1600 mil severně do Skotska (třetí část)

zdroj: scotlandluxurytours.com

Další den bylo jen takové bloumání, téměř bez cíle. V plánu byla jenom povinná návštěva u jezera Loch a slavný Eilean Donan Castle. Ráno jsem vyrazil z Braemaru severně směrem na město Inverness. Odbočil jsem na úzkou horskou cestu, většinou jenom na šířku jednoho vozidla. Překrásné počasí a šíré pláně. Přiznám se, že jsem na jednom z kopců prostě zastavil na odpočívadle, "ohulil" Sigur Rós a sedě v otevřeném kufru si vychutnal snídani, která měla být původně obědem. Ale já jsem tak moc chtěl zůstat a čumět kolem se ještě chvilku. Takto velkolepý pohled jsem nikdy v životě nezažil (dobře, možná v Coloradu). Cesta se začala časově prodlužovat, ale mně to vůbec nevadilo, protože jsem se prostě kochal. Až mi bylo líto, že jsem se přiblížil ke své cílové destinaci.

zdroj: media.mnn.com

Okolo Loch Ness jsem se potuloval pomalu, sem tam zastavil udělal fotku. Navštívil jsem překrásné vodopády Falls of Foyers, které "prostě tak byly při cestě". Jezero jsem celé objel z jižní/východní strany, projel jsem Fort Augustus a po druhé straně jezera jsem se zastavil u hradu Urquhart. To je ten co znáte ze všech pohledů a slavných záběrů na jezero. Odsud by se měla nejlépe pozorovat lochneska. Ale... Ale vstupné se platí už jenom za přístup k hradu, který je jinak skryt hustým křovím a z parkoviště se vám nepodaří udělat ani průměrnou fotografii. Nu což, čas mě tlačí a chystám se ještě na dvouhodinovou cestu k hradu Eilean Donan. Opět samotná cesta byla úplně nádherná a chtělo se mi zastavit snad na každém parkovišťku. Mnoho lidí tak dělalo, opustili svá auta a vydali se vstříc opuštěné krajině. Přiznám se, že samotný hrádeček umístěný na strategické pozici, kde se střetávají tři velká jezera, byl velkým zklamáním. Odliv naprosto zničil ten romantický pohled, kterým se chlubí všechny fotografie z tohoto místa.

zdroj: postmediaprovince.files.wordpress.com

Takže jsem mohl vyjet zpátky k mé dnešní noční destinaci - Glasgow. Vracel jsem se stejnou, krásnou krajinou. A před Glasgow jsem vlastně objel i druhé nejslavnější jezero ve Skotsku, Loch Lomond a také jsem vlastně těsně objel Ben Nevis, nejvyšší horu na britských ostrovech (1344 m. n. m.). Do starého dobrého Glasgow jsem dorazil kolem deváté večer a ač byla neděle večer už jsem neměl moc náladu na nějakou exploraci (navíc jsem zde již byl pár měsíců nazpět). Takže jsem se jenom vydal do města najít to nejhnusnější, nejpřepálenější a nejnezdravější jídlo. Povedlo se a usínal jsem s břichem plným hranolek a haggise (toť skotský národní prejt). Zatímco ve Stirlingu jsem pobýval v nejlepším britském hostelu, ten v Glasgow byl pěkný humus, kde mi ani nebyli schopni poskytnout fungující klíč. Ale noc se přežít dala a musím uznat, že na těch nelichotivých hodnoceních na hostelworld.com něco přece jenom bylo. Ale což byla to ta poslední noc ve Skotsku.

1600 mil severně do Skotska (druhá část)

zdroj: www.cs.stir.ac.uk

Ve Stirlingu jsem se ocitl vlastně čirou náhodou, nemohl jsem nalézt ubytování v Edinburghu, ale nakonec z nouze cnost. O tomto městečku jsem vůbec nic nevěděl a ráno jsem se probudil do středověkého centra silně spjatého se skotskou historií. Ač jsem měl v plánu hned ráno vyrazit na cestu severně, zůstal jsem. Vyrazil jsem na místní hrad (který velmi, velmi připomíná ten slavnější v hlavním městě) a při cestě zpět k autu jsem prošel přes zřejmě nejkrásnější hřbitov co jsem kdy viděl. Na okraji města je také malý "park", národní památník Williama Wallace, toho frajerského středověkého supermana, jehož ztvárnil ve Statečném srdci Mel Gibson (jeho australský akcent výstižně supluje ten silný skotský --> také mu nerozumím). Právě bitva o místní most roku 1297 tohoto hrdinu proslavila. Wallace ji vyhrál takticky i s menší armádou než měli Angličané. Skotové Angličany odřízly za mostem a rozprášili je, anglická armáda zde vlastně vůbec poprvé výrazně prohrála v šarvátkce se skotskými rebely.

zdroj: www.truehighlands.com

V odpoledním čase jsem ale už zase naskočil do auta a vydal se do nitra národního parku Cairngorms. I když jsem ho celý jenom projel autem, jedná se o hornatou část Skotska, plnou prudkých svahů, ovcí a pustých dálav. Pokud se vydám do Skotska znovu, nejspíše to bude právě sem. Projel jsem centrem parku, Braemarem a jenom pár mil východně jsem měl vyhlídnutou destilérii k exkurzi. Co by to bylo za výlet do skotské krajiny bez ochutnávky whiskey (i když jsem si ji musel "schovat na potom" kvůli řízení). Pro mě jako pivaře, spíše povinnost a kdo byl nedávno v plzeňském pivovaru viděl jak má pořádná prohlídka "alkoholikova nebe" vypadat. No alespoň jsem nakoupil a budu mít čim pohostit tatínka v létě. Z Royal Lochnagar Distillery jsem se vydal až na východní pobřeží, kde jsem chtěl okouknout krásný Dunnottar Castle u Stonehavenu. I když to jsou dnes jenom pouhé ruiny, přesto jeho lokalita na příkrém skalním útesu nabízí opravdu majestátní pohled. Večer se začal nachylovat a protože jsem byl na pobřeží, chtěl jsem si zajet na večeři do známého přístavu Aberdeen. Tam jsem dojel za opravdu silného lijáku, takže se mi ani nechtělo vyjít z auta. Je to trochu úsměvné, ale vpodstatě jsem do města přijel, zažil opravdu masivní dopravní zácpu a pak zase odjel. Nu což, město je to přkvapivě velké, zasloužilo by si zřejmě více, než jenom povrchní procházku pro nejbližší chips & fish na rohu. Vrátil jsem se zpátky do Braemaru, kde jsem měl zarezervovanout nadcházející noc.

1600 mil severně do Skotska (první část)

zdroj: en.wikipedia.org

Bylo nebylo, jednoho krásné březnového dne jsem si uvědomil, že v Anglii se berou Velikonoce vlastně  vážně. To znamená, že v normální práci dostanete volno jak na Velikonoční pondělí, tak i na Velký pátek. Což vám dohromady s víkendem dá dohromady celkem slušně dlouhé odloučení od těch otravných pracovních povinností. Loni jsem Velikonoční bank holidays zmeškal a nestihl nic přichystat, proto jsem se letos rozhodl, že prostě někam musím vypadnout, explorovat. Mohla to být Paříž, mohlo to být Irsko či Wales. Nakonec volba padla na severní část Velké Británie, drsné Skotsko. Na ty ostatní dojde také.
Ve Skotsku jsem již byl v listopadu 2014, ale s mojí nejmilejší Giulií jsme stihli jenom povrchně okouknout Edinburgh a Glasgow. Byl to naprosto legendární výlet, ale hned po návratu domů jsem si byl jist, že se severním směrem chci vydat znovu. A brzy.

zdroj: www.walkhighlands.co.uk

Hned v pátek jsem přivstal a vydal se na sedmihodinovou cestu do Edinburghu. Což se po 20 hodinovém řízení do Čech teď zdá jako maličkost a kratší výlet. Cesta celkem rychle utekla, stihl jsem doposlouchat hned několik dlouhých podcastů (například nejnovější premium film junk) a až na hranice Anglie a Skotska to šlapalo pěkně jak po drátkách. Pak jsem se ale dostal na velmi dlouhé neobydlené úseky, kde ani živáčka nebylo viděti. A jako naschvál, začal docházet benzín, žíznivé oko mého modrého škodováckého draka nemohlo blikat více. Našel jsem i jednu pumpu, která byla krásná... a opuštěná, zanesená časem, byla by to překrásná příležitost k urban exploringu... Ne však v tento napjatý moment. Naštěstí jsem konečně našel zase civilizaci a pumpu na poslední chvíli. Hurá zpět na cestu do hlavního města.
V Edinburghu jsem určitě chtěl zajít na jednu turistickou atrakci, kterou jsme během podzimního shonu s G-Dogem nestihli. Jedná se o Arthur's Seat, překrásnou vyhlídku nedaleko od centra města. Nepřálo mi zrovna perfektní počasí, ale i tak to za to stálo a na vrcholku jsem pobyl nějakou tu hodinu, fotil a obdivoval historická panoramata. Na nic jiného mi už vlastně v Edinburghu nezbyl čas, ale to nevadí. První noc jsem přespal v hostelu (zpětně asi nejlepší hostel, který jsem v UK měl tu čest obývat) ve Stirlingu, asi dvě hodiny severně od Edinburghu.