Kanďák 2012 - Zápisky o boji otavském #1

Toto je první část reportu          2. díl          3. díl

Úvodem bych rád věnoval tento text osobě, kterou mám velmi v oblibě. Bohužel letošní akce na vodě se nemohl zúčastnit, tak trochu vlastně i moji vinou - byl by lichý. Míšo, jsi v našich srdcích navždy jednoznačně první volbou!

Michal, který nám i přes své minoritní neduhy velmi chyběl.

Hodně jsem nad pojetím letošní vody, resp. reportu o ní přemýšlel, snaha o originalitu je mi blízká, ale raději bych vše zachytil skutečnosti trochu intimněji, skromněji a upřímně. Doufám, že se nikdo neurazí. Kdo se chce bavit, nechť zamíří sem nebo sem... Protože to se neomrzí. :-)

Letošní voda byla ve znamení velkých změn. Hlavně v osobních životech všech nadšených účastníků, všichni jsme dospěli a velké očekává naše i samotného života od nás je stále před námi. Někteří trochu se zpožděním jsme dokončili ČZU a už ne celý ten zpropadeně dlouhý život je před námi. Co si budeme povídat, já očekávám, že teď už to půjde z kopce. Holkami zmiňované nepříjemně častější hovory o svatbách, dětech jsou plně potvrzenou nepříjemnou pravdou a mezi naše neustále probírané topicy patřila letos hlavně práce. Bezstarostnost některých z nás je pryč a povinnosti převažují nad zábavou. Pro některé první pořádné zaměstnání v životě, pro některé možná i poslední konečná v životě. Já tyto změny nesu těžko a působí spíše depresivně, než osvobujíc. Lidičkové přeji Vám hodně úspěchů nejenom v této oblasti!

Na univerzitě jsem zažil jednoznačně nejkrásnější období svého, vlastně zatím celkem promarněného, života, ale naštěstí jsem potkal nejlepší kamarády. Kamarády snad na celý život, budeme doufám prožívat s spoustu společných okamžiků i v následujících letech - a doufám, že nejenom Kanďáků. S většinou z nich jsem absolvoval i většinu našich kultovních vodáckých výprav. Jsem neskutečně rád, že jsem si svoji pozdně přislíbenou účastí vydobyl místo mezi vodáckými legendami jako je Brůnísek, Eliška a Bauy, kteří již absolvovali všechny čtyři megavýlety (sorry vám ostatním, ale jste prostě loseři).

Osobně bych přisadil, že letošní trip na jih Čech byl jedním z nejlepších, plnohodnotně navázal na reunion na loňské Lužnici a hravě se může rovnat i kultovnímu prvnímu ročníku, který stále nese punc odpannění našich čistých vodáckých blán.

Takhle vesele působila Ivča v roce 2009 na Vltavě (na obrázku se svojí šedou eminencí Zuzou).

Konec sentimentu, jdeme na to.

Středa 4. 7. 2012

Tento rok se mi povedlo nastoupit doslova do rozjetého vlaku, začátek jsem chytil s první skupinou. Letos jsme si totiž, jako úspěšní vysokoškoláci, troufli i na rozdělení na dva bojové oddíly - prví, kterým na jejich práci moc nezáleží a tak trochu se umějí ulévat a druhá grupa makáčů, kteří zůstávájí v práci (ne)rádi bez ohledů na proplacené přesčasy, ale zase se mohou vyvalovat v jistě opojném pocitu důležitosti. Toto je vůbec velká změna proti předchozím vodám, musíme své harmonogramy přizpůsobovat pracovním povinnostem, nedej bože v budoucnu snad i prťatovým nebo snad i těm partnerským/manželským... 

Naše trasa směřovala z Prahy přes Plzeň a Horažďovice do konečné v Sušici. (Jistě) krásné město zápalek ještě během úterní noci zažívalo třetí povodňový stupeň a málem snad i odradilo několik kuřat z našeho hejna. Nebezpečí nehledě jsme zaujali pozice v místním kempu připomínajícím pověstnou špagetovou nudli, kde se sotva jeden stan vešel v jedné řadě. Podmáčené podloží a položená tráva budily respekt z čerstvě opadlé a zesláblé Otavy. Ale náš strach vystřídalo nadšení ze snadného zapichování stanových kolíků, co bychom za tuto příhodnou, kempaři zaslíbenou, zeminu dali ve strakonickém kempu.

I přes slušně alkoholem zásobenou cestu vlakem jsme se rychle vydali na obhlídku místního stánku v kempu. Živý simulátor fronty vedoucí k okýnku nalákal několik zvědavců, kteří se nachytali a strávili několik nepříjemných a hlavně nekonečných desetiminutovek ve společnosti přiopilých a jistě i smradlavých kempařů z nichž většina vypadala, že zde jejich odysea spíše končí.

Snad i delší fronty jsme zažili v Sušici na pivo.

Nám nečekajícím okořenilo posedávání a "čekání" mnou přinesených několik tužek s papírem. Můžete vidět na následujících obrázcích výsledky, kdy jsem Martinu naprosto pokořil a zesměšnil v obyčejných piškvorkách. Dominoval jsem také ve hře, kterou jsem improvizovaně vymyslel na místě - nakresli se ve třech tazích. Co si budeme nalhávat, autoportréty se celkově moc nepodařily, aniž bych chtěl kohokoliv z participujících se malířů-umělců urazit. Fabulace Martiny, s prsy místo bicepsů, působí snad až přehnaně abstraktně, ale jistě by se uchytila mezi Dalího přívrženci a obdivovateli surrealistického směru.

Nadřazenost v piškvorkách je jasně vidět, dokonce i partie proti dvoum soupeřům jsem zvládal slušně.

Postava vlevo nahoře je Martiny autoportrét, vpravo ležím já ve slušivé Nike pracovní kombinéze a dole jsou pokusy Honzy Koláře o vlastní portrét (v ruce drží iPhone) a také jeho nákresy samotné Martiny (s banánem na hlavě). Můj vysněný baráček na tři tahy mi asi nerozpoznáte, co?

Zuza začala dělat první problémy - ztracený mobil se stal velkou skvrnou na slušně se rozvíjejícím večírku. Naštěstí jsme se poprvé (a téměr naposledy) setkali se slušnými lidmi, kteří čerstvě nalezený mobil odevzdávali do kempového kiosku! Respect. Jako klucí, odtrženi od sedmi statečných jsme se od skupiny v plné zábavě trhli a šli vyhlížet další přijíždějící kočičky. Ty nedorazily s přespříliš velkým zpožděním (ČD respect!) a Bětka, Eliška a hlavně Bára se konečně dostavily k potěše našich bránic.

Nespokojeni s frontami v kempovém kiosku jsme se rozhodli přehodnotit priority - současné pohodlí jsme vyměnili za svůdné vítací tabule téměř-nádražní hospody lákající na Svijany. Byl to chyták a promyšlený marketingový tah, nebo neschopnost zabezpečit se dostatkem kvalitního piva? Svijanský maz rychle zmizel a nabídka ředěného gambrinusu udělala z chlapců a chlapů na druhý den chodící, prdící pumy - ne, pohonu na lodi to vůbec nepomáhalo!. Po půlnoci se cizím nedočkavým plavcům naskytla příležitost okusit zdejší vody, místní bazének málem pukl pod náporem skákajících šílenců. Vzpomínky na minulé Kanďáky byly příjemné, přinutily sice Martinu prokouřit spoustu cigaret ve znuděnosti, ale zase jsme Zuzku v reminiscenci na Vltavu překřtili na Pacičku. Zbytek večera jsme strávili hlavně diskuzí nad následujícím rozdělením posádek Samb. Záhadným, mě dodnes nepochopitelným systémem a zřejmě zfixlovaným klíčem bylo rozhodnuto o složení posádek (uváděno v pořadí kormidelník - háček):

• Kapitánka Bára - háček senior Ivča,
• kapitán Bauy - vrchní kuchtít Eliška,
• kontraadmirál oceněný křížem chrabrosti a medajlí cti za přípravy Brůny - bažant Martina,
• kapitán Honza Kolář - nepříliš sebejistý, ale stále motor výpravy Bětka,
• kapitán Najmík - vrchní marod a tester flotilního lazaretu Klárka, ;-)
• a nakonec kapitán David - na vrchol se deroucí poddůstojník Zuzka.

Následná diskuse o spokojenosti a nespokojenosti s losem nebyla příliš přínosná a zažehla několik plamínků nejistoty, umělých roztržek a opovrhování v rámci skupiny. Překážky je nutné překonat. Uvidíme druhý den.

Toto je první část reportu          2. díl          3. díl