Poslední post zde na blogu byl vychloubačný... a nějak se mi to zalíbilo, takže v tom budu pokračovat.
Pražáci to dobře znají, ráno vstát minimálně o hodinu dříve, povinná hygiena, chutná snídaně... stále musím mít na paměti, že ten autobus odjíždí ve třičtvrtě. Deadline a tikající hodiny. Rozespalý dojdu na zastávku... postupně dobíhám na poslední chvíli od každého kusu jeden - autobus, metro, tramvaj, přívoz (doplňte libovolný dopravní prostředek podle vlastní potřeby). Bydlím přece "v Praze", tak proč mi cesta bere dvě hodiny života denně? Přečtu si sice na kindlu deset stránek románu od Coelha, sestřelím pár prasat v Angry Birds a po cestě domů důkladně očuchám bezdomovce ukrývajícího se na vyhřáté sedačce před zimou. Svorně usadím těhulku místo své tlusté prdele, zatnu zuby nad debilními řečmi teenagerů i pod zvukem uřvaných batolat. A jako bonus potkám arogantního šerifa s odznakem co si chce dokázat, že je lepší než já (protože má placenou lítačku od zaměstnavatele). Aneb jak otravné je cestování za pomoci MHD, zvláště té pražské.
A jaký je smysl tohoto příspěvku? Nadával jsem jak je v USA všechno daleko... ale ta pověstná výjimka přece tvoří pravidlo, ne? #truestory
 |
| Komu by se něchtělo chodit na oběd domů? |
Jedinou nevýhodou je snad jenom to, že v případě sněhové bouře, mi nikdo neuvěří tu strašnou dopravní zácpu co jsem chytil na dálnici...
________________________________________________________________
Soundtrack pro dnešní den? Objev ze včerejšího koncertu: Father John Misty.
Žádné komentáře:
Okomentovat