Utah, aneb cesta tam a zase zpátky - druhá část

Pokračování k předešlému příspěvku.

www.yaerd.org

Našli jsme náš crappy motel (ale za poloviční cenu než jiná místa) a vyrazili na průzkum. V SLC se toho zřejmě moc neděje a všichni vás pošlou hlavně na známé Temple Square, uzavřený blok budov, jimž dominuje impozantní katedrála Salt Lake Temple, kterou Mormoni stavili celých "dlouhých" padesát let (slyším výsměch ze stran obyvatel Barcelony i Prahy?). Všude kolem Temple Square se potulují skupinky misionářů z různých zemí, kteří si zde odbývají svoji misii (Mormoni musejí téměř povinně vyrazit na dva roky a šířit víru). Tu vás odchytně Samoanka či Dánka (z Grónska!), opodál stojí Fin. Zvláštní... Ale na druhou stranu asi mnohem příjemnější misionářská volba, než šířit mormobook uprostřed lidožroutů v Africe. Varování: tohle není poslední náboženský stereotyp v tomto textu.

Jessie si vyhlídla basketbal, takže svůj večer trávila na utkání místních Jazz proti Indianě, my jsme naopak s Álvarem vyrazili do baru na místní pívo. Nic extra, Plzeň to prostě není, ale příjemné posezení, uprostřed lidí, kterým vlastně jejich víra zakazuje pití alkoholu, to stejně bylo.

Neděle byla zasvěcená Park City a tedy hodně brzkému odjezdu (přece jenom nás čekalo přes 500 mil). Park City je proslulé jako dějiště světoznámého Sundace Film Festivalu, druhého nejvýznamnějšího festivalu na americkém kontinentě (sorry, kanadský TIFF je prostě TIFF). Mimochodem letos bude bojovat o Oscary vítěz loňského Sundance, a úspěšné filmy z prestižní dokumentární sekce také pravidelně zápolí o zlatého plešouna ve své kategorii.

Můj plán získat vstupenky na jedno představení zhatily podivně přísné registrační podmínky (registrace nutná nejdéle v prosinci), zavřené pokladny během soboty, a vlastně i samotný končící festival, protože neděle byla posledním dnem zasvěceným hlavně závěrečným ceremoniálům (a samotné festivalové centrum bylo v poledne už zpola rozmontované).

Přesto je Park Citi opravdu krásným a malebným místem, kde lanovka doslova začíná na hlavní ulici a kde celebrity nepoznáte přes pět svetrů a hutnou šálu nutnou k nezmrznutí. I když je město kvůli festivalu v lednovém termínu přelidněno, finance, jež pumpují návštěvníci do městského rozpočtu jsou zde opravdu vidět. Udržované roztomilé barevné baráčky hrdě dávají vzpomenout na hornické počátky města, jež přinesly městu prvotní prosperitu. Malebné Park City bylo jistě vrcholem našeho výletu.

Atmosféra, neatmosféra druhý den musíme do práce, takže hurá na cestu a další zastávka (vedle povinných pump) je až Denver. Severní cesta po I-80 mi přišla mnohem zajímavější než naše předešlá horská varianta. Ale možná je to dáno spíše počasím, protože jsme byli konečně dokonce svědky slunečního svitu. Krajina se snad každých 50 mil mění a Wyoming, hrdý to poslední "westernový" stát, dokáže cestovatele zaujmout opravdu mohutnými kaňony, nekonečnými pláněněmi i podivnými skalními útvary.

Jednoznačným highlightem bylo uskupení větrných elektráren hned po překročení hranic Utah/Wyoming. Je opravdu impresivní sledovat tyto přibližující se obry ze vzdálenosti několika desítek mil. Wyoming se drží své pověsti naprosto ideálního státu pro tento druh elektráren, větrno bylo nejen při našich zastávkách, ale silné poryvy větru byly přece jenom cítit i uvnitř našeho auta.

Odřídil jsem asi většinu cesty zpět a rozhodně toho nelituji, člověk si více všímá okolí kolem sebe než s očima upřenýma do knížky či předstírajícími spánek. Rozhodně můj první dlouhý road trip byla opojná zkušenost, chci více. Otázkou zůstává kde je limit, osm hodin v autě je zřejmě na hranici tolerance.

PS: Achievement unlocked: vždy jsem řídil já kdy se překračovala státní hranice.

PPS: Však nějaké ty fotky budou. Příště.

____________________________________________________________________________________
Soundtrack se dnes opakuje, protože The Proclaimers se neomrzí, jinak počkejte - ono to zase přijde.