Miami - první část

[Předem zmiňuji, že objevuji Ameriku, tudíž komentáře na můj účet o „objevování Ameriky“ jsou sice přesné, ale redundantní a zdržující.]

Sedím na letišti a čekám na svůj transfer do Colorada, dvě hodiny čekání mám na krátké bilancování floridského výletu, prvotního šoku z Ameriky i závanu čerstvě nabyté svobody.

Snad teprve podruhé v životě jsem neletěl s nízkonákladovou společností, proto jsem jako vždy šel do dvanáctihodinového letu s AirBerlin „nepřipraven“. Naštěstí jsem byl mile překvapen konfortem, který mi tato letecká společnost, druhá největší v Německu, přinesla. Dvakrát podávaná strava, plnohodnotné zábavní centrum nabízející aktuální filmy, hudbu (Bob Dylan i islandští Sigur Rós!) i televizní seriály a slušná sedadla – faktory, které mi mile zkrátily jinak nekonečné cestování na druhou stranu Atlantiku. Výhodné sezení u uličky mi dovolilo často protáhnout nohy bez ohledu na vedlesedícího, nudné okénko by svým neustále modrým přebalem (=oceán) stejně nenabízelo příliš zábavy ke sledování.

A za chvíli pilot Hans (ok, ne Hans, ale určitě měl podobné germánské jméno) ohlašoval, že se dobře vyspal a zkusí tedy přistát na Floridě, přespříliš dlouhý přistávací manévr a zvýšené houpání letadla vysvětlil meteorologický jev na letištní ploše. Nebyl to zrovna hurikán, ale pláštěnka byla málo, aby dostatečně halila letištní personál před prudkými provazci deště. Připojení letadla k letištnímu tubusu pustilo do kabiny čerstvý vzduch. Možná přesněji vlhkost, ač jsem očekával slušnou prádelnu toto mi vyrazilo dech. Přes tubus sálala alespoň 95% vlhkost, personál nás hnal přes nekonečné zákruty a uličky letiště cesta se zdála nekončící. Mezinárodní letiště v Miami je po JFK v New Yorku druhé největší v Americe co se počtu odbavených pasažérů týká, zpracovává dokonce nejvíce letecky přepraveného nákladu v rámci celých Spojených států [edit: letiště v Dallasu musí být ještě větší]. Jen na termínálu D, kde operují American Airlines přepravuje cestující čtyřzastávkové automatické minimetro (či spíše mininadzemka). Je to obdivuhodná stavby staršího data, která se rozprostírá uvnitř samotného města. Všechny příletové tunely vyplivnou všechny dorazivší cestovatele do obří haly s emigračními oficíry. Fronty jsou zde nekonečné a kontroly zevrubné. „Víza nebo ESTA? Kolik máte sebou peněz? Kde budete pobývat?“ Překvapuje mě minimum žen zaměstnaných ve zdejších statních službách, každý druhý „řadič“ či „kabinkář“ vypadá jako někdo s kým si nechcete zavtipkovat. Deportace a šikana je cítit ve vzduchu. Možná to byla náhoda, ale stál přede mnou muž arabského původu i hispánec a jejich „výslechy“ trvaly mnohem déle než ten můj. Ale to se nesmí říkan na hlas, to by se dalo označit za tzv.  „hate crime“, spíše rozdílná doba byla způsobena dobře připravenými dokumenty od mé sponzorské organizace AIESEC US. Fronty mě zdrží mě na tak dlouho, že zmeškám vydávání zavazadel a svůj kufr hledám zmateně dlouhé minuty okolo několika výdejních pásů. Když ho konečně naleznu, zjistím utržené vysouvací madlo a těžký kufr se tak nedá tahat za sebou na kolečkách. No bezva. Letiště je dost nepřehledně značené a tak nemůžu vůbec najít kudy k autobusům do města. Vzdávám se, a dopřávám si odvoz svozovým vozem luxusně přímo od terminálu. Stojí mě to nemalé množství dolarů, ale upocen z tahání kufru jsem již přes únavu neměl na více snahy.

Vyjíždíme z letiště a jsem unešen, nebo možná spíše zastrašen. Obrovské dálniční přivaděče. Říká se, že v Americe je všechno obrovské, ale na toto jsem opravdu nebyl připraven. Pokud vám čerstvá víceúrovňová křižovatka u Radotína, údajně největší ve střední Evropě, přijde jako macek, jenom v samotném Miami se podobných oblud musí nacházet desítky. Velkolepá, nešetřící, taková je Amerika a je opravdu nemožné se na to připravit. Vzpomínám si na zajímavou a podnětnou přednášku jednoho anglického profesora v Gironě během jednoho z mých „turistických“ předmětů, nešetřil slovem „sustainability“ a trvale udržitelný rozvoj byl jeho krédem. V Americe se mu jistě protočily zorničky.

Míříme přes most na South Beach, kde stojí většina drahých hotelů a hlavně proslulá Ocean Drive, oceán kopírující ulice, kterou lemují menší hotýlky v Art Deco stylu. Působí kompaktně a přesto každý vypadá trochu jinak. Byly tak vybudovány protože tím měly působit honosněji i přes použití levnějších materiálů. Dnes jsou tyto roztomilé budovy poctivě restaurovány, chráněny a staly se hlavní atrakcí i penězovodem South Beach.

Ubytovávám se v proslulém International Travelers Hostel a hned se seznamuji se svým prvním spolubydlícím - Ekvádorec Diego je typickou ukázkou proč USA hlásí „obsazeno“. Má španělský pas, přijel na turistická víza (ESTA) a přesto hodlá pracovat. Nemá vysoké ambice, a slíbenou pomocnou práci v blízké restauraci za $8 na hodinu bere jako dvouměsíční zkušenost. Sympatický tlouštík rozdává úsměvy, nešetří dobrou náladou, ale nutí mě k zamyšlení a docenění mého legálního statusu - musí být hrozný pocit dělat v nejistotě a neustálém strachu před deportací. Ale hispánec se v kuchyni miamské restaurace přece jenom ztratí lépe než běloch v kanceláři. Heslo „Dude, learn to blend“ na něj padne rozhodně více něž na mě. Další spolubydlící je mladá Švýcarka Lia, v Miami se ocitla naocet po rozchodu s přítelem a ještě ji čeká smutný osamělý all-included pobyt v resortu na severu Floridy. Možná ne tak osamělý, protože to druhou noc dala dohromady s nově příchozím Australanem Philem. Šťastný konec? Další dva spolunocležníci jsou také z Ekvádoru, ale sotva jsem je na hostelu potkal.

Všudypřítomné klimatizace v autech i uvnitř všech budov jsou sice příjemným osvěžením od všudypřítomného vedra, ale pro střízlivě uvažujícího Evropana je podchlazení na teploty běžně kolem 19°C (!) spíše příležitostí k nachlazení. Prádelna Ameriky, jak jsem začal Miami přezdívat, je skutečně plná hispánců a ti tady tvoří hlavní většinu pracovní síly. I do sushi baru vás láká muž snědčího odstínu, který má do asijských rysů daleko asi jako trenér Bílek k úspěchu s naší fotbalovou reprezentací. Všude je v okolí cítit závan Karibiku a nemusíte vůbec do čtvrti Malá Havana, abyste nasáli atmosféru Evropanovi tak vzdálenou. Ono to dává smysl, proč zaměstnávat bělocha, když 70 % vašich zákazníků mluví primárně španělsky (a mnohdy vůbec ani ne aglicky).

Zbytek prvního dne jsem trávil slušně dlouhou procházkou, která pak jen doplnila nastřádanou skrytou únavu z dlouhého letu. Dlouho jsem takto tvrdě neusnul. Hostel nebyl ten nejlevnější, parametr podle kterého obvykle volím, a nabízel třikrát denně stravu. Stihnul jsem jenom dvě snídaně a jednu večeři, zbytek jsem vždy promeškal, protože kuchařky (samozřejmě hispánky) zavíraly „krám“ načas. Snídaně byla typickou ochutnávkou Ameriky, příliš měkký a příliš sladký toustový chléb či bageta. Na výběr k tomu nutela nebo burákové máslo a navrch borůvkový muffin. Sladkému prostě neutečeš, nebo si můžeš dát vločky v mléce (fuuuj).

____________________________________

Soundtrack k hispánské pohodičce: Gorillaz.