Conan 1.0

Nikdy jsem v minulosti nebyl velkým příznivcem talk show, českého Krause nesnáším, i tak chválený Šíp se neustále opakuje a jeho "milý" humor a "vtipné" poznámky vlastně nejdou nikdy moc hluboko. Ale je tady jeden král. Neusedá na trůn na České ani jinak Cool televizi, ale čtyřikrát týdně obšťastňuje své fanatické publikum na americké kabelovce TBS. Conan. Počet jeho příznivců je v ČR dle mého slepého odhadu do dvou tuctů, ale tenhle dvoumetrový Conan O'Brien z Bostonu s výraznými Irskými geny je hodný pozornosti čecháčka, kterému se dostane americká popkultura nejenom v rámci TN, když M.I.A. ukáže prostředníček při SuperBowlu.
Conan je jeden z nejvtipnějších borců co působí v Hollywoodu, za svých 27 let v kolébce snů je podepsán hlavně jako scénárista pod spoustou klíčových projektů amerického zábavního průmyslu. Ať už jde o jeho začátky v Saturday Night Live, či pár hodně starých epizod Simpsonových. Ale hlavně šestnáct let moderoval Late Night Show, na jejímž vrcholku dostal nabídku, která se neodmítá. The Tonight Show. Největší talk show, která běží na celostátním NBC nepřetržitě od roku 1954! To je ta Show ze které byl vyplesknutý Joey, Seinfeld i Vincent Chase, když byli pozváni. Nejslavnější moderátor Johnny Carson zde zatvrdnul na 30 let a jeho nástupce Jay Leno zde hostuje již také téměř 20 křížků. Po neblahé zkušenosti při které bylo zakončeno moderování Conana návratem právě Jaye Lena zpět k pohovce Tonight Show odešel Ginga-Ninja do "ústraní" (delší vyprávění, k večerní četbě třeba zde). Conan si po téměř roční pauze, kdy kvůli právním oplétačkám jezdil se svou show live (!) turné po amerických velko/maloměstech, zařídil vlastní, výše zmíněnou talk show na TBS - existuje moc pěkný dokument sledující právě toto období s příznačným názvem Conan O'Brien Can't Stop.
A právě proto zde píšu k přiblížení českéhomu divákovi o co jde, Conan je instituce, může si dělat téměř co chce a jeho diváci ho milují. Za téměř 250 epizod co jsem s ním (necelé dva roky) jsem dostal obrovskou porci zábavy i kulturního rozhledu. Doporučuji se zakousnout také a alespoň občas, v závislosti na zajímavosti hostů, si toho Ďábla občas dopřát (btw: ale pozor, právě neznámí hosté umí často překvapit). Výčet gagů nemá smysl, ale jen poukázal na perfektní epizodu s Willem Ferrellem z května 2011 - Beardpocalypse. Nemyslíte si snad, že jenom náhodou si Will Ferrell vybral Conana k oznámení pokračování Zprávaře? :-)

Tipy #04/2012 - Duben

Duben se mi podařilo krásně ohraničit dvěmi japonskými velkodíly, hned z počátku mě absolutně odrovnal snímek Muž, který ukradl slunce z roku 1979. Naprosto boží záležitost, která mě dostala hlavně svou hravostí. Ten film je pro znuděného diváka životadárnou maličkostí, která se navíc zajímavě dotýká otázky jaderné bezpečnosti... skoro jako Nejhorší obavy... :-) Už mam přichystáno několik dalších filmů z podobného období japonské kinematografie, i když povětšinou jiného žánru. Závěr dubna dokončil velmi chválený snímek Tenchu! (v originále Hitokiri), velké zklamání, nevím co na tom ostatní mohou vidět. Nuda na entou.
Z dokumentů doporučuju jak menší pohled na militarizované Spojené státy s názvem Why We Fight a také kanadský Krasoden. Mimochodem režisér Beauty Day Jay Cheel získal díky systému financování, ne nepodobnému kickstarteru, peníze na svůj nový snímek zabývající se časovým cestováním a zároveň si vyzkoušel svou novou kameru na dokumentárním kraťasu The Politics of Competitive Board Gaming Amongst Firends. Ten doporučuji ke zhlédnutí nejenom kvůli neskutečně podmanivému vizuálu.
Dále jsem viděl pár snímků svých téměř top režisérů, jak animovaný, taneční, a taky bohužel jeden velmi šitózní. Ještě, že to David Gordon Green zachránil svou účastí i ve třetí sezóně perfektního Eastbound & Down, která se mi líbila asi nejvíce. Skončit se má na vrcholu a Kenny F*cking Powers to za režijního přispění DGG, JH a AM dokázal.
Připočítám-li zakončení Shaftovy trilogie a nejvíc WTF úlet 90. let co se mi vybavuje, byl to celkem zajímavý měsíc ten duben.

Dokumentární tip #03/2012 - Březen

Tento měsíc byl velmi slabý, žádný pětihvězdičkový film, několik velkých zklamání, dohnaný Fincher, spousta SNL a mé naprosté nepochopení jednoho nenadálého hypeu. A k tomu žádný dokument (rozkoukal jsem La Vida Loca, ale vzdal ani ne v půlhodině).
Vedle Fincherova remaku jsem dohnal také posledního Alexandera Paynea, který se mi hodně líbil se svojí demýtyzací Havaje a také nový, velmi zábavný film scénáristicko/režisérské dvojice Cody/Reitman s podivným českým názvem Znovu a jinak. Toto vše mohu s klidnou hlavou doporučit. Stejně tak jako trochu výlet do historie italského neorealismu z roku 1948 Zloději kol. Všichni ti Felliniové, Rosselliniové a jím podobní apeninští podivíni mi byli doteď zapovězeni mým vybraným vkusem, ale možná dojde k proměně. Neustálé myšlenky myšlenky na Kurosawovo Nebe a peklo mě přivedly zpět do Japonska, kde jsem dal pár samurajských filmů a chtěl bych se pustit do nějakých zajímavých šikmookých filmů odehrávajícím se ve dvacátém století. Ale to snad až příště.
Příští měsíc asi upustím od toho slovíčka "dokumentární" v nadpisu.