La Dia de Los Muertos neboli Den mrtvých není názvem nové epizody zombie seriálu Živí mrtví, ani pojmenováním smrtonosného mexického kartelu. Jde o regulérní svátek, jeden z nejdůležitějších pro hispánskou komunitu, jež tvoří již opravdu slušných pár desítek procent nejenom zde v Coloradu. Španělsky mluvící, silné menšině nahrazuje v Americe populární komerční Halloween a tak 1. a 2. listopadu uctívají své zesnulé příbuzné a přátele. Mexičané tímto rituálem připomínají jejich památku a vzpomínají na ně. Fiesta je vertikálním řezem historií snad všech kultur jež oblast zasáhly, ať už jde o původní Aztéky a Máje, přes španělské dobyvatele, až po křesťanské přistěhovalce. Pradávné kořeny fiesty kořeny jsou staré až 3000 let. Dřívější mexický způsob pohřbu připomínal egyptské faraony, i oni pochovávali zesnulé s osobními předměty a cenostmi, jež je měly doprovázet na cestě k novému životu.
Na Den mrtvých se některé rodiny vydávají na hřbitovy (jako u nás při Dušičkách), jiní si doma staví malé oltáře, tzv. ofrendas. Fotka zesnulého se většinou dozdobí svíčkami různých barev, sladkostmi, cukrovými lebkami, pan de los muertos (chléb mrtvých) a pivem či sklenicí s vodou. Oltář je přístupovým bodem, jenž umožní mrtvých navrátit se mezi živé na zemský povrch. Pouze v tento den je možné se znovu shledat se ztracenými příbuznými.
Já, Álvaro a Hector.
Náš Den mrtvých začal srazem s dalším stážistou Hectorem, pochopitelně Mexičanem, jenž mě, ateistického Čecha a neznalého Španěla Álvara měl citlivě uvést do problematiky. Vyrazili jsme na ulici Santa Fe, jen pár bloků od centra, jež je centrem hispánské komunity v Denveru. Přestože bylo ještě brzy když jsme dorazili, úzké chodníky již spolehlivě zaplnili zvědavci a loudalové jež okukovali tucty uměleckých galerií v této čtvrti. Několik otevřených stánků s hispánskými specialitami věstilo chutnou noc. Po chvíli jsme se setkali s Meghan, naší spojkou z boulderského AIESECu a vyrazili na ochutnávky kultury i jídla, došlo na empanadas (argentinské taštičky plněné masem), pivo i margaritu. Ale hlavně jsme zakotvili v jednom komunitním centru a po asi hodinovém čekání jsme mohli vyrazit do ulic s novými „tvářemi“.
Když jsme opustili čtvrť a zašli do fiestou nepoznameného, typicky amerického dinneru na nachos, sklidili jsme řadu hodně nechápavých výrazů. A co teprve noční cesta domů nadzemkou...
V říjnu, mém prvním měsíci v Americe, jsem stihl celkem 15 celovečerních filmů a jeden celý seriál (tři sezóny hitu Louie). Dohnal jsem léto s Až vyjde měsíc, Abraham Lincoln: Lovec upírů a Amazing Spider-Man. Ke konci měsíce jsem se ale konečně navrátil k dokumentární sérii od ESPN s názvem 30 for 30. Superzajímavé celovečerní dokumenty, hlavně amerických sportech - evropská verze by byla ultrabomba.
Břímě snů (1982) [Les Blank]
Prvním říjnovým tipem je opět jednoznačně Herzog. Tentokrát ale ne na režisérské stoličce, ale jako hlavní protagonista dokumentu o natáčení mistrova Fitzcarralda. V dokumentárním snímku s krásným názvem Břímě snů se režisér Les Blank vydává za Herzogem do nitra amazonské džungle a sleduje produkci. A samozřejmě tušíte dobře, že natáčení nejde tak hladce jak by si německý režisér představoval. Pokud znáte a milujete Srdce temnoty: režisérská apokalypsa, tohle je další must see snímek.
Určitě bych také vyzdvihl Bez kalhot od chameleóna Soderbergha. Film s Channingem Tatumem je Soderberghovou nejkomerčnější lodí ve vodách od posledních Dannyho parťáků a on ji zvládá kormidlovat opět s přehledem. Tatum i McConaughey jsou vtipní, emocionální oblouk funguje na výbornou, režisér nepotřebuje exhibiovat - ač by se to do filmu o striptérech možná hodilo. Přesná ukázka toho, že zkušený tvůrce nepotřebuje světový super originální děj k natočení kvalitnímu filmu.
A jako poslední tip bych dnes upozornil na dokument No Distance Left to Run - ti bystřejší již z názvu pochopili, že pojednává o britské kapele Blur, konkrétně o její historii a comebacku v roce 2009. Srovnání s kvalitním zastavením nad Foo Fighters se hned nabízí, spousta výpovědí o černé minulosti, odhalení tvrdých období kapely. Ale Britové působí upřímněji než kluci ze Seattlu a snímek tak nepůsobí jen jako placka připíchnutá k jejich poslednímu albu (ehm... i když to tak vpodstatě ve skutečnosti bylo).
V době kdy tento článek snad vyjde by již měl každý americký stát mít za sebou svátek strašení, duchů, monster a goblinů. Halloween.
Já versus Pumpkin Blizzard v Boulderu.
Halloween je opravdu obrovskou monstrakcí a samostatným průmyslem zde v USA. Letošní obrat tohoto "miniodvětví" je odhadován na osm miliard dolarů. Pro zajímavost to je o šest miliard více než protočí letošní kandidáti na prezidentský post Barrack Obama a Mitt Romney ve svých kampaních (aneb jak poznamenal Jay Leno: "mohli jsme mít horor za čtvrtinovou cenu").
Všichni v Čechách si stěžují, že obchody začínají s vánoční nabídkou každý rok o pár dní dříve. Říjnový prodej vánočních ozdob, kolekcí a ubrousků se soby jistě leze na nervy většině z nás. Ve Státech je sice už také možné nalézt tematiku vánoc v supermarketech, ale přece jenom je utlumena ve prospěch Halloweenu - říjen je prostě zasvěcen lebkám, hrobům a hlavně dýním. Dýně jsou všude, a přestože v minulém týdnu zapadaly sněhem, je dýňová specialita v sezónní nabídce každé správné restaurace (viz. má ochutnávka výborné dýňové zmzliny před dvěma týdny).
Jelikož já a ni spolubydlící Álvaro ve své domovině neslavíme Halloween (následujícího dne jsou sice "Dušičky", ale ty jsou mnohem více religiózní záležitostí), je pro nás "blending" mezi místní o trochu složitější. Ale na druhou stranu zase o to zábavnější - jak jsem snad již zmínil dříve, každý okolo se snaží pomoci jak jen to jde.
Naštěstí máme kolem sebe partu AIESEC přátel z Boulderu, jenž nás rádi uvedou do jakékoliv místní problematiky. 30. října, večer před Halloweenem jsme tedy vyrazili do strašidelného domu 13th Floor v Brightonu na severu Denveru. Třináctka je hodně proslulá a údajně patří mezi ty opravdu nejlepší strašidelné domy v USA. Atmosféra kolem domu je výborná a po chvíli hlédání jsme se shledali se zbytkem party. Celkem nás do útrob domu vyrazilo devět. Dlouhatanánskou frontu zkracovali lidé v kostýmech, jejichž jediným úkolem bylo strašidelně civět a přinutit dívky řvát strachem ještě před samotným hlavním aktem. Poslední černošský uvaděč před vstupem do domu byl nejlepší - na otázku Billa co má být jeho jeho kostým zač odvětil prostým, "I am just a Nigger". Nedostal již od nás žádnou odpověď zpět... tohle je nejlepší hláška co jsem ve Státech zažil. Domem procházíte téměř v nustálé tmě a tak je každý vybafující zombík, dobře schované monstum opravdu nečekané. Samozřejmě nejhorší je pozice na začátku a konci skupinky, kde schytáte nejvíc lekaček. Dům byl pěkně dlouhý a tak ta 20-30 minutovka strávená uvnitř plně stála za našich $22. A nemůžu nezmínit naši odvážnou ženskou polovinu party, protože bez jejich neustálého křiku a křečovitého držení našich mužných ramen/ruk/mikin by byl zážitek ze strašení poloviční.
Na skutečný Halloween, tedy poslední říjnový den jsme byli připraveni hlavně instrukcemi kolegů a přátel. Naše firma (asi jako každá druhá v USA) připravila hned několik tematických aktivit zahrnujících soutěž o nejlepší kostým (včetně průvodu), nejstrašidelněji vyzdobenou kancelář a hlavně zaměstnanci smějí přivést své děti na koledu. Je tedy pravda, že se vyskytlo pár starších koledníků což bylo divné, ale všechno to bylo nakonec vcelku hodně roztomilé. Myslím si, že je jenom škoda, že takovýto svátek/tradici nedodržujeme i u nás doma. Pro děti jednoznačná bomba a všichni malí caparti berou své kostýmy naprosto vážně! Já jsem byl úspěšnější než Álvaro a domů jsem se vrátil opravdu jen s troškou cukroví pro večerní návštěvníky.
Večerní koleda byla ale zklamáním, buď se děti v našem sousedství bály navštívit dva cizince, nebo se ještě nerozkřiklo, že byt #816 je čerstvě obydlen a zabydlen. Teď máme doma cukrovinek minimálně do dubna.
Další zastávka - mexická verze zvaná Dia de Muertos.
