KANĎÁK 2009
[Omluva
autora: text obsahuje příliš mnoho narážek, které většina nepřítomných
nepochopí, předem se omlouvám, ale máte jezdit s námi.]
První
větší a určitě ne poslední společná akce elitního výkvětu ČZU. Ten se
vydal v červnu na vodu, na Vltavu. Čerství bakaláři zamířili na vltavské
vody pod přehradou Lipno s konečnou destinací těsně před Českými
Budějovicemi (kde by chtěl žít každý; kromě mě teda). Už shánění lidí
nám začalo dělat problémy. PaE kruh číslo 20 se projevil jako malý, úzce
profilový rybníček pro naplnění výletu. Ukázalo se, že i v jiných
koutech ČZU se dá najít dostatečná tažná síla pro těžké lodě. Šup sem
s dalším masem a doplníme to naším oblíbeným trojsteakem z oboru HKS.
Další
řádky zachycují svědectví (spíše útržky vzpomínek) vyděšeného aktéra,
který se chystá poprvé na loď, účastníci ať odpustí nepřesnosti
způsobené alkoholickým nápojem jisté značky ze Stocku Plzeň:
Čtvrtek. Vyrážím
ráno busem do Prahy. Odjezd je sice až po poledni, ale ještě se stavím
pro nějaké "potřebné" věci v obchodě. Ehm, vlezu do tří krámů, všichni
prodavači vypadají dost podrážděně a vřelost jejich ochoty nejlépe
vyjadřují průměrné teplotní hladiny v Laponsku. Nevadí už se těším na
lidi, co jsem dlouho neviděl. Další cesta busem do Prahy dopadá už
klidněji, i když na mě všichni divně koukají, že se tahám s celým stanem
v ruce a mířím přitom zálesáckým krokem do nejurbanizovanějšího centra
Čech. Dorážím zřejmě první na nádraží před všemi ostatními. Brzy
naštěstí nalézám alespoň Pavla. První můj pohled spočívá na jeho batohu -
je větší než ten můj, mám radost. Vedle je ještě jeden větší, Michalův,
koutky úst se mi trochu protahují vzhůru. Postupně doráží i ostatní z
nejrůznějších koutů republiky - Příbram, Městec, Kosmonosy či Lány a
mají zase větší bagáž. Jeden rozlitý lahváč bereme s klidem jako první
vynucenou oběť na oltář boha alkoholu, aby nás následující dny
ochraňoval. Mamka Zuzka a tatí Baui se starají o lístky a vedou zbytek
do, snad správného, vlaku - při pohledu na Michala mi dochází, že nejsem
sám, kdo cestuje vyděšeně vlakem po velmi dlouhé době. Hned u tabulí s
odjezdy vlaků nás seřve jedna babča, že jsme moc hluční a neslyší,
z důvodu našeho halasného verbálního projevu, hlášení z vyšších
železničních míst. Zabíráme tři kupátka v rychlíku do Budějovic. Hned v
tom našem se rozmluvíme s týpkem z ČVUT, který nás baví dlouhou cestu
historkami z jeho letecké kariéry a nejroztodivnějšími matematickými
vzorci na lidské chování. Přichází první karetní zabavení a hned vynáší
na povrch první hlášku. Jana zkušeně determinuje, že zelenému svrškovi
se přezdívá Kočičák. Řekl jsem dlouhou cestu? Myslel jsem extrémně
dlouhou a nekonečnou pouť do vysněných jižních Čech. V Bystřici u Bene
končíme, protože za námi práskla rána z bouřky a před námi padly kabely.
Fajn trčíme na místě, krátké intermezzo v autobuse, další přesedání na
vlak. V Budějicích zjišťujeme, že se stavíme přes Rybník a až následným
vlakem do cíleného Vyššího Brodu. Z ČB s námi jede asi bambilion dětí a
jsou nějaký vypasený, že by ozdravný fatcamp; potřebujou nějakou
léčebnou kůru už takhle zamlada. Při výstupu z posledního motoráčku
chytíme největší smůlu dne; holky z HKS zapomenou stan a tak stráví
zbytek dne snahou ho získat z ČD zpět (nevyšlo, byly tudíž pravidelně
přidělovány do ostatních dvou stanů s hubenou osádkou). Zbytek dne v
restauraci na pivě a jídle, a pak spát, zítra je můj velký den.
Pátek. Včerejší
plán na přidělování do dvojiček na lodě podle hladiny alkoholu (kdo
odchází první pojede s posledním odejdivším, aby se vykrátili) nevyšel,
většinou šlo vše přes dohodu. Získal jsem Janu, tajnou [ ? ••✆ ☸
favoritku, jak se ukázalo později, tak i výhodného háčka protože má
sílu jak bejk masného plemena limousine - bývalá držitelka republikového
titulu v páce se s tím holt nemazlí. Hola! Celý den prší nebo je
alespoň silně pod mrakem. Lodě máme na jedenáctou, ale nejsou k
dispozici barely, tudíž nabíráme zase časovou ztrátu okolo dvou hodin.
Nevermind - šup do hospody. "Někdo" přinesl ferneta druhu Drsoň a
tabulku obří čokolády, pochmurná nálada trochu ustupuje, ale prší víc a
víc. Bára s vidinou černého zlata a alkoholu konečně ožívá. Po čekání
jsme konečně vyfasovali sudy a šup do lodí. "Pohoda, to zvládneš Dejve"
si řikám, když vidím vodu v kombinaci se zelenými zabijáky (naše lodě) a
vše skrápí lehký déšť. První odvážlivec, kdo vyráží, je Baui s Elitou,
asi po třech metrech jízdy jdou ke dnu. Jedna chyba a mrznou v dešti na
břehu. Fuj, je mi zima. Janča se tváří ustaraně a nonverbálně mi
naznačuje, že s takovým looserem je trumfne a zvládneme to do vody ještě
kvapněji. První noha, druhá noha. Sedím, kymácíme se ze strany na
stranu, dodržuji zpočátku zlatou radu, abych se nedržel těch bórdek. Náš
styl připomíná spíše sjezdové lyžování, a tak se kymácíme od břehu ke
břehu jak na horském svahu. 300 metrů cesty a následuje první sjez -
nejtěžší. Jana při sledování marné snahy svého kormidelníka ovládnout
pekelný stroj despoticky rozhoduje, že to radši přeneseme po břehu.
Dobrá volba, hned tento jez si vybral další mokré oběti. Největší
problém nám v prvním dnu dělají přistání. K dokonalosti vypracovaný styl
„chytni se té větve a drž“ nás několikrát málem zradil, ale stále
žijeme (i po třech nebezpečných hrázích) v suchu a nemrzneme. Brzdící
technika nás zradí u hospody kde zrovna stavíme… Musíme nedobrovolně
čekat alespoň tři čtvrtě hodiny u jezu na ostatní vysmáté. Nahazujeme
první kolo našich mnohých slovně fotbálkových utkání, které suverénně
prohrávám. Za Rožmberkem (hezký hrad, škoda, že kvůli naším neustálým
existenčním potížím na lodi nebylo čas se kochat) se ubytováváme.
Následují klasické tábornické úkony jako: dopíjíme ferneta, holky
nadšeně letí do sprchy, načínáme bílé víno, kluci vaří, dopíjíme víno,
Brůny utopil vše co měl - suší (poctivě až do konce víkendu), načínáme
červené chilské víno… atd. Večerní návštěva hospody hned pro mě dopadá
tvrdě a fernety i jednou ostudně vyndám horem z trávicího ústrojí, aby
je mohly nahradit mladší a čerstvější bratříčci.
Sobota. Ráno
kocovina. Zaříkávám se, že už nikdy nebudu pít. Sprcha s duálním
režimem vařící x ledová nakonec trochu pomáhá a jsem schopný alespoň
usednout v zafixované poloze do lodi. Překvapivě to jde lépe než
předešlý den a celkem nám to jde i od ruky. Cílem je kemp Nové Spolí
těsně před Krumlovem. Na trase se stavíme v Branné na obědě. Brůny
skvěle vymyslel knedlíky s uzeným. Mňam, po tvrdém režimu na naší lodi
(„Makej kormidelníku, na driftování zapomeň“) přestávka velmi pomáhá a
úspěšné zavedení kódového označení KNNK pro návštěvu toalety zvedá
náladu do úrovně vysokého entusiasmu. Ustavičně nám chybí dvě lodě.
Nepřekvapí, když zmíním, že v jedné z nich je Bára, neustále soulodící
s cizími loděmi a doplňuje vlastní úroveň alkoholu na extrémně stabilní
vysoké hranici. První ztráta hlasu přichází u Zuzky, asi moc řve na
svého kormidelníka. Těžký sjez. Kámen na konci. Přenášíme baťoh z předku
lodi, abychom neztratili čas spoustou zbytečného vylévání vody. Cestou
s báglem vidím chlápka, jak se rozeběhne přes silnici, a po odrazu ze
svodidel se neskutečně rozseká asi po dvoumetrovém letu. Jeho ležící
tělo mlčky obcházím. Během ubytování v kempu se vaří, koupe (Baui
předvádí v řece exkluzivně lachtana); jiná skupinka se vydá do hospody
na obhlídku. Náš stan předvádí svojí první metamorfózu a má úplně jiný
tvar než předešlou noc. Počet stanů jsme hluboce podcenili. Dali jsme si
pivo z kempu na cestu a vyrážíme do města. U prvního mostu je splav
s cedulí hlásící „na vlastní nebezpečí“. S myšlenkou, že jestli ty
ostatní nebyly nebezpečné, tak tento je jasnou cestou do záhuby,
pokračujeme do centra. Krása, spousta Asiatů s fotoaparáty, opravené
baráky jak z Dubrovníku, asi deset vodních zatáček přímo uvnitř města.
Koukáme na sjezy (ve městě jsou celkem čtyři) a nakonec při cestě
z hradu zapadáme do luxusní restaurace U Švejka. Už při prvním projití
okolo jsme málem ztratili Báru právě v této hospodě (btw: ztratily se
s Evčou o pár minut později, ale pouze v ulicích bez piva). Výborné
řezané dvanáctky doplněné nějakým tím zákuskem otvírají zábavný večer
plný diskuzí o Dykovi, Mladých pannách a jídle - cibulové kroužky,
tatarák a podobné chuťové skvosty se vystřídají na stole. Dopijná (tohle
slovo asi neexistuje, co?) v kempu již nesklidila úspěch a kvůli zimě
jsme zalehli do stanů. Dlouhá diskuse s Klárou o kanďácích zakončuje
celý den doslova do fyzického vyčerpání organismu.
Neděle. Třetí
den na vodě následuje počasím ten předešlý - slunečno jak sviňa,
spáleniny přibývají na většině těl. Ranní vycházka do města za lékárnou
je neúspěšná. Asi proto, že je neděle. Někdo má střevní chřipku (nechci
ubožáka jmenovat) a tak má jeho spolujezdec veselou cestu od počátku
zaručenu. Další nemocní. Brufen to jistí. Do lodí. První smrtelný sjez
nakonec není tak složitý a s odlehčenou lodí ho projíždíme. Další
zvládáme znova suchou nohou… i když se většina (čtyři z šesti) lodí
udělá. Následný dlouhý průplav neskutečně podělá náš kormidelník. Ježíš,
málem jsem nás vyklopil, když jsem v panice chytil bórdky na všech
stranách. Poslední a Krumlov je za námi. Končíme ve Zlaté koruně. Prý
nejhezčí kemp na Vltavě. Není důvod nevěřit průvodci a Pavlovi. Stavíme
stany, náš vypadá opět úplně jinak a při slabším větru vypadá jak
postižený. Náš retardovaný stan je asi o metr nižší, ale počet lidí
ubytuje snad večer stejný. Koruna má nejlepší kempovou hospodu, a tak se
zakončení dne v ní protáhne asi do čtyř hodin do rána. Naše loď vypije
většinu zásob ferneta, co na baru je. Jana sní asi pět jídel a vypadá
stále hladově. HKS se konečně naučí alkoholovou hru Čuk Čuk Džek.
Hospoda naštěstí vaří do slušných pozdních hodin i pizzu. Při dostatečně
vysoké hladině vyprávím historku o mé cestě z oslavy bc. domu. Sklízí
slušné ovace a giganticky mě u srdce těší pobavení ostatních. Hanba
vycházející z pointy celého příběhu není v Koruně přítomna. Chvilku
sedíme i u ohně u stanů. Pavel chybí. Pavel usnul na lodi asi dvacet
metrů pryč u úplně cizích stanů; vynikající fotky.
Pondělí.
Ráno počítáme ztráty. Střevní chřipka a nachlazení jsou již
nepřekonatelné a tak Bára a Evča :-) vyráží rovnou z Koruny domu,
alespoň, že se pravidelně denně odměňovaly zlatou medailí / fidorkou za
kvalitní jízdu. Přestalo svítit slunce, a tak je plavba v zamračeném
počasí celkem stereotypní. Na vodě skoro ani živáčka, všichni odjeli po
neděli domů. Dostavuje se celková únava a letargie, z posledního dne
lodění je většina otrávená. Míjíme po cestě Mladou pannu / Dívčí kámen
--> kemp s údajně legendárními „velmi nevyhovujícími podmínkami“ pro
žití. Je to dyk! Boršov nad Vltavou je konečná, zanecháváme lodě svému
osudu v loděnici (kterou zmateně dlouho hledáme) a hledáme hostinec před
odjezdem do Budějovic. Kdo by otvíral blízkou restauraci v pondělí, a
tak po velmi vzdálené cestě dorážíme do hospy, kde nás velmi „milý“
číšník vybaví smažáky s hranolkami na cestu. Šup do Budějek, máme pár
minut času, krátké loučení, protože vyrážím s příbramskými poutníky
směrem na Těšín/Zdice. Zbytek prý dorazil se zpožděním (ale menším než
ve čtvrtek) do Prahy také úspěšně.
Shrnutí?
Dle mého skromného názoru velmi povedená akcička, která bude mít
nejspíše následníky v dalších letech. Pro účastníky už nikdy nebude sud
barelem, ale kanďákem. Pro většinu už nebude kočičák označení malého a
milého kocourka. Dívky se nikdy nedozvědí význam zkratky KNNK. Pro
většinu to byl ostrý křest ohněm, co se lodění týče, přesto jsme jako
tým uspěli. Trumfneme to příští rok? Motivace na příští rok? Vidět, jak
se já konečně cvrnknu do vody, tam přece nesmí nikdo chybět.
Váš dopisovatel David
Hesla výletu:
Kočičák
Kanďák
Bórdky
Sjez
KNNK
Drsoň
Jasoň
To je Dyk!
Mladá panna
Bludný Holanďan
Osazenstvo kanďáku:
Bc. Honza Bauerů
Bc. Brůnovic Honza
Bc. Burešovic Pavlík
Bc. láneckej Míša Havlíků
Bc. Zuzka od Herrmannů
Bc. Dejf Humlů ze Zlatejch Hředlí
Bc. Kaiserovic Evička
Bc. Janča Melezínkovic
Tamta Bc. Müllerovic Barča z Kosmonos
Bc. Nachtigalovic Klárka
Bc. Ivča od Rovných
Bc. Eliška Vedralů
