Na hraně hrobu a hvězdné dálnice

Dneska jenom tak z rychlovlaku o dvou koncertech, které jsem v nedávné době viděl. Atmosféra snad nemohla být více odlišná. Chodím tam ale přece kvůli zážitkům a těch jsem dostal vrchovatě.

Rodriguez

Údajně vůbec poprvé dorazil do Anglie pícničkář Rodriguez. Že jste o jeho neuvěřitelném hudebním příběhu ještě neslyšeli? Tak čtěte dále nebo ještě lépe, přeskočte odstavec a podívejte se na pár let starý dokumentární snímek Pátrání po Sugar Manovi. Sixto Rodriguez byl folkový pícničkář, který v sedmdesátých letech vydal dvě špičková alba, předvídala se mu velká budoucnost, talent odhadován nad úrovní Boba Dylana. Znáte to. Prostě to nevyšlo, neprorazil a následné zkazky o jeho sebevraždě jenom přiživily jeho status neznámé legendy. Zvláště třeba v takové Jižní Africe, kde se jeho písničky staly undergroundovými protestsongy proti apartheidu. Zmiňovaný, oscarem ověnčený film, více než doporučuji, protože je, vedle výborné dokumentární řemeslné práce, přeplněný ukázkami jeho hudby a slouží naprosto perfektně jako seznamka s tímto fenoménem.

V posledních příspěvcích jsem popisoval naše putování s Verunou po Cornwallu, ale původní záměr proč vlastně přijela do Anglie byla právě Rodriguezova show. V překrásné historické Royal Albert Hall u Hyde Parku se měl odehrát velmi očekávaný večer. Sešli jsme se až na místě a já dorazil z práce rovnou abych viděl začínajícího předskokana. Místní Charlie Cunningham celkem ušel, folk s kytarou, moc toho nevymyslíte. K táboráku dobré, k oslnění publika v anglickém "Národním" to nestačilo. Tipuji, že si zahrál před takhle narvaným domem poprvé a naposled. 

www.wweek.com

Poté se už jenom chvilku čekalo na samotného Rodrigueze s doprovodnou kapelou. Ač začal opravdu zostra rockově, působil celý večer velmi unaveným dojmem. K mikrofónu ho musely dovléct členky jeho doprovodu, s vyslékáním přebytečného šactva také využíval pomoci svého spolubojovníka za kytarou. Ano, v dvaasedmdesáti by si spíše zasloužil důchod. Obdiv mu stále patří, ale takový Buddy Guy, jehož jsem i v pokročilých sedmdesátinách viděl celkem nedávno, předváděl, že rozhodně vysedávat na lavičce v parku a krmit ptáky nehodlá. Rodriguezovo vystoupení bylo chladné a divák měl spíše starost o jeho fyzické zdraví než strachy o hudební výkony. Tak nějak to dokodrcal do konce, zahrál cover Jefferson Airplane a hned druhý den zmizel z mé hlavy.

Škoda publika, které jako zfanatizované vyřvávalo nic neříkající slogany a z kontextu vytržené bizáry.

Jack Garratt

burstradio.org.uk

Pro ty z vás, kterým jsem ještě necpal tohodle kluka - jedeme znovu... Tenhle vousáč a pochybným hipsterským vzhledem mě loni totálně uhranul na Reading Festivalu, kde byl jednoznačnou volbou z toho co jsem viděl na talentovém BBC Introducing pódiu. Jack hraje na klávesy, kytaru a bicí najednou a ještě k tomu celkem slušně zpívá. O necelý rok později vyprodává kluby (zhruba polovina jeho anglické tour, včetně dvou londýnských show, je zcela beznadějně vyprodaná). Já si zajistil svůj lupen do Oxford O2 Acedemy s velkým přestihem a v ceně £8 liber rozhodně jedna z nejlepších investic co jsem za hudbu kdy dal. 

Přeskokancou byla Billie Black. Talentovaná, vysoká černovlasá krasavice, která v doprovodu kytaristy, bubenice a dvou podpůrných vokalistek předvedla slušný trip-hopový výkon. Zasněný hlas a éterické melodie rozhodně skvěle nastartovali večer. Možná až vydá regulérní debut album dám jí znovu šanci ve sluchátkách.

Vstupenka tvrdila - začátek v šest večer. Dorazil jsem v půl sedmé a stejně jsem na hlavního interpreta večera čekal téměř 3 hodiny. Takový extrém jsem v Anglii snad ještě nezažil - avšak on Jack Garratt nemá ani vlastní CD. Po internetech sice naleznete pár písniček a tak vlastně musel celkem dost vyvařovat a natahovat. Setlist měl celkem jenom 7 písní (!), ale přes hodinu celkem určitě na pódiu pobyl, i když si dovolil dost promlouvat k divákům mezi samotným hraním. Působil trošku nervózně, zřejmě je ještě stále sám překvapen tou nečekanou slávou, která se kolem něho tak nenadále přimotala. Je tak talentovaný, že si jakékoliv ovace a přepáleně ujeté fanynky zasouží. Všechny rozpaky jsou ale pryč když se může projevit hudebně. Rozhodně je výborným performerem, jakmile chytne jakýkoliv ze svých nástrojů do pařátů, tak mě až mrazilo po zádech... já snad tu svoji kytaru opráším.

Letos hraje Jack už jako jedna z velkých hvězd na Reading festivalu, až vydá debut tak o něm ještě uslyšíme, to vám garantuji.