Best dej evah...

Jako by si mě tam někdo nahoře chtěl udobřit a po úmorném stěhování a stresu z prvních pracovních dnů v novém prostředí jsem byl odměněn dokonalým dnem. Vskutku ukázkovým výpadkem z obvyklé Stvořitelově zlomyslnosti.

Moje nové odpočívadlo.

Brzy ráno jsem využil časného probuzení a zašel do posilovny, jež je součástí našeho bytového komplexu. Výborná atmosféra jakou mám rád – byl jsem tam úplně sám a můj přirozený ostych z cvičení před cizími lidmi byl rázem tutam. Ta trocha mnou zvednutého železa svalům sice nepřidá, ale sebevědomí rozhodně upevní.

Stíhal jsem i brzký příchod do příchod do práce kde jsem se dozvěděl o tzv. „breakfast klubu“. Naše marketingové oddělení společeně se social media sekcí má utvořené malé skupinky a tyto týmy o pár lidech každý druhý pátek připravují snídani pro ostatní. Pokud možno v určitém duchu a jednotném tématu. Protože se blíží halloween bylo téma tento týden naprosto evidentní. Připravené pohoštění obsahovalo dobrůtky jako upírův lektvar, zombie prsty a podobně zvláštně pojmenované laskominy. Američané si opravdu vyhrají se všemi malými ozdůbkami a drobnostmi. Za stylového doprovodu soundtracku z Nightmare Before Christmas jsem se hned k ránu pořádně nacpal a zanadával s kolegy nad čerstvou sněhovou pokrývkou co se předevčírem zjevila nad celém denverském okolí. Až se usadíme, musíme jako stážisti připravit naše mezinárodní pohoštění.

Jediné mínus dne - musel jsem se účastnit porady, ze které vůbec netuším o co šlo... Ale dnešní štěstěna mi to vynahradila obědem zdarma. Opravdu nečekaná situace, kdy jeden kolega prostě šel okolo mé kanclbudky a po mé negativní odpovědi na dotaz „Máš oběd?“ mi jeden přihrál. If life gives you lemons...hey free lemons.

Larry Drury je nejvýše postavený marketingový executive manager, kterého jsem potkal. Byl ve svém mládí součástí studentské organizace AIESEC jako jsme my, první stáž absolvoval v Norsku a později strávil tři roky v Jižní Africe, kde také potkal svou současnou ženu. Je názornou ukázkou jak může AIESEC pomoci nasměrovat kariéru do hodně zajímavých vod. Právě Larry je příčinou, tažnou silou, proč jsme ve First Data. Díky němu jsme dostali tuto příležitost a on, jako bývalý AIESEC člen, bere náš pobyt smrtelně vážně. Sám obesílal emaily své sousedy s žádostmi o vyřazený nábytek, jež bychom mohli použít do našeho nového, naprosto nezařízeného bytu.

Začíná lov v Ikee. Giualia a Álvaro jsou připraveni.

Z Larryho pobídky jsme se vydali na „estate sale“ v jeho čtvrti. To znamená výprodeje všeho co bylo v domě jako pozůstalost, v případě kdy jeden z manželů zemře a druhý raději zkusí život někde jinde (Američané se stěhují extrémně často). Larry nám zařídil odvoz od své asistentky na místo, nakoupili jsme tam hromadu věcí, které se rozhodně v našem bytě neztratí.

Večer jsme dále měli domluvenou schůzku s Giulií  AIESECu v Boulderu. I přes její jistě nepříjemnou nucenou páteční návštěvu zubaře nás ráda vzala do nedaleké IKEI. Nepamatuju si, že by mě kdy návštěva v tomto obřím nábytko-bludišti tak bavila. Nakoupili jsme hlavně postele a spoustu malých příjemných drobností. Moje posedlost lampami vyústila k nákupu tří nejlevnějších kousků, získali jsme také pár drobností do kuchyně, která je teď již snad plně operativní.

A jako bonus k zakončení tohoto týdne nás se spoustou kolegů sám pan velký pan Larry Drury pozval do svého domu na večeři a sledování nedělního fotbalu. Máme se na co těšit...
_________________________________
Optimistický soundtrack: B. J. Thomas.

Stěhování

Schéma našeho nového, hodně luxusního, bytu.

Můj první pracovní týden (o tom snad později) byl zakončen stěhováním z hotelu, konečně do vlastního. Dohodli jsme se s ostatními stážisty na společném bydlení a tak všechno zařizování samozřejmě připadlo na bedra mé osoby, protože jsem do Denveru dorazil jako první se slušným předstihem. Již z tepla domova jsme měli vyhlídnutý apartmánový komplex s bytem se třemi ložnicemi v úžasné lokalitě - sice mimo centrum, ale zase přímo naproti naší kanceláři, kde budeme stejně trávit většinu času z nadcházejících dvanácti měsíců. V Americe je zvykem bydlet v "komunitě" a sousedské vztahy hrají rozhodně významější roli než u nás v, anonymitou nasáklém, Česku - a přesně jako jedna takováto "přátelská" komunita náš Greenwood Plaza komplex vypadá. Byt má 1300 čtverečních stop, což je zhruba asi 120 m čtverečních.

Papírování bylo úmorné, nejenom kvůli problematické komunikaci s ostatními - Álvaro byl stále doma ve Španělsku, Jessie v současnosti žije v austrálském Melbourne. Výrazný časový posun vše zdržoval, ale nakonec byl tou nejmenší komplicací co proces vyžadoval. Všichni zájemci o přistěhování do komunity musí vyplnit spoustu lejster o své minulosti jak bytové, tak zaměstnanecké. A samozřejmě dokázat finanční příjem... Podle toho jsme byli dohromady hodnoceni jejich přísným algoritmem a přes požadované skóre jsme se údajně dostali jen tak tak. Když se nám podařilo sehnat všechny podpisy i na smlouvu o pronájmu (naštěstí tu funguje jednoduché, pokrokové, podepisování smluv elektronicky po síti) museli jsme splnit ještě tři následující podmínky:

1. Zajistit pojištění domácnosti (na rok asi jenom $120) vypsané na nás všechny se zainteresovanou osobou Greenwood Plaza.
2. Převést si účet u Xcel energy (elektřina, plyn).
3. A samozřejmě zaplatit nájemné do konce měsíce.

Před opuštěním hotelu.

Samozřejmě ani jeden z těchto požadavků není problém... pokud jste Američan. U všech těchto bodů se vyskytly malé, ale v úvodu mého pobytu téměř nepřekonatelné překážky. Ať už se jednalo o neexistující Xcel účet, problémy s platbou ze zahraničí... Naivně jsem si myslel, že rychle opustím hotel, přestěhuji se a vyřešíme toto během pár dnů. Ale víkendový čas stěhování, nefunkční počítačový systém dohromady způsobily, že mě nad ránem doslova poslali zpět do hotelu, ze kterého jsem se již odhlásil, dokud podmínkám nevyhovím.

Hodně stresující neděli jsme si tedy prožil, navíc pod tlakem, že první spolubydlící Álvaro přijíždí hned následujícího dne a samozřejmě jsem mu slíbil, že bude vše zařízené.

Vše se naštěstí vyřešilo, něco co jsem se naučil ve Španělsku je netlačit a dát všemu trochu volnější průběh a hlavně čas... A tak tady sem, doma sedím na nafukovačce, protože byt je nazařízen. Máme jen pár kusů nádobí a dvě barové stoličky... ale výhled do budoucnosti už jen optimistický.

________________________________

Soundtrack pro slunečné dny: Cream.

Zbytek prvního týdne - druhá část

V sobotu jsem se konečně setkal s dříve zmiňovaným stážistou z Mexika, jehož jméno je Hector. Pracuje mnohem blíže centru ve firmě zabývající se výrobou a prodejem environmentálních zařízení a do Denveru přijel zhruba o měsíc dříve než já. Tudíž má všechno papírování za sebou a je trochu více vysmátý. Bylo velmi příjemné si popovídat konečně s nějakým neameričanem, který má stejně jako já pohled outsidera na zdejší odlišný život. Typický hispánec, nadšenec do každého sportu a překvapivě i do ledního hokeje... Jaká je náhoda, že potkám Mexičana, který zná našeho Jardu Jágra? Škoda pro něj i pro mě, že zrovna teď Jarda válí doma na Kladně o obšťastňuje české fanoušky... Určitě spolu někdy zajdeme na některý z těch podivných místních sportů jako je baseball, football či lakros a užijeme si fanatismus Američanů fandících čemukoliv co se pohybuje a oni sami to vykonávat nemusejí. Našli jsme slušný irský bar, dali pár guinessů a večer zakončili mým prvním pravým hamburgerem ve Státech ve Smash Burgeru (ten u Wendy's na letišti v Miami opravdu nepočítám). Určitě nebyl posledním.

Katherine a Giulia.

Následující den jsem využil pozvání od Giulie ze čtvrteční párty v Boulderu. Giulia je Italka a zrovna tuto neděli hraje uprostřed Ameriky svůj koncert Jovanotti. Údajně italská superstar, doma ohromně populární, ale jeho sláva zřejmě nepřekročila hranice taliánského území. Při projíždění nadcházejících koncertů v Denveru jsem zrovna tento nezaznamenal a určitě jsem nečekal, že můj "vytříbený" vkus mě vypustí na něco za $40 co vůbec neznám. Ale pozvání jsem rád přijal a Giulia ještě přibalila metalistku Kaherine, která také zřejmě netušila do čeho jde. Večer jsme dorazili k malému BlueBird Theatre, kde se začalo srocovat až příliš velké množství poameričtělých Italů. Románský jazyk bylo možné slyšet na každém rohu a četnost se ještě zvýšila s naším vstupem do sálu. První klub, který jsem navštívil, kde se sál snižuje (jako v třeba v amfiteátru) a toto přirozené hlediště tak umožňuje výhled na pódium z jakékoliv vzdálenosti - jednoduché, elegantní.

Zdroj: www.luigiorru.com/

O rozehřátí publika se pokusil hezounek Diego Garcia, který své srdcedrásající balady přednášel hlavně pro několik teen slečen v prvních řadách. Bylo jasné na koho se ale všichni ti Italové přišli podívat, Diego pouze zdržoval jejich očekávání příchodu jejich superstar. Jak je zvykem v západních zemích, koncert začal včas a i Garcia vyklidil pozice načas, aby mohl v devět hodin nastoupit očekávaný Jovanotti se svojí kapelou. Nejdříve nastoupil plešatý baskytarista, s vizáží Mobyho, a úderným riffem předznamenal, že by mě ten neznámý Taliánec nemusel nudit po celou dobu. I zbytek bandy byl hodně zajímavý již od pohledu, brazilský bubeník s dredy, typický Ital hrající na kytaru v zelených kalhotách, jenž dlouhými vousy i vlasy schovanými pod kloboukem připomínal Tomáše Ujfalušiho... Ale nejlepší byl stejně stařík jež hrál (výborně) na klávesy, předsunutý pupek, kostkatá košile poctivě zastrkaná v kalhotách a hustý, až mudrcovský vous ho předurčoval k hraní spíše v bluegrassové country kapele než v divočárně doprovázející Jovanottiho. Hlavní hvězda přišla a okamžitě si podmanila "své" publikum, komunikoval téměř výhradně v italštině a zvláště jeho balady s ním odspíval celý, zpola naplněný, sál. Musím uznat, že když za to kapela zabrala, dokázali, že jsou jednoznačně výbornými individuálními hudebníky. Jovanotti má v kolonce žánr uveden také rap, a i když je to v jeho repertoáru minoritou, právě rapované písně byly těmi nejsilnějšími pro nezaujatého posluchače. Pomalejší a popovější věci neměly daleko k Michalu Davidovi a jeho kolaboracích s toskánskými mistry, tudíž můj vrozený hate se chvílemi dostavil. Jovanotti dal do koncertu hodně svého srdce, za což byl odměněn výbornou atmosférou, do které jsem se mohl svými podivnopohyby také zapojit.

Celkově výborný večer, jež jsem si užil a musím za něj znovu Giulii poděkovat. Dobrý koncertní začátek, který mě nabudil k nepromarnění žádné šance na živou show, takže mi snad neuniknou menší koncerty jako je ten Tilly and the Wall ani ty větší Boba Dylana, The Killers či Bruce Springsteena.

_______________________________________________

Soundtrack dnes obstará jak jinak než výborný: Jovanotti.