Tři solitéři

Zajímavá náhoda, že tři výrazní umělci, tři ostřílení frontmani, tři zpěváci s jedinečnými hlasy, které sleduji jak ostříž, vydali svá sólová alba téměř během jednoho měsíce. Tři má nejočekávanější alba roku právě vyšla/vycházejí a dvě z nich mohu již s klidným srdcem doporučit.

Damon Albarn - Everyday Robots

Je to tady, kdo stál v 90. letech na té nejsprávnější straně hudební barikády v UK (rozumněl Oasis vs. Blur) se konečně dočkal. O sólové desce Damona se mluvilo vpodstatě od vydání posledního, rozlučkového alba Blur (po celých dlouhých JEDENÁCT let!). Mezitím nás Damon Albarn jako mimochodem pravidelně obdarovával svojí hudební genialitou - navrátil se do Afriky, kterou si zamiloval při nahrávání Think Tank, ovládl svět a hudební žebříčky s animovanými Gorillaz, neúspěšně nastartoval superkapelu The Good, the Bad & the Queen (a ještě jednu navíc), zkusil si orientální operu a jen tak mimochodem se usmířil s klukama z kapely. Sakra to je celkem dlouhý a produktivní výčet, aneb co by za tu špetku tohoto autorského talentu dala polovina šoubyznysu. Ale všichni jsme čekali pod co se podepíše vlastním jménem. A koncem dubna jsme se dočkali oficiálního vydání Everyday Robots. Deska velice poklidná (fanoušci Gorillaz se nedočkají hostujících frajerů ze světa hip hopu), která si plyne vlastním pomalým tempem téměř až míjí posluchačovo ucho. Na první poslech snad výrazně zaujme jenom hitovka s nosným refrénem Heavy Seas of Love. Sem tam zahostuje produkující Brian Eno a v jednom tracku také Natasha Khan (Bat for Lashes) - určitě překvapivý tah, s přihlédnutím kolik umělců Albarn za poslední léta potkal a spolupracoval s nimi (viz. třeba desky Gorillaz). Poslechl jsem si desku jednou, možná dvakrát a nepříliš ohromen ji na na pár týdnů odložil. A pak se mi náhodou připletlo do cesty toto:

(původní video zmizelo, nahrazeno oficiálním videoklipem)

Živá promo ukázka z Tonight Show Jimmyho Fallona, s propracovanou kompozicí a neodolatelnými smyčcy na pozadí. Albarn mě svým soustředěným projevem naprosto uhranul a poukázal, že bych měl albu dát rozhodně druhou šanci. Hned objevuji další, mnohem hlubší vrstvy a právě ta úvodní, zarážející rozvážnost se perfektně hodí k hudební barevnosti a promyšlenosti každé noty. Stálo jedenáct let čekání za to? Nevím, budu se snažit najít odpověď dále, ale i kdyby ne, vynikající deskou tihle Roboti pro každý den jsou.

Hamilton Leithauser - Black Hours

Druhým tipem je čersvá novinka od frontmana The Walkmen. Jedni z mých pokladů, na jejichž show v Denveru a hlavně v Barceloně (kde představovali tehdá čerstvou a hlavně výbornou desku Lisbon) nikdy nezapomenu. The Walkmen si v současnosti dávají kreativní pauzu a téměř všichni členové kapely hodlají osobní volníčko využít k tomu, aby na nás valili svůj sólový materiál (pamatujete na pauzu The Strokes?). Samozřejmě deska zpěváka a nejvýraznějšího člena (sorry kluci...) je tou nejočekávanější. Hamilton má hodně osobitý hlas a už na dvou singlech vydaných k podpoře releasu Black Hours dokazuje, že se dokáže odklonit od hudebního stylu domácí kapely. Řízná Alexandra i atmosférická 11 O'Clock Friday Night jsou jasné hitovky, které vlezou pod kůži.

Zbytek desky nezůstal pozadu a deska utíká neskutečným tempem, že jsem po jejím skončení nevěřil, že se stopáž přehoupla přes standardních 40 minut. A tak jsem zmáčkl PLAY a sjel ji znovu. A vy byste neměli váhat a odvážit se k tomu prvnímu. Pokud upřednostňujete vidět ukázku z živého hraní, mohu jenom doporučit klip z jiné Tonight Show, kde Hamilton svoji prosloulou živelnost z The Walkmen nezapře.

Jack White - Lazaretto

Třetím do party je matador Jack White. O něm snad nemusím více dodávat, jeho druhá sólovka vychází nadcházející úterý (10. června), jmenuje se Lazaretto. A dle prvního singlu bude zřejmě přímo navazovat na předchozí počin Blunderbuss. Co si budeme povídat, Jack White je supertalentem a vpodstatě cokoliv co vydá mu baštím.

Mimochodem pokud vás Jack White neustále udivuje, sjíždíte na dvd originální turné The White Stripes z Kanady, neměla by Vás minout jeho akce k letošnímu Record Store Day - mediální stunt a nejrychleji vydaná deska na světě.

Co takhle nový videoklip?

Také si někdy při poslechu hudby do sluchátek v hlavě vykreslujete vlastní videoklip? Mně se to vlastně stává docela často, tak například:

Je pekelně horké léto. Jsme někde uprostřed Arizony a při teplotách daleko za magickou hranicí 100° Fahrenheita vidíme muže, jež má na sobě ošuntělé, opracované džíny a bílý, bavlněný nátělník. V ruce kladivo a ve rtech si přidržuje hřebíky těsně předtím než je několika přesnými údery zatluče do ukázkově ohoblovaného trámku. Očividně staví něco ze dřeva, ale my jako diváci nemáme příležitost zjistit o co so jedná. Potí se. Detail na jeho tvář prozrazuje, že má bradku a kudrnaté vlasy a je více než podobný zpěvuku Chrisi Cornellovi. Je to on, žluté kamerové filtry za slunečného počasí okazují k MTV videoklipové estetice, netočil tento klip snad Michael Bay? Nechybí samozřejmě sličná bruneta, musí být na hranici dvacítky, je bohem obdarovaná na správných místech a potrhané džínovinové kraťásky už nemohou snad být kratší. Pomalým krokem se přibližuje k pracujícímu muži s citronovou limonádou v malém džbánku. Skrze nádobu se odrážejí sluneční paprsky v čerstvě nakrájeném citrusu. Ale muž ke krasavici, ani k osvěžujícímu nápoji vůbec nevzhlíží, je totiž příliž zabrán do svého projektu. V rychlé montáži vidíme mnoho silných thorovských úderů kladivem, elegantních švihů dvojmužnou pilou, kterou obsluhuje sám. I když se potí stále více, práce mu jde očividně od ruky. Ve zrychleném záběru vidíme pohyb slunce po obloze, jak se den nachyluje a zlatá hodinka, kdy se sluneční paprsky naposledy tetelí, se blíží. Chladivý večerní vánek už si brousí zoubky a čeká na svou příležitost, kdy zchladí vyprahlou krajinu, kde jenom zežloutlá tráva roste... Práce je hotova, ve vzduchu je cítit vůně dřeva, kamera se pomalu oddaluje od detailu k celku a my vidíme co muž postavil. Altán.

... no a pak si dohledáte jaký videoklip ta píseň ve skutečnosti má a jste tak trochu zklamaní, protože je jenom minimálně homoerotický.

Přeceňovaný Temný případ?

Jednou za čas to TO dorazí. Obrovský hype nad televizní sérií, který prostě zahltí všechny internety, twittery a friendfacy. Nedá se tomu uniknout, protože o tom úplně všichni zasvěceně debatují a rozebírají nejmenší detaily. Vymýšlejí teorie a zakládají uctívající sekty.

Poprvé jsme to mohli zažít před mnoha lety u Ztracených (ty vado, už je to deset let od premiérové řady), periodicky se to opakuje u každé série Hry o trůny (nebyl jsem schopen překousnout ani první epizodu) a v loňském roce nás přehltil povyk okolo končícího Bryana Cranstona v hlavní roli seriálu Breaking Bad. A letos? Všichni kolem mě dostali smrtící úder na solar, HBO před týdnem dovysílala první řadu Temného případu.

Právě tento seriál měl dle mého asi největší mediální pokrytí v historii televize, zmíňkám a narážkám o něm se nepodařilo uniknout nikomu, kdo občas otevře zahraniční záložky ve svém browseru či umí naladit i nečeskou televizi. Vše navíc ještě umocnilo perfektní načasování s oscarovým ceremoniálem, kterému samozřejmě opanoval znovuzrozený Matthew McConaughey, jeden ze dvou hlavních tahounů Temného případu. Pokud posloucháte šest podcastů (nejenom o filmu) a v pěti z nich se povídá právě o tomto seriálu, musíte uznale pokývat hlavou nad profesionálními PR hlavouny HBO.

Mé důvody k naskočení do vlaku byly až trochu moc praktické - po zjištění, že sezóna má jenom 8 epizod, bude dějově ukončená... a hlavně v okamžiku rozhodnutí již do finále nezbývalo mnoho dní. Také koncept unikátních postav, které se nejspíše příští rok nevrátí mi přišel super a umožňoval zakončit řadu téměř jakkoliv.

Hype je opravdu obrovský a oslavné chorály na právě ukončenou sezónu mi přijdou trochu přehnané. Hlasy o nejlepším seriálu všech dob jsou přece jenom dost předčasné. Nelineární, zavádějící vyprávění už jsme viděli u jednoho známějšího Japonce před více než šedesáti lety, dva protichůdné detektivy téměř stejných proporcí před dvaceti a intenzivní využití amerického jihu v seriálu HBO před šesti. Rozhodně bych neoznačil Temný případ za ukázku originální práce, ale pečlivě vysoustružený kámen s pevnou vizí - vše odrežíroval samotný Cary Fukunaga, jehož možná před pěti lety zaregistrovali poprvé se snímkem Sin Nombre. Herecké výkony se budou přetřásat v diskuzích až na začátku, možná jenom škoda, že přesného Woodyho Harrelsona uvidíte zmíňěného vždy až na druhém místě, ačkoliv si to dle mého nezaslouží. Hutná atmosféra odkazuje na nejlepší fincherovky a každý dolar, který kabelovka napumpovala do technických parametrů se desetinásobně vrací. Celkově se mi tedy asi seriál v jeho první ročníku líbil, se stejným hereckým obsazením mě už asi do toho druhého nenaláká, ani teď nepřepíše seznam mých deseti oblíbených seriálů na čsfd. Rozhodně ale stojí za vidění, protože je ukázkou jak pevný monolit dokáže otesat tvůrce s jednotnou vizí.

HBO si to tentokráte naprosto brilantně propočítalo a dává publiku přesně to co žádá. Přávě teď je druhým nejvýše hodnoceným seriál na čsfd a má těžko uvěřitelné hodnocení 9,5 na imdb. Otázkou pochopitelnou tedy je, kam se budou odvíjet následující kroky a jestli poznáme další Skutečné detektivy.