Možná jste si všimli, že tady něco chybělo. Že jsem možná v plném návalu radosti z návratu tento blog po dokončeném americkém dobrodružství opustil? Pravda je ale trochu jiná. Vedle nedostatku času jsem totiž stál před důležitým životním rozhodnutím, které jsem trochu z pověrčivosti, trochu z nedostatku informací nechtěl zakřiknout ani vlastně vyřknout nahlas. V Londýně jsem měl totiž domluvený pracovní pohovor.
 |
| Znakem Denveru je modrý medvěd, Londýn má kohouta |
Ale popořadě. Do Londýna jsem dorazil v sobotu ráno, velmi unaven z Islandského dobrodružství, ze kterého ani krátký spánek na palubě letadla mě nevyléčil. Navíc rozbitý kufr moc nepomáhal, abych se mohl flexibilně pohybovat a tak jsem se vpodstatě z letiště/nádraží Victoria vymotal až v pozdních odpoledních hodinách. Ve městě jsem se měl sejít s kamarádkou ze střední, milovanou Eve, jež se v březnu/dubnu odstěhovala a začala hledat štěstí v hlavním městě Anglie. Pracuje v zapadlé Costa kavárně (takový britský Starbucks) v Brixtonu, a tak jsem neměl vůbec problém místo nalézt. Když jí konečně skončila šichta, přesunuli jsme se už jenom do jejího bydlení, kde jsme se v doprovodu jejího nového přítele už stihli jenom zajít najíst a já únavou urychleně usl.
Už nepamatuji, kdy jsem naposledy spal tak dlouho, ale vzbudit se okolo poledního se mi dlouho nepovedlo. Tudiž neděle ráno zabitá. Cítím se provinile, vidím Eve po více než roce, zadarmo mě hostí a já se jí odvděčím pouze projevy únavy, apatie a nezájmu. Dnes má volno a tak mám jediný čas na "památky" a trávit quality time s ní. V Londýně už jsem dvakrát byl, ale nikdy předtím jsem neměl čas a přiležitost vyrazit do proslulého Imperial War muzea - asi nejproslulejšího vojenského muzea na světě. Jaké bylo překvapení, když jsme zjistili, že je z větší části zavřené a přestavuje se k výročí příštího roku. 2014 bude hlavní exhibice připomínat začátek první světové války. Prolezli jsme alespoň několik menších přidružených "vojenských" galerií, zajímavé, ale rozhodně neuspokojující. Jako poslední záchvěv americké svobody zvu Eve na pořádný americký hamburger. Našli jsme totiž, že do Londýna expandují Five Guys, jeden z nejlepších amerických fast-foodů. Večeře rozhodně stála za to, a myslím, že Eve našla jedno z jejích nových oblíbených míst ve městě. Škoda, že místní ceny jsou dost vysoké a rozhodně ne tak dostupné jako v USA. Vůbec Anglie je cenově zhruba na úrovni USA, ale platí se stejné množství liber jako v Americe dolarů - tudíž, zvláště pro Čecha, je neskutečně drahá.
 |
| Pomůžou tyhle pomožky ke štěstí? |
 |
| Naprosto šílená ranní špička |
V pondělí přišel den D. Můj pohovor ve městě Basingstoke, asi 40 minut jihozápadně od Londýna do firmy CRM Technologies. Vzal jsem si svoje "šťastné" ponožky a dorazil do městečka. Odevzdaně jsem se nechal do firmy dovésti taxíkem ( a při cestě zpátky zjistil, že mě první řidič pěkně povozil a natáhl). Pohovor probíhal celkem bez problémů, pozice Digital Systems Engineer vpodstatě vyžaduje vlastnosti jež mám a náplní práce jsou činnosti, které jsem v posledních 12 měsících vykonával v Denveru. Odjíždím s dobrým pocitem, že jsem nic nezkazil, a v druhém kole následujícího dne nemám co ztratit. Po návratu na londýnské nádraží Waterloo se trochu procházím historickým centrem a přemýšlím, že žít bych si tady alespoň zkusit měl. Večer se zase scházím s Eve a zajdeme na večeři do indické restaurace. Jak typické pro UK stále využívat znalostí a zdrojů svých bývalých kolonií.
Můj poslední den na ostrově má jasně daný scénář. Ráno se sejdu s šéfem CRM v centru Londýna, vrátím se zpátky do bytu Eve pro kufr a pomastím na letiště abych stihl let domů. Nevěřil bych, že trocha tohoto cestování největším evropským městem mi zabere opravdu celý den! Ráno při cestě do centra nestíham žasnout jak moc lidí spěchá stejným směrem, jak směšně vypadají přecpané autobusy, soupravy metra i samotné zastávky. Na pohovor v hotelové lobby dorážím přesně a i druhý pohovor dopadl celkem pohodově. Jsem nervozní, ale naprosto realisticky si uvědomuji, že se nehlásím na žádnou vypsanou pozici. Oslovili mě na základě mé kvalifikace a v případě dohody nemá ani jedna strana co ztratit. Loučíme se okolo jedenácté a já pospíchám zpět domů pro kufr. Po cestě se chci zastavit u Eve v kavárně a alespoň jí poděkovat, ale tato změna kurzu mi nakonec úplně rozhodí časový harmonogram. Je hrozně stresující, když sedíte v autobuse, víte, že ještě hodinu budete a přitom jde o minuty. Hodina zpět na byt, s kufrem musím vlakem zase zhruba hodinu abych se dostal do centra a teprve odtud mohu chytit dvouhodinový autobus na letiště. Na Stansted přijíždím opravdu na poslední chvíli, musím rychle ještě odbavit nadpočetný kufr a modlit se za bezproblémový přesun po letišti. Vzpomínáte si jak rodina McCallisterů v sérii Sám doma pobíhá po letišti? Nervozně poskakuji u bezpečnostní kontroly i u vláčku na můj terminál. Nakonec už ale stojím ve frontě, slyším češtinu a cítím vůni smažených řízků. Jsem tu správně a tohle dobrodružství, tenhle třináctiměsíční trip a pravý americký sen skončil...
DenverChicagoCleveland"Maine"BostonNew YorkWashingtonPhiladelphiaAtlantic CityNew YorkReykjavikLondon- Prague!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat