Astronautalis - splněný hudební sen

Kudy chodím, tam ho propaguji. Kdo mě pustí ke svému spotify účtu, už má v historii alespoň jeden track od něj. Uctívám jeho instagram feed. Kupuji jeho hudbu z vaulutu legálně na bandcampu. Modlím se k němu. Je to hudební Bůh. Lístek na jeho květnovou show kupuji v den oznámení už tehdá v listopadu.

Komu to ještě nedošlo, seznamte se - Astronautalis.

parallellines.ticketabc.com

Třiařicetiletý klučina z Minnesoty už je na hudebním obzoru přes deset let a mě nepřestává uhranovat svoji nezávislostí a stylem. Ano, můžete ho hudebně zaškatulkovat do "alternativního hip-hopu" jako například dnes populární vlnu ze Seattlu (Maclemore & Ryan Lewis), ale on je něčím víc a jede si prostě stále po své vlastní ose. Takhle si asi představuju ideální hudební nezávislost, budoucnost hudebního průmyslu - spousta hostovaček, známostí, samizdat, osobní a vřelé vystupování na sociálních sítích a naplno "odžité" živá vystoupení.

Já již měl možnost Astronautalise vidět na vlastní oči několik let nazpět (2012) v pražské 007. Už tehdá se Astro, vlastním jménem Andy, prezentoval jako kluk od vedle, ale vyprodaný klubík mu snadno naprosto podlehl. Dodnes si pamatuji na otevíračku The River, The Woods (má vůbec nejoblíbenější skladba... možná i napříč všemi ostatními interprety (!)). Tenkrát povídal jak je z nějakého zvlástního důvodu velmi populární právě v České republice. Není důvod mu nevěřit - v rámci letošního tour se do Čech podívá hned čtyřikrát... takže ještě máte šanci...

A měli byste, protože Astronautalis je v životní formě! Již tenkrát na Strahově sliboval, že by se chtěl vrátit příště do Evropy s živou kapelou. Od toho momentu jsme se začali míjet. Přivezl živé hudebníky poprvé když já byl zrovna na druhé straně Atlantiku, loni dorazil do Londýna (poprvé po několikaleté odmlce) zrovna v týden mé dovolené v Česku. Navíc tenkrát Johnny Greenwood naživo doprovázel živou hudbou projekci Až na krev (update: možná dostanu i zde druhou šanci). Rval jsem si vlasy, že nejdůležitější týden v Anglii meškám. Ale bylo mi dopřáno, Astronautalis oznámil plán na zdominování legendárního londýnského klubu 100  na Oxford Street koncem května 2015. A hodlá to udělat ve velké parádě. 

Fastforward. Květen je zde. První dojem když jsem dorazil byl ve znamení zklamání, protože dle šuškandy nebylo vyprodáno (to by se v Čechách při jeho popularitě nestalo) a sál byl celkem neplný. Za předkapelu byli zvoleni lokální The Buriers. Hodně alternativní uskupení, s kytaristou, bubeníkem (který vypadal jako mladší Alan Moore), houslistkou a violoncellistou. Jejich vystoupení bylo něco na hraně slam poetry s výrazným rap přednesem hlavního zpěváka. Rozhodně jsem se nenudil a pokud na ně narazím i někde znovu či online, tak bych jim rozhodně dal šanci. Rozhodně věděli jak se má správná předkapela chovat - navnadit, vyhypovat hlavní hvězdu a včas odejít.

Astronautalis s jeho kapelou se nemohli dočkat a nastoupili na pódium snad i o pár minut dříve než vyvěšené plakáty oznamovaly. Andy začal krátkým proslovem, že představí pár nových tracků, zahraje pár starších hitů a ať se ho hlavně nikdy neptá na datum vydání nové desky, páč je ve hvězdách. A začalo se zostra ač třemi novými písněmi, které publikum nemohlo znát. Trochu jsem se nového materiálu bál, ale naživo fungoval naprosto báječně a nemůžu se dočkat nového alba. Publikum působilo trochu vlažně, až moc odtažitě, ale nic co by Andy nedokázal zlomit a jakmile přišly na řadu osvědčené písničky, nebylo kam utéct před roztančeným publikem. Astronautalis skákal po pódiu jak utržený ze řetězu, užíval si naplno show jak kdyby byla jeho poslední a navíc byl skvělým bavičem i v pasážích mimo samotné zpívání. Vrcholem pro mě asi byla rocková verze This is Our Science, kde naplno využil potenciál živé kytary v pozdadí (stejně tak i v Dimitri Mendeleev). Roztančený večírek probíhal hlavně v režii dvou posledních desek a na první dvě se, pokud se nemýlím, ani vůbec nedostalo. Bohužel se muselo někdy i skončit. Přídavek už byl jenom nehorázný nářez s hymnou Trouble Hunters a úplně konečnou při The Story of My Life. Už dlouho jsem neodcházel z koncertu takto spokojený a ani mě už nepřekvapilo, že jsem při odchodu zaslechl nadšenou češtinu.
Na svém prvním koncertě The Offspring v pražské sportovní hale jsem si tehdá koupil to nejhusnější tričko na světě a zařekl se, že už žádný merchandise nikdy nekoupím. O čtrnáct let později porušeno, až takhle mě Andy přesvědčil. 

Rychlovka ve Walesu

Léto vpodstatě začalo. Dokonce i do propršené Anglie sem tam zabloudí sluníčko. Jaký to paradox, když mé prosluněné Colorado zažívá nejzataženější měsíce v historii. Také na dlouhou dobu poslední místní bank holidays a volné dny od práce. Tudíž jsem se rozhodl pro další rychlovýlet... abych si mohl odškrtnout ze seznamu co chci za svůj pobyd ve Velké Británii stihnout. Wales. 

www.visitwales.com

Neměl jsem příliš času na plánování, tudíž jsem vyjel pouze na dva dny. V sobotu jsem si přivstal a tak jsem už okolo deváté dojel do vesničky Pontneddfechan na okraji národního parku Breacon Beacons. Je to vstupní brána do tzv. země vodopádů. Nádhera, vesnice byla v sobotu ráno úplně mrtvá, jak v zapomenutém království a já se vydal na procházku. Ta se protáhla na několikahodinové putování, ale zhruba polovinu cesty jsem nepotkal ani živáčka a mohl si užívat četné vodopády jen sám pro sebe. Ke konci se cesta už trochu táhla a nakonec jsem v parku pobyl zhruba 5-6 hodin. Když jsem se vracel do vesnice a k autu, všechna parkoviště již byla plná, hospody přeplné lidmi a uřvanými děcky. Naprosto správná volba vyrazit takhle brzy, rozhodně jsem si celé dopoledne nesmírně užil, i když jedno podklouznutí odnesly mé oblíbené rifle. 

www.castlewales.com

Odsud sem se vydal na úplně západní cíp jižnížního Walesu. Zastavil jsem se ve vesničce St. David s nádhernou katedrálou, zmrzlina a pokročilá denní hodina rozhodně přidala ospalé atmosféře, kterou si teď spojuji s Walesem. Dále jsem dojel až k moři na St. David's head. Překrásná písečná pláž mi jenom připomněla jak moc jsem si zapomněl přibalit i plavky. Natočil jsem zde i krátké timelapse video, které najdete na mém Instagramu. Čas plynul opravdu rychle a tak jsem se už jenom stihl vrátit trochu zpět do vnitrozemí do malého hostelu, kde jsem přespal. Pár lokálních piv bylo rozhodně už jenom "třešničkou" navíc, protože po dopoledním chození jsem toho měl opravdu již dost nejen v nohách. Krásně strávený absolutně letní den - nepamatuji v Anglii tolik slunce, asi se někdo spletl.

www.cardiffcastle.com

Druhý den mi již trochu méně přálo počasí a vlastně celé dopoledne pršelo, asi si ten nahoře chtěl napravit reputaci a tak nadělil mraků požehnaně. Tento den jsem neměl nějak moc naplánovaný, tudíž jsem poklidným tempem vyrazil na poloostrov Gower, do oblasti Three Cliff Bay. Krátká procházka po skalistém pobřeží a opravdu hodně nepříjemném písečném terénu nakonec netrvala dlouho, a hlavně kvůli oblačnému počasí jsem se brzy stáhl zpět k autu a pokračoval v cestě na východ. To už jsem vlastně mířil směrem domů, jenom jsem se zastavil v hlavním městě Cardiffu. Taková rychlozastávka, asi hodinu jsem pobyl na místním hradě, který je opravdu nádherný, ale moc toho návštěvníkům nenabízí (tedy kromě překrásně vyřezávaných stropů v hlavním paláci). Možná tedy předkládá zvlášní pohled na obří moderní rugby superstadión, který je hned vedle a demonstruje, kde jsou welšské priority co se týče národního dědictví. A teď už vážně jenom cesta domů, abych dorazil v nějakou slušnou hodinu. 

Celkem slušný výlet, asi bych si vlasy rval nevidět tuto část Anglie, ale stále mohu tvrdit, že mé srdce totálně uhranulo Skotsko. Wales ale také rozhodně za malý víkendový románek stojí.

Na hraně hrobu a hvězdné dálnice

Dneska jenom tak z rychlovlaku o dvou koncertech, které jsem v nedávné době viděl. Atmosféra snad nemohla být více odlišná. Chodím tam ale přece kvůli zážitkům a těch jsem dostal vrchovatě.

Rodriguez

Údajně vůbec poprvé dorazil do Anglie pícničkář Rodriguez. Že jste o jeho neuvěřitelném hudebním příběhu ještě neslyšeli? Tak čtěte dále nebo ještě lépe, přeskočte odstavec a podívejte se na pár let starý dokumentární snímek Pátrání po Sugar Manovi. Sixto Rodriguez byl folkový pícničkář, který v sedmdesátých letech vydal dvě špičková alba, předvídala se mu velká budoucnost, talent odhadován nad úrovní Boba Dylana. Znáte to. Prostě to nevyšlo, neprorazil a následné zkazky o jeho sebevraždě jenom přiživily jeho status neznámé legendy. Zvláště třeba v takové Jižní Africe, kde se jeho písničky staly undergroundovými protestsongy proti apartheidu. Zmiňovaný, oscarem ověnčený film, více než doporučuji, protože je, vedle výborné dokumentární řemeslné práce, přeplněný ukázkami jeho hudby a slouží naprosto perfektně jako seznamka s tímto fenoménem.

V posledních příspěvcích jsem popisoval naše putování s Verunou po Cornwallu, ale původní záměr proč vlastně přijela do Anglie byla právě Rodriguezova show. V překrásné historické Royal Albert Hall u Hyde Parku se měl odehrát velmi očekávaný večer. Sešli jsme se až na místě a já dorazil z práce rovnou abych viděl začínajícího předskokana. Místní Charlie Cunningham celkem ušel, folk s kytarou, moc toho nevymyslíte. K táboráku dobré, k oslnění publika v anglickém "Národním" to nestačilo. Tipuji, že si zahrál před takhle narvaným domem poprvé a naposled. 

www.wweek.com

Poté se už jenom chvilku čekalo na samotného Rodrigueze s doprovodnou kapelou. Ač začal opravdu zostra rockově, působil celý večer velmi unaveným dojmem. K mikrofónu ho musely dovléct členky jeho doprovodu, s vyslékáním přebytečného šactva také využíval pomoci svého spolubojovníka za kytarou. Ano, v dvaasedmdesáti by si spíše zasloužil důchod. Obdiv mu stále patří, ale takový Buddy Guy, jehož jsem i v pokročilých sedmdesátinách viděl celkem nedávno, předváděl, že rozhodně vysedávat na lavičce v parku a krmit ptáky nehodlá. Rodriguezovo vystoupení bylo chladné a divák měl spíše starost o jeho fyzické zdraví než strachy o hudební výkony. Tak nějak to dokodrcal do konce, zahrál cover Jefferson Airplane a hned druhý den zmizel z mé hlavy.

Škoda publika, které jako zfanatizované vyřvávalo nic neříkající slogany a z kontextu vytržené bizáry.

Jack Garratt

burstradio.org.uk

Pro ty z vás, kterým jsem ještě necpal tohodle kluka - jedeme znovu... Tenhle vousáč a pochybným hipsterským vzhledem mě loni totálně uhranul na Reading Festivalu, kde byl jednoznačnou volbou z toho co jsem viděl na talentovém BBC Introducing pódiu. Jack hraje na klávesy, kytaru a bicí najednou a ještě k tomu celkem slušně zpívá. O necelý rok později vyprodává kluby (zhruba polovina jeho anglické tour, včetně dvou londýnských show, je zcela beznadějně vyprodaná). Já si zajistil svůj lupen do Oxford O2 Acedemy s velkým přestihem a v ceně £8 liber rozhodně jedna z nejlepších investic co jsem za hudbu kdy dal. 

Přeskokancou byla Billie Black. Talentovaná, vysoká černovlasá krasavice, která v doprovodu kytaristy, bubenice a dvou podpůrných vokalistek předvedla slušný trip-hopový výkon. Zasněný hlas a éterické melodie rozhodně skvěle nastartovali večer. Možná až vydá regulérní debut album dám jí znovu šanci ve sluchátkách.

Vstupenka tvrdila - začátek v šest večer. Dorazil jsem v půl sedmé a stejně jsem na hlavního interpreta večera čekal téměř 3 hodiny. Takový extrém jsem v Anglii snad ještě nezažil - avšak on Jack Garratt nemá ani vlastní CD. Po internetech sice naleznete pár písniček a tak vlastně musel celkem dost vyvařovat a natahovat. Setlist měl celkem jenom 7 písní (!), ale přes hodinu celkem určitě na pódiu pobyl, i když si dovolil dost promlouvat k divákům mezi samotným hraním. Působil trošku nervózně, zřejmě je ještě stále sám překvapen tou nečekanou slávou, která se kolem něho tak nenadále přimotala. Je tak talentovaný, že si jakékoliv ovace a přepáleně ujeté fanynky zasouží. Všechny rozpaky jsou ale pryč když se může projevit hudebně. Rozhodně je výborným performerem, jakmile chytne jakýkoliv ze svých nástrojů do pařátů, tak mě až mrazilo po zádech... já snad tu svoji kytaru opráším.

Letos hraje Jack už jako jedna z velkých hvězd na Reading festivalu, až vydá debut tak o něm ještě uslyšíme, to vám garantuji.