Fotky z Miami

Tak lidičkové, nezajímají vás moje texty a nekonečné elaboráty o dojmech ze Země svobody. Všichni chcete hlavně vidět fotky. Facebook padá, a protože jsem od přírody líný tvor, který ke správě fotek využívá Picasu, resp. google+ musíte všichni nucenně zabrousit na následující ODKAZ. Popisky nechybí.

Zrušený let

Nevím jaké máte zkušenosti, když aerolinka zruší na poslední chvíli váš let, ale já byl dost zaskočen. Během svých dosavadních evropských přeletů jsem takovouto nemilou, nepěknou věc nikdy nemusel řešit, tohle naruší všechny moje následující připravené plány.

Opuštěná hotelová restaurace.

Zmateně jsem tedy pobíhal od jedné tabule k druhé v naději, že ta následující je „opravená“ a let 1391 do Denveru se opět objeví mezi standardními lety. Ne, počasí na západ od Floridy se zase předvedlo a zrušilo celkem asi 15 letů, tudíž necestovali jste-li přes Atlantik, nebo na sever do NY či Bostonu váš let byl nekompromisně zrušen. Po chvilce nadávání jakou mám já to ale smůlu a bezcílného chození po terminálu jsem konečně nalezl i přepážku American Airlines k přebookování letu. Podle očekávání s desítkami naštvaných Američanů stojících ve frontě. I přes pětici odbavujících slečen v AA uniformách lidé očividně stále zdržovali a vystát frontu byl nakonec úkol na 90 minut.

Slečně jsem popsal situaci a požádal ji „ať mi vše vysvětlí jak malému děcku“, snaživě mi rychle nabídla let přes Dallas, hned následující den v šest hodin ráno. Neuvědomujíc si časnost tohoto termínu beru palubní lístek i poukázky na hotel, večeři a snídani a mířím k exitu. Snažím se dovolat Meghan z Denverského AIESECa, aby mě dnes nečekali na letišti. Upozorňuje mě, že zítra bohužel nebude nikdo schopen mě kvůli výuce odvézt a musím se do hotelu dostat sám.

Druhý den bylo také pár letů zrušených.

Myslím, že tady se projevila moje největší smůla – hotel, který mi byl přidělen. Nevím co to bylo za paka, ale na odvoz do hotelu jsem čekal dvě hodiny a když se poprvé objevil hotelový shuttle měl plno. Nasraně sleduji projíždějící sběrné „autobusy“ k Hiltonu, Holiday Inn či Marriott, auta největších hotelů vidím projet prázdná alespoň sedmkrát. Když se konečně přišoural pomalořidič z našeho Howard Johnson Plaza nabral několik zbylých hostů, kteří čekání nevzdali a vydal se na cestu. Nekonečnou, opět jsme míjeli velké hotelové řetězce – Hilton, Red Roof, Marriott a cesta k našemu byla neskutečně úmorná. Není divu, že řidiči trvala obrátka tak dlouho.

Ve vchodu nechávám svoji slušnost za sebou a cpu se k recepčnímu personálu. Myslím, že výraz v mé tváři naznačoval dostatečně moje znechucení celým probíhajícím večerem. Další rána, hotelový rozvoz na letiště začíná až okolo šesté, můj let v 6:20 bych vůbec nestíhal, budu si muset v noci vzít taxi. Ubytovávám se na třetím patře a obratem se hned vracím dolů do hotelové restaurace odhodlán oškubat AA o co nejvíce peněz. Voucher je pouze na $12 upozorňuje mě servírka na dotaz. Nic moc, na „Miami Heat“ křidélka to stačí.

Na pokoji si dávám vytouženou sprchu a připravuji se z hotelové wi-fi na transport po Denveru, denverští se mi snaží pomoci co to jde v emailové komunikaci. Trochu jsem neodhadl jak dlouho bude trvat cesta na letiště a tak si dopřávám pouhé dvě hodiny spánku a jdu se opět odhlásit z hotelu. Na recepci již čekají taxikáři jak hladoví psi na zoufalé cestující, kteří nemají jinou volbu než drožku. Po včerejším ujištění recepční, že tu ráno bude spousta hostů ochotna rozdělit si náklady na taxík se slehla zem a jsem v opuštěné lobby jen já a tucet taxikářů. Nedá se nic dělat, proklínám American Airlines, jejich štědrá nabídka ubytování se mi tedy moc nevyplatila s připočítáním více než 30 dolarů za odvoz zpět miamskému letišti. Dopřál jsem si nejluxusnější sprchu v mém životě.

Taxikář jede rychle a tak jsem na letišti za mnohem kratší dobu než předešlý den opačným směrem. Prázdná hala mi k zabavení se příliš nepomáhá – kontrolou projdu za dvě minuty a do mého odletu zbývá ještě spousta času. Věnuju ji opět přípravě textu na blog.

Pak již šlo všechno jak na drátkách, dvouhodinový přelet na Dallas Fort Worth International Airport. Tupé bloumání po letišti. Nákup nejlevnějšího trička široko daleko, přece jenom moje stávající začalo trochu zavánět – je těžké se v Miami nepropotit. Zastávka mi dopřála si prohlédnou, díky místní nadzemce, obří rozměry samotného texaského letiště. Kam oko dohlédne jsou pouze terminály, obří parkoviště letištní plochy.

Je pátek odpoledne a můj dolet do Denveru se zpozdil asi o 18 hodin oproti původnímu plánu. To není vůbec špatně. Horší bylo, že se splnily mé nejhorší představy co se kufru týče. Ten nabral oproti mě zpoždění a tak jsem zůstal, sice s čistým, ale pouhým tričkem ve městě, které je 1600 metrů nad mořem. První zkušební vycházka ven mě utvrzuje, že bez mikiny se nehnu. Venku jsou 3°C. Pár dní v Americe a mám již tričko z Dallasu, mikinu z Denveru, trochu lituji svého zaváhání v Miami.

Transport již byl pohodičkou, až na vyslovení Arapahoe Station, kterému k mému přikvapení nebyl řidič autobusu schopný vůbec porozumět. Zajímavé je, že žádná zastávka nebyla v obydlené oblasti, ale všechny vypouští lidi na záchytná parkoviště. Další důkaz o fixaci Američanů na svá auta.

Po krátkém pochodu z nadzemky zase doceňuji, že se kufr potratil. Konečně ubytován ve svém hotelu, kde bude tvrdnout následujících 14 dní. Zavazadlo naštěstí dorazilo hned druhý den brzy ráno. Kartáček na zuby!
__________________________________________________
Soundtrack od jediného více nasraného Čecha: Kapitán Demo.

Miami - druhá část

Na druhý den jsem si objednal výlet do Everglades, krásný floridský národní park, který nakonec naštěstí nebyl tak daleko jak jsem se obával  (okraje se dá dosáhnout za přibližně 45 minut ze South Beach). Jedná se o jednu z pěti největších močálovitých oblastí na světě, unikátní ekosystém obývaný nebývalým množstvím zvířat a hlavně ptáků (bažiny, potřebuješ křídla... chápeš?). Pro Američany ale hlavně jde o oblast plnou aligátorů, poddruh krokodýlů vyskytující se hojně v této lokalitě. K tomu také byla přizpůsobena naše „prohlídka“. Perfektní organizace je pro obyvatele USA typická, proto téměř přesně v 9:45 ráno mě a několik dalších dobrodruhů vyzvedl před naším hostelem autobus a dovezl nás během hodiny k branám Safari parku (evergladessafaripark.com).

Při čekání jsem se seznámil s dalším obyvatelem našeho hostelu. Brit Ed si prodloužil služební cestu z konference v Minneapolis výletem na Floridu, je provozním v malém hotelu na jihu Anglie a toto je jeho třetí cesta do Spojených států. Doporučuje mi navštívit někdy Seattle, protože je to dle jeho názoru město s nejvíce evropskou atmosférou  v celých Státech. Uvidíme. Přebral si nás kapitán a rozsadil ve nás ve svém člunu, zdejší lodě nemají motory s lodním šroubem, ale řidič ovládá obrovkou větráky za sebou. „Pozor na klobouky, a vychrtlé ženy, nebo vám z nich udělám konfety.“ Používání takovýchto „Airboats“ je v místních podmínkách nutností, voda je příliš mělká (i když v průměru téměř jeden metr má). Hned v úvodu slyšíme zařvat „Aligátor vpravo“, všichni jak na povel fotí ležícího plaza, netušíme, že za celou cestu již dalšího nepotkáme. Samotná krásná příroda mi ale bohatě stačí ke štěstí - nic takového na Šumavě nikdy neuvidím. Takhle to funguje, jedete tedy v nejhlučnějším dopravním prostředku na světě a rozháníte všechnu faunu kolem sebe (alespoň tu floru člun jenom decentně přejíždí a všolichá ji do bažiny). Zvláštní atmosféra této naháněné mi přišla celkem neuctivá, i když ten „hon“ na aligátory měl stále své kouzlo a byl i vzrušující. V safari parku po ukázce krmení a několika fun factů o rodině krokodýlů jsme dostali šanci si také šáhnout na macka. Aligátůrek s příznačným jménem Snappy (v češtině něco jako „Chňapoun“) se vůbec nebránil a neublížil by ani při výrazném zašimrání v oblasti genitálních partií... má-li tedy nějaké. Žijeme v oblasti, kde vlci jsou utečenci a medvědi přeběhlíky ze sousedních zemí, je proto zvláštní se pohybovat uprostřed krajiny, kde divá zvěř a dravci mají stále dost volnosti. Důkazem byl jeden přerostlý aligátor hovící si téměř uprostřed cesty pro pěší, bez plotu, bez dohledu. Obejděte si mě.

Odpoledne jsem strávil na pláži a obligátním sháněním sexy pohledů, abych mohl machrovat svou návštěvou na Miami Beach. Obzvláště ten do bývalé práce se mi snad povedl vybrat. A protože jsem opět zmeškal jídlo v hostelu, vyrazil jsem i na quest při hledání příhodného stravovacího zařízení. Ocean Drive je plná restaurací a naháněčů do nich, jedná se ale o trochu luxusnější podniky, které jsou nad hranicí mého rozpočtu. Po dlouhém hledání a trapném očumování jídelních lístků s přehnanými částkami jsem usedl do polo dinneru, polo fast foodu nabízející mexická jídla. Seděl jsem uvnitř téměř sám, obklopen pěti kuchaři/číšníky. Však na hamburgery bude ještě spousta prostoru v Coloradu. Nemůžu si stěžovat, plný talíř kuřecího, rýže a pampelišek hladovému strávníkovi nedělal nejmenší problémy, ale dezert by byl už pro větší kalibry.

Večerním procházkou městem potkáváte zvláštní sortu lidí. Je obdivuhodné, jak jsou zdejší stereotypy nekompromisně naplňovány – gangsta skupinka výrostků, okolo které se bojím projít, evidentní prostitutka, jež hledá zákazníky pro své „poladěné“ tělo a samozřejmě nekončící zástup běžců. Miami je plné lidí, kteří touží vylepšit své tělo a tak po pláži pobíhají stovky machýrků a fiflenek, ale i poctivě vypracovaných borců. Údajně jde o „nejhubenější“ velké město v Americe. Veřejně přístupná posilovna na pláži je okupována svalovci - všichni běloši, protože hispánská majorita celý den obsluhuje v restauracích a zametá chodníky. V „centru“ South Beach jsem dále narazil na promítání pod otevřeným nebem. Avengers jsem sice již viděl, ale rozjetý děj mi dopřál vychutnat si všechny exploze na opravdu masivní stěně místního Convention centra (či co to bylo). Výborná atmosféra a samozřejmě, jak je v USA obvyklé, tleskalo se. Při ikonickém srocení Avengerů, při závěrečné bitce i u titulků. Umějí si promítání užívat a večerní piknikové posezení berou jako příležitost k setkání se známými. Vstupné nikdo nevybírá, film už stejně všichni viděli – moc příjemný bonus pro místní komunitu.

Třetí den v Miami mám snahu o trochu ekonomičtější přístup. Odlet mám naplánovaný na pátou hodinu odpolední, tak vyrážím na ranní projížďku na kole. Po plážích je možné snadno z automatů zapůjčit kolo a vyrazit kam se cestovateli zamane. K bicyklu s košíkem v předu mi chybí jenom slamák a havajská košile k naplnění ideálu prosluněnné idyly. Nekončící bloky teď ubíhají mnohem rychleji než při předchozím transportu pěšmo. Doceňuji také chytré číslování ulic, jež člověku nabízí jednoduchou orientaci po městěv, umožní lépe plánovat a odhadnout dojezd.

Vyzvedl jsem si na hostelu bagáž a chvíli se opájel svým oprávárenským úspěchem. Den předtím zakoupená lepenka drží utržené madlo jako přibité (což se mi pak samozřejmě vymstilo na letišti, kde jsem jej potřeboval opět zasunout). Již se mi podařilo nalézt regulérní městské autobusy a k mému překvapení zjišťuji, že místní autobusáci nevracejí, nebýt jeho pozornosti nechávám mu málev v automatu dýžko hodnoty stodolarové. Letištní self check-in je pěkná záležitost, americká organizace zase boduje a prožívám i přísnou kontrolu s body-skenerem (ty infra-něco skleníky co vídáme v televizi).

A tak teď sedím na letišti, píšu tyto řádky. Čas utíká opravdu rychle a baterka laptopu také přežívá. Vše vychází tak jak má. Když se 40 minut před odletem zvednu a jdu se podívat na stav příprav odletu zjistím nemilou zprávu. Na tabuli svítí CANCELLED. Můj let AA1391 do Denveru byl zrušen.

________________________________________________

Soundtrack ke smutným koncům a loučení: Band of Horses.