Best dej evah...

Jako by si mě tam někdo nahoře chtěl udobřit a po úmorném stěhování a stresu z prvních pracovních dnů v novém prostředí jsem byl odměněn dokonalým dnem. Vskutku ukázkovým výpadkem z obvyklé Stvořitelově zlomyslnosti.

Moje nové odpočívadlo.

Brzy ráno jsem využil časného probuzení a zašel do posilovny, jež je součástí našeho bytového komplexu. Výborná atmosféra jakou mám rád – byl jsem tam úplně sám a můj přirozený ostych z cvičení před cizími lidmi byl rázem tutam. Ta trocha mnou zvednutého železa svalům sice nepřidá, ale sebevědomí rozhodně upevní.

Stíhal jsem i brzký příchod do příchod do práce kde jsem se dozvěděl o tzv. „breakfast klubu“. Naše marketingové oddělení společeně se social media sekcí má utvořené malé skupinky a tyto týmy o pár lidech každý druhý pátek připravují snídani pro ostatní. Pokud možno v určitém duchu a jednotném tématu. Protože se blíží halloween bylo téma tento týden naprosto evidentní. Připravené pohoštění obsahovalo dobrůtky jako upírův lektvar, zombie prsty a podobně zvláštně pojmenované laskominy. Američané si opravdu vyhrají se všemi malými ozdůbkami a drobnostmi. Za stylového doprovodu soundtracku z Nightmare Before Christmas jsem se hned k ránu pořádně nacpal a zanadával s kolegy nad čerstvou sněhovou pokrývkou co se předevčírem zjevila nad celém denverském okolí. Až se usadíme, musíme jako stážisti připravit naše mezinárodní pohoštění.

Jediné mínus dne - musel jsem se účastnit porady, ze které vůbec netuším o co šlo... Ale dnešní štěstěna mi to vynahradila obědem zdarma. Opravdu nečekaná situace, kdy jeden kolega prostě šel okolo mé kanclbudky a po mé negativní odpovědi na dotaz „Máš oběd?“ mi jeden přihrál. If life gives you lemons...hey free lemons.

Larry Drury je nejvýše postavený marketingový executive manager, kterého jsem potkal. Byl ve svém mládí součástí studentské organizace AIESEC jako jsme my, první stáž absolvoval v Norsku a později strávil tři roky v Jižní Africe, kde také potkal svou současnou ženu. Je názornou ukázkou jak může AIESEC pomoci nasměrovat kariéru do hodně zajímavých vod. Právě Larry je příčinou, tažnou silou, proč jsme ve First Data. Díky němu jsme dostali tuto příležitost a on, jako bývalý AIESEC člen, bere náš pobyt smrtelně vážně. Sám obesílal emaily své sousedy s žádostmi o vyřazený nábytek, jež bychom mohli použít do našeho nového, naprosto nezařízeného bytu.

Začíná lov v Ikee. Giualia a Álvaro jsou připraveni.

Z Larryho pobídky jsme se vydali na „estate sale“ v jeho čtvrti. To znamená výprodeje všeho co bylo v domě jako pozůstalost, v případě kdy jeden z manželů zemře a druhý raději zkusí život někde jinde (Američané se stěhují extrémně často). Larry nám zařídil odvoz od své asistentky na místo, nakoupili jsme tam hromadu věcí, které se rozhodně v našem bytě neztratí.

Večer jsme dále měli domluvenou schůzku s Giulií  AIESECu v Boulderu. I přes její jistě nepříjemnou nucenou páteční návštěvu zubaře nás ráda vzala do nedaleké IKEI. Nepamatuju si, že by mě kdy návštěva v tomto obřím nábytko-bludišti tak bavila. Nakoupili jsme hlavně postele a spoustu malých příjemných drobností. Moje posedlost lampami vyústila k nákupu tří nejlevnějších kousků, získali jsme také pár drobností do kuchyně, která je teď již snad plně operativní.

A jako bonus k zakončení tohoto týdne nás se spoustou kolegů sám pan velký pan Larry Drury pozval do svého domu na večeři a sledování nedělního fotbalu. Máme se na co těšit...
_________________________________
Optimistický soundtrack: B. J. Thomas.

Stěhování

Schéma našeho nového, hodně luxusního, bytu.

Můj první pracovní týden (o tom snad později) byl zakončen stěhováním z hotelu, konečně do vlastního. Dohodli jsme se s ostatními stážisty na společném bydlení a tak všechno zařizování samozřejmě připadlo na bedra mé osoby, protože jsem do Denveru dorazil jako první se slušným předstihem. Již z tepla domova jsme měli vyhlídnutý apartmánový komplex s bytem se třemi ložnicemi v úžasné lokalitě - sice mimo centrum, ale zase přímo naproti naší kanceláři, kde budeme stejně trávit většinu času z nadcházejících dvanácti měsíců. V Americe je zvykem bydlet v "komunitě" a sousedské vztahy hrají rozhodně významější roli než u nás v, anonymitou nasáklém, Česku - a přesně jako jedna takováto "přátelská" komunita náš Greenwood Plaza komplex vypadá. Byt má 1300 čtverečních stop, což je zhruba asi 120 m čtverečních.

Papírování bylo úmorné, nejenom kvůli problematické komunikaci s ostatními - Álvaro byl stále doma ve Španělsku, Jessie v současnosti žije v austrálském Melbourne. Výrazný časový posun vše zdržoval, ale nakonec byl tou nejmenší komplicací co proces vyžadoval. Všichni zájemci o přistěhování do komunity musí vyplnit spoustu lejster o své minulosti jak bytové, tak zaměstnanecké. A samozřejmě dokázat finanční příjem... Podle toho jsme byli dohromady hodnoceni jejich přísným algoritmem a přes požadované skóre jsme se údajně dostali jen tak tak. Když se nám podařilo sehnat všechny podpisy i na smlouvu o pronájmu (naštěstí tu funguje jednoduché, pokrokové, podepisování smluv elektronicky po síti) museli jsme splnit ještě tři následující podmínky:

1. Zajistit pojištění domácnosti (na rok asi jenom $120) vypsané na nás všechny se zainteresovanou osobou Greenwood Plaza.
2. Převést si účet u Xcel energy (elektřina, plyn).
3. A samozřejmě zaplatit nájemné do konce měsíce.

Před opuštěním hotelu.

Samozřejmě ani jeden z těchto požadavků není problém... pokud jste Američan. U všech těchto bodů se vyskytly malé, ale v úvodu mého pobytu téměř nepřekonatelné překážky. Ať už se jednalo o neexistující Xcel účet, problémy s platbou ze zahraničí... Naivně jsem si myslel, že rychle opustím hotel, přestěhuji se a vyřešíme toto během pár dnů. Ale víkendový čas stěhování, nefunkční počítačový systém dohromady způsobily, že mě nad ránem doslova poslali zpět do hotelu, ze kterého jsem se již odhlásil, dokud podmínkám nevyhovím.

Hodně stresující neděli jsme si tedy prožil, navíc pod tlakem, že první spolubydlící Álvaro přijíždí hned následujícího dne a samozřejmě jsem mu slíbil, že bude vše zařízené.

Vše se naštěstí vyřešilo, něco co jsem se naučil ve Španělsku je netlačit a dát všemu trochu volnější průběh a hlavně čas... A tak tady sem, doma sedím na nafukovačce, protože byt je nazařízen. Máme jen pár kusů nádobí a dvě barové stoličky... ale výhled do budoucnosti už jen optimistický.

________________________________

Soundtrack pro slunečné dny: Cream.

Zbytek prvního týdne - druhá část

V sobotu jsem se konečně setkal s dříve zmiňovaným stážistou z Mexika, jehož jméno je Hector. Pracuje mnohem blíže centru ve firmě zabývající se výrobou a prodejem environmentálních zařízení a do Denveru přijel zhruba o měsíc dříve než já. Tudíž má všechno papírování za sebou a je trochu více vysmátý. Bylo velmi příjemné si popovídat konečně s nějakým neameričanem, který má stejně jako já pohled outsidera na zdejší odlišný život. Typický hispánec, nadšenec do každého sportu a překvapivě i do ledního hokeje... Jaká je náhoda, že potkám Mexičana, který zná našeho Jardu Jágra? Škoda pro něj i pro mě, že zrovna teď Jarda válí doma na Kladně o obšťastňuje české fanoušky... Určitě spolu někdy zajdeme na některý z těch podivných místních sportů jako je baseball, football či lakros a užijeme si fanatismus Američanů fandících čemukoliv co se pohybuje a oni sami to vykonávat nemusejí. Našli jsme slušný irský bar, dali pár guinessů a večer zakončili mým prvním pravým hamburgerem ve Státech ve Smash Burgeru (ten u Wendy's na letišti v Miami opravdu nepočítám). Určitě nebyl posledním.

Katherine a Giulia.

Následující den jsem využil pozvání od Giulie ze čtvrteční párty v Boulderu. Giulia je Italka a zrovna tuto neděli hraje uprostřed Ameriky svůj koncert Jovanotti. Údajně italská superstar, doma ohromně populární, ale jeho sláva zřejmě nepřekročila hranice taliánského území. Při projíždění nadcházejících koncertů v Denveru jsem zrovna tento nezaznamenal a určitě jsem nečekal, že můj "vytříbený" vkus mě vypustí na něco za $40 co vůbec neznám. Ale pozvání jsem rád přijal a Giulia ještě přibalila metalistku Kaherine, která také zřejmě netušila do čeho jde. Večer jsme dorazili k malému BlueBird Theatre, kde se začalo srocovat až příliš velké množství poameričtělých Italů. Románský jazyk bylo možné slyšet na každém rohu a četnost se ještě zvýšila s naším vstupem do sálu. První klub, který jsem navštívil, kde se sál snižuje (jako v třeba v amfiteátru) a toto přirozené hlediště tak umožňuje výhled na pódium z jakékoliv vzdálenosti - jednoduché, elegantní.

Zdroj: www.luigiorru.com/

O rozehřátí publika se pokusil hezounek Diego Garcia, který své srdcedrásající balady přednášel hlavně pro několik teen slečen v prvních řadách. Bylo jasné na koho se ale všichni ti Italové přišli podívat, Diego pouze zdržoval jejich očekávání příchodu jejich superstar. Jak je zvykem v západních zemích, koncert začal včas a i Garcia vyklidil pozice načas, aby mohl v devět hodin nastoupit očekávaný Jovanotti se svojí kapelou. Nejdříve nastoupil plešatý baskytarista, s vizáží Mobyho, a úderným riffem předznamenal, že by mě ten neznámý Taliánec nemusel nudit po celou dobu. I zbytek bandy byl hodně zajímavý již od pohledu, brazilský bubeník s dredy, typický Ital hrající na kytaru v zelených kalhotách, jenž dlouhými vousy i vlasy schovanými pod kloboukem připomínal Tomáše Ujfalušiho... Ale nejlepší byl stejně stařík jež hrál (výborně) na klávesy, předsunutý pupek, kostkatá košile poctivě zastrkaná v kalhotách a hustý, až mudrcovský vous ho předurčoval k hraní spíše v bluegrassové country kapele než v divočárně doprovázející Jovanottiho. Hlavní hvězda přišla a okamžitě si podmanila "své" publikum, komunikoval téměř výhradně v italštině a zvláště jeho balady s ním odspíval celý, zpola naplněný, sál. Musím uznat, že když za to kapela zabrala, dokázali, že jsou jednoznačně výbornými individuálními hudebníky. Jovanotti má v kolonce žánr uveden také rap, a i když je to v jeho repertoáru minoritou, právě rapované písně byly těmi nejsilnějšími pro nezaujatého posluchače. Pomalejší a popovější věci neměly daleko k Michalu Davidovi a jeho kolaboracích s toskánskými mistry, tudíž můj vrozený hate se chvílemi dostavil. Jovanotti dal do koncertu hodně svého srdce, za což byl odměněn výbornou atmosférou, do které jsem se mohl svými podivnopohyby také zapojit.

Celkově výborný večer, jež jsem si užil a musím za něj znovu Giulii poděkovat. Dobrý koncertní začátek, který mě nabudil k nepromarnění žádné šance na živou show, takže mi snad neuniknou menší koncerty jako je ten Tilly and the Wall ani ty větší Boba Dylana, The Killers či Bruce Springsteena.

_______________________________________________

Soundtrack dnes obstará jak jinak než výborný: Jovanotti.

Zbytek prvního týdne - první část

Jsem zhruba v půli druhého týdne, ale zapomněl jsem zrekapitulovat ten první, kde se toho událo více než jenom výlet do centra a mé okouzlení tamní roztomilou atmosférou. Již po pár pracovních dnech, které mám za sebou můžu jednoznačně potvrdit, že tolik volného času k objevování již nikdy více nebude. Trochu snad i lituji, že jsem první týden neprožil ještě více naplno... :-)

Můj nový krasavec.

Ok, takže ubytován jsem, mapu jsem získal tištěnou a raději stáhl podrobnou elektronickou do mobilu, je na čase učinit ze své kriploidní osoby osobu městky mobilní. Začal jsem se prohrabávat místními inzeráty na craigslistu a pokoušel se najít bicykl. Craigslist je hodně pěkná, jednoduchá stránka plná lokálních inzerátů - představte si, že všechny nabídky na našich anonncích a hyperinzercích jsou na jednom místě a navíc denně jich přibývají desítky ve všech jednotlivých kategoriích. Takový je, v Americe dobře zavedený, craigslist. Takže po chvilce filtrování cen a lokalit jsem našel slušně vypadající inzerát na kolo za $70 v "nedaleké" Auroře. Trocha přípravy s panem googlem a cesta byla naplánovaná - 50 minut cesty nadzemkou a autobusem, třicet minut pěšky do satelitního městečka na Smokey Hill. Prodávající hispánka ve středních letech Ali mě přivítala a tak jako doposud každý v okolí, vyposlechla si můj nadšený popis jak jsem se do USA dostal a co tu budu dělat. Ráda mi pomohla dofouknout zaprášené kolo, jež její syn odmítá používat a jako bonus slevila pět babek za moji námahu a cestování. Hned po odjezdu jsem zjistil, že kolo musí být určitě trochu víc sjeté než tvrdila, menší osmička na zadním kole, nepřesná přehazovačka... Ale rozhodně jsem nebyl v pozici kdybych kolo chtěl vracet. Co bych také chtěl za sedmdesát dolarů, že?

Musím říct, že cesta zpět ze sedla byla naplňující a povznášející. Hned jsem si začal připadat trochu volnější ve "svém" Denveru a hltal kilometry s radostí. Míle, které jsem urazil začaly ale nabývat a trasa se stala nekonečnou. Celkem jsem dle mapy ujel něco okolo 14 mil (ve skutečnosti jistě více), další důkaz jak je v Americe vše neskutečně vzdálené a mapy jsou zavádějící.

Rockies při pohledu z Boulderu.

Dále jsem byl pozván od kolegů z AIESECu na jejich párty do Boulderu. Můj první výlet mimo město, neboť univerzitní Boulder se nachází asi 40 mil severozápadně od centra města a je jedním z údajně "nejzdravějších" měst Ameriky plné sportujících studentů a životem plných lidí. Měli jsem se v Downtownu sejít s dalším stážistou Hectorem, který bohužel nedorazil. Můj osamocený příjezd do Boulderu již halilo šero a tma a tak všudypřítomné cyklostezkami bloumala přiopilá mládež jež se rozcházela z veledůležitého zápasu univerzitního (amerického) fotbalu. Údajně jednoho z nejdůležitějších co se zde odehrává. Sešli jsme se s Meghan a po ochutnání mé první americké zmrzliny (s příchutí dýní, jak jinak v této sezóně) jsme vyrazili na párty do jednoho z nedalekých domečků. Párty se rychle rozjela za pomoci hnusného (ale levného) piva a rumu jedné odjíždějící Brazilky - právě na jejíž počest byla akce uspořádána. Lidé přicházeli a kolem půlnoci byl dům již hodně naplněn, snad i přeplněn. Trochu nedobrovolně jsem potvrdil svoji pověst držáka a přečkal do posledního odchozího, protože můj nocleh byl domluven na gauči v obýváku, kde stále vytancovávali a klábosili všichni o všem. Také jsme v tv sledovali jak Rocky trénuje na jednoho velkého Rusáka, je to místní národní hrdina. K ránu jsem musel něco nutně zařídit doma, a proto jsem se vytrousil za prvních slunečných paprsků do ranního rušna pracovního dne. Naskytl se mi pohled, o který mě noční příjezd připravil - Boulder je mnohem blíže ke Skalistým horám a tak se mi naskytl mnohem atraktivnější výhled na tyto místní horské velikány. Nemůžu se dočkat až podnikneme nějakou tůru, snad to bude brzy.
__________________________________
Soundtrack o výletu do hor: Visací zámek.

Fotky z nočního předměstí

Jíž za pár hodin se objeví další článek na tomto blogu, tak proč si nezkrátit čekání menším fotografickým experimentováním. Minule jsem popisoval chybějící chuť do focení, ta přišla nečekaně po ukončení prvního pracovního týdne.

Západ slunce nad Denverem, resp. Rockies je ten nejkrásnější ze všech co jsem mohl zatím ve svém životě sledovat. Zatímco na vás již padne stín svou plnou silou a ochladí se, můžete ve stejný okamžik sledovat poslední sluneční paprsky osahávající vzdálené zasněžené vrcholky severoamerických velkánů. Nepřekonatelná nádhera.

Pár fotek zde.

Fotky z Denveru

Tak a pod následujícím odkazem naleznete fotky z mého malého výletu do hlavního města Colorada, jež jsem popisoval v minulém příspěvku.

Jenom pár kousků bohužel, snad bude příležitost a chuť fotit více v nejbližší době.

Poprvé v KrasoDenveru

První týden jsem bohužel byl nucen trávit nepracovně. Docela jsem se po proflákaném týdnu v Miami těšil na zapojení se do pracovního procesu ve své firmě. Navíc v okolí mého hotelu není široko daleko vůbec nic. Nedostupná pustina, plná komerčních center, širokých a nekonečných ulic. Pětadvacetiminutovou cestu do Walmartu můžu obměnit za stejně dlouhou vycházku do Targetu... To jsou dva nejbližší hypermarkety kde naštěstí mohu nakoupit vše potřebné, od jídla přes oblečení po kuchyňské potřeby.

Nadzemka, já bydlím vpravo dole u Dry Creek.

Víkend byl náročný jak jsem již popisoval a tak jsem se odhodlal k výletu do centra města až v pondělí, třetí den po příjezdu. V Denveru operují dva hlavní druhy dopravy: autobusy a tzv. light rail (nadzemka). Autobusy operují lokálně, na příměstké bázi, letištní expresy a tzv. 16th Street Free Mall Shuffle, jež celodenně pendluje pouze hlavní 16. ulicí. S pěti dolary v kapse se dostanete i celkem daleko za hranice města.

Necelých čtyřicet minut nadzemkou a jsem ze svého hotelu konečně v Downtownu, obchodním i turistickém centru celého hlavního města Colorada. Před centrem některé linky uhnou velkým obloukem a jsou tak přímým, pohodlným závozem k objektům s vysokou koncentrací lidí jako je Sport Authority Field at Mile High (stadion amerického fotbalu), Pepsi Center (basketbal a koncerty) a Elitch Gardens (lunapark).

Musím pokorně uznat, že můj první zklamaný dojem z "ošklivosti" města je díky této první návštěvě "dovnitř" naprosto pryč, odvátá minulost. Centrum je okouzlující promenádou, která za slunného počasí nenachází v mých očích konkurenci. Města která jsem navštívil jako Londýn, Barcelona či Stockholm mají samozřejmě svoji vlastní atmosféru, ale toto je živoucí srdce a tepny mého prvního amerického velkoměsta.

Zdroj: www.tripadvisor.com

Královnou je již před chvíli zmiňovaná 16. ulice, jednu míli dlouhý (jak jinak v Denveru) široký bulvár, jež v 90 vteřinových úsecích brázdí autobusy na alternativní pohon. Ty vás svezou zadarmo a denně údajně přepraví až 55 tisíc lidí. Všechny obchody symbolizující Ameriku jsou určitě zastoupeny právě zde. Je libo nakupovat? Chcete se najíst exoticky, levně či luxusně? Nebo jenom hledáte trasu k bezcílné procházce? Zde je od všeho dost, všechny velké kulturní akce, přehlídky a sešlosti se konají zde na šestnáctce.

Jednu stranu ohraničuje hlavní nádraží, historická Union Station, která je bohužel v současné době ve velké rekonstrukci (btw: v Coloradu se všude staví - ne Španělé již nadále nejsou pověstným staviteslkým národem, u mě to jsou teď Američané) a druhý konec zakončuje Civic Center Park. V tomto parku a okolo něj se nacházejí nejdůležitější stavby Denveru jako je State Capitol (úřad vlády Colorada, kopíruje podobu federálního Capitolu ve Washingtonu), knihovna Denver Public Library či hlavní úřad města City & County Building. Trochu upozaděna za poslední zmiňovanou budovou je schovaná statní americká mincovna, největší na kontinentu, produkující neuvěřitelných 50 miliónů mincí denně (!). Mincovny a tiskárny mě vždy fascinovaly, tudíž toto je určitě jedna moje must-see záležitost do budoucna. 

Rozkošný Uptown.

Nevím čím to je, ale snad pokaždé se v novém městě vydávám do parků. Ten největší denverský je kopií (jak jinak) toho proslulého newyorského a jmenuje se City Park. Překrásné prostředí určené hlavně pro běžce a návštěvníky místní zoo nabízí ale i prostor pro sportovní aktivity a tak jsou všude náhodně rozesety lakrosové a fotbalové branky. Je trochu škodou, že je do něj možný přístup vozem, a tak je ta pohodička stromů, trávy a kachen narušena okolo stojícími auty. Američané prostě nechtějí chodit na piknik pěšky. Zatímco v londýnském Hyde Parku během poledne za slunného počasí potkáte tisíce posedávajících a odpočívajících úředníků, City Park navštíví maximálně upocený kravaťák jedící narychlo sendvič ve svém bouráku.

Z Downtownu se k City Parku jde pěkných pár bloků přes  čtvrť zvanou Uptown. Sousedství plné malých, často snad ještě koloniálních, baráčků. Samozřejmě každý druhý blok je zakončen kostelem s obřím parkovištěm shraňující ovečky z místní komunity během nedělních mší. Kouzelné a pro Čecha neuvěřitelné vidět takovouto klidnou čtvrť blízko nejrušnějšího centra. Bytovky a sídliště v Denveru rozhodně nehledejte.

Návrat zpět do šedé realité mého předměstí. Možná trochu lituji, že nebydlím a nebudu bydlet v centru města, ale až začnu pracovat jistě nebude tolik času na kochání se okolím. Ale stejně přemýšlím, jak musí být úžasné patřit mezi těch pár vyvolených co bydlí uprostřed toho všeho co se v Denveru děje.

________________________________________

Soundtrack vystihující můj status: James Brown.

První den v Denveru

Po nepříjemně protaženém cestovním procesu jsem byl rád, že jsem měl konečně kde složit hlavu. Můj hotel není nic přepychového, ale prvním dnům bohatě stačí - koupelna, malá kuchyňka a postel. Víc nepotřebuji.

Za slušného počasí se na západě lesknou Rockies.

Hned ráno mě vyzvedla Giulia, se kterou jsme se jeli podívat na byt, jež máme vyhlídnutý již nějakou chvíli. Třipokojový apartmán je součástí masivního komplexu hned naproti přes ulici od mého budoucího pracoviště ve First Data. Stále upřednostňuji bydlet blízko práce, než obývat lepší, honosnější lokalitu s nutností dojíždět spousty minut denně do zaměstnání. Ušetřené minuty se dají využít právě k cestě do centra - do práce musíš každý den, bavit se v Downtownu ne. Komplex bytů je opravdu luxusní, není s čím bych v Čechách srovnával. Jelikož chceme bydlet společně se zbylými stážisty (já a Španěl Álvaro + Číňanka Jessie), nemáme příliš voleb - velkých bytů je málo a tento za to, i přes vyšší nájemné, stojí. Jediným nedostatkem je, v Americe obvyklé, (ne)zařízení bytu. Je úplně prázdný, v podstatě holobyt a tak budeme muset nakoupit postupně všechen nábytek. Do začátku stačí postele, nějaké židle a vybavení kuchyně, ale toto bude běh na dlouhou trať. Majitel komplexu také nabízí pronájem nábytku za výpomoci externí společnosti. Zkrátka si vyberete set ve svém cennovém rozmezí a již se nemusíte o nic starat. Všechno navezou a vy platíte měsíčně desátky. Jelikož bychom ale zařizovali tři pokoje a obývák, cena není zrovna zanedbatelná. Raději tedy zkusíme hledat kousky z druhé ruky či v obchodních domech (IKEA nedaleko) - pomoc od místních bude bohužel nutností.

Meghan a já.

Po poledni jsem měl druhou schůzku s Katherine, úkolem dne bylo získat sim kartu, protože bez funkčního telefonu se ve Státech opravdu těžko žije. Svezla mě do obřího obchodního domu (žádný srovnatelný český ekvivalent mě nenapadá) a po chvilce bloudění jsem upsal svoji duši opět růžovému T-Mobilu. Volání za 10c za minutu, sms 20c za kus. S třicetidolarový kreditem bych měl vydržet nějakou chvilku. Poté jsme s Katherine, která je singapurského původu, zašli na oběd, to v místní řeči znamená do fastfoodu. Skončili jsme v Panda Expressu, což je americká síť asijské kuchyně. Spousta rýže, drůbeží maso k tomu, a stejně jako kdekoliv jinde v USA malý nápoj znamená alespoň litr nechutně sladké limonády.

Poslední večerní schůzka byla s Meghan [sic], vice-prezidentka místní AIESEC pobočky, která je mým hlavním lokálním kontaktem. S její maminkou mě vzaly na večeři a strávili jsme příjemné chvilky nekonečným klábosením.

Hned druhý den po svém příjezdu jsem tedy potkal většinu z místního AIESEC osazenstva, které mě má na starost. Chybí už jenom Alec. Všichni jsou nadšení k jakékoliv pomoci, stejně jako ti v suchdolském AIESECu na mé domácí univerzitě.

Musím uznat, že po tomto prvním náročném dni jsem si připadal trochu jak v ZOO. Pojďte se všichni podívat na toho exota z Evropy. Ale možná právě proto se ke mě chovají všichni lidé tak vstřícně. Přátelská atmosféra, v Evropě srovnatelná snad jenom se vřelostí jež se nám dostávalo v Londýně. Snad jim to vydrží i v nasledujících dnech, měsících...

_________________________________________________

Soundtrack pro nové začátky podle Kanaďanů: Arcade Fire.

Jak David ke stáži došel

Zahraniční pracovní zkušenost jsme začali plánovat již se spolubydlícím Tomášem ve Španělsku v  Gironě, kde jsme byli na půlročním erasmu (studentský pobyt) na přelomu let 2010/2011. Bohužel vzhledem k tomu, že je Tomáš mladší a má ještě velký kus školy před sebou, musel jsem, ač nerad, své představy přehodnotit a nároky upravit. Já získal díky ukončené "školní docházce" mnohem větší svobodu a volnost, mým cílem začala být stáž dlouhodobějšího charakteru, pokud možno ve státě "západního" ražení či v některé asijské zemi (moje osobní obscese Kanadou a hlavně Jižní Koreou hrála významnou roli).

Cítil jsem se celkem sebevědomě a proto mi přišlo snadné si sám splnit požadavky, najít si práci již z Čech sám. Opravdu takto to ale nefunguje, nikdo vám nedá ani radu zadarmo vše mají v rukou agentury. Účastnil jsem se například semináře Student Agency, která nabízí klasické work+travel výjezdy za prací a jejich program Working Holiday pro Kanadu se mi velmi zamlouval hlavně kvůli cílové destinaci. Bohužel vedle vysokých vstupních poplatků jsou jejich stáže převážně do nižších, méně kvalifikovaných, pozic - to přece jenom pro čerstvého absolventa, který musí začít získávat relevantní pracovní zkušenosti, nebylo to pravé lískooříškové... Zahraniční weby nabízející stáže vypadaly už od prvního pohledu jako bezedná propast na peníze a pokus o lehký přístup ke kreditním kartám naivních uživatelů. Co dál? Další volba tedy padla na AIESEC.

AIESEC je mezinárodní nezisková studentská organizace zaměřující se na rozvoj svých členů hlavně prostřednictvím zahraničních stáží. O spolku jsem slyšel již v průběhu studia a vždy když s námi hovořili, připomínali jejich zástupci tak trochu přespříliš nadšenou skupinu pro studium a seberealizaci. Ne z důvodu špatného "produktu", který nabízeli, ale hlavně protože v prváku na univerzitě jsme měli krapánek odlišnější představu o stráveném čase mimoškolním (sami si porovnejte v pozici teenagera: neplacená dobrovolnická práce nebo vysedávání v hospodě?). AIESEC v Praze působí ve dvou pobočkách - jedna je přidružená k mé České zemědělské univerzitě - ta menší, a zbytek, odvozený hlavně od VŠE, patří pod větší organizační složku AIESEC Prague. Přestože se jedná o studentskou organizaci, je možné získat stáž i v období dvou let po absolvování univerzity/vysoké školy tudíž nejvyšší čas se zapojit. Náše zemědělská pobočka se rychle snažila a tak jsem po pár schůzkách dospěl k rozhodnutí, že toto je to pravé a podepsal s nimi smlouvu o zahraniční stáží. Vyplývá z ní několik mých povinností ke své domovské pobočce (převážně zaměřené na rozvoj a pomoc při náboru nových členů), ale hlavně vás zaštítí svým patronátem a dostanete přístup do jejich online sítě. Trochu lituji, že jsem přece jenom nezkusil se participovat trochu dříve - dá se vyjet i na krátkodobé stáže (třeba o prázdninách), zažít spoustu věcí a poznat spoustu nových kultur.

Myaiesec.net je (z mé triviální zkušenosti) hlavně databáze, kde se z klidu domova dostanete k výběru ze stovek stáží. Většinou se jedná o krátkodobější neplacené projekty, často zaměřené na místní komunitní rozvoj. Placené stáže jsou méně obvyklé, většinou prestižní a je na ně samozřejmě velká tlačenice co se přihlášek týče. Opravdu velké společnosti, najdete tam i známá jména jako jsou např. DHL, Microsoft, Pfizer, UBS, Philips, Nike či CH Robinson. U všech jsem pochopitelně zkoušel své štěstí, ale většinou bez nejmenší šance. Díky mému, stále ještě chudému, životopisu o který jsem se opíral jsem zřejmě většinou zůstal před branami dalšího kola. Ale je to hodně o štěstí - v počátcích jsem se např. dostal do pohovorového kola na americkou stáž v logistické firmě CH Robinson.

Konečná statistika?

• zhruba 160 dní hledání,
• rovných 80 stáží oslovených, od Nigérie přes Bolívii až po Japonsko,
• pouhých 27 zamítavých odpovědí - zbytek totiž nereagoval :-),
• 2 online testy (pro UBS a IMI),
• něco okolo pěti pohovorů - povětšinou pouze s lokálními AIESEC zástupci, co si pamatuji:
• americký CH Robinson,
• čínský Wison Group Holding,
• britský IMI plc,
• Aitken Spence Travels ze Srí Lanky,
• a americká First Data Corporation.
• jeden jediný, dostačující úspěch.

Takto sepsáno to vypadá hrůzostrašně, ale myslím, že zhruba třetinu jsem opravdu jenom zkusil (třeba takový italský Microsoft) a moje šance byla v podstatě nereálná. Je velmi demotivující nedostávat žádné, alespoň negativní, odpovědi na své žádosti, přece jenom člověk trochu času strávil sestavováním motivačních dopisů a hledáním relevantních informací.

Určitě bych vyzdvyhl chování britské průmyslové společnosti IMI plc. Předvedli velmi seriózní jednání i po mém (dle mého) náhodném propsání se online testem. Dle odpovědi na můj poslední dotaz jsem byl jeden z 15, kdo se nominoval k telefonickému pohovoru (ze zhruba 120 žádostí), druhý den jsem dokonce dostal debrífing s racionálním vysvětlením proč se vydali jinou cestou a čemu se vyvarovat u příštího interview. Naopak jinak vypadaly pohovory s asijskými zástupci, Čína vám naslibuje hory doly a pak skutek - kontakt utek, chování zástupců ze Srí Lanky bylo vysloveně nepřátelské. Na Srí Lanském pohovoru jsem byl už v poslední fázi, simultáně s mojí zvolenou stáží. Při skype pohovoru působil vedoucí velmi arogantně, spíše to pro něj byla nepříjemná povinnost (pozice pro česky mluvící osobu), navíc hned dokázali pověstnou indickou nespolehlivost a oba mé pohovory byly asi třikrát přesunuty (bez předešlého upozornění). Jsem rád, že jsem nakonec musel z přihlášky vysouvat.

Můžu být rád, že si mě nakonec přes tři pohovory vybrala americká společnost First Data. Protože se jedná o jednu z nejlépe placených stáží v síti, stále ještě týden před odletem pochybuji... toto je až příliš sladká realita. Štípám se denně, raději hned několikrát.
____________________________________
Soundtrack pro cestovatele: Mnága a Žďorp.

Fotky z Miami

Tak lidičkové, nezajímají vás moje texty a nekonečné elaboráty o dojmech ze Země svobody. Všichni chcete hlavně vidět fotky. Facebook padá, a protože jsem od přírody líný tvor, který ke správě fotek využívá Picasu, resp. google+ musíte všichni nucenně zabrousit na následující ODKAZ. Popisky nechybí.

Zrušený let

Nevím jaké máte zkušenosti, když aerolinka zruší na poslední chvíli váš let, ale já byl dost zaskočen. Během svých dosavadních evropských přeletů jsem takovouto nemilou, nepěknou věc nikdy nemusel řešit, tohle naruší všechny moje následující připravené plány.

Opuštěná hotelová restaurace.

Zmateně jsem tedy pobíhal od jedné tabule k druhé v naději, že ta následující je „opravená“ a let 1391 do Denveru se opět objeví mezi standardními lety. Ne, počasí na západ od Floridy se zase předvedlo a zrušilo celkem asi 15 letů, tudíž necestovali jste-li přes Atlantik, nebo na sever do NY či Bostonu váš let byl nekompromisně zrušen. Po chvilce nadávání jakou mám já to ale smůlu a bezcílného chození po terminálu jsem konečně nalezl i přepážku American Airlines k přebookování letu. Podle očekávání s desítkami naštvaných Američanů stojících ve frontě. I přes pětici odbavujících slečen v AA uniformách lidé očividně stále zdržovali a vystát frontu byl nakonec úkol na 90 minut.

Slečně jsem popsal situaci a požádal ji „ať mi vše vysvětlí jak malému děcku“, snaživě mi rychle nabídla let přes Dallas, hned následující den v šest hodin ráno. Neuvědomujíc si časnost tohoto termínu beru palubní lístek i poukázky na hotel, večeři a snídani a mířím k exitu. Snažím se dovolat Meghan z Denverského AIESECa, aby mě dnes nečekali na letišti. Upozorňuje mě, že zítra bohužel nebude nikdo schopen mě kvůli výuce odvézt a musím se do hotelu dostat sám.

Druhý den bylo také pár letů zrušených.

Myslím, že tady se projevila moje největší smůla – hotel, který mi byl přidělen. Nevím co to bylo za paka, ale na odvoz do hotelu jsem čekal dvě hodiny a když se poprvé objevil hotelový shuttle měl plno. Nasraně sleduji projíždějící sběrné „autobusy“ k Hiltonu, Holiday Inn či Marriott, auta největších hotelů vidím projet prázdná alespoň sedmkrát. Když se konečně přišoural pomalořidič z našeho Howard Johnson Plaza nabral několik zbylých hostů, kteří čekání nevzdali a vydal se na cestu. Nekonečnou, opět jsme míjeli velké hotelové řetězce – Hilton, Red Roof, Marriott a cesta k našemu byla neskutečně úmorná. Není divu, že řidiči trvala obrátka tak dlouho.

Ve vchodu nechávám svoji slušnost za sebou a cpu se k recepčnímu personálu. Myslím, že výraz v mé tváři naznačoval dostatečně moje znechucení celým probíhajícím večerem. Další rána, hotelový rozvoz na letiště začíná až okolo šesté, můj let v 6:20 bych vůbec nestíhal, budu si muset v noci vzít taxi. Ubytovávám se na třetím patře a obratem se hned vracím dolů do hotelové restaurace odhodlán oškubat AA o co nejvíce peněz. Voucher je pouze na $12 upozorňuje mě servírka na dotaz. Nic moc, na „Miami Heat“ křidélka to stačí.

Na pokoji si dávám vytouženou sprchu a připravuji se z hotelové wi-fi na transport po Denveru, denverští se mi snaží pomoci co to jde v emailové komunikaci. Trochu jsem neodhadl jak dlouho bude trvat cesta na letiště a tak si dopřávám pouhé dvě hodiny spánku a jdu se opět odhlásit z hotelu. Na recepci již čekají taxikáři jak hladoví psi na zoufalé cestující, kteří nemají jinou volbu než drožku. Po včerejším ujištění recepční, že tu ráno bude spousta hostů ochotna rozdělit si náklady na taxík se slehla zem a jsem v opuštěné lobby jen já a tucet taxikářů. Nedá se nic dělat, proklínám American Airlines, jejich štědrá nabídka ubytování se mi tedy moc nevyplatila s připočítáním více než 30 dolarů za odvoz zpět miamskému letišti. Dopřál jsem si nejluxusnější sprchu v mém životě.

Taxikář jede rychle a tak jsem na letišti za mnohem kratší dobu než předešlý den opačným směrem. Prázdná hala mi k zabavení se příliš nepomáhá – kontrolou projdu za dvě minuty a do mého odletu zbývá ještě spousta času. Věnuju ji opět přípravě textu na blog.

Pak již šlo všechno jak na drátkách, dvouhodinový přelet na Dallas Fort Worth International Airport. Tupé bloumání po letišti. Nákup nejlevnějšího trička široko daleko, přece jenom moje stávající začalo trochu zavánět – je těžké se v Miami nepropotit. Zastávka mi dopřála si prohlédnou, díky místní nadzemce, obří rozměry samotného texaského letiště. Kam oko dohlédne jsou pouze terminály, obří parkoviště letištní plochy.

Je pátek odpoledne a můj dolet do Denveru se zpozdil asi o 18 hodin oproti původnímu plánu. To není vůbec špatně. Horší bylo, že se splnily mé nejhorší představy co se kufru týče. Ten nabral oproti mě zpoždění a tak jsem zůstal, sice s čistým, ale pouhým tričkem ve městě, které je 1600 metrů nad mořem. První zkušební vycházka ven mě utvrzuje, že bez mikiny se nehnu. Venku jsou 3°C. Pár dní v Americe a mám již tričko z Dallasu, mikinu z Denveru, trochu lituji svého zaváhání v Miami.

Transport již byl pohodičkou, až na vyslovení Arapahoe Station, kterému k mému přikvapení nebyl řidič autobusu schopný vůbec porozumět. Zajímavé je, že žádná zastávka nebyla v obydlené oblasti, ale všechny vypouští lidi na záchytná parkoviště. Další důkaz o fixaci Američanů na svá auta.

Po krátkém pochodu z nadzemky zase doceňuji, že se kufr potratil. Konečně ubytován ve svém hotelu, kde bude tvrdnout následujících 14 dní. Zavazadlo naštěstí dorazilo hned druhý den brzy ráno. Kartáček na zuby!
__________________________________________________
Soundtrack od jediného více nasraného Čecha: Kapitán Demo.

Miami - druhá část

Na druhý den jsem si objednal výlet do Everglades, krásný floridský národní park, který nakonec naštěstí nebyl tak daleko jak jsem se obával  (okraje se dá dosáhnout za přibližně 45 minut ze South Beach). Jedná se o jednu z pěti největších močálovitých oblastí na světě, unikátní ekosystém obývaný nebývalým množstvím zvířat a hlavně ptáků (bažiny, potřebuješ křídla... chápeš?). Pro Američany ale hlavně jde o oblast plnou aligátorů, poddruh krokodýlů vyskytující se hojně v této lokalitě. K tomu také byla přizpůsobena naše „prohlídka“. Perfektní organizace je pro obyvatele USA typická, proto téměř přesně v 9:45 ráno mě a několik dalších dobrodruhů vyzvedl před naším hostelem autobus a dovezl nás během hodiny k branám Safari parku (evergladessafaripark.com).

Při čekání jsem se seznámil s dalším obyvatelem našeho hostelu. Brit Ed si prodloužil služební cestu z konference v Minneapolis výletem na Floridu, je provozním v malém hotelu na jihu Anglie a toto je jeho třetí cesta do Spojených států. Doporučuje mi navštívit někdy Seattle, protože je to dle jeho názoru město s nejvíce evropskou atmosférou  v celých Státech. Uvidíme. Přebral si nás kapitán a rozsadil ve nás ve svém člunu, zdejší lodě nemají motory s lodním šroubem, ale řidič ovládá obrovkou větráky za sebou. „Pozor na klobouky, a vychrtlé ženy, nebo vám z nich udělám konfety.“ Používání takovýchto „Airboats“ je v místních podmínkách nutností, voda je příliš mělká (i když v průměru téměř jeden metr má). Hned v úvodu slyšíme zařvat „Aligátor vpravo“, všichni jak na povel fotí ležícího plaza, netušíme, že za celou cestu již dalšího nepotkáme. Samotná krásná příroda mi ale bohatě stačí ke štěstí - nic takového na Šumavě nikdy neuvidím. Takhle to funguje, jedete tedy v nejhlučnějším dopravním prostředku na světě a rozháníte všechnu faunu kolem sebe (alespoň tu floru člun jenom decentně přejíždí a všolichá ji do bažiny). Zvláštní atmosféra této naháněné mi přišla celkem neuctivá, i když ten „hon“ na aligátory měl stále své kouzlo a byl i vzrušující. V safari parku po ukázce krmení a několika fun factů o rodině krokodýlů jsme dostali šanci si také šáhnout na macka. Aligátůrek s příznačným jménem Snappy (v češtině něco jako „Chňapoun“) se vůbec nebránil a neublížil by ani při výrazném zašimrání v oblasti genitálních partií... má-li tedy nějaké. Žijeme v oblasti, kde vlci jsou utečenci a medvědi přeběhlíky ze sousedních zemí, je proto zvláštní se pohybovat uprostřed krajiny, kde divá zvěř a dravci mají stále dost volnosti. Důkazem byl jeden přerostlý aligátor hovící si téměř uprostřed cesty pro pěší, bez plotu, bez dohledu. Obejděte si mě.

Odpoledne jsem strávil na pláži a obligátním sháněním sexy pohledů, abych mohl machrovat svou návštěvou na Miami Beach. Obzvláště ten do bývalé práce se mi snad povedl vybrat. A protože jsem opět zmeškal jídlo v hostelu, vyrazil jsem i na quest při hledání příhodného stravovacího zařízení. Ocean Drive je plná restaurací a naháněčů do nich, jedná se ale o trochu luxusnější podniky, které jsou nad hranicí mého rozpočtu. Po dlouhém hledání a trapném očumování jídelních lístků s přehnanými částkami jsem usedl do polo dinneru, polo fast foodu nabízející mexická jídla. Seděl jsem uvnitř téměř sám, obklopen pěti kuchaři/číšníky. Však na hamburgery bude ještě spousta prostoru v Coloradu. Nemůžu si stěžovat, plný talíř kuřecího, rýže a pampelišek hladovému strávníkovi nedělal nejmenší problémy, ale dezert by byl už pro větší kalibry.

Večerním procházkou městem potkáváte zvláštní sortu lidí. Je obdivuhodné, jak jsou zdejší stereotypy nekompromisně naplňovány – gangsta skupinka výrostků, okolo které se bojím projít, evidentní prostitutka, jež hledá zákazníky pro své „poladěné“ tělo a samozřejmě nekončící zástup běžců. Miami je plné lidí, kteří touží vylepšit své tělo a tak po pláži pobíhají stovky machýrků a fiflenek, ale i poctivě vypracovaných borců. Údajně jde o „nejhubenější“ velké město v Americe. Veřejně přístupná posilovna na pláži je okupována svalovci - všichni běloši, protože hispánská majorita celý den obsluhuje v restauracích a zametá chodníky. V „centru“ South Beach jsem dále narazil na promítání pod otevřeným nebem. Avengers jsem sice již viděl, ale rozjetý děj mi dopřál vychutnat si všechny exploze na opravdu masivní stěně místního Convention centra (či co to bylo). Výborná atmosféra a samozřejmě, jak je v USA obvyklé, tleskalo se. Při ikonickém srocení Avengerů, při závěrečné bitce i u titulků. Umějí si promítání užívat a večerní piknikové posezení berou jako příležitost k setkání se známými. Vstupné nikdo nevybírá, film už stejně všichni viděli – moc příjemný bonus pro místní komunitu.

Třetí den v Miami mám snahu o trochu ekonomičtější přístup. Odlet mám naplánovaný na pátou hodinu odpolední, tak vyrážím na ranní projížďku na kole. Po plážích je možné snadno z automatů zapůjčit kolo a vyrazit kam se cestovateli zamane. K bicyklu s košíkem v předu mi chybí jenom slamák a havajská košile k naplnění ideálu prosluněnné idyly. Nekončící bloky teď ubíhají mnohem rychleji než při předchozím transportu pěšmo. Doceňuji také chytré číslování ulic, jež člověku nabízí jednoduchou orientaci po městěv, umožní lépe plánovat a odhadnout dojezd.

Vyzvedl jsem si na hostelu bagáž a chvíli se opájel svým oprávárenským úspěchem. Den předtím zakoupená lepenka drží utržené madlo jako přibité (což se mi pak samozřejmě vymstilo na letišti, kde jsem jej potřeboval opět zasunout). Již se mi podařilo nalézt regulérní městské autobusy a k mému překvapení zjišťuji, že místní autobusáci nevracejí, nebýt jeho pozornosti nechávám mu málev v automatu dýžko hodnoty stodolarové. Letištní self check-in je pěkná záležitost, americká organizace zase boduje a prožívám i přísnou kontrolu s body-skenerem (ty infra-něco skleníky co vídáme v televizi).

A tak teď sedím na letišti, píšu tyto řádky. Čas utíká opravdu rychle a baterka laptopu také přežívá. Vše vychází tak jak má. Když se 40 minut před odletem zvednu a jdu se podívat na stav příprav odletu zjistím nemilou zprávu. Na tabuli svítí CANCELLED. Můj let AA1391 do Denveru byl zrušen.

________________________________________________

Soundtrack ke smutným koncům a loučení: Band of Horses.