Přeceňovaný Temný případ?

Jednou za čas to TO dorazí. Obrovský hype nad televizní sérií, který prostě zahltí všechny internety, twittery a friendfacy. Nedá se tomu uniknout, protože o tom úplně všichni zasvěceně debatují a rozebírají nejmenší detaily. Vymýšlejí teorie a zakládají uctívající sekty.

Poprvé jsme to mohli zažít před mnoha lety u Ztracených (ty vado, už je to deset let od premiérové řady), periodicky se to opakuje u každé série Hry o trůny (nebyl jsem schopen překousnout ani první epizodu) a v loňském roce nás přehltil povyk okolo končícího Bryana Cranstona v hlavní roli seriálu Breaking Bad. A letos? Všichni kolem mě dostali smrtící úder na solar, HBO před týdnem dovysílala první řadu Temného případu.

Právě tento seriál měl dle mého asi největší mediální pokrytí v historii televize, zmíňkám a narážkám o něm se nepodařilo uniknout nikomu, kdo občas otevře zahraniční záložky ve svém browseru či umí naladit i nečeskou televizi. Vše navíc ještě umocnilo perfektní načasování s oscarovým ceremoniálem, kterému samozřejmě opanoval znovuzrozený Matthew McConaughey, jeden ze dvou hlavních tahounů Temného případu. Pokud posloucháte šest podcastů (nejenom o filmu) a v pěti z nich se povídá právě o tomto seriálu, musíte uznale pokývat hlavou nad profesionálními PR hlavouny HBO.

Mé důvody k naskočení do vlaku byly až trochu moc praktické - po zjištění, že sezóna má jenom 8 epizod, bude dějově ukončená... a hlavně v okamžiku rozhodnutí již do finále nezbývalo mnoho dní. Také koncept unikátních postav, které se nejspíše příští rok nevrátí mi přišel super a umožňoval zakončit řadu téměř jakkoliv.

Hype je opravdu obrovský a oslavné chorály na právě ukončenou sezónu mi přijdou trochu přehnané. Hlasy o nejlepším seriálu všech dob jsou přece jenom dost předčasné. Nelineární, zavádějící vyprávění už jsme viděli u jednoho známějšího Japonce před více než šedesáti lety, dva protichůdné detektivy téměř stejných proporcí před dvaceti a intenzivní využití amerického jihu v seriálu HBO před šesti. Rozhodně bych neoznačil Temný případ za ukázku originální práce, ale pečlivě vysoustružený kámen s pevnou vizí - vše odrežíroval samotný Cary Fukunaga, jehož možná před pěti lety zaregistrovali poprvé se snímkem Sin Nombre. Herecké výkony se budou přetřásat v diskuzích až na začátku, možná jenom škoda, že přesného Woodyho Harrelsona uvidíte zmíňěného vždy až na druhém místě, ačkoliv si to dle mého nezaslouží. Hutná atmosféra odkazuje na nejlepší fincherovky a každý dolar, který kabelovka napumpovala do technických parametrů se desetinásobně vrací. Celkově se mi tedy asi seriál v jeho první ročníku líbil, se stejným hereckým obsazením mě už asi do toho druhého nenaláká, ani teď nepřepíše seznam mých deseti oblíbených seriálů na čsfd. Rozhodně ale stojí za vidění, protože je ukázkou jak pevný monolit dokáže otesat tvůrce s jednotnou vizí.

HBO si to tentokráte naprosto brilantně propočítalo a dává publiku přesně to co žádá. Přávě teď je druhým nejvýše hodnoceným seriál na čsfd a má těžko uvěřitelné hodnocení 9,5 na imdb. Otázkou pochopitelnou tedy je, kam se budou odvíjet následující kroky a jestli poznáme další Skutečné detektivy.

Hudba minulosti a hlavně současnosti

Nechci aby to vyznělo, že se chci chlubit... Vlastně jo, arogantně se domnívám, že můj hudební vkus je celkem vytříbený. Hlavně v poslední době jsem na své drahocenné ušní, ehm... "chuťové pohárky" nechal působit hodně nových věcí, experimentoval a hlavně úspěšně objevoval.

Všechno to začalo tak v půlce loňského roku kdy jsem si naplánoval takový menší "čelendž". Při brouzdání internetem jsem už kolikrát narazil na mnoho seznamů nejlepších hudebních alb součanosti, minulosti (a mé budoucnosti). Několikrát mě už předtím napadlo, že je škoda jak omezený hudební rozhled my, dnešní mládež, máme co se klasických hudebních nahrávek týče. A tak jsem víceméně náhodně vybral seznam od časopisu Rolling Stones, shrnující údajně 500 nejlepších alb všech, ale úplně všech dob©. Můžeme donekonečna debatovat jak moc objektvní zrovna tento list je (či spíše není), ale to není podstatné. Rychlostí jedno album denně jsem se prokousal zhruba ke konci první stovky. Ač je pochopitelně list spíše exhibicí "kolik nahrávek Beatles znáte?", nenudil jsem se téměř vůbec a objevil spoustu pro mě nových interpretů (kanadští The Band), i těch známých o které bych předtím neopřel ani to pomyslné kolo (Beach Boys, Fletwood Mac). A to vše napříč žánry od klasického rocku, přes soul po hip-hop.

Bylo to úspěšné období, které jsem ještě následoval s podobným seznamem zaměřeným na nejlepší alba nového tisíciletí, také od magazínu Rolling Stone. A také několik kompletních diskografií legendárních interpretů.

Ale teď k tomu, proč toto vůbec píši. Před pár měsíci jsem měl jasno. Kdybyste mě vzbudili ve dvě v noci, odcitoval bych své tři nejoblíbenější interprety z patra. Radiohead, Nine Inch Nails a Rage Against the Machine. Svatá trojice byla prostě dána už řadu let, nikdy se přece nemohlo nic na tomto miniseznámku změnit, že ano?
Ne, naprosto jsem se zamiloval a hudbu o dost více prožívám. Možná je za tím trocha melancholie po životě v USA a proto jsem konečně schopný docenit Bruce Springsteena, možná je za tím podvědomá asimilace okolím po přestěhování do Spojeného království a zintenzivněný pravidelný poslech třeba The Rolling Stones (a hlavně objevení faktu, jak výborná alba jako celek Kameny mají, rozhodně nejsou kapelou jednoho dostačujícího výběru).
Ale ten hlavní klenot, který se mi podařilo v hlavě vybrousit - David Bowie. Naprosto neskutečný úkaz, který dokázal na počátku 70. let vyplodit tolik originálního materiálu a jeho diskografie je dodnes učebnicí hudebního chameleonství. Stále budu tvrdit, že sedmdesátky byly velkým kulturním úpadkem co se hudby týče, ale Bowie mi, jako ta pověstná výjimka, pak skvěle potvrzuje pravidlo. Jsem naprosto pohlcen poslední dobou a částečně překvapen, že to trvalo tak dlouho. Fanoušci Davida Bowieho se zřejmě nerodí, musíte se jím stát a střežit si svoji lásku. Mně se to konečně povedlo, naskočíte také do už celkem rozjetého vlaku? Občas je to dřina, ale ty pestrobarevné, hřejivé kaminky co můžete nalézt... Asi je konečně čas vidět ten Labyrint.

David Bowie - Memory of a Free Festival

The Rolling Stones - You Got the Silver

Led Zeppelin - Your Time Is Gonna Come

Pozn.: Tento článek vznikal za melancholickéhé poslechu alba Space Oddity od Davida Bowieho

Stáž v USA - krátké shrnutí

Tohle je pár řádků co jsem nedávno sepsal pro svůj AIESEC. Proč se nepodělit o shrnutí mé roční stáže v Coloradu.

Ahoj, jmenuji se David a takhle vypadala moje zkušenost se studentskou organizací AIESEC, která působí také na České zemědělské univerzitě.

S úspěšným dokončením magisterského studia na Provozně ekonomické fakultě jsem byl téměř okamžitě rozhodnut, že teď je nejlepší příležitost kdy k předešlé studijní zahraniční zkušenosti (program Erasmus) přidat také tu pracovní. Po chvíli nepříliš úspěšného bádání a nikam nevedoucího hledání přímých nabídek jsem se proklikal na lákavě vypadající stránky nastaz.cz. Nenabízely příliš informací a vybízely hned k přímému kontaktu se zástupcem AIESEC. Již předtím jsem se s “aiesekářemi” při svém univerzitním životě střetl, ale v té době se ekonomicky takříkajíc nabídka nestřetla s poptávkou. Moje první schůzka a oťukávání proběhlo přátelsky nad pivkem a hned jsem byl rozhodnut, že s pomocí AIESECu mám největší šance k dosažení cíle.

Nastala nejobtížnější část - zaujmout některého potencionálního zaměstnavatele. Nabídka stáží je opravdu široká, od krátkodobých po dlouhodobé, od placených po dobrovolnické. Od začátku jsem chtěl na placenou a pokud možno co nejdelší v anglicky mluvící zemi. Přiznávám, že to stálo spoustu úsilí a byl jsem chvílemi celkem deprimovaný, 80 oslovených stáží, v intervalu téměř půl roku. Stejně jako když v Čechách žádáte o zaměstnání, nejvíce demotivující je nedostávat žádnou zpětnou vazbu. Já jich měl minimum, pár pohovorů, ale zase to byla zkušenost, kterou musí každý projít. Nakonec se na mě usmálo štěstí a přes tři kola jsem byl přijat na stáž do Denveru ve Spojených státech. Jednalo se o velkou korporaci First Data, která provozuje finanční služby hlavně na americkém trhu a moje nastávající pozice byla v malém týmu zajišťujícím marketing operations. Dnes v tomto oboru pracuji, před rokem a půl jsem neměl téměř tušení co nějaké marketing operations v organizaci zajišťují. To vlastně dokazuje jak dobrou intuici moje budoucí šéfka měla.

Dále proběhlo to co znají ti co se někdy stěhovali. Jenom to vynásobte koeficientem vyšší obtížnosti zohledňující cestu přes Atlantik, poznání úplně nové kultury a nového místa a papírování (získání víza bylo s asistencí AIESECu vlastně úplně snadné). První dny v práci byly náročné, ale firemní kultura ve First Data byla naprosto otevřená a přívětivá. Nikdy jsem neměl problém, že by jeden Čech mezi všechny ty “texasany”, “kaliforňany” a “coloráďany” nezapadl. Hodně mi v adaptaci pomohlo, že firma přijala několik dalších stážistů z různých koutů světa - nebýt na všechno sám, fakt který rozhodně pomohl více než jednou. Stejně jako místní pobočka AIESECu.

Asi nemá cenu vše vypisovat, ale bylo to nejlepších dvanáct měsíců mého života. Bohužel s pevně stanoveným datem expirace. Už od počátku celého procesu, který jsem vám zde popsal jsem nabral obrovské množství zážitků, zkušeností, ale hlavně potkal spoustu lidí a přátel.

Stáž ve Spojených státech mi dala netuctovou kvalifikaci - hlavně díky ní jsem dostal příležitost k pohovoru ve Anglii. který dopadl více než dobře. V současnosti žiji v Basingstoku, asi 40 minut vlakem od Londýna a moje práce mě naplňuje.

Myslím, že z tohoto výmluvného, z mojí-děravé-hlavy stručného popisu, že se mohla spousta věcí zvrtnout… ale začalo to odhodláním a jedním nevinným emailem do AIESECu.

Pokud máte zájem, nějaké informace naleznete na mém blogu pod štítkem USA, nebo mě kontaktujte přímo na neoblast.cz@gmail.com