Vstupenková statistika

Vždy jsem byl tak trochu blázen a sběratel. Mám doma vzorně nasbírané vstupenky téměř ze všech kulturních akcí, které jsem navštívil. Zřejmě ne vždy si budu pamatovat, že můj první koncert mi dopřál vidět The Offspring v nejlepší formě, možná i zapomenu na (zatím stále poslední) živou show z rozlučkového NIN turné a Radiohead ve Stromovce nebude (snad) navždy jediným vystoupením těchto Britů na české půdě.
Ale hlavně jsem sbíral lístky do kina. Troufnu si říct, že mám 95 % všeho co jsem viděl v "plodném období" viděl, a vedle několika chybějících anomálií postrádám snad jen školní představení, kde nám, zřejmě v rámci úspory, nedali vlastní lístky (vzpomínám na legendární projekce Pearl Harbouru, která se neukázala jako příliš výchovná pro žáky základní školy).
Je to celkem zajímavá statistika, která mi vyhodí např. následující čísla:
- Průměrnou cena vstupenky: 105 Kč.
- Celkový počet návštěv kin v rozmezí 2001 - 2012: 118 projekcí.
- Nejčastěji navštěvované kino: CinemaCity/Palace Cinemas Nový Smíchov (77).
- Kino s nejnižším průměrnou cenou za lístek: Kino Mír Beroun (66,15 Kč).
- Nejmasňáčtější projekce: Village Cinemas Golden Class film 2012 (dobře to jsem nevyčetl, to si pamatuju).
- Na co jsem hrdý, že jsem viděl v kině: The Social Network, Mělký hrob, Speed Racer, Hellboy II.
- Největší sračka co jsem zažil v kině: Underworld.
- Nejhorší opakovaná chyba, za kterou bych si namlátil: Underworld 2.
- Největší úlet - chápej, dodnes nechápu proč jsem zrovna na to šel: kanadská indie Můj život beze mne a maďarský animovaný film Distrikt.
- Nejsilnější filmový kinozážitek: Let číslo 93.
- Nejsilnější nefilmový kinozážitek: projekce Mariňáka v obřím sále, kde jsem byl sám a nebo naopak lidmi narvaný black box (předprojekce) Zohana.
- Jediné dva filmy, které jsem viděl v kině vícekrát: Sunshine (3x, protože to byl tenkrát audiovizuální nářez), Avatar 3D (2x, pro porovnání dabingu a titulkované verze).
- Celkem utraceno: 12333 Kč.
Zvláště to poslední číslo je celkem děsivé a jenom utvrzuje, že moje rozhodnutí nenavštěvovat kino nikdy více bylo správné. Již od konce roku 2010, od projekce The Social Network, jsem cestu do potemnělých sálů, s rachtající promítačkou a vůní popkornu, nenašel. Mohou za to jednak náklady, které se pro nestudenta a prosazující se 3D již, stávají neúnosnými. A také pohodlnost, jelikož trpím úzkostlivou averzí vůči reklamnímu obsahu před samotnou projekcí. Na jednu stranu mě mrzí, že jsem tudíž neměl šanci vidět filmy jako Drive či Crazy stupid love v celé své kráse, ale kvalitní domácí kino dokáže dle mého to klasické plně nahradit.
Btw: pro zájemce nabízím přístup ke zmíněné statistice.

Dokumenty s ohlasy

Celkem nedávno proběhnuvší torontský festival dokumentárních snímků Hot Docs upozornil na několik dokumentárních novinek, které určitě stojí za připomenutí.
Jednoznačně nejzajímavější jsou ohlasy doprovázející vítěze ze Sundance The Imposter. Příběh texaské rodiny, které se ztratil třináctiletý syn. Následně je nalezen o tři a půl roku později ve Španělsku. Vypadá trochu jinak a najednou získal i cizí přízvuk. Něco je špatně. Trailer zde na filmjunk článku a podle osazenstva tamního podcastu silný adept na dokument roku.
Něco pro herní fanoušky nabízí i velmi očekávaný snímek Indie Game: The Movie. Kdo se trochu zajímá o videohry a jistě již někdy slyšel o, do nebe vynášených, nezávislých hrách jakými jsou Super Meat Boy nebo Fez. Film sleduje tvůrce tří her (včetně hry Braid) a zaměření na tři různé "charaktery" slibuje rozmanitost a přímočarou snahu nenudit. Jelikož je materiál z roku 2011, je problematický Fez ještě ve fázi před svým vydáním ale tvůrci Super Meat Boy již mohou hovořit o čerstvě nabyté slávě. Atraktivní prostředí herního průmyslu si zaslouží dokumentární pohled, a Indie Game: The Movie je údajně zábavnou špehýrkou.

A poslední upozornění dávám na velmi očekávaný film Proti šikaně (aka Bully). Po aféře, kdy byl původně udělen dokumentu vražedný rating R (přístupnost do sedmnácti let pouze s doprovodem dospělého), reakci Harveyho Weinsteina, že jeho distribuční společnost opustí ratingový výbor MPAA (btw: rating od MPAA je podmínkou k případné nominaci filmu na Oscary a Weinstein stojí třeba za Královou řečí, nebo The Artist) se situace s kompromisním PG13 ratingem vyjasnila. Bully doprovázejí kladné ohlasy kritiky (třeba 87 % kladných recenzí na RottenTomatoes při průměrné známce 7,1) a i z kin si odnesl svým pánům i slušný počet zelených papírků. V Čechách se asi oficiální distribuce nedočkáme, UFD nevede film v evidenci, a tak zřejmě nebudou povinně naháněni školáci do kin jako se tomu děje v USA. Určitě bude zajímavé srovnání Bully s dřívějším filmem oscarového Davise Guggenheima o americkém školství Waiting for Superman.

Tipy #05/2012 - Květen

Květen byl zatím nejslabší z měsíců co jsem začal vytvářet svá shrnutí. Ze třinácti snímku se jenom jeden vyškrábal na čtyřhvězdičkové hodnocení. Ultraminimalistická, téměř dokumentární, britská verze postapokalyptického světa jménem Vlákna jistě patří k tomu zajímavějšímu co v subžánru vzniklo.
Z velkých filmů mě zklamal poslední Soderbergh a ani výplachovka s oblíbeným Marky Markem nepřesvědčila. Tudíž hollywoodským vítězem měsíce se jednoznačně stal Válečný kůň Stevena Spielberga - viděl jsem na domácím projektoru s obří úhlopříčkou, bohužel na úkor kontrastu. Snímek je to vizuálně podmanivý, o tom žádná, ale hlavně díky nízkým očekáváním mi velmi plochý děj nečinil problémy při sledování a vlastně jsem se bavil. Btw: jak už upozorňoval František Fuka ve své recenzi, možná je animatronika z divadelní hry zajímavější než cokoliv jiného okolo všech těch koňských adaptací.
V květnu do se do našich kin docoural i dokumentární snímek Urbanized, který, ač se mi nelíbil, přece jenom doporučím, jelikož nabízí zajímavé téma a i přes jeho emocionální strohost se jedná o poctivou non-fiction tvorbu.