Will Butler naživo

Je to k neuvěření, ale je téměř konec dubna a já letos nebyl na pořádném koncertě. Jedna hurá akce pár týdnů nazpět s Alexem v Southamptonu byla fajn, viděli jsme tři velmi slušné post rockové kapely. Všichni do jednoho především výborní hudebníci. Australští Sleepmakeswaves, sousedé z Polska Tides From Nebula a hrozní indo-americké Skyharbor. Skyharbor byla jediná kapela s vokálem a dle mého celé vystoupení přespířliš snažící se zpěvák kazil.

Ale teď už konečně k tomu Willu Butlerovi. Nepřekvapivě nikdo v mém okolí neví o koho se jedná. Když řeknu, že je to ten z Arcade Fire, už přece jenom pár obočí se nadzvedne. Hned na úvod, trochu hanebně, se přiznám, že jsem si mylně myslel, že se jedná o hlavního zpěváka AF a přitom jde o jeho mladšího bratra. Ale na moji obranu - ty jejich jména i obličeje jsou si tak podobné! Win Butler = velkej brácha. Will Butler = malej brácha. Takže ještě jednou.

Win Butler	Will Butler

Stejně je mi s podivem, že se nikdo další v mém okolí nedoslechl o nedávno vydané desce Willa. I s tím jak málo čtu hudební periodika se nedalo hypu uniknout. Obzvláště americký Pichfork hypoval jeho jméno snad každý den před i po vydání debutové desky. Nebo to byl brácha? (⌐■_■) Mimochodem samotné album Policy je vynikající, pouhých osm skladeb, něco přes půl hodinky, ale optimistické a energií nabité písničky. Zajímavostí je, že bylo nahráno ve starém obýváku Jimmyho Hendrixe v New Yorku během jednoho týdne. Will jako správný talentovaný multiinstrumentalista nahrál většinu nástrojů sám a vše stihl během přestávky turné domovské kapely. I když třeba na Google Play Music není z nějakého důvodu album dostupné, zkuste hledat, stojí za poslech.

zdroj: www.thelineofbestfit.com

Celý večer otevírala kapela NGOD, asi kvůli černošskému zpěvákovi s kytarou jsem si hned vzpomněl na Bloc Party a jejich Keleho, ale tohle byl čirý indie rock. Honba za "písničkou". Tři kytary, klávesák a bubeník stačili k tomu, aby hráli poctivou na rytmice postavenou muziku. Pěkně se mi podupávalo a až kluci něco vydají oficiálně, tak se k nim určitě vrátím. Něco je ke stažení a k poslechu na jejich last.fm profilu.

Hlavní hvězda, nehvězda sám Will se objevil na pódiu ještě před začátkem vystoupení, spolu s hromadou bedňáků si sám poladil ty své pouhé tři kytary a piánko. Nepamatuju si show, kde by si hlavní interpret ukázal divákům ještě před samotným nástupem. Za chvíli kapela nastoupila, Will s kytarou, dvě minidívky (neuvěřitelné jak byly titěrné) se syntetizátory a další kluk se postavil za bicí. Všichni v jednoduchých stejnokrojích, černá mikina, s vlasníkovým jménem skvoucím se na hrudi.

zdroj: www.thelineofbestfit.com

Jak jsem výše zmínil, album má pouhých 30 minut, ale přesto neměla kapela problém natáhnout delší hodinku dříve nevyužitým materiálem. Perfektní délka, která nestihla nudit ale měla tempo už od první skladby. Publikum samozřejmě hlavně reagovalo na hitovky z alba jako je Son of God, Anna či koncert téměř zakončující hymna Witness. Z hudebního hlediska nebylo co vytknout, opravdu jsem si užíval radost, která z vystupujících, zvláště v závěru vystoupení, tolik čišela. Bylo to staromilské vystoupení, žádní "mladí chlapci s macbookem" se neukázali, vše působilo tak moc analogově a hrozně jednoduše. Sám Will střídal jak elektriku, tak akustickou kytaru a holky ho zdatně podporovaly doprovodnými vokály. Právě kvůli nim jsem si vybavil Fletwooc Mac. Atmosféra ve Scale se také dostávala na provozní teplotu jenom zvolna, ale na konci již všichni byli v transu a chtěli prodloužit tenhle večírek za každou cenu.
Zkrátka poctivá show, malý Will rozhodně své velké kapele nedělá ostudu a dokazuje, že si můžete užít svého Butlera i bez stadiónových ovací na které jsou už Arcade Fire zvyklí.

Setlist z Londýna je zde.

1600 mil severně do Skotska (fotky)

A aby byl report ze severní putování kompletní, nabízím k dispozici neuspořádané fotky na jedné velké hromadě.

Fotky naleznete pod tímto odkazem. Tak zase příště.

1600 mil severně do Skotska (část čtvrtá)

zdroj: telegraph.co.uk

Na velikonoční pondělí už mě jenom čekala cesta domů, měl jsem na ni celý den a nebylo kam spěchat, tudíž jsem se chtěl zpátky v Anglii zastavit na dvou místech: proslulý národní park Lake District a v "legendárním" Blackpoolu. Uznávám, že jsem nebyl vyzbrojen informacemi a tak jsem do národního parku přijel naprosto nepřipraven. Prostě jsem zabodl pomyslný prst do mapy a vyrazil kam mě navigace hnala. Tento den mi ani nepřálo počasí, povětšinu celého dne mě provázela neuvěřitelně HUSTÁ mlha. Takže žádné vyhlídky, ale chvílemi, kdy se mlha roztrhla byla krajina kolem mě majestátní a překrásná. Ani jsem vlastně neviděl toliko jezer, jak by někdo podle jména parku usuzoval.

zdroj: dailymail.co.uk

Pomalu jsem tudíž projel až do středu Anglie, do Blackpoolu. Přímořské městečko je proslulé typickou anglickou plážovou atmosférou, znáte to, promenádní molo, výherní automaty, cetky prodávané na každém rohu a světský všude kolem. Jako by se ve městě zastavil čas, to v kombinaci s naprosto nejhustší mlhou co jsem zažil dalo celému odpoledni a těm pár hodinám co jsem tam zůstal úplně prazvlášní atmosféru. Snovou, nostalgickou, retro. Jako by se zde zastavil čas. Znovu do Blackpoolu už asi nechci, ale stejně jako třeba v podobně pochybném Atlantic City v New Jersey tohle byla opravdu atmosférická turistika. 
A to je vše, pouze obří dopravní zácpy, romantický západ slunce nad silnicí a překvapení, že se za dálnice v Anglii také (někde) platí - toť mé poslední zážitky. Celkově jsem byl opravdu nadšen z celého toho highland putování. Hlavu jsem si nemohl vyčistit více, mám "odškrtnuto" z toho co chci v Anglii stihnout a opět jsem se vrátil ze Skotska s místem v mysli kam se chci dříve či později vrátit.