do dvojiček na lodě podle hladiny alkoholu (kdo odchází první pojede s posledním odejdivším, aby se vykrátili) nevyšel, většinou šlo vše přes dohodu. Získal jsem Janu, tajnou [ ? ••✆ ☸ favoritku, jak se ukázalo později, tak i výhodného háčka protože má sílu jak bejk masného plemena limousine - bývalá držitelka republikového titulu v páce se s tím holt nemazlí. Hola! Celý den prší nebo je alespoň silně pod mrakem. Lodě máme na jedenáctou, ale nejsou k dispozici barely, tudíž nabíráme zase časovou ztrátu okolo dvou hodin. Nevermind - šup do hospody. "Někdo" přinesl ferneta druhu Drsoň a tabulku obří čokolády, pochmurná nálada trochu ustupuje, ale prší víc a víc. Bára s vidinou černého zlata a alkoholu konečně ožívá. Po čekání jsme konečně vyfasovali sudy a šup do lodí. "Pohoda, to zvládneš Dejve" si řikám, když vidím vodu v kombinaci se zelenými zabijáky (naše lodě) a vše skrápí lehký déšť. První odvážlivec, kdo vyráží, je Baui s Elitou, asi po třech metrech jízdy jdou ke dnu. Jedna chyba a mrznou v dešti na břehu. Fuj, je mi zima. Janča se tváří ustaraně a nonverbálně mi naznačuje, že s takovým looserem je trumfne a zvládneme to do vody ještě kvapněji. První noha, druhá noha. Sedím, kymácíme se ze strany na stranu, dodržuji zpočátku zlatou radu, abych se nedržel těch bórdek. Náš styl připomíná spíše sjezdové lyžování, a tak se kymácíme od břehu ke břehu jak na horském svahu. 300 metrů cesty a následuje první sjez - nejtěžší. Jana při sledování marné snahy svého kormidelníka ovládnout pekelný stroj despoticky rozhoduje, že to radši přeneseme po břehu. Dobrá volba, hned tento jez si vybral další mokré oběti. Největší problém nám v prvním dnu dělají přistání. K dokonalosti vypracovaný styl „chytni se té větve a drž“ nás několikrát málem zradil, ale stále žijeme (i po třech nebezpečných hrázích) v suchu a nemrzneme. Brzdící technika nás zradí u hospody kde zrovna stavíme… Musíme nedobrovolně čekat alespoň tři čtvrtě hodiny u jezu na ostatní vysmáté. Nahazujeme první kolo našich mnohých slovně fotbálkových utkání, které suverénně prohrávám. Za Rožmberkem (hezký hrad, škoda, že kvůli naším neustálým existenčním potížím na lodi nebylo čas se kochat) se ubytováváme. Následují klasické tábornické úkony jako: dopíjíme ferneta, holky nadšeně letí do sprchy, načínáme bílé víno, kluci vaří, dopíjíme víno, Brůny utopil vše co měl - suší (poctivě až do konce víkendu), načínáme červené chilské víno… atd. Večerní návštěva hospody hned pro mě dopadá tvrdě a fernety i jednou ostudně vyndám horem z trávicího ústrojí, aby je mohly nahradit mladší a čerstvější bratříčci.

Sobota. Ráno kocovina. Zaříkávám se, že už nikdy nebudu pít. Sprcha s duálním režimem vařící x ledová nakonec trochu pomáhá a jsem schopný alespoň usednout v zafixované poloze do lodi. Překvapivě to jde lépe než předešlý den a celkem nám to jde i od ruky. Cílem je kemp Nové Spolí těsně před Krumlovem. Na trase se stavíme v Branné na obědě. Brůny skvěle vymyslel knedlíky s uzeným. Mňam, po tvrdém režimu na naší lodi („Makej kormidelníku, na driftování zapomeň“) přestávka velmi pomáhá a úspěšné zavedení kódového označení KNNK pro návštěvu toalety zvedá náladu do úrovně vysokého entusiasmu. Ustavičně nám chybí dvě lodě. Nepřekvapí, když zmíním, že v jedné z nich je Bára, neustále soulodící s cizími loděmi a doplňuje vlastní úroveň alkoholu na extrémně stabilní vysoké hranici. První ztráta hlasu přichází u Zuzky, asi moc řve na svého kormidelníka. Těžký sjez. Kámen na konci. Přenášíme baťoh z předku lodi, abychom neztratili čas spoustou zbytečného vylévání vody. Cestou s báglem vidím chlápka, jak se rozeběhne přes silnici, a po odrazu ze svodidel se neskutečně rozseká asi po dvoumetrovém letu. Jeho ležící tělo mlčky obcházím. Během ubytování v kempu se vaří, koupe (Baui předvádí v řece exkluzivně lachtana); jiná skupinka se vydá do hospody na obhlídku. Náš stan předvádí svojí první metamorfózu a má úplně jiný tvar než předešlou noc. Počet stanů jsme hluboce podcenili. Dali jsme si pivo z kempu na cestu a vyrážíme do města. U prvního mostu je splav s cedulí hlásící „na vlastní nebezpečí“. S myšlenkou, že jestli ty ostatní nebyly nebezpečné, tak tento je jasnou cestou do záhuby, pokračujeme do centra. Krása, spousta Asiatů s fotoaparáty, opravené baráky jak z Dubrovníku, asi deset vodních zatáček přímo uvnitř města. Koukáme na sjezy (ve městě jsou celkem čtyři) a nakonec při cestě z hradu zapadáme do luxusní restaurace U Švejka. Už při prvním projití okolo jsme málem ztratili Báru právě v této hospodě (btw: ztratily se s Evčou o pár minut později, ale pouze v ulicích bez piva). Výborné řezané dvanáctky doplněné nějakým tím zákuskem otvírají zábavný večer plný diskuzí o Dykovi, Mladých pannách a jídle - cibulové kroužky, tatarák a podobné chuťové skvosty se vystřídají na stole. Dopijná (tohle slovo asi neexistuje, co?) v kempu již nesklidila úspěch a kvůli zimě jsme zalehli do stanů. Dlouhá diskuse s Klárou o kanďácích zakončuje celý den doslova do fyzického vyčerpání organismu.

Neděle. Třetí den na vodě následuje počasím ten předešlý - slunečno jak sviňa, spáleniny přibývají na většině těl. Ranní vycházka do města za lékárnou je neúspěšná. Asi proto, že je neděle. Někdo má střevní chřipku (nechci ubožáka jmenovat) a tak má jeho spolujezdec veselou cestu od počátku zaručenu. Další nemocní. Brufen to jistí. Do lodí. První smrtelný sjez nakonec není tak složitý a s odlehčenou lodí ho projíždíme. Další zvládáme znova suchou nohou… i když se většina (čtyři z šesti) lodí udělá. Následný dlouhý průplav neskutečně podělá náš kormidelník. Ježíš, málem jsem nás vyklopil, když jsem v panice chytil bórdky na všech stranách. Poslední a Krumlov je za námi. Končíme ve Zlaté koruně. Prý nejhezčí kemp na Vltavě. Není důvod nevěřit průvodci a Pavlovi. Stavíme stany, náš vypadá opět úplně jinak a při slabším větru vypadá jak postižený. Náš retardovaný stan je asi o metr nižší, ale počet lidí ubytuje snad večer stejný. Koruna má nejlepší kempovou hospodu, a tak se zakončení dne v ní protáhne asi do čtyř hodin do rána. Naše loď vypije většinu zásob ferneta, co na baru je. Jana sní asi pět jídel a vypadá stále hladově. HKS se konečně naučí alkoholovou hru Čuk Čuk Džek. Hospoda naštěstí vaří do slušných pozdních hodin i pizzu. Při dostatečně vysoké hladině vyprávím historku o mé cestě z oslavy bc. domu. Sklízí slušné ovace a giganticky mě u srdce těší pobavení ostatních. Hanba vycházející z pointy celého příběhu není v Koruně přítomna. Chvilku sedíme i u ohně u stanů. Pavel chybí. Pavel usnul na lodi asi dvacet metrů pryč u úplně cizích stanů; vynikající fotky.

Pondělí. Ráno počítáme ztráty. Střevní chřipka a nachlazení jsou již nepřekonatelné a tak Bára a Evča :-) vyráží rovnou z Koruny domu, alespoň, že se pravidelně denně odměňovaly zlatou medailí / fidorkou za kvalitní jízdu. Přestalo svítit slunce, a tak je plavba v zamračeném počasí celkem stereotypní. Na vodě skoro ani živáčka, všichni odjeli po neděli domů. Dostavuje se celková únava a letargie, z posledního dne lodění je většina otrávená. Míjíme po cestě Mladou pannu / Dívčí kámen --> kemp s údajně legendárními „velmi nevyhovujícími podmínkami“ pro žití. Je to dyk! Boršov nad Vltavou je konečná, zanecháváme lodě svému osudu v loděnici (kterou zmateně dlouho hledáme) a hledáme hostinec před odjezdem do Budějovic. Kdo by otvíral blízkou restauraci v pondělí, a tak po velmi vzdálené cestě dorážíme do hospy, kde nás velmi „milý“ číšník vybaví smažáky s hranolkami na cestu. Šup do Budějek, máme pár minut času, krátké loučení, protože vyrážím s příbramskými poutníky směrem na Těšín/Zdice. Zbytek prý dorazil se zpožděním (ale menším než ve čtvrtek) do Prahy také úspěšně.

Shrnutí? Dle mého skromného názoru velmi povedená akcička, která bude mít nejspíše následníky v dalších letech. Pro účastníky už nikdy nebude sud barelem, ale kanďákem. Pro většinu už nebude kočičák označení malého a milého kocourka. Dívky se nikdy nedozvědí význam zkratky KNNK. Pro většinu to byl ostrý křest ohněm, co se lodění týče, přesto jsme jako tým uspěli. Trumfneme to příští rok? Motivace na příští rok? Vidět, jak se já konečně cvrnknu do vody, tam přece nesmí nikdo chybět.

Váš dopisovatel David

Hesla výletu:

Kočičák

Kanďák

Bórdky

Sjez

KNNK

Drsoň

Jasoň

To je Dyk!

Mladá panna

Bludný Holanďan

Osazenstvo kanďáku:

Bc. Honza Bauerů

Bc. Brůnovic Honza

Bc. Burešovic Pavlík

Bc. láneckej Míša Havlíků

Bc. Zuzka od Herrmannů

Bc. Dejf Humlů ze Zlatejch Hředlí

Bc. Kaiserovic Evička

Bc. Janča Melezínkovic

Tamta Bc. Müllerovic Barča z Kosmonos

Bc. Nachtigalovic Klárka

Bc. Ivča od Rovných

Bc. Eliška Vedralů