Když jsem byl ve Státech, trochu jsem litoval, že jsme si nechali ujít wrestlingovou exhibici v Denveru. Je to dekadentní, je to pro Evropana nepochopitelný "sport", ale rozhodně je to část americké kultury, která si zaslouží být poznána více. Wrestling má za mořem tradici a je více než jenom pár buranů mlátících se po hlavě židlemi. Také vděčný námět pro hollywoodské příběhy. Třeba výborný Wrestler s Mickey Rourkem - jedno z nejlepších dramat poslední desetiletky.
thinkprogress.org
Londýn mi dává druhou šanci (mimochodem: za pár týdnů zde napíši podobný příběh o Jonny Greewoodovi). V rámci pravidelného newsletteru, co se v Londýně děje o víkendu, mi přišla nabídka za slušnou cenu se podívat opět do Royal Albert Hall (jak já tu překrásnou arénu miluji) na Lucha libre exhibici. Lucha libre označuje profesionální mexickou wrestlingovou "ligu" datující své počátky již v 19. století. Jistě znáte ikonické obrázky Modrého démona či jste alespoň přičichli zásluhou hloupé komedie s Jackem Blackem Nacho Libre.
V sobotu jsem tedy kolem poledne vyrazil do Londýna, stavil se ve Shoredichi, kde probíhal grafiti & street art festival, motal se okolo oblíbené Brick Lane, (ne)zažil food festival na Carnaby Street, dal si denní dávku italských studií v parku... A po takto produktivním dni jsem konečně vyrazil k Hyde parku k večerní show.
www.royalalberthall.com
Tak zaprvé, za pár liber jsem měl výborná místo. Seděl jsem na pódiu, kde snad každý večer vystupují hvězdy showbusinessu i vážného umění. Okolo pódia také vedly uličky do šaten, takže jsem měl nástup/odchod borců z první ruky. Show začala celkem na čas, během večera se v ringu utkalo 16 borců různých kategorii v celkem čtyřech utkáních. Ano tady se "hraje" týmově. V každém zápase vykrystalizovali hrdinové a padouši, jedněm diváci tleskali, na druhé se bučelo.
První zápas byl utkáním liliputů a hned od jejich nástupu vypadaly oba týmy (dva na dva) směšně... dokud nezačali ti menší využívat chytře kinetickou sílu a mrskat svými oponenty (o trochu větší liliputé) z jednoho ringu do druhého. V druhém zápase se utkali pouze dva borci "Pentagon" proti "Fénixovi". Tento souboj měl nejvíce ke sportu a méně k divadlu. Opravdu brutální chvaty a kopy, "zuby" létající vzduchem, zde jsem se asi bavil nejvíce a oba předváděli vskutku atletické výkony. Navíc extra záporákem byl rozhodčí Pierre, který očividně nadržoval hajzlíkovi Pentagonovi. Zde atmosféra večera dosáhla vrcholu.
www.royalalberthall.com
Bohužel další utkání již nebyly natolik adrenalinové a už se jelo spíše v exhibičním tempu. Ve třetím zápase se představily luchadorky (něco jako smíšená čtyřhra). Bylo celkem poučné vidět ženy takto cloumat se statnými chlapi, ale spíše se hrálo divadélko a dechberoucí chvaty byly spíše vzácné. Pokud počítáte správně, tak jste došli k závěru, že ve finálním zúčtování se utkaly dva týmy o třech borcích. Zde už to byl wrestling v té nejhorší podobě, pouze divadélko, zavánějící situační komedií. Třeba když "Skeleton" asi podvacáté šáhl "Kovbojovi" se "Svaloušem" na zadek a oni se zase hrozně naštvali a následně ho ve svém protiútoku minuli... no spíše jsem se styděl co právě sleduji. Většina toho lepšího z tohoto utkání (nástup) je na youtube zde to horší je zde.
zdroj: vlastní
Celkově jsem se během celého večera hodně bavil, líbila se mi celá ta show okolo, atmosféra. Hned od úvodu se fandilo a řvalo z publika jako kdyby hrál právě váš národní tým. Nádherné kostýmy a doprovodná tato estetika se mi zamlouvá a je trestuhodně nevyužitá v popkultuře (krom jedné výjimky potvrzující toto pravidlo). Být mi deset let, učůrávám si do kalhot. Ve věku před třicítkou? No šel bych vlastně klidně znovu. Btw: Našel jsem shrnující článek na stránkách Royal Albert Hall s pěknými fotkami (kradu) a pravděpodobně přesnějšími názvy a jmény než si pamatuji (alespoň toho "Hexagona" jsem opravil správně na "Pentagona").
Když jsem v pátek desátého července po práci odjížděl směr Londýn, nemohl jsem být snad více na hudební svátek natěšený. Již několik týdnů jsem téměř o ničem jiném nemluvil, nic jiného jsem celý týden neposlouchal a jenom hypoval. Uvidím The Roots naživo.
www.vibe.com
Pár let nazpět mi tahle legendární partička v Praze unikla v naprosto beznadějně vyprodaném koncertě v LMB (a tím nejhorším způsobem, mou vlastní chybou - kvůli mému váhání). Takže letos jsem nenechal nic náhodě a hřál se pohledem na předobjednaný ticket po mnoho měsíců dopředu. Ono vůbec chytit The Roots mimo domácí Philadelphii či New York naživo není nic jednoduchého, když hrají pět krát týdně v televizní The Tonight Show u Jimmyho Fallona.
V dějišti show, Brixton 02 Academy jsem nikdy předtím nebyl a tak hned po vstupu jsem byl celkem překvapen a nadšen. Mnohem větší aréna než jsem očekával, hlediště do svahu jak ma být (připomnělo mé oblíbené kluby v Denveru - Ogden a Bluebird Theatre) a výzdoba ve stylu antického divadla. Takhle si představuji středně velkou arénu, poctivě opečovávaný hudební klub, už se těším za pár týdnů na Beirut, kterým tohle prostředí jistě dobře sedne.
www.bad-perm.com
Dorazil jsem okolo dvaceti minut po ohlášeném začátku a na pódiu se již rozjížděla první DJka, zanedlouho se k ní přídala mladá začínající zpěvačka Sinead Harnett. Ta si ještě urdžela moji pozornost, narozdíl od dvou následujících aktů typu DJ+MC, které stály za starou belu (až na řeznickou hučku jednoho z DJ). Čtvrtým a posledním předskokanem byl Jeru the Damaja, nic mně neříkající jméno, ale asi očividně hip-hopová legenda páč diváci na něj reagovali velmi pozitivně a wikipedie tvrdí, že jeho debutové album je v nějakých top žebříčcích. Slovy klasika Kata - "...a zbytek už je jenom spousta hej a hou, někteří si mejdany přímo pletou s rozcvičkou". Ale jinak publikum rozehřál skvěle, škoda, že jeho set se protáhl a s povinnou pauzou na přestavbu nastoupily tak hlavní hvězdy večera až kolem půl jedenácté... a pomyšlení na jeden z posledních normálních vlaků domů se rozplynul.
The Roots se v Londýně zjevili po dlouhých čtyřech letech a moje obavy ze slabé živé formy se rozplynuly během prvních minut. Jenom ty nejsebevědomější kapely si střihnou několikaminutové sólo basové kytary hned v otvíracím aktu. Mark Kelley se toho rozhodně nebál a celý koncert si rozesmátý dredař s basou opravdu užíval. To samé platí ale o všech. Překvapilo mě, že zpěvák, a jeden ze dvou původních členů kapely, Black Thought (mimochodem opravdu epický vous) si na nic nehrál a klidně se uklidil do pozadí zatímco se někdo další "předváděl" exhibicí na svůj nástroj. Během večera dostali prostor všichni a pokud jste si mysleli, že sólo výstup na tubu není možný, tak vás Tuba Gooding Jr. (nejlepší jméno na světě) vyvedl hodně rychle z omylu. První polovina byl vlastně jeden nepřetržitý track a téměř nekonečná jazzová improvizace. Rozhodně nic co by neználek očekával od "hip-hopové" kapely.
www.grimygoods.com
Ale hned od nástupu na pódiu tak nějak někdo přebýval. Jeden divnoch bělejší než stěna mezi partou černých floutků z Philadelphie. Vypadal divně, že musí být v Brixtonu omylem, že zaskakuje za někoho a v určité momenty zmáčkne sem tam tlačítko na svém Macu jak byl instuován. A už jsem zmínil, že vhledem byl fakt divnej? Teď už vím, že je to Jeremy Ellis. No a ve dvou třetinách show se celá kapela stáhla a dala prostor jemu a jeho strojům. Ten chlápek má snad nejrychlejší prsty na světě a po deset minut si s překvapeným publikem dělal co chtěl. Musím uznat, že i z pohledu diváka bylo na co koukat, protože ty jeho "mašinky" pěkně blikaly a já prostě čuměl, že je tu další člověk o miliardu světelných let napřed s talentem na něco co jsem do dnes neznal. Mimochodem kdybyste chtěli vidět celou jeho show, youtube je vaším nejlepším kamarádem na dnešní večer...
funkit.virose.net
Ellisovo vystoupení se trochu protáhlo a zakončil show celkem lacinou variací na hudbu ze Super Mario Bros., v tento moment jsem si říkal, že rozjetý vlak The Roots se zastavil a už se znovu nerozjede, ač publikum tlačilo jak mohlo. Rychle jsem byl vyveden z omylu. Skupina se hodně rychle navrátila daleko za bod varu, nepotřebovali k tomu žádné hity (i když i na The Seed došlo) a hlavně výborným muzicírováním. Zbylí členové kapely si dopřáli svých pár minut slávy (klávesy, tuba), ale závěr patřil jedinému muží. Kytarista "Captain" Kirk Douglas si pro sebe ukradl celý závěr show včetně vokálui a troufnu si tvrdit, že by se rozhodně neztratil ani na sólové dráze. Nějaký ten medley mix na závěr (Led Zeppelin, Guns N' Roses...) dokázal s jak výbornými hudebníky jsme měli tu čest. Nepotřebovali pár laciných akordů, aby zaháčkovali publikum (jak to vždy v závěru dělá Radim Hladík a spol.), na pouhých několika známých notách dokázal Douglas vykouzlit opravdu originální koláže a naprosto mě dostal. Zpěv, kytara, synchronizované tanečky, sóla, roznožky... vše dodáme. Na závěr si ještě vylezl na obří reproduktor a odehrál poslední sekci v epické poloze kytarového boha. Ano, poslední hrábnutí ze strun zakončil monumentálním skokem zpět dolů na pódium.
Kolem a kolem The Roots předčili má (velmi) vysoká očekávání. Mile překvapili, jejich set byl rozmanitý, mnohem méně rapový a více v jazzové poloze (jazz-rap, neo-soul, whatevah...). Přemýšlím, že jsem možná viděl nejepší hudebníky ve svém životě. Rozkročeni nad žánry dokázali, že nepotřebujete škatulky, když to opravdu umíte s velkým, s tím nějvětším, mega U.
P.S.: Youtube nabízí jen pár dní starý záznam z jejich domácí Philly. Nechápu jak mohl Tariq nabral tolik na svém vousu za pouhých šest dní...
P.S.S.: Bohužel James nedorazil, píšu své díky celé kapele.
Kudy chodím, tam ho propaguji. Kdo mě pustí ke svému spotify účtu, už má v historii alespoň jeden track od něj. Uctívám jeho instagram feed. Kupuji jeho hudbu z vaulutu legálně na bandcampu. Modlím se k němu. Je to hudební Bůh. Lístek na jeho květnovou show kupuji v den oznámení už tehdá v listopadu.
Komu to ještě nedošlo, seznamte se - Astronautalis.
parallellines.ticketabc.com
Třiařicetiletý klučina z Minnesoty už je na hudebním obzoru přes deset let a mě nepřestává uhranovat svoji nezávislostí a stylem. Ano, můžete ho hudebně zaškatulkovat do "alternativního hip-hopu" jako například dnes populární vlnu ze Seattlu (Maclemore & Ryan Lewis), ale on je něčím víc a jede si prostě stále po své vlastní ose. Takhle si asi představuju ideální hudební nezávislost, budoucnost hudebního průmyslu - spousta hostovaček, známostí, samizdat, osobní a vřelé vystupování na sociálních sítích a naplno "odžité" živá vystoupení.
Já již měl možnost Astronautalise vidět na vlastní oči několik let nazpět (2012) v pražské 007. Už tehdá se Astro, vlastním jménem Andy, prezentoval jako kluk od vedle, ale vyprodaný klubík mu snadno naprosto podlehl. Dodnes si pamatuji na otevíračku The River, The Woods (má vůbec nejoblíbenější skladba... možná i napříč všemi ostatními interprety (!)). Tenkrát povídal jak je z nějakého zvlástního důvodu velmi populární právě v České republice. Není důvod mu nevěřit - v rámci letošního tour se do Čech podívá hned čtyřikrát... takže ještě máte šanci...
A měli byste, protože Astronautalis je v životní formě! Již tenkrát na Strahově sliboval, že by se chtěl vrátit příště do Evropy s živou kapelou. Od toho momentu jsme se začali míjet. Přivezl živé hudebníky poprvé když já byl zrovna na druhé straně Atlantiku, loni dorazil do Londýna (poprvé po několikaleté odmlce) zrovna v týden mé dovolené v Česku. Navíc tenkrát Johnny Greenwood naživo doprovázel živou hudbou projekci Až na krev (update: možná dostanu i zde druhou šanci). Rval jsem si vlasy, že nejdůležitější týden v Anglii meškám. Ale bylo mi dopřáno, Astronautalis oznámil plán na zdominování legendárního londýnského klubu 100 na Oxford Street koncem května 2015. A hodlá to udělat ve velké parádě.
Fastforward. Květen je zde. První dojem když jsem dorazil byl ve znamení zklamání, protože dle šuškandy nebylo vyprodáno (to by se v Čechách při jeho popularitě nestalo) a sál byl celkem neplný. Za předkapelu byli zvoleni lokální The Buriers. Hodně alternativní uskupení, s kytaristou, bubeníkem (který vypadal jako mladší Alan Moore), houslistkou a violoncellistou. Jejich vystoupení bylo něco na hraně slam poetry s výrazným rap přednesem hlavního zpěváka. Rozhodně jsem se nenudil a pokud na ně narazím i někde znovu či online, tak bych jim rozhodně dal šanci. Rozhodně věděli jak se má správná předkapela chovat - navnadit, vyhypovat hlavní hvězdu a včas odejít.
Astronautalis s jeho kapelou se nemohli dočkat a nastoupili na pódium snad i o pár minut dříve než vyvěšené plakáty oznamovaly. Andy začal krátkým proslovem, že představí pár nových tracků, zahraje pár starších hitů a ať se ho hlavně nikdy neptá na datum vydání nové desky, páč je ve hvězdách. A začalo se zostra ač třemi novými písněmi, které publikum nemohlo znát. Trochu jsem se nového materiálu bál, ale naživo fungoval naprosto báječně a nemůžu se dočkat nového alba. Publikum působilo trochu vlažně, až moc odtažitě, ale nic co by Andy nedokázal zlomit a jakmile přišly na řadu osvědčené písničky, nebylo kam utéct před roztančeným publikem. Astronautalis skákal po pódiu jak utržený ze řetězu, užíval si naplno show jak kdyby byla jeho poslední a navíc byl skvělým bavičem i v pasážích mimo samotné zpívání. Vrcholem pro mě asi byla rocková verze This is Our Science, kde naplno využil potenciál živé kytary v pozdadí (stejně tak i v Dimitri Mendeleev). Roztančený večírek probíhal hlavně v režii dvou posledních desek a na první dvě se, pokud se nemýlím, ani vůbec nedostalo. Bohužel se muselo někdy i skončit. Přídavek už byl jenom nehorázný nářez s hymnou Trouble Hunters a úplně konečnou při The Story of My Life. Už dlouho jsem neodcházel z koncertu takto spokojený a ani mě už nepřekvapilo, že jsem při odchodu zaslechl nadšenou češtinu. Na svém prvním koncertě The Offspring v pražské sportovní hale jsem si tehdá koupil to nejhusnější tričko na světě a zařekl se, že už žádný merchandise nikdy nekoupím. O čtrnáct let později porušeno, až takhle mě Andy přesvědčil.
Léto vpodstatě začalo. Dokonce i do propršené Anglie sem tam zabloudí sluníčko. Jaký to paradox, když mé prosluněné Colorado zažívá nejzataženější měsíce v historii. Také na dlouhou dobu poslední místní bank holidays a volné dny od práce. Tudíž jsem se rozhodl pro další rychlovýlet... abych si mohl odškrtnout ze seznamu co chci za svůj pobyd ve Velké Británii stihnout. Wales.
www.visitwales.com
Neměl jsem příliš času na plánování, tudíž jsem vyjel pouze na dva dny. V sobotu jsem si přivstal a tak jsem už okolo deváté dojel do vesničky Pontneddfechan na okraji národního parku Breacon Beacons. Je to vstupní brána do tzv. země vodopádů. Nádhera, vesnice byla v sobotu ráno úplně mrtvá, jak v zapomenutém království a já se vydal na procházku. Ta se protáhla na několikahodinové putování, ale zhruba polovinu cesty jsem nepotkal ani živáčka a mohl si užívat četné vodopády jen sám pro sebe. Ke konci se cesta už trochu táhla a nakonec jsem v parku pobyl zhruba 5-6 hodin. Když jsem se vracel do vesnice a k autu, všechna parkoviště již byla plná, hospody přeplné lidmi a uřvanými děcky. Naprosto správná volba vyrazit takhle brzy, rozhodně jsem si celé dopoledne nesmírně užil, i když jedno podklouznutí odnesly mé oblíbené rifle.
www.castlewales.com
Odsud sem se vydal na úplně západní cíp jižnížního Walesu. Zastavil jsem se ve vesničce St. David s nádhernou katedrálou, zmrzlina a pokročilá denní hodina rozhodně přidala ospalé atmosféře, kterou si teď spojuji s Walesem. Dále jsem dojel až k moři na St. David's head. Překrásná písečná pláž mi jenom připomněla jak moc jsem si zapomněl přibalit i plavky. Natočil jsem zde i krátké timelapse video, které najdete na mém Instagramu. Čas plynul opravdu rychle a tak jsem se už jenom stihl vrátit trochu zpět do vnitrozemí do malého hostelu, kde jsem přespal. Pár lokálních piv bylo rozhodně už jenom "třešničkou" navíc, protože po dopoledním chození jsem toho měl opravdu již dost nejen v nohách. Krásně strávený absolutně letní den - nepamatuji v Anglii tolik slunce, asi se někdo spletl.
www.cardiffcastle.com
Druhý den mi již trochu méně přálo počasí a vlastně celé dopoledne pršelo, asi si ten nahoře chtěl napravit reputaci a tak nadělil mraků požehnaně. Tento den jsem neměl nějak moc naplánovaný, tudíž jsem poklidným tempem vyrazil na poloostrov Gower, do oblasti Three Cliff Bay. Krátká procházka po skalistém pobřeží a opravdu hodně nepříjemném písečném terénu nakonec netrvala dlouho, a hlavně kvůli oblačnému počasí jsem se brzy stáhl zpět k autu a pokračoval v cestě na východ. To už jsem vlastně mířil směrem domů, jenom jsem se zastavil v hlavním městě Cardiffu. Taková rychlozastávka, asi hodinu jsem pobyl na místním hradě, který je opravdu nádherný, ale moc toho návštěvníkům nenabízí (tedy kromě překrásně vyřezávaných stropů v hlavním paláci). Možná tedy předkládá zvlášní pohled na obří moderní rugby superstadión, který je hned vedle a demonstruje, kde jsou welšské priority co se týče národního dědictví. A teď už vážně jenom cesta domů, abych dorazil v nějakou slušnou hodinu.
Celkem slušný výlet, asi bych si vlasy rval nevidět tuto část Anglie, ale stále mohu tvrdit, že mé srdce totálně uhranulo Skotsko. Wales ale také rozhodně za malý víkendový románek stojí.
Dneska jenom tak z rychlovlaku o dvou koncertech, které jsem v nedávné době viděl. Atmosféra snad nemohla být více odlišná. Chodím tam ale přece kvůli zážitkům a těch jsem dostal vrchovatě.
Rodriguez
Údajně vůbec poprvé dorazil do Anglie pícničkář Rodriguez. Že jste o jeho neuvěřitelném hudebním příběhu ještě neslyšeli? Tak čtěte dále nebo ještě lépe, přeskočte odstavec a podívejte se na pár let starý dokumentární snímek Pátrání po Sugar Manovi. Sixto Rodriguez byl folkový pícničkář, který v sedmdesátých letech vydal dvě špičková alba, předvídala se mu velká budoucnost, talent odhadován nad úrovní Boba Dylana. Znáte to. Prostě to nevyšlo, neprorazil a následné zkazky o jeho sebevraždě jenom přiživily jeho status neznámé legendy. Zvláště třeba v takové Jižní Africe, kde se jeho písničky staly undergroundovými protestsongy proti apartheidu. Zmiňovaný, oscarem ověnčený film, více než doporučuji, protože je, vedle výborné dokumentární řemeslné práce, přeplněný ukázkami jeho hudby a slouží naprosto perfektně jako seznamka s tímto fenoménem.
V posledních příspěvcích jsem popisoval naše putování s Verunou po Cornwallu, ale původní záměr proč vlastně přijela do Anglie byla právě Rodriguezova show. V překrásné historické Royal Albert Hall u Hyde Parku se měl odehrát velmi očekávaný večer. Sešli jsme se až na místě a já dorazil z práce rovnou abych viděl začínajícího předskokana. Místní Charlie Cunningham celkem ušel, folk s kytarou, moc toho nevymyslíte. K táboráku dobré, k oslnění publika v anglickém "Národním" to nestačilo. Tipuji, že si zahrál před takhle narvaným domem poprvé a naposled.
www.wweek.com
Poté se už jenom chvilku čekalo na samotného Rodrigueze s doprovodnou kapelou. Ač začal opravdu zostra rockově, působil celý večer velmi unaveným dojmem. K mikrofónu ho musely dovléct členky jeho doprovodu, s vyslékáním přebytečného šactva také využíval pomoci svého spolubojovníka za kytarou. Ano, v dvaasedmdesáti by si spíše zasloužil důchod. Obdiv mu stále patří, ale takový Buddy Guy, jehož jsem i v pokročilých sedmdesátinách viděl celkem nedávno, předváděl, že rozhodně vysedávat na lavičce v parku a krmit ptáky nehodlá. Rodriguezovo vystoupení bylo chladné a divák měl spíše starost o jeho fyzické zdraví než strachy o hudební výkony. Tak nějak to dokodrcal do konce, zahrál cover Jefferson Airplane a hned druhý den zmizel z mé hlavy.
Škoda publika, které jako zfanatizované vyřvávalo nic neříkající slogany a z kontextu vytržené bizáry.
Jack Garratt
burstradio.org.uk
Pro ty z vás, kterým jsem ještě necpal tohodle kluka - jedeme znovu... Tenhle vousáč a pochybným hipsterským vzhledem mě loni totálně uhranul na Reading Festivalu, kde byl jednoznačnou volbou z toho co jsem viděl na talentovém BBC Introducing pódiu. Jack hraje na klávesy, kytaru a bicí najednou a ještě k tomu celkem slušně zpívá. O necelý rok později vyprodává kluby (zhruba polovina jeho anglické tour, včetně dvou londýnských show, je zcela beznadějně vyprodaná). Já si zajistil svůj lupen do Oxford O2 Acedemy s velkým přestihem a v ceně £8 liber rozhodně jedna z nejlepších investic co jsem za hudbu kdy dal.
Přeskokancou byla Billie Black. Talentovaná, vysoká černovlasá krasavice, která v doprovodu kytaristy, bubenice a dvou podpůrných vokalistek předvedla slušný trip-hopový výkon. Zasněný hlas a éterické melodie rozhodně skvěle nastartovali večer. Možná až vydá regulérní debut album dám jí znovu šanci ve sluchátkách.
Vstupenka tvrdila - začátek v šest večer. Dorazil jsem v půl sedmé a stejně jsem na hlavního interpreta večera čekal téměř 3 hodiny. Takový extrém jsem v Anglii snad ještě nezažil - avšak on Jack Garratt nemá ani vlastní CD. Po internetech sice naleznete pár písniček a tak vlastně musel celkem dost vyvařovat a natahovat. Setlist měl celkem jenom 7 písní (!), ale přes hodinu celkem určitě na pódiu pobyl, i když si dovolil dost promlouvat k divákům mezi samotným hraním. Působil trošku nervózně, zřejmě je ještě stále sám překvapen tou nečekanou slávou, která se kolem něho tak nenadále přimotala. Je tak talentovaný, že si jakékoliv ovace a přepáleně ujeté fanynky zasouží. Všechny rozpaky jsou ale pryč když se může projevit hudebně. Rozhodně je výborným performerem, jakmile chytne jakýkoliv ze svých nástrojů do pařátů, tak mě až mrazilo po zádech... já snad tu svoji kytaru opráším.
Letos hraje Jack už jako jedna z velkých hvězd na Reading festivalu, až vydá debut tak o něm ještě uslyšíme, to vám garantuji.
Ráno jsme se s Veronikou probudili celkem brzy a vyrazili na západní pobřeží znovu, tentokráte jsme chtěli na Land's End, jež je považován za takový pomyslný nejzápadnější cíp Anglie. Ale co se nestalo, neuvěřitelně hustá ranní mlha se ne a ne zvednout. Hlídač na parkovišti nás ujistil, že za hodinu či dvě se určitě zvedne a my něco uvidíme, ale nechtělo se nám vůbec čekat, takže jsme se zase vydali zpět, projeli opět skrze Penzance a vyrazili na asi nejatraktivnější místo celého Cornwallu - St. Michael's Mount. Mount je romantický ostrůvek s pevností, jehož přístupová cesta se s přílivem denně zatopí. Nakonec naše načasování bylo naprosto dokonalé, odstupující voda zanechala mokrou pláž, která nabídla pohled na odrazivší se epické opevnění v pozadí. Samotná prohlídka hradu nebyla překvapivě tak prázdná (po zkušenostech z těch skotských...) a vedle majestátních výhledů bylo celkem co vidět i uvnitř. Odsud jsme se vydali zpět na Land's End, kde už počasí přálo více, 3000 mil vzdálený New York jsme nezahlédli ale krásná procházka po větrném pobřeží byla velmi osvěžující.
www.thecobbles.co.uk
Odsud jsme zase trochu popojeli a dali druhý pokus i Minack Theatre. Nestálo nám sice zato se podívat dovnitř, ale po příkrých schodech jsme mohli dojít na blízkou pláž, která opravdu lákala k ochlazení alespoň nohou. Boty jsem sundal, takže letošní mořskou koupačku si mohu úspěšně odškrtnout. Při odjezdu z Minack Theatre už bylo spíše pozdní odpoledne, tak jsme se vydali někam na jídlo. Odřídil jsem pár desítek minut do St Ives, neuvěřitelné městečko. Už když jsme zaparkovali, tak jsem nemohl uvěřit, že jsme stále v Anglii. Zpomalené tempo, modré rámy dveří a oken, chladný mořský vánek, tohle je přece typická středomořská atmosféra. Kde to jsme? Alespoň jsme ji narušili tradičními fish&chips k večeři a navrátili se do anglické reality.
www.nationaltrust.org.uk
Poslední den cornwallského dobrodružství už byl o návratu směrem domů do Berkshire. Měli jsme naplánované dvě zastávky. První byla na Carnewas a Bedrutham Steps, malá kamenitá oblast na pobřeží se snad až příliš romantickou plážičkou. Přijeli jsme v pravý čas a tak odliv nabízel možnost ke krátké procházce a nekočenému chatu o všem co se děje kolem s Verčou. Musím uznat, že za ten týden co v Anglii pobývala jsme toho dohnali opravdu hodně. Nakonec jsme se v této oblasti zdrželi více než jsme plánovali, ale počasí zatím přálo. Zato při přejezdu do Tintagelu už se zhoršilo a výstup na hrad na pobřeží nám už jenom vydatně pršelo Až to snad začalo být na příkrých skalách nebezpečné. A to bylo všechno. Čtyřhodinová cesta zpátky už byla jenom oficialitou. Trčeli jsme v zácpě, zpívali, uživali si opět na chvíli ukazuvší se sluníčko. Epický výlet do skotských vysočin tenhle nepřekonal, ale i ta stará dobrá Anglie má nakonec co nabídnout.
Nové bydlení, první návštěva. A rovnou ta velevážená. Moje oblíbená "Vejuničička" dorazila do ostrovního království. Hlavně kvůli naplánovanému koncertu Rodrigueze v Royal Albert Hall, ale rovnou jsme tuto příležitost spojili s její plánovanou dovolenou a abychom dohnali nejnovější klepy a události.
en.wikipedia.org
Verča dorazila v pátek pozdě večer na Heathrow a ani jsme toho moc nestihli popít, ale dary do nového bytu přivezla, dostala povolení přespat na nafukovačce a odpočinout si na "naplánovaný" trip na západ do Cornwallu. Po cestě jsme se zastavili v Glastonbury, v Mecce všech hudební nadšenců. Ale my jsme sem nepřijeli hledat zapomenuté stanové kolíky a jiné pozůstatky legendárních kapel, ale podívat se do města samotného na slavné opatství. Ač rozbořené v roce 1539 Jindřichem VIII., stále se jedná o jednu z nejstarších církevních památek v celé Velké Británii. Je zde také údajně pohřbený legendární král Artuš s jeho ženou Guineverou a proto se Glastonbury stalo poutní destinací již ve 12. století. Také jsme se podívali na místní Tor, kopec, kde byl poslední opat po odsouzení za vlastizradu pověšen. Nahoru to byla docela štreka, ale stálo to zato, protože rozhled po Somersetu byl nádherný a fukar opravdu silný. A protože jsme stále neměli ubytování, na kopci jsme si užili kouzlo moderních technologií a zabookovali hostel na příští dvě noci.
www.visitcornwall.com
Z Glastonbury jsme se ale jižopravduvydali do Cornwallu, Do města Penzance, rychle jsme se ubytovali v našem hostelu a vyrazili do Minack Theatre. Neuvěřitelně romanticky umístěné divadlo na skalním masivu, bohužel koncert, který byl naplánován na sobotní noc byl zrušen a přesunut do jiné oblasti Cornwallu kvůli nepřízni počasí. Ověřili jsme si, že v této části země je proslulé ostrovní počasí ještě více nepředvídatelné než je na Anglii obvyklé. Tak jsme si zašli alespoň do supermarketu na večerní svačinu s přecpanými břichy ulehli do postelí...
Je to k neuvěření, ale je téměř konec dubna a já letos nebyl na pořádném koncertě. Jedna hurá akce pár týdnů nazpět s Alexem v Southamptonu byla fajn, viděli jsme tři velmi slušné post rockové kapely. Všichni do jednoho především výborní hudebníci. Australští Sleepmakeswaves, sousedé z Polska Tides From Nebula a hrozní indo-americké Skyharbor. Skyharbor byla jediná kapela s vokálem a dle mého celé vystoupení přespířliš snažící se zpěvák kazil.
Ale teď už konečně k tomu Willu Butlerovi. Nepřekvapivě nikdo v mém okolí neví o koho se jedná. Když řeknu, že je to ten z Arcade Fire, už přece jenom pár obočí se nadzvedne. Hned na úvod, trochu hanebně, se přiznám, že jsem si mylně myslel, že se jedná o hlavního zpěváka AF a přitom jde o jeho mladšího bratra. Ale na moji obranu - ty jejich jména i obličeje jsou si tak podobné! Win Butler = velkej brácha. Will Butler = malej brácha. Takže ještě jednou.
Win Butler
Will Butler
Stejně je mi s podivem, že se nikdo další v mém okolí nedoslechl o nedávno vydané desce Willa. I s tím jak málo čtu hudební periodika se nedalo hypu uniknout. Obzvláště americký Pichfork hypoval jeho jméno snad každý den před i po vydání debutové desky. Nebo to byl brácha? (⌐■_■) Mimochodem samotné album Policy je vynikající, pouhých osm skladeb, něco přes půl hodinky, ale optimistické a energií nabité písničky. Zajímavostí je, že bylo nahráno ve starém obýváku Jimmyho Hendrixe v New Yorku během jednoho týdne. Will jako správný talentovaný multiinstrumentalista nahrál většinu nástrojů sám a vše stihl během přestávky turné domovské kapely. I když třeba na Google Play Music není z nějakého důvodu album dostupné, zkuste hledat, stojí za poslech.
zdroj: www.thelineofbestfit.com
Celý večer otevírala kapela NGOD, asi kvůli černošskému zpěvákovi s kytarou jsem si hned vzpomněl na Bloc Party a jejich Keleho, ale tohle byl čirý indie rock. Honba za "písničkou". Tři kytary, klávesák a bubeník stačili k tomu, aby hráli poctivou na rytmice postavenou muziku. Pěkně se mi podupávalo a až kluci něco vydají oficiálně, tak se k nimurčitě vrátím. Něco je ke stažení a k poslechu na jejich last.fm profilu. Hlavní hvězda, nehvězda sám Will se objevil na pódiu ještě před začátkem vystoupení, spolu s hromadou bedňáků si sám poladil ty své pouhé tři kytary a piánko. Nepamatuju si show, kde by si hlavní interpret ukázal divákům ještě před samotným nástupem. Za chvíli kapela nastoupila, Will s kytarou, dvě minidívky (neuvěřitelné jak byly titěrné) se syntetizátory a další kluk se postavil za bicí. Všichni v jednoduchých stejnokrojích, černá mikina, s vlasníkovým jménem skvoucím se na hrudi.
zdroj: www.thelineofbestfit.com
Jak jsem výše zmínil, album má pouhých 30 minut, ale přesto neměla kapela problém natáhnout delší hodinku dříve nevyužitým materiálem. Perfektní délka, která nestihla nudit ale měla tempo už od první skladby. Publikum samozřejmě hlavně reagovalo na hitovky z alba jako je Son of God, Anna či koncert téměř zakončující hymna Witness. Z hudebního hlediska nebylo co vytknout, opravdu jsem si užíval radost, která z vystupujících, zvláště v závěru vystoupení, tolik čišela. Bylo to staromilské vystoupení, žádní "mladí chlapci s macbookem" se neukázali, vše působilo tak moc analogově a hrozně jednoduše. Sám Will střídal jak elektriku, tak akustickou kytaru a holky ho zdatně podporovaly doprovodnými vokály. Právě kvůli nim jsem si vybavil Fletwooc Mac. Atmosféra ve Scale se také dostávala na provozní teplotu jenom zvolna, ale na konci již všichni byli v transu a chtěli prodloužit tenhle večírek za každou cenu. Zkrátka poctivá show, malý Will rozhodně své velké kapele nedělá ostudu a dokazuje, že si můžete užít svého Butlera i bez stadiónových ovací na které jsou už Arcade Fire zvyklí. Setlist z Londýna je zde.
Na velikonoční pondělí už mě jenom čekala cesta domů, měl jsem na ni celý den a nebylo kam spěchat, tudíž jsem se chtěl zpátky v Anglii zastavit na dvou místech: proslulý národní park Lake District a v "legendárním" Blackpoolu. Uznávám, že jsem nebyl vyzbrojen informacemi a tak jsem do národního parku přijel naprosto nepřipraven. Prostě jsem zabodl pomyslný prst do mapy a vyrazil kam mě navigace hnala. Tento den mi ani nepřálo počasí, povětšinu celého dne mě provázela neuvěřitelně HUSTÁ mlha. Takže žádné vyhlídky, ale chvílemi, kdy se mlha roztrhla byla krajina kolem mě majestátní a překrásná. Ani jsem vlastně neviděl toliko jezer, jak by někdo podle jména parku usuzoval.
zdroj: dailymail.co.uk
Pomalu jsem tudíž projel až do středu Anglie, do Blackpoolu. Přímořské městečko je proslulé typickou anglickou plážovou atmosférou, znáte to, promenádní molo, výherní automaty, cetky prodávané na každém rohu a světský všude kolem. Jako by se ve městě zastavil čas, to v kombinaci s naprosto nejhustší mlhou co jsem zažil dalo celému odpoledni a těm pár hodinám co jsem tam zůstal úplně prazvlášní atmosféru. Snovou, nostalgickou, retro. Jako by se zde zastavil čas. Znovu do Blackpoolu už asi nechci, ale stejně jako třeba v podobně pochybném Atlantic City v New Jersey tohle byla opravdu atmosférická turistika. A to je vše, pouze obří dopravní zácpy, romantický západ slunce nad silnicí a překvapení, že se za dálnice v Anglii také (někde) platí - toť mé poslední zážitky. Celkově jsem byl opravdu nadšen z celého toho highland putování. Hlavu jsem si nemohl vyčistit více, mám "odškrtnuto" z toho co chci v Anglii stihnout a opět jsem se vrátil ze Skotska s místem v mysli kam se chci dříve či později vrátit.
Další den bylo jen takové bloumání, téměř bez cíle. V plánu byla jenom povinná návštěva u jezera Loch a slavný Eilean Donan Castle. Ráno jsem vyrazil z Braemaru severně směrem na město Inverness. Odbočil jsem na úzkou horskou cestu, většinou jenom na šířku jednoho vozidla. Překrásné počasí a šíré pláně. Přiznám se, že jsem na jednom z kopců prostě zastavil na odpočívadle, "ohulil" Sigur Rós a sedě v otevřeném kufru si vychutnal snídani, která měla být původně obědem. Ale já jsem tak moc chtěl zůstat a čumět kolem se ještě chvilku. Takto velkolepý pohled jsem nikdy v životě nezažil (dobře, možná v Coloradu). Cesta se začala časově prodlužovat, ale mně to vůbec nevadilo, protože jsem se prostě kochal. Až mi bylo líto, že jsem se přiblížil ke své cílové destinaci.
zdroj: media.mnn.com
Okolo Loch Ness jsem se potuloval pomalu, sem tam zastavil udělal fotku. Navštívil jsem překrásné vodopády Falls of Foyers, které "prostě tak byly při cestě". Jezero jsem celé objel z jižní/východní strany, projel jsem Fort Augustus a po druhé straně jezera jsem se zastavil u hradu Urquhart. To je ten co znáte ze všech pohledů a slavných záběrů na jezero. Odsud by se měla nejlépe pozorovat lochneska. Ale... Ale vstupné se platí už jenom za přístup k hradu, který je jinak skryt hustým křovím a z parkoviště se vám nepodaří udělat ani průměrnou fotografii. Nu což, čas mě tlačí a chystám se ještě na dvouhodinovou cestu k hradu Eilean Donan. Opět samotná cesta byla úplně nádherná a chtělo se mi zastavit snad na každém parkovišťku. Mnoho lidí tak dělalo, opustili svá auta a vydali se vstříc opuštěné krajině. Přiznám se, že samotný hrádeček umístěný na strategické pozici, kde se střetávají tři velká jezera, byl velkým zklamáním. Odliv naprosto zničil ten romantický pohled, kterým se chlubí všechny fotografie z tohoto místa.
zdroj: postmediaprovince.files.wordpress.com
Takže jsem mohl vyjet zpátky k mé dnešní noční destinaci - Glasgow. Vracel jsem se stejnou, krásnou krajinou. A před Glasgow jsem vlastně objel i druhé nejslavnější jezero ve Skotsku, Loch Lomond a také jsem vlastně těsně objel Ben Nevis, nejvyšší horu na britských ostrovech (1344 m. n. m.). Do starého dobrého Glasgow jsem dorazil kolem deváté večer a ač byla neděle večer už jsem neměl moc náladu na nějakou exploraci (navíc jsem zde již byl pár měsíců nazpět). Takže jsem se jenom vydal do města najít to nejhnusnější, nejpřepálenější a nejnezdravější jídlo. Povedlo se a usínal jsem s břichem plným hranolek a haggise (toť skotský národní prejt). Zatímco ve Stirlingu jsem pobýval v nejlepším britském hostelu, ten v Glasgow byl pěkný humus, kde mi ani nebyli schopni poskytnout fungující klíč. Ale noc se přežít dala a musím uznat, že na těch nelichotivých hodnoceních na hostelworld.com něco přece jenom bylo. Ale což byla to ta poslední noc ve Skotsku.
Ve Stirlingu jsem se ocitl vlastně čirou náhodou, nemohl jsem nalézt ubytování v Edinburghu, ale nakonec z nouze cnost. O tomto městečku jsem vůbec nic nevěděl a ráno jsem se probudil do středověkého centra silně spjatého se skotskou historií. Ač jsem měl v plánu hned ráno vyrazit na cestu severně, zůstal jsem. Vyrazil jsem na místní hrad (který velmi, velmi připomíná ten slavnější v hlavním městě) a při cestě zpět k autu jsem prošel přes zřejmě nejkrásnější hřbitov co jsem kdy viděl. Na okraji města je také malý "park", národní památník Williama Wallace, toho frajerského středověkého supermana, jehož ztvárnil ve Statečném srdci Mel Gibson (jeho australský akcent výstižně supluje ten silný skotský --> také mu nerozumím). Právě bitva o místní most roku 1297 tohoto hrdinu proslavila. Wallace ji vyhrál takticky i s menší armádou než měli Angličané. Skotové Angličany odřízly za mostem a rozprášili je, anglická armáda zde vlastně vůbec poprvé výrazně prohrála v šarvátkce se skotskými rebely.
zdroj: www.truehighlands.com
V odpoledním čase jsem ale už zase naskočil do auta a vydal se do nitra národního parku Cairngorms. I když jsem ho celý jenom projel autem, jedná se o hornatou část Skotska, plnou prudkých svahů, ovcí a pustých dálav. Pokud se vydám do Skotska znovu, nejspíše to bude právě sem. Projel jsem centrem parku, Braemarem a jenom pár mil východně jsem měl vyhlídnutou destilérii k exkurzi. Co by to bylo za výlet do skotské krajiny bez ochutnávky whiskey (i když jsem si ji musel "schovat na potom" kvůli řízení). Pro mě jako pivaře, spíše povinnost a kdo byl nedávno v plzeňském pivovaru viděl jak má pořádná prohlídka "alkoholikova nebe" vypadat. No alespoň jsem nakoupil a budu mít čim pohostit tatínka v létě. Z Royal Lochnagar Distillery jsem se vydal až na východní pobřeží, kde jsem chtěl okouknout krásný Dunnottar Castle u Stonehavenu. I když to jsou dnes jenom pouhé ruiny, přesto jeho lokalita na příkrém skalním útesu nabízí opravdu majestátní pohled. Večer se začal nachylovat a protože jsem byl na pobřeží, chtěl jsem si zajet na večeři do známého přístavu Aberdeen. Tam jsem dojel za opravdu silného lijáku, takže se mi ani nechtělo vyjít z auta. Je to trochu úsměvné, ale vpodstatě jsem do města přijel, zažil opravdu masivní dopravní zácpu a pak zase odjel. Nu což, město je to přkvapivě velké, zasloužilo by si zřejmě více, než jenom povrchní procházku pro nejbližší chips & fish na rohu. Vrátil jsem se zpátky do Braemaru, kde jsem měl zarezervovanout nadcházející noc.
Bylo nebylo, jednoho krásné březnového dne jsem si uvědomil, že v Anglii se berou Velikonoce vlastně vážně. To znamená, že v normální práci dostanete volno jak na Velikonoční pondělí, tak i na Velký pátek. Což vám dohromady s víkendem dá dohromady celkem slušně dlouhé odloučení od těch otravných pracovních povinností. Loni jsem Velikonoční bank holidays zmeškal a nestihl nic přichystat, proto jsem se letos rozhodl, že prostě někam musím vypadnout, explorovat. Mohla to být Paříž, mohlo to být Irsko či Wales. Nakonec volba padla na severní část Velké Británie, drsné Skotsko. Na ty ostatní dojde také. Ve Skotsku jsem již byl v listopadu 2014, ale s mojí nejmilejší Giulií jsme stihli jenom povrchně okouknout Edinburgh a Glasgow. Byl to naprosto legendární výlet, ale hned po návratu domů jsem si byl jist, že se severním směrem chci vydat znovu. A brzy.
zdroj: www.walkhighlands.co.uk
Hned v pátek jsem přivstal a vydal se na sedmihodinovou cestu do Edinburghu. Což se po 20 hodinovém řízení do Čech teď zdá jako maličkost a kratší výlet. Cesta celkem rychle utekla, stihl jsem doposlouchat hned několik dlouhých podcastů (například nejnovější premium film junk) a až na hranice Anglie a Skotska to šlapalo pěkně jak po drátkách. Pak jsem se ale dostal na velmi dlouhé neobydlené úseky, kde ani živáčka nebylo viděti. A jako naschvál, začal docházet benzín, žíznivé oko mého modrého škodováckého draka nemohlo blikat více. Našel jsem i jednu pumpu, která byla krásná... a opuštěná, zanesená časem, byla by to překrásná příležitost k urban exploringu... Ne však v tento napjatý moment. Naštěstí jsem konečně našel zase civilizaci a pumpu na poslední chvíli. Hurá zpět na cestu do hlavního města. V Edinburghu jsem určitě chtěl zajít na jednu turistickou atrakci, kterou jsme během podzimního shonu s G-Dogem nestihli. Jedná se o Arthur's Seat, překrásnou vyhlídku nedaleko od centra města. Nepřálo mi zrovna perfektní počasí, ale i tak to za to stálo a na vrcholku jsem pobyl nějakou tu hodinu, fotil a obdivoval historická panoramata. Na nic jiného mi už vlastně v Edinburghu nezbyl čas, ale to nevadí. První noc jsem přespal v hostelu (zpětně asi nejlepší hostel, který jsem v UK měl tu čest obývat) ve Stirlingu, asi dvě hodiny severně od Edinburghu.
