Na hraně hrobu a hvězdné dálnice

Dneska jenom tak z rychlovlaku o dvou koncertech, které jsem v nedávné době viděl. Atmosféra snad nemohla být více odlišná. Chodím tam ale přece kvůli zážitkům a těch jsem dostal vrchovatě.

Rodriguez

Údajně vůbec poprvé dorazil do Anglie pícničkář Rodriguez. Že jste o jeho neuvěřitelném hudebním příběhu ještě neslyšeli? Tak čtěte dále nebo ještě lépe, přeskočte odstavec a podívejte se na pár let starý dokumentární snímek Pátrání po Sugar Manovi. Sixto Rodriguez byl folkový pícničkář, který v sedmdesátých letech vydal dvě špičková alba, předvídala se mu velká budoucnost, talent odhadován nad úrovní Boba Dylana. Znáte to. Prostě to nevyšlo, neprorazil a následné zkazky o jeho sebevraždě jenom přiživily jeho status neznámé legendy. Zvláště třeba v takové Jižní Africe, kde se jeho písničky staly undergroundovými protestsongy proti apartheidu. Zmiňovaný, oscarem ověnčený film, více než doporučuji, protože je, vedle výborné dokumentární řemeslné práce, přeplněný ukázkami jeho hudby a slouží naprosto perfektně jako seznamka s tímto fenoménem.

V posledních příspěvcích jsem popisoval naše putování s Verunou po Cornwallu, ale původní záměr proč vlastně přijela do Anglie byla právě Rodriguezova show. V překrásné historické Royal Albert Hall u Hyde Parku se měl odehrát velmi očekávaný večer. Sešli jsme se až na místě a já dorazil z práce rovnou abych viděl začínajícího předskokana. Místní Charlie Cunningham celkem ušel, folk s kytarou, moc toho nevymyslíte. K táboráku dobré, k oslnění publika v anglickém "Národním" to nestačilo. Tipuji, že si zahrál před takhle narvaným domem poprvé a naposled. 

www.wweek.com

Poté se už jenom chvilku čekalo na samotného Rodrigueze s doprovodnou kapelou. Ač začal opravdu zostra rockově, působil celý večer velmi unaveným dojmem. K mikrofónu ho musely dovléct členky jeho doprovodu, s vyslékáním přebytečného šactva také využíval pomoci svého spolubojovníka za kytarou. Ano, v dvaasedmdesáti by si spíše zasloužil důchod. Obdiv mu stále patří, ale takový Buddy Guy, jehož jsem i v pokročilých sedmdesátinách viděl celkem nedávno, předváděl, že rozhodně vysedávat na lavičce v parku a krmit ptáky nehodlá. Rodriguezovo vystoupení bylo chladné a divák měl spíše starost o jeho fyzické zdraví než strachy o hudební výkony. Tak nějak to dokodrcal do konce, zahrál cover Jefferson Airplane a hned druhý den zmizel z mé hlavy.

Škoda publika, které jako zfanatizované vyřvávalo nic neříkající slogany a z kontextu vytržené bizáry.

Jack Garratt

burstradio.org.uk

Pro ty z vás, kterým jsem ještě necpal tohodle kluka - jedeme znovu... Tenhle vousáč a pochybným hipsterským vzhledem mě loni totálně uhranul na Reading Festivalu, kde byl jednoznačnou volbou z toho co jsem viděl na talentovém BBC Introducing pódiu. Jack hraje na klávesy, kytaru a bicí najednou a ještě k tomu celkem slušně zpívá. O necelý rok později vyprodává kluby (zhruba polovina jeho anglické tour, včetně dvou londýnských show, je zcela beznadějně vyprodaná). Já si zajistil svůj lupen do Oxford O2 Acedemy s velkým přestihem a v ceně £8 liber rozhodně jedna z nejlepších investic co jsem za hudbu kdy dal. 

Přeskokancou byla Billie Black. Talentovaná, vysoká černovlasá krasavice, která v doprovodu kytaristy, bubenice a dvou podpůrných vokalistek předvedla slušný trip-hopový výkon. Zasněný hlas a éterické melodie rozhodně skvěle nastartovali večer. Možná až vydá regulérní debut album dám jí znovu šanci ve sluchátkách.

Vstupenka tvrdila - začátek v šest večer. Dorazil jsem v půl sedmé a stejně jsem na hlavního interpreta večera čekal téměř 3 hodiny. Takový extrém jsem v Anglii snad ještě nezažil - avšak on Jack Garratt nemá ani vlastní CD. Po internetech sice naleznete pár písniček a tak vlastně musel celkem dost vyvařovat a natahovat. Setlist měl celkem jenom 7 písní (!), ale přes hodinu celkem určitě na pódiu pobyl, i když si dovolil dost promlouvat k divákům mezi samotným hraním. Působil trošku nervózně, zřejmě je ještě stále sám překvapen tou nečekanou slávou, která se kolem něho tak nenadále přimotala. Je tak talentovaný, že si jakékoliv ovace a přepáleně ujeté fanynky zasouží. Všechny rozpaky jsou ale pryč když se může projevit hudebně. Rozhodně je výborným performerem, jakmile chytne jakýkoliv ze svých nástrojů do pařátů, tak mě až mrazilo po zádech... já snad tu svoji kytaru opráším.

Letos hraje Jack už jako jedna z velkých hvězd na Reading festivalu, až vydá debut tak o něm ještě uslyšíme, to vám garantuji.

Vyrazili jsme do Cornwallu (druhá část)

en.wikipedia.org

Ráno jsme se s Veronikou probudili celkem brzy a vyrazili na západní pobřeží znovu, tentokráte jsme chtěli na Land's End, jež je považován za takový pomyslný nejzápadnější cíp Anglie. Ale co se nestalo, neuvěřitelně hustá ranní mlha se ne a ne zvednout. Hlídač na parkovišti nás ujistil, že za hodinu či dvě se určitě zvedne a my něco uvidíme, ale nechtělo se nám vůbec čekat, takže jsme se zase vydali zpět, projeli opět skrze Penzance a vyrazili na asi nejatraktivnější místo celého Cornwallu - St. Michael's Mount. Mount je romantický ostrůvek s pevností, jehož přístupová cesta se s přílivem denně zatopí. Nakonec naše načasování bylo naprosto dokonalé, odstupující voda zanechala mokrou pláž, která nabídla pohled na odrazivší se epické opevnění v pozadí. Samotná prohlídka hradu nebyla překvapivě tak prázdná (po zkušenostech z těch skotských...) a vedle majestátních výhledů bylo celkem co vidět i uvnitř. Odsud jsme se vydali zpět na Land's End, kde už počasí přálo více, 3000 mil vzdálený New York jsme nezahlédli ale krásná procházka po větrném pobřeží byla velmi osvěžující.

www.thecobbles.co.uk

Odsud jsme zase trochu popojeli a dali druhý pokus i Minack Theatre. Nestálo nám sice zato se podívat dovnitř, ale po příkrých schodech jsme mohli dojít na blízkou pláž, která opravdu lákala k ochlazení alespoň nohou. Boty jsem sundal, takže letošní mořskou koupačku si mohu úspěšně odškrtnout. Při odjezdu z Minack Theatre už bylo spíše pozdní odpoledne, tak jsme se vydali někam na jídlo. Odřídil jsem pár desítek minut do St Ives, neuvěřitelné městečko. Už když jsme zaparkovali, tak jsem nemohl uvěřit, že jsme stále v Anglii. Zpomalené tempo, modré rámy dveří a oken, chladný mořský vánek, tohle je přece typická středomořská atmosféra. Kde to jsme? Alespoň jsme ji narušili tradičními fish&chips k večeři a navrátili se do anglické reality.

www.nationaltrust.org.uk

Poslední den cornwallského dobrodružství už byl o návratu směrem domů do Berkshire. Měli jsme naplánované dvě zastávky. První byla na Carnewas a Bedrutham Steps, malá kamenitá oblast na pobřeží se snad až příliš romantickou plážičkou. Přijeli jsme v pravý čas a tak odliv nabízel možnost ke krátké procházce a nekočenému chatu o všem co se děje kolem s Verčou. Musím uznat, že za ten týden co v Anglii pobývala jsme toho dohnali opravdu hodně. Nakonec jsme se v této oblasti zdrželi více než jsme plánovali, ale počasí zatím přálo. Zato při přejezdu do Tintagelu už se zhoršilo a výstup na hrad na pobřeží nám už jenom vydatně pršelo Až to snad začalo být na příkrých skalách nebezpečné.
A to bylo všechno. Čtyřhodinová cesta zpátky už byla jenom oficialitou. Trčeli jsme v zácpě, zpívali, uživali si opět na chvíli ukazuvší se sluníčko. Epický výlet do skotských vysočin tenhle nepřekonal, ale i ta stará dobrá Anglie má nakonec co nabídnout.

Vyrazili jsme do Cornwallu (první část)

Nové bydlení, první návštěva. A rovnou ta velevážená. Moje oblíbená "Vejuničička" dorazila do ostrovního království. Hlavně kvůli naplánovanému koncertu Rodrigueze v Royal Albert Hall, ale rovnou jsme tuto příležitost spojili s její plánovanou dovolenou a abychom dohnali nejnovější klepy a události.

en.wikipedia.org

Verča dorazila v pátek pozdě večer na Heathrow a ani jsme toho moc nestihli popít, ale dary do nového bytu přivezla, dostala povolení přespat na nafukovačce a odpočinout si na "naplánovaný" trip na západ do Cornwallu. Po cestě jsme se zastavili v Glastonbury, v Mecce všech hudební nadšenců. Ale my jsme sem nepřijeli hledat zapomenuté stanové kolíky a jiné pozůstatky legendárních kapel, ale podívat se do města samotného na slavné opatství. Ač rozbořené v roce 1539 Jindřichem VIII., stále se jedná o jednu z nejstarších církevních památek v celé Velké Británii. Je zde také údajně pohřbený legendární král Artuš s jeho ženou Guineverou a proto se Glastonbury stalo poutní destinací již ve 12. století. Také jsme se podívali na místní Tor, kopec, kde byl poslední opat po odsouzení za vlastizradu pověšen. Nahoru to byla docela štreka, ale stálo to zato, protože rozhled po Somersetu byl nádherný a fukar opravdu silný. A protože jsme stále neměli ubytování, na kopci jsme si užili kouzlo moderních technologií a zabookovali hostel na příští dvě noci.

www.visitcornwall.com

Z Glastonbury jsme se ale již opravdu vydali do Cornwallu, Do města Penzance, rychle jsme se ubytovali v našem hostelu a vyrazili do Minack Theatre. Neuvěřitelně romanticky umístěné divadlo na skalním masivu, bohužel koncert, který byl naplánován na sobotní noc byl zrušen a přesunut do jiné oblasti Cornwallu kvůli nepřízni počasí. Ověřili jsme si, že v této části země je proslulé ostrovní počasí ještě více nepředvídatelné než je na Anglii obvyklé. Tak jsme si zašli alespoň do supermarketu na večerní svačinu s přecpanými břichy ulehli do postelí...