Zbytek prvního týdne - druhá část

V sobotu jsem se konečně setkal s dříve zmiňovaným stážistou z Mexika, jehož jméno je Hector. Pracuje mnohem blíže centru ve firmě zabývající se výrobou a prodejem environmentálních zařízení a do Denveru přijel zhruba o měsíc dříve než já. Tudíž má všechno papírování za sebou a je trochu více vysmátý. Bylo velmi příjemné si popovídat konečně s nějakým neameričanem, který má stejně jako já pohled outsidera na zdejší odlišný život. Typický hispánec, nadšenec do každého sportu a překvapivě i do ledního hokeje... Jaká je náhoda, že potkám Mexičana, který zná našeho Jardu Jágra? Škoda pro něj i pro mě, že zrovna teď Jarda válí doma na Kladně o obšťastňuje české fanoušky... Určitě spolu někdy zajdeme na některý z těch podivných místních sportů jako je baseball, football či lakros a užijeme si fanatismus Američanů fandících čemukoliv co se pohybuje a oni sami to vykonávat nemusejí. Našli jsme slušný irský bar, dali pár guinessů a večer zakončili mým prvním pravým hamburgerem ve Státech ve Smash Burgeru (ten u Wendy's na letišti v Miami opravdu nepočítám). Určitě nebyl posledním.

Katherine a Giulia.

Následující den jsem využil pozvání od Giulie ze čtvrteční párty v Boulderu. Giulia je Italka a zrovna tuto neděli hraje uprostřed Ameriky svůj koncert Jovanotti. Údajně italská superstar, doma ohromně populární, ale jeho sláva zřejmě nepřekročila hranice taliánského území. Při projíždění nadcházejících koncertů v Denveru jsem zrovna tento nezaznamenal a určitě jsem nečekal, že můj "vytříbený" vkus mě vypustí na něco za $40 co vůbec neznám. Ale pozvání jsem rád přijal a Giulia ještě přibalila metalistku Kaherine, která také zřejmě netušila do čeho jde. Večer jsme dorazili k malému BlueBird Theatre, kde se začalo srocovat až příliš velké množství poameričtělých Italů. Románský jazyk bylo možné slyšet na každém rohu a četnost se ještě zvýšila s naším vstupem do sálu. První klub, který jsem navštívil, kde se sál snižuje (jako v třeba v amfiteátru) a toto přirozené hlediště tak umožňuje výhled na pódium z jakékoliv vzdálenosti - jednoduché, elegantní.

Zdroj: www.luigiorru.com/

O rozehřátí publika se pokusil hezounek Diego Garcia, který své srdcedrásající balady přednášel hlavně pro několik teen slečen v prvních řadách. Bylo jasné na koho se ale všichni ti Italové přišli podívat, Diego pouze zdržoval jejich očekávání příchodu jejich superstar. Jak je zvykem v západních zemích, koncert začal včas a i Garcia vyklidil pozice načas, aby mohl v devět hodin nastoupit očekávaný Jovanotti se svojí kapelou. Nejdříve nastoupil plešatý baskytarista, s vizáží Mobyho, a úderným riffem předznamenal, že by mě ten neznámý Taliánec nemusel nudit po celou dobu. I zbytek bandy byl hodně zajímavý již od pohledu, brazilský bubeník s dredy, typický Ital hrající na kytaru v zelených kalhotách, jenž dlouhými vousy i vlasy schovanými pod kloboukem připomínal Tomáše Ujfalušiho... Ale nejlepší byl stejně stařík jež hrál (výborně) na klávesy, předsunutý pupek, kostkatá košile poctivě zastrkaná v kalhotách a hustý, až mudrcovský vous ho předurčoval k hraní spíše v bluegrassové country kapele než v divočárně doprovázející Jovanottiho. Hlavní hvězda přišla a okamžitě si podmanila "své" publikum, komunikoval téměř výhradně v italštině a zvláště jeho balady s ním odspíval celý, zpola naplněný, sál. Musím uznat, že když za to kapela zabrala, dokázali, že jsou jednoznačně výbornými individuálními hudebníky. Jovanotti má v kolonce žánr uveden také rap, a i když je to v jeho repertoáru minoritou, právě rapované písně byly těmi nejsilnějšími pro nezaujatého posluchače. Pomalejší a popovější věci neměly daleko k Michalu Davidovi a jeho kolaboracích s toskánskými mistry, tudíž můj vrozený hate se chvílemi dostavil. Jovanotti dal do koncertu hodně svého srdce, za což byl odměněn výbornou atmosférou, do které jsem se mohl svými podivnopohyby také zapojit.

Celkově výborný večer, jež jsem si užil a musím za něj znovu Giulii poděkovat. Dobrý koncertní začátek, který mě nabudil k nepromarnění žádné šance na živou show, takže mi snad neuniknou menší koncerty jako je ten Tilly and the Wall ani ty větší Boba Dylana, The Killers či Bruce Springsteena.

_______________________________________________

Soundtrack dnes obstará jak jinak než výborný: Jovanotti.

Zbytek prvního týdne - první část

Jsem zhruba v půli druhého týdne, ale zapomněl jsem zrekapitulovat ten první, kde se toho událo více než jenom výlet do centra a mé okouzlení tamní roztomilou atmosférou. Již po pár pracovních dnech, které mám za sebou můžu jednoznačně potvrdit, že tolik volného času k objevování již nikdy více nebude. Trochu snad i lituji, že jsem první týden neprožil ještě více naplno... :-)

Můj nový krasavec.

Ok, takže ubytován jsem, mapu jsem získal tištěnou a raději stáhl podrobnou elektronickou do mobilu, je na čase učinit ze své kriploidní osoby osobu městky mobilní. Začal jsem se prohrabávat místními inzeráty na craigslistu a pokoušel se najít bicykl. Craigslist je hodně pěkná, jednoduchá stránka plná lokálních inzerátů - představte si, že všechny nabídky na našich anonncích a hyperinzercích jsou na jednom místě a navíc denně jich přibývají desítky ve všech jednotlivých kategoriích. Takový je, v Americe dobře zavedený, craigslist. Takže po chvilce filtrování cen a lokalit jsem našel slušně vypadající inzerát na kolo za $70 v "nedaleké" Auroře. Trocha přípravy s panem googlem a cesta byla naplánovaná - 50 minut cesty nadzemkou a autobusem, třicet minut pěšky do satelitního městečka na Smokey Hill. Prodávající hispánka ve středních letech Ali mě přivítala a tak jako doposud každý v okolí, vyposlechla si můj nadšený popis jak jsem se do USA dostal a co tu budu dělat. Ráda mi pomohla dofouknout zaprášené kolo, jež její syn odmítá používat a jako bonus slevila pět babek za moji námahu a cestování. Hned po odjezdu jsem zjistil, že kolo musí být určitě trochu víc sjeté než tvrdila, menší osmička na zadním kole, nepřesná přehazovačka... Ale rozhodně jsem nebyl v pozici kdybych kolo chtěl vracet. Co bych také chtěl za sedmdesát dolarů, že?

Musím říct, že cesta zpět ze sedla byla naplňující a povznášející. Hned jsem si začal připadat trochu volnější ve "svém" Denveru a hltal kilometry s radostí. Míle, které jsem urazil začaly ale nabývat a trasa se stala nekonečnou. Celkem jsem dle mapy ujel něco okolo 14 mil (ve skutečnosti jistě více), další důkaz jak je v Americe vše neskutečně vzdálené a mapy jsou zavádějící.

Rockies při pohledu z Boulderu.

Dále jsem byl pozván od kolegů z AIESECu na jejich párty do Boulderu. Můj první výlet mimo město, neboť univerzitní Boulder se nachází asi 40 mil severozápadně od centra města a je jedním z údajně "nejzdravějších" měst Ameriky plné sportujících studentů a životem plných lidí. Měli jsem se v Downtownu sejít s dalším stážistou Hectorem, který bohužel nedorazil. Můj osamocený příjezd do Boulderu již halilo šero a tma a tak všudypřítomné cyklostezkami bloumala přiopilá mládež jež se rozcházela z veledůležitého zápasu univerzitního (amerického) fotbalu. Údajně jednoho z nejdůležitějších co se zde odehrává. Sešli jsme se s Meghan a po ochutnání mé první americké zmrzliny (s příchutí dýní, jak jinak v této sezóně) jsme vyrazili na párty do jednoho z nedalekých domečků. Párty se rychle rozjela za pomoci hnusného (ale levného) piva a rumu jedné odjíždějící Brazilky - právě na jejíž počest byla akce uspořádána. Lidé přicházeli a kolem půlnoci byl dům již hodně naplněn, snad i přeplněn. Trochu nedobrovolně jsem potvrdil svoji pověst držáka a přečkal do posledního odchozího, protože můj nocleh byl domluven na gauči v obýváku, kde stále vytancovávali a klábosili všichni o všem. Také jsme v tv sledovali jak Rocky trénuje na jednoho velkého Rusáka, je to místní národní hrdina. K ránu jsem musel něco nutně zařídit doma, a proto jsem se vytrousil za prvních slunečných paprsků do ranního rušna pracovního dne. Naskytl se mi pohled, o který mě noční příjezd připravil - Boulder je mnohem blíže ke Skalistým horám a tak se mi naskytl mnohem atraktivnější výhled na tyto místní horské velikány. Nemůžu se dočkat až podnikneme nějakou tůru, snad to bude brzy.
__________________________________
Soundtrack o výletu do hor: Visací zámek.

Fotky z nočního předměstí

Jíž za pár hodin se objeví další článek na tomto blogu, tak proč si nezkrátit čekání menším fotografickým experimentováním. Minule jsem popisoval chybějící chuť do focení, ta přišla nečekaně po ukončení prvního pracovního týdne.

Západ slunce nad Denverem, resp. Rockies je ten nejkrásnější ze všech co jsem mohl zatím ve svém životě sledovat. Zatímco na vás již padne stín svou plnou silou a ochladí se, můžete ve stejný okamžik sledovat poslední sluneční paprsky osahávající vzdálené zasněžené vrcholky severoamerických velkánů. Nepřekonatelná nádhera.

Pár fotek zde.