Kanďák 2012 - Zápisky o boji otavském #2

Toto je druhá část reportu          1. díl          3. díl

Čtvrtek 5. 7. 2012
Noční seznámení se s mladým párem Adamem a Lenkou, kteří se nastěhovali doslova mezi naše minimalistické tábořiště přidalo, vedle nově kolujícího druhu alkoholu, na strachu i na odvaze před očekávanou vodou. Nakonec nebylo naštěstí vůbec nutno si navzájem pomáhat při boji o holé ani oblečené životy.
Ráno jsme začali naší novou konstantou - Brůnyho očisťujícím cachtáním v říční vodě a hledáním chybějícího mobilu. Tentokráte Eliška byla tou, která po jeho nálezu mohla rozzářit svoji předtím osmutnělou tvář. Osvěžení u kiosku obohatila i podnikavá dívka, která za lidových 29,90 Kč prodávala palačinky ve dvou příchutích. Jestli při nákupu deseti palačinek opravdu vracela poctivě platícímu jednu lidovou korunu se však již nikdy nedozvíme. Aktivní duo Honza-Honza se po obhlídce terénu vydalo pro ukořistění několika samb. Po našem sklizení a spoustominutovém pochodu podél proudu řeky jsme začali nenávidět včera zdánlivě výhodné místo k přespání - ale na druhé straně kempu než byla loděnice. Kurňa to byla dálka. První balení věcí do kanďáků je jakýsi rituál, který každý prožívá a provádí trochu jinak, někdo upřednostňuje poctivé balení jednotlivých ponožek a trenýrek do nepromokavých pytlů, někdo se nepřekoná přes svoji povahu flákače, neobaluje do vrstev a ujišťuje spolujezdce, že se přece na letošní Kanďák nepřijel vykoupat. Proto jsem za chvíli již neměl co dělat a po očku pokukoval po ostatních vodácích, cizích i našich. Ve zdejší loděnici snad všichni místní suchozemské krysy začínají. Nervozita, strach v očích a psychické odmítání varianty "nepřežiji to" je všudypřítomná jako vůně napalmu nad vietnamskou džunglí v šedesátých letech. Atmosféra by se dala rozkrájet pověstným švýcarským victorinoxem. Do tohoto, téměř až hypnotického, momentu k břehu přirazí jedna potopená kocábka, naplněná vodou až po okraj a druhá loď neřízeně proplouvá bez posátky kolem nás. K tomuhle se přece nikdo z nás v Brůnyho verbovací kanceláři nehlásil?

Čtvrtek byl jinak ve znamení slušného počasí, kdy opalovací krémy našly plnohodnotného uplatnění a chytří, připravení se tak nespálili. Ovšem zdánlivě pohodovou plavbu narušil hned první  velmi dramatický okamžik. Popíši z pohledu své osoby. Sjíždíme menší peřejky, jako vždy jedni z posledních, v tom mě můj háček vyrušil z absolutního soustředění a zahlásil "Viděl jsi Klárku, to bylo jak z nějakého hororu?". Otočím svou hlavici a můj jestřábí znak spočine na drásající scéně velmi podobné následujícímu ilustračnímu záběru:

Kvůli nedostatku obrazového materiálu používám ilustrační fotografii.

Loď převrácená, Klárka vysící v prudkém proudu na větvi, po Najmíkovi v tom zmatku ani stopy. Naše plavidlo se nám nepodařilo stočit, ale v několika následujících minutách nás utěšila posádka inkriminovaného plavidla Klárka - Najmík svoji sice přerušenou, ale už zase pokračující plavbou.
Poledne jsme strávili na Rábí, kde jsme dostali možnost příjemně zregenerovat a vydechnout v útrobách udržovaného hradu. Bauy opět udivoval všechna děvčata... a vlastně i mě svým talentem k okodestrukčním zbraním. Jak poeticky a paradoxně toto zní v kontextu hradu Rábí. V disciplínách zahrnujících střelbu z luku, praku či kuše vystřílel, místo obligátní růže z papíru, slušivou flašku nějakého místního moku - jak příhodné pro naši alkoholbandu.

V Bauyho rukách vypadá všechno tak trochu jinak, jako s pokřivenou perspektivou.

Zbytek návštěvy obce Rábí jsme strávili ve společnosti svijanského pivního moku a obědem v místní knajpě. Podávala se svíčková, plněné knedlíky, kuře se žampióny a třeba i výborná rabská směs již jsem byl hrdým ochutnávačem. Nejvyšší čas pokračovat. Z Rábí jsem posílal pohled své kamarádce z Girony, stále nevím zda do Španěl došel, ani jestli si něco zjistila o našem největším badassovi historie, jak ji čumkarta přikazovala (edit: pohled došel o dva víkendy později - happyend).
V žižkově kraji jsme potkali několik lodí s malými práčaty na háčku, připravenými k okamžité vodní palbě po hudných lodích jako byly právě ty naše. To zřejmě inspirovalo a vyburcovalo Elišku k největší bitvě, která se za letošní Kanďák odehrála. Obtiskla se do stránek kronik a deníků jako nejdelší boj, kde nit, trenýrky ani podprsenky nezůstaly vůbec suché. O tomto se budou jednou naše děti učit. První den byl velmi přínosný co se hlášek týče, dostal jsem novou přezdívku Lady Dý, vysvětlil jsem holkám jak pohledem na ochlupení rukou lze snadno identifikovat levou od pravé dlaně. Dalším přínosem byly jistě hodnotné, zatím nepublikované, teorie Bětky o zvětšujících se prsou v závislosti na vodní teplotní stabilitně koupele (resp. rozdíl mezi stavem "scvrkávání" a "k zemi"). Mimochodem: za tepla na "ně" prý lezou brouci [sic].
Další zastávka, tento den již konečná - Velké Hydčice. Ani jsme nezakryli lodě, ani jsme nepostavili stany a přišel obrovský přívalový déšť. Vytopení potkalo většinu stanů, obzvláště toho mrzáka Bětky s Klárkou, který doplatil na rychlostavbu a odměnil se svým majitelům místo sucha a tepla jen velkou zásobou vody. Uvnitř. Naštěstí rychle vysvitlo sluníčko a mohli jsme všechny promočené věci kvapně usušit, aby se po večeři mohlo vyrazit do hospody uvnitř vesnice. Stihli jsme ještě fotbalové utkání za přítomnosti všech hvězdných Honzů, kde bylo vítězství jednoho Honzy korunováno Davidovým ukázkovým zamrdáním snadné loptičky do prostor omřížované kabiny. Ale vytáhli jsme ho. Velká noc v hospodě opět nabídla spoustu zábavy, ať už se jednalo o veselou hudební rodinku uvnitř, která napodobovala, ale nedosahovala kvalit Tap Tap Orchestr (Johnny Cash se musel při jednom songu obracet v hrobě), čuk-čuk-džek, VĚTVÉ a jiné zábavné hry. Lístek s útratou svými mnohými čarami připomínal nevybarvené omalovánky. Spánek s krapánek větší únavou na krku přišel v nejvyšší čas.

"... Antonín dnes, jak před lety dvaceti pěti,
železnou lopatou otvírá pec,
plameny rudé ztad syčí a letí,
ohnivá výheň a mládenec.
Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly,
přikládá plnou lopatu uhlí,
a že jen z člověka světlo se rodí,
tak za uhlím vždycky kus očí svých hodí
a oči ty jasné a modré jak květiny
v praméncích drátů nad městem plují,
v kavárnách, v divadlech, nejraděj nad stolem rodiny
v radostná světla se rozsvěcují..."

Jiří Wolker

Balada o očích topičových

Pátek 6. 7. 2012

Ranní osvěžení vodou klasik, objevení pro mě úplně nového způsobu uzavírání kanďáků a lekce portugalštiny pro začátečníky (víte, že Ronaldinho je malý Ronaldo, tudíž logicky přece malá Bětka je portugalsky Bětkíňo, Honza je Honzíňo a malá Eliška je zdrobněle... Eliška) toť spolu s rychlou snídaní naše ranní příprava na cestu, dlouhou trasu do krásných Strakonic. Sbohem Velké Hydčice bylo nám zde dobře.

Plavba utíkala ten den velmi pomalu, dozvěděli jsme se při společných konverzacích spoustu zajímavých a pikantních informací. Najmík nás např. přesvědčil o své teorii spojeného očního mrkacího nervu se svěračem a potkali jsme albínské kachny, kterým se v jistých zemědělských kruzích říká odborně husy, ne? Tento den se na na naší posádce poznamenal hodně adrenalinově - Zuzka si chtěla vyzkoušet kormidlovat a pozici být ta důležitá, ta vzadu na lodi. Na moje naléhání, že v našem vztahu musí být muž ten upozaděn, jinak to jistojistě nebude fungovat nedala a smutnýma očima mě nakonec přecejen přesvědčila k usednutí do houpající se přední části lodi. Po počátečním zmatkování se ale bleskurychle dostala do rytmu a vzpomínky na moje pomalejší začátky mě v konečném důsledku přivedly spíše do středněsilných depresí. Strach rychle zmizel a nahradila ho čirá nasranost, že všechnu mokrou vodu, i tu ze sebemenších peřejek, schytávám a zachycuji svým oděvem já. V nepříjemném polodeštivém počasí a v etapě se snad největším počtem sjezů nic příjemného, bez ohledu na to, že jsme většinu přenášeli. Vrcholem nekonečného pátečního pádlování byl jistě azyl v Hostince u Roubalů. Přes vyčerpání jsme jen decentně oceňovali vypracovanou postavu servírky a hned po točené limče objednali také jídlo. Omezená nabídka bramboráků, kabanosu a tlačenky byla při pohledu přes otevřené dveře do kuchyně pochopitelná, ale našimi žaludky stále bohužel vítaná. Martina, která se hladem přece jenom protrápila až do Strakonic se mohla večer u smažáku cítit jako vítězka. Hostinec to byl ale opravdu prapodivný, sousedící stůl se oddával dekadentní činnosti, která vypadala podobně jako toto video, a hostinský se hodně konfrontačně ptal "Nějakéj problém, Bětko?".

Hurá na cestu. Báře jsme ještě vysvětlili, že kabaret opravdu není bordel a kotvili jsme v kempu pár set metrů před Strakonicemi. Na to, že se tábořiště nacházelo co by kamenem dohodil od tak velkého města jako jsou Strakonice, tak teda žádná hitparáda. Sociální zázemí téměř nulové (některé z nás donutilo k večernímu punk koupání v řece) a zem tvrdá jak nářadíčko Roberta Rosenberga při intenzivním působení studené vody...

Možná i tyto společné prožitky přispěly k stále více probublávajícím neshodám a menším sporům uvnitř naší výpravy, které nakonec vyvrcholily rozdělením na dvě nesouměrně velké skupiny. Pevně věřím, že zajímavý večer prožil i zbytek bandy zůstavší v kempové hůspůdce. Já mužu tedy popisovat jenom putování do Strakonic statečných Honzů K, B. a N., kterého jsem byl hrdým  svědkem a nadšeným kronikářem. Zde je epos zachycující tuto výpravu:

Výprava do hlubin Strakonic a zase zpátky

Část zůstala v kiosku s prý velkým výběrem,
bodovala s hodně litrovým pivním odběrem.
Krásný to večer přišel na to celodenní pádlování,
kdo tvrdí, že přes samou unavu nevidí, nepřehání.
Na cestu velmi dalekou se vydáváme,
já a tři stateční se mnou v doprovodu.

Zůstat v kempu považujeme za nepohodu,
a tak ve Strakonice literárně světoznámé,
jdeme hledat cíl, a poznání se nevzdáváme.

U prvního jezu potkáme starého opilého barda,
jeho historky, kdy voda lehce lidské životy brala,
nebereme vůbec na lehkou váhu ani mysl.
umřít v peřejích otavských nedává smysl.

Rozkoukáme se kde a co - a hle,
pivovarská hospoda u Papeže,
zabíráme zde místa na zahrádce,
příjemná a pohodlá to jsou sezení,
zdejší starší číšnice je místní vládce,

bleskurychle jídelní lístky rozčlení.
Mladší pohledné servírky si nás nevšímají,
ale nás hlavně místní syté chody zajímají,
vybrané kančí řízečky, vepřová panenka,
jestlipak tu funguje i pojem stravenka?

Legendární větu "ty jsi souložil s mým otcem",
a následný smích chápeme jen já a Brýnísek,
Najmi zas tvrdí: hlavně se před nimi nepodceň,
holky nevypadají na tlupu tupých blondýnek.

Pivo pijeme víc než do zdravého polopita,
ze Sklepničáka jsme učinili našeho favorita,
servírky naše hody kasírují a pub zavírají,

na druhý den vyděláno přece jenom mají.

Noc nekončí, vydáváme se na místní Stodolní,
nacházíme živý bar, který není pro předškolní,
Pivo dáváme opět znovu, tentokrát pšeničné,
Fénixe přes únavu sotva dopijeme,
a nazpět otáčíme, kempu konečně vstříc,
ráno se jenom potulně usmějeme,
že kdykoliv rádi se vrátíme do Strakonic!

Toto je druhá část reportu          1. díl          3. díl