Zrušený let

Nevím jaké máte zkušenosti, když aerolinka zruší na poslední chvíli váš let, ale já byl dost zaskočen. Během svých dosavadních evropských přeletů jsem takovouto nemilou, nepěknou věc nikdy nemusel řešit, tohle naruší všechny moje následující připravené plány.

Opuštěná hotelová restaurace.

Zmateně jsem tedy pobíhal od jedné tabule k druhé v naději, že ta následující je „opravená“ a let 1391 do Denveru se opět objeví mezi standardními lety. Ne, počasí na západ od Floridy se zase předvedlo a zrušilo celkem asi 15 letů, tudíž necestovali jste-li přes Atlantik, nebo na sever do NY či Bostonu váš let byl nekompromisně zrušen. Po chvilce nadávání jakou mám já to ale smůlu a bezcílného chození po terminálu jsem konečně nalezl i přepážku American Airlines k přebookování letu. Podle očekávání s desítkami naštvaných Američanů stojících ve frontě. I přes pětici odbavujících slečen v AA uniformách lidé očividně stále zdržovali a vystát frontu byl nakonec úkol na 90 minut.

Slečně jsem popsal situaci a požádal ji „ať mi vše vysvětlí jak malému děcku“, snaživě mi rychle nabídla let přes Dallas, hned následující den v šest hodin ráno. Neuvědomujíc si časnost tohoto termínu beru palubní lístek i poukázky na hotel, večeři a snídani a mířím k exitu. Snažím se dovolat Meghan z Denverského AIESECa, aby mě dnes nečekali na letišti. Upozorňuje mě, že zítra bohužel nebude nikdo schopen mě kvůli výuce odvézt a musím se do hotelu dostat sám.

Druhý den bylo také pár letů zrušených.

Myslím, že tady se projevila moje největší smůla – hotel, který mi byl přidělen. Nevím co to bylo za paka, ale na odvoz do hotelu jsem čekal dvě hodiny a když se poprvé objevil hotelový shuttle měl plno. Nasraně sleduji projíždějící sběrné „autobusy“ k Hiltonu, Holiday Inn či Marriott, auta největších hotelů vidím projet prázdná alespoň sedmkrát. Když se konečně přišoural pomalořidič z našeho Howard Johnson Plaza nabral několik zbylých hostů, kteří čekání nevzdali a vydal se na cestu. Nekonečnou, opět jsme míjeli velké hotelové řetězce – Hilton, Red Roof, Marriott a cesta k našemu byla neskutečně úmorná. Není divu, že řidiči trvala obrátka tak dlouho.

Ve vchodu nechávám svoji slušnost za sebou a cpu se k recepčnímu personálu. Myslím, že výraz v mé tváři naznačoval dostatečně moje znechucení celým probíhajícím večerem. Další rána, hotelový rozvoz na letiště začíná až okolo šesté, můj let v 6:20 bych vůbec nestíhal, budu si muset v noci vzít taxi. Ubytovávám se na třetím patře a obratem se hned vracím dolů do hotelové restaurace odhodlán oškubat AA o co nejvíce peněz. Voucher je pouze na $12 upozorňuje mě servírka na dotaz. Nic moc, na „Miami Heat“ křidélka to stačí.

Na pokoji si dávám vytouženou sprchu a připravuji se z hotelové wi-fi na transport po Denveru, denverští se mi snaží pomoci co to jde v emailové komunikaci. Trochu jsem neodhadl jak dlouho bude trvat cesta na letiště a tak si dopřávám pouhé dvě hodiny spánku a jdu se opět odhlásit z hotelu. Na recepci již čekají taxikáři jak hladoví psi na zoufalé cestující, kteří nemají jinou volbu než drožku. Po včerejším ujištění recepční, že tu ráno bude spousta hostů ochotna rozdělit si náklady na taxík se slehla zem a jsem v opuštěné lobby jen já a tucet taxikářů. Nedá se nic dělat, proklínám American Airlines, jejich štědrá nabídka ubytování se mi tedy moc nevyplatila s připočítáním více než 30 dolarů za odvoz zpět miamskému letišti. Dopřál jsem si nejluxusnější sprchu v mém životě.

Taxikář jede rychle a tak jsem na letišti za mnohem kratší dobu než předešlý den opačným směrem. Prázdná hala mi k zabavení se příliš nepomáhá – kontrolou projdu za dvě minuty a do mého odletu zbývá ještě spousta času. Věnuju ji opět přípravě textu na blog.

Pak již šlo všechno jak na drátkách, dvouhodinový přelet na Dallas Fort Worth International Airport. Tupé bloumání po letišti. Nákup nejlevnějšího trička široko daleko, přece jenom moje stávající začalo trochu zavánět – je těžké se v Miami nepropotit. Zastávka mi dopřála si prohlédnou, díky místní nadzemce, obří rozměry samotného texaského letiště. Kam oko dohlédne jsou pouze terminály, obří parkoviště letištní plochy.

Je pátek odpoledne a můj dolet do Denveru se zpozdil asi o 18 hodin oproti původnímu plánu. To není vůbec špatně. Horší bylo, že se splnily mé nejhorší představy co se kufru týče. Ten nabral oproti mě zpoždění a tak jsem zůstal, sice s čistým, ale pouhým tričkem ve městě, které je 1600 metrů nad mořem. První zkušební vycházka ven mě utvrzuje, že bez mikiny se nehnu. Venku jsou 3°C. Pár dní v Americe a mám již tričko z Dallasu, mikinu z Denveru, trochu lituji svého zaváhání v Miami.

Transport již byl pohodičkou, až na vyslovení Arapahoe Station, kterému k mému přikvapení nebyl řidič autobusu schopný vůbec porozumět. Zajímavé je, že žádná zastávka nebyla v obydlené oblasti, ale všechny vypouští lidi na záchytná parkoviště. Další důkaz o fixaci Američanů na svá auta.

Po krátkém pochodu z nadzemky zase doceňuji, že se kufr potratil. Konečně ubytován ve svém hotelu, kde bude tvrdnout následujících 14 dní. Zavazadlo naštěstí dorazilo hned druhý den brzy ráno. Kartáček na zuby!
__________________________________________________
Soundtrack od jediného více nasraného Čecha: Kapitán Demo.