Atlantic City - Lázně pro starší a pokročilé (10/25 - 10/26) - Fotky

Fotky z Atlantic City naleznete třeba tady. To jsou předposlední fotky z Ameriky. To je neskutečné si toto uvědomit!!! Příští tag "fotky" už bude mít jenom New York.

Atlantic City - Lázně pro starší a pokročilé (10/25 - 10/26)

Předposlední zastávka byla opravdu rychlá. Jenom taková mezizastávka před návratem do New Yorku. Prostě jenom příhodně (téměř) na cestě položené přímořské letovisko Atlantic City. Asi hodinu a půl vlakem z Philadelphia, či dvě hodiny pohodlné cesty Greyhoundem do New Yorku.

www.airportcommuter.com

Měl jsem rezervaci do levného motelu podle motta "nízká cena rozhoduje" a hned když ho vidím, začínám si myslet, že to asi nebyla úplně ta nejlepší volba. Hned přes ulici od velkého hotelu Tropicana můj motel smrdí (pouze kuřácké pokoje) a hnije v zapomnění. Ale co, za $50 mám poprvé od New Yorku vlastní pokoj. Využívám ho k přeskupení sil - všechno na nabíječku a inventura zbývajícího čistého oblečení. Už se blížil soumrak a tak jsem se vydal na světoznámý broadwalk. Je to prostě dlouhatanánská promenáda táhnoucí se po téměř celém pobřeží Atlantiku, kde se pomalým tempem promenádují důchodci co nemají peníze na přestěhování se na Floridu. Odděleluje pláže od hotelů a je vlastně takovým středobodem města. Zapomněl jsem zmínit, že Atlantic City je pro New York to samé co Las Vegas pro LA - snadno dostupné místo kde je supersnadné rozvířit prachy v kasínech a bordelech. Také je to místo nevkusu, kde stánky s levnými cetkami a plážovým "příslušenstvím" připomínají ty nejturističtější umělohmotná místa na Costa Bravě ve Španělsku. Samozřejmě se Atlantic City nemůže měřit s okázalostí Las Vegas, ale trochu té zasmrádlé atmosféry potemnělá kasína bez hodin přebrala. Vlastně jsem prošel Broadwalk na sever a zpátky a neměl jsem chuť nic dalšího podnikat či objevovat. 

Takhle usměvavě to teda nevypadalo
(thumbs.dreamstime.com)

Poté přišlo největší dobrodružství celého mého měsíčního výletu. Na googlu jsem našel nejbližší laundromat (pro ty co neví, to je toto) a jal se jít vyprat své prádlo na zbytek výletu. Jsem přece v půlce, tak přeperu a vydrží to až do matičky Prahy. Místo bylo vzdálené od motelu necelé čtyři bloky, ale v Atlantic City všechno mimo Broadwalk je vpodstatě ghetto toho nejhoršího ražení, které nepůsobí vůbec bezpečným dojmem. Takhle zpětně si uvědomuju, že jsem asi v tomto zapadlém landromatu (ani ve svém motelu) vůbec neměl co pohledávat. Zvláště když jsem po cestě potkal hned několik blikajících policejních vozů čistících nějaké herny/zastavárny. Dobrá polovina praček/sušiček nefungovala a jako běloh jsem byl jednoznačnou minoritou (rozhodně ne exotickou celebritou). Vystavovat se s tabletem a zkracováním si čekací doby u filmu muselo vypadat nesmírně exoticky - také se mě hned jeden příslušník minority (minority všude jinde) hned ptal co ta mašinka je a proč neumí telefonovat. No poslední minuty, když jsem čekal na sušičku už jsem byl docela napjatý vypadnout ven a odklidit se blíže motelu. S cestou lemovanou lepími děvami a jejich pasáky. Zkrátka asi dobrá čtvrť...

Už mě to cestování nějak nebaví, já chci domů! Davide, vydrž. Poslední zastávkou v Ámerice je New York. Proslulý New York, který všichni milují. Tak uvidíme co z toho nakonec bude, však horší než zavšivený motel uprostřed Atlantic City to rozhodně nebude.

• Denver
• Chicago
• Cleveland
• "Maine"
• Boston
• New York
• Washington
• Philadelphia
• Atlantic City
• New York
• Reykjavik
• London
• Prague!!!

Philadelphia - historie a JÍDLO (10/22 - 10/25) - Fotky

Fotky z Philadelphie můžete nalézt zde.

Philadelphia - historie a JÍDLO (10/22 - 10/25)

www.masoniclibraries.org

Do Philadelphie jsem dorazil okolo páté šesté večer autobusem a byl jsem trochu překvapen, že zastávka Greyhoundu byla mnohem více v centru než ta na hlavní 30. ulici, kde sídlí železniční Amtrak (většinou jsou terminály pro vlaky i autobusy velmi blízko). Výborný čas se jenom ubytovat a zajít se někam najíst. V milém malém hostelu jsem sebral mapu a dal se na průzkum hlavní ulice - Market Street a jejího nejbližšího okolí, trochu jsem se potuloval a okukoval místa, kam druhý den zajdu. A když byl čas na dlabanec, nemusel jsem dlouho přemýšlel a zamířil podle doporučení z hostelu do Jim's na pořádnej místní cheesesteak. O jak já miluju cheesesteak. Je to nezdravé, ale protože se servíruje většinou bez přílohy, hranolky netíží a člověk má chuť na další (a další, a další, a další). Odolal jsem a po této delší procházce jsem si docela užil zasloužený spánek.

history.howstuffworks.com

Druhý hlavní den jsem chtěl věnovat vší té historii, kterou je Philadelphia úplně přeplněna. První zastávkou byla Independence Hall, neboli Old State House. Dřívější místo místní vlády, které se hlavně proslavilo býti dějištěm podpisů hned dvou veledůležitých dokumentů americké historie. 1776 podpisem Deklarace nezávislosti a o pár let později (1787) se zde ratifikovala Ústava Spojených států - první konstituce na světě. Prohlídka pěkná, i pár detailů popisujících podpisy jsem se dozvěděl. Dále jsem se zastavil podívat na Liberty Bell. Prastarý zvon opředený legendami je hlavně symbolem svobody - i když vlastně nezazněl během podpisu Deklarace nezávislosti jak se traduje. Philadelphia byla po 10 let také hlavním městem USA, proto je možné si prohlédnout pozůstatky prezidentského domu, či zasedací místnosti kongresu/senátu. Vidět všechny tyto pamětihodnosti vás nutí vzpomenout na kinoflák Den nezávislosti a přehodnotit svůj názor na Lovce pokladů s Nicholasem Cagem. Sakra já ten film chci snad i znovu vidět. Dále jsem zašel do přístaviště, kde se nachází Independence Seaport Museum. Budova nic moc, ale mají ukotvené dva pořádné unikáty k prohlédnutí. Prvním z nich je USS Becuna, vysloužilá ponorka z 2. světové války. Prohlídka vnitčřku uzavřené rakve byla naprosto famózní a depresivní. Druhým unikátem je USS Olympia - nejstarší ocelová válečná loď na světě. Oba kousky ve skvělém stavu. Po návratu na hostel jsem se i zapojil do nějaké společenské hry s dalšími hosty (pár Američanů, Dánka, Angličan...). Nějaké to pivko rozhodně pomohlo k brzkému ulehnutí.

thefunambulist.net

Čtvrtek jsem zasvětil dvoum hlavním cílům. Eastern State Penitentiary a Philadelphia Museum of Art. Eastern State Penitentiary - je obří rozpadající se vězeňský komplex, první svého druhu s hvězdicovým půdorysem, který byl vzorem pro stavbu další věznic tohoto typu po celém světě (např. Plzeň). Audioúprůvodce namluvil herec Steve Buscemi a jeho hlas skutečně do tohoto prostředí sedne jak ulitý. Je to strašidelné místo snadno srovnatelné třeba s Alcatrazem v San Franciscu. Na pozdní oběd jsem se vrátil do Reading Terminal Market, což je bývalý vlakový terminál přeměněný do obřího gurmánského svatostánku s desítkami restaurací/fastfoodů v nabídce. Podle intrukcí mířím k Dinic's Roast Pork and Beef. Nejlepší jídlo v Americe! A navíc mi náhodná paní v předlohé řadě dala $20 se slovy "užijte si USA" (já furt říkám, že holit se je zbytečnost a že Američané jsou nejmilejší lidé na světě). Odpoledne jsem se konečně dostal k nejslavnějšímu "pomníku" Philadelphie. Ke schodům vedoucím k Philadelphia Museum of Art, kterým se přezdívá Rocky Stairs. Snad ani nemusím představovat, jaký můj nejoblíbenější filmový hrdina se zde proháněl a dostával se do životní kondice. Je to neskutečně veselé místo plné optimismu. Vidíte desítky lidí běhat do schodů jak blázni, spousta z nich má v uších sluchátka a je vám úplně jasné, jaké hudební tóny jim v nich zní. Radost jenom pozorovat ten šrumec lidí, kteří sem přišli ze stejné zvědavosti. Smrt bezvěrcům. Večer jsem měl lístky na jeden z vrcholů mého výletu. NHL utkání mezi domácími Flyers a New York Rangers. Wells Fargo Center je asi větší než Pepsi Center v Denveru a návštěva lehce pod 20 tisíc ani zdaleka nenaplnila hlediště. Super zážitek i když nějak ten severoamerický styl plný bitek nemusím. A konečně jsem viděl domácí tým vyhrát. Návrat a do města a večeře zase u Jim's a můj poslední Philly Cheesesteak... ☹

www.myphillyalive.com

V poslední den, pátek už jsem se jenom připravoval na pomalý dojezd a cestu pryč. Zašel jsem na předčastný oběd k Dimic's, kde mě obsluha dokonce poznala z minulého dne. Připadal jsem si viný jako alkoholik chodící do stejného baru, kde mu barman nalévá automaticky. Šup na 30. ulici na vlak, který mě zaveze do... Atlantic City. Je to neskutečné, ale je to předposlední zastávka v USA!

• Denver
• Chicago
• Cleveland
• "Maine"
• Boston
• New York
• Washington
• Philadelphia
• Atlantic City
• New York
• Reykjavik
• London
• Prague!!!

Washington - město pana George (10/18 - 10/22) - Fotky

Fotky z Washingtonu naleznete tady. Jen mě napadlo, že by se třeba hodil seznam všech mých fotek z Ameriky. Můžete filtrovat blog podle tagu fotky. A facebook nikdy nebude! :-)

Washington - město pana George (10/18 - 10/22)

Zatímco jsem si pochrochňával nad pohodlným cestováním ve vlaku, do mě vstupovala více a více nejistota. Vlak měl přijet do města v 9:45, hostel zavíral v deset a mně se nedařilo dovolat, abych zajistil pozdní check-in. Takže zhruba ještě 20 minut před desátou jsem nevěděl, zda si nezahoumlesím na místním nádraží. Ale vše nakonec vyšlo a i přes zpožděný příjezd jsem se do postele v Capital View hostelu dostal.

www.blog.jaminbeatty.com

Sobota ráno a já si začal uvědomovat, že mám přece jenom dost času v této zastávce. A jak příhodné, poněvadž Washington je celkem pomalé město, kde je všechno předimenzované a daleko od sebe. Jediné místo na světě, kde vám světlo na semaforu dá více než minutu na přechod. Centrem města je The Mall - obrovské otevřené prostředí, které na východě začíná Kapitolem a na západě ho uzavírá Lincolnův memoriál (uprostřed je obrovský vztyčený falický monolit). A po stranách The Mall lemují všechna ta muzea skladující americké poklady. Vlastně jsem za celé první odpoledne stihl pouze Kapitol a Kongresovou knihovnu. Kapitol, místo kde sídlí zákonodárná moc Spojených států, je nádherná obří budova (stavba začala roku 1793) plná symbolické architektury, začínající na vrcholku kupole sochou nazvanou Svoboda až po základy stavby se symbolickými podpůrnými sloupy. Budova je vyzdobena samozřejmě výjevy z historie země, ale také sochami, které dodávají jednotlivé státy federace a symbolizují slavné rodáky. Kongresová knihovna je de facto národním archivem USA s více než 22 miliony knih včetně všemožně důležitých originálů, fotografií, filmů. Zkrátka všeho. V době mé návštěvy probíhalo několik výstav. Ty největší se vztahovaly k občanské válce (skvělé doplnění mých předešlých nových vědomostí z Bostonu) a z předrevolučních dob. Vrátil jsem se brzy na hostel, abych se mohl připravit na nadcházející neděli, kde jsem očekával spoustu zavřených muzeí/památek. Ale Američané (teď) pracují tvrdě a zavírá se vpodstatě jenom na Vánoce.

www.sciencemuseum.org.uk

Ve Washingtonu je jednoznačnou výhodou, že všechna muzea, jejichž název je "národni..." jsou zadarmo, tudíž jsem utratil vě městě peníze jenom za jídlo, ubytování a suvenýry. Jedním národním je i Národní muzeum americké historie. Celkem nic moc, ale mají pradávnou vlajku z roku 1812, která byla inspirací pro slova americké národní hymny. Dále jsem se jen tak toulal a vlastně i náhodou se nachomýtl do Národního muzea letectví a kosmonautiky. Má pověst jednoho z nejlepších ve Washingtonu a já musím jenom přikyvovat. Pokud jste fanoušci do kosmonautiky, tak tady budete v tom nejlepším co svět může nabídnout. Evropan musí překousnout ten silný americký pohled na závod do vesmíru, ale i několik artefaktů ze sovětského výzkumu se najde. Ale jinak vpodstatě všechno co se na zem z kosmu vrátilo naleznete tady. Modul prvního Američana ve vesmíru, prvního Američana ve volném vesmíru a samozřejmě zbytek velitelského modulu z Apolla 11, který navrátil astronauty z první výpravy na Měsíc. Samozřejmě i zbytek muzea je zajímavý a exponátů je tolik, že druhé světové válce se věnuje jenom malý kamrlík kde se k sobě tulí Mustang, Spitfire, Messerschmitt a Zero jako nikdy předtím. Po zavíračce jsem si půjičil kolo z lokálního bike-share programu a vydal se do vzdálenějších koutů. Memoriál Thomase Jeffersona a Lincolna, ale protože už začala být celkem tma raději jsem cestování ukončil s tím, že kolo mám ještě skoro na celý zítřek.

V pondělí jsem se rovnou vydal s kolem k Lincolnovi, abych viděl tento impozantní monument i za světla. Další zastávkou byl Národní hřbitov v Arlingotonu za řekou. Další pietní místo, kde atmosféru narušují davy turistů. Ze hřbitova jsem se nadzemkou/metrem dostal k Bílému domu, abych měl alespoň nějakou fotku z tohoto místa. Ale hned potom jsem zamířil na sever. Na pozdní oběd jsem se vydal do známého Ben's Chilli Bowl a asi jsem ochutnal nejlepší Chilli dog za svůj život. Posledním muzeem, které jsem ve Washingtonu navštívil byla Národní portrétová galerie. Vlastně náhodou jsem se k nim zatoulal, ale většina materiálu byla opravdu zajímavá. Upřednostňuji fotografie před obrazy a těch tam bylo dostatek. 

Úterý už jsem jenom zasvětil balení věcí, odpočinku a psaní tohoto textu. Další zastávka - Philadelphia!

• Denver
• Chicago
• Cleveland
• "Maine"
• Boston
• New York
• Washington
• Philadelphia
• Atlantic City
• New York
• Reykjavik
• London
• Prague!!!

New York - napoprvé (10/17 - 10/18) - Fotky

Fotky z New Yorku jsou tady. A nebojte, bude jich víc po procestování Washingtonu-Philadelphia-Atlantic City se do Empire State vrátím. Na celých pět nocí.

New York - napoprvé (10/17 - 10/18)

www.digitaltrends.com

A hle, docela se mi zalíbilo cestování vlakem, jak jsem postoval nedávno na FB, je to pohodlné, celkem rychlé a s připojením na internet několikahodonová cesta uteče jako voda. Škoda jen těch vysokých cen co si Amtrak (americké ČD) účtuje. Člověk si přes to všechno létání v poslední době, kde je ojebáván aerolinkami uvědomí jak je pohodlné nastoupit v centru města a vytoupit v centru metropole jiné. A ještě navíc po nutné bezpečnostní letištní kontrole se cítím vždy jako po aktu znásilnění. V našem čtvrtečním případě výstupní stanicí byla Penn Station, hlavní stanice v New Yorku. Poslední noc Álvara v USA, moje poslední dobrodružství s výbornými přáteli v USA. Musíme z toho vytěžit co nejvíce, i kdybych musel do své další destinace dorazit polomrtvý a nepříjemně unavený.

nyctourist-map.blogspot.com

Dorazili jsme opravdu pozdě a cestování podzemkou v obřím New Yorku není nejrychlejší. Hotel byl v Chinatownu na jihu Manhattanu a Álvaro se hned ztrapnil po příjezdu, když kufrem zavadil o obří bednu pomerančů, které se hned rozkutálely po celém bloku. Zřejmě musí stále mít "wanted" plakáty hledající majitele výrazně modrého kufru. Takhle rychlého běžce ale nikdy krátkonozí Číňané nechytnout. Po checkinu jsme zjistili, že jsme byli dáni do jednopostelového pokoje, ale kvůli využité slevě jsme si nemohli moc stěžovat a vyskakovat. Alespoň důvod si zajít do baru a pořádně se zdunit jako kdyby žádné nadcházející ráno nemělo nastat. Čínská čtvrť sousedí s tou italskou, takže příležitost dát si proslulou New Yorskou pizzu. Výborná! A musím se trochu červenat, když jsem tady posledně chválil chicagský deep dish do nebes. Dále jsme se vydali k Times Square, prošli pár obchůdků, zakoupili obligátní suvenýry a nálepky, nedaleká proslulá výšková budova na 30 Rockafeller Plaza, centrála televize NBC stále ještě nabízela noční vyhlídku na město. Proč ne. Výhled neskutečný, ačkoliv to není s přibližně 60 patry ani zdaleka nejvyšší budova v NY (Chicagská Sear Tower má 103!). Světla velkoměsta září všemi směry, neskutečný kolos a megalopole. Pár posledních piv, provokace a trollení Brenta na úkor našich Broncos (ten chlap je úplnej sportovní blázen do svého klubu) a problémy s jednou postelí jsme rešit nemuseli. Zem se nezdála již toliko tvrdá.

en.wikipedia.org

Pátek ráno, poslední budíček pro Álvara v USA, za 13 dní se budu probouzet asi se stejnými pocity. Pro všechny z nás tohle byla první návštěva Velkého jablka. Brentův seznam must-see rozhodně rozhodně memoriál připomínající 11. září. Hned jak vystoupíte na WTC z metra, foukne na vás silná atmosféra. Škoda, že místo připomíná spíše ultimátní turistickou atrakci. Davy všude naruší jakoukoliv pietu, kterou cítíte. Prošli jsme kostelem Sv. Pavla, kde se tenkrát narychlo vybudovala záchranná stanice a dnes je to místo s několika oltáři a "poutní místo". Dále už jdete v obřích davech do pietního parku, bezpečnostní prohlídky hned několikrát kontrolují obsah vašich kapes a batohů a konečně vstoupíte dovnitř. Samotný park je stále ve výstavbě a vedle supernové výškové budovy One World Trade Center zde vznikne i muzeum a pár dalších mrakodrapů. Zatím má ale celkem velký park dvě hlavní dominanty - obří "fontány" s vodopády. Údajně největší umělé vodopády na světě jsou oázou uprostřed nejrušnějšího světového staveniště. A jak jinak pokračovat než symbolicky na Sochu svobody. Je to předvídatelné, ale Brent s Álvarem mají jen pár hodin ve městě, není čas objevovat skrytá zákoutí (Banksy v září/říjnu řádil právě v New York City). 9/11 memorial byl Brentův požadavek, ten Álvarův byl více... přízemní. Nintendo World, jediný obchod na světě (údajně), kde prodávají všechno spojené s Nintendem. Příliš geeky i pro mě. Čas se rozloučit, kluci míří na JFK, jeden letí na západ, druhý přes Atlantik do Evropy. Očividné slzy jsem snad schoval, ale opravdu doufám, že se znovu někdy setkáme. Trochu zmatků na nádraží, ale nakonec jsem se do svého vlaku dostal.

Sledujte příští epizodu - David opět sám, tentokráte ve Washingtonu.

• Denver
• Chicago
• Cleveland
• "Maine"
• Boston
• New York
• Washington
• Philadelphia
• Atlantic City
• New York
• Reykjavik
• London
• Prague!!!

Boston - historie USA (10/14 - 10/17) - Fotky

Ajaj, jsem nějak pozadu. Fotky z Bostonu naleznete zde.

Boston - historie USA (10/14 - 10/17)

Kde jsem to skončil? Ah, lavička v Bostonu, odkud jsem se v odpoledních hodinách vydal pěšmo směrem k hotelu, kde jsem se měl sejít s Álvarem a Brentem. Nikam jsem nemusel pospíchat, však jsem měl pár hodin k prokochání se čínskou čtvrtí až k místu ubytování. Střetli jsme se v podvečer a tak jsme se vrátili do centra jen na večeři a čas na žádné objevování nebyl. Zamířili jsme do italské čtvrti (která se v Bostonu jmenuje z nějakého důvodu North End). Ještě dozníval Columbus Day a tak bylo vše plné lidí, vyhlášené cukrárny naprosto přecpané lidmy a nekonečné fronty na ulici. Nakonec jsme zapadli do malé italské restaurace, která nelákala zástupem ovcí a nepůsobila příliš opulentně (ani náš dress code…). Než jsme si objednali dal se s námi do řeči postarší pár v reakci na to, že jsme z Denveru (Brent nikdy nedá "státní" barvy Broncos pryč). A tento pár v pozadí doprovázel ještě více postarší gentleman, který nám byl představen jako Michael Dukakis. Bývalý guvernér státu Massachusetts a demokratický protikandidát George H. W. Bushe v prezidentských volbách 1988. Žádné celebrity v LA se neproháněly, ale musel jsem si počkat do návštěvy Nové Anglie.

www.beaconinn.com

Následující den už byl konečně čas na pořádné objevování Bostonu. Hned ráno jsme se přihlásili na DUCK tour - "kachny" jsou atrakcí Bostonu, kde vás vezmou obojživelným vozidlem jak po pomátkách na souši, tak i chvíli nad vodou. Vodní část celkem nuda, ale zbytek plnohodnotně zastoupí klasické prohlídky z tramvají/autobusu. Výborné na úvodní poznání města. K obědu jsme se zajeli do Fenway Parku - sportovní svatostánek v USA. Stadión basebalového týmu Boston Red Sox. Jeden z nejmenších "ballparků", který byl postaven již v roce 1912 a stále stojí a slouží. Pro srovnání druhý nejstarší je Wrigley Field v Chicagu z roku 1914, a třetí stadio LA Dodgers je jenom z roku 1964. I když nemáte ponětí co baseball je, ta výjimečnost srší okolo, za více než sto let místo nasbíralo řadu sportovních legend a místních tradic. Poté jsme se již vrátili zpět do města a vydali se na Freedom Trail - tradiční pěší stezka, která vás provede významnými místy, kde válka za nezávislost začala. Ať už je to Grand Burial Place, kde jsou pohřbeni tři signatáři americké ústavy, okolo starého State House, jež sloužil jako sídlo britské vlády a přihlížela Bostonskému masakru až po Bunker Hill, kde došlo k jedné z významných bitev. Část stezky jsme měli s průvodkyní, středoškolskou učitelkou, která si opravdu užívala možnost poučovat (a zkoušet) "své drahé Američany". Na konec stezky jsme se dostali již po soumraku, ale loď USS Constitution a Bunker Hill, dvě hlavní atrakce závěrečné části byly stejně zavřené z důvodu vládní odstávky. Ok, pár piv, jídlo a návrat zpět do hotelu.

en.wikipedia.org

Nový den a výlet mimo Boston. Do Salemu. Malé přímořské městečko je proslulé neslavně čarodějnickým honem (1962 - 1963), při kterém byly desítky lidí obviněny z čarodějnictví a zbytečně oběšeny. Dnes mají proslulé muzeum, kam se hlavně v říjnu, měsíci halloweenu, sjíždějí davy lidí a město žije více než v jiných ročních obdobích. Bohužel jsme byli trochu pozadu s naším časovým harmonogramem a to nám znemožnilo zajet do Lexingtonu a Concordu, městeček kde vpodstatě začala americká válka o nezávislost proti britskému impériu. Místo toho jsme se vydali metrem do stanice Harvard. Oblast nejstarší americké univerzity, tour okolo kampusu nám ukázala historii, nastínila život místních studentů a zákoutí okolo univerzitního kampusu.

Čím je ale Boston v Čechách nejznámější? Samozřejmě Bostonským pití čaje, poslední ráno ve městě jsme se tedy rozhodli prožíit jako v Synové svobody 16. prosince 1773, vyhazováním beden s čajem z lodí v přístavu. Asi právem je tahle atrakce pravidelně volená jako nejlepší turistické atrakce celé oblasti. A asi teď miluji bostonský přízvuk.

A kam dále? Sedím ve vlaku směrem New Yorku/Washington. Ale o tom příště.

• Denver
• Chicago
• Cleveland
• "Maine"
• Boston
• New York
• Washington
• Philadelphia
• Atlantic City
• New York
• Reykjavik
• London
• Prague!!!

Maine, neMejn (10/12 - 10/14)

www.newenglandmagazine.com

Posledně jsem dopisoval řádky pro příspěvek na blog na letišti v Clevelandu, kde jsem čekal na let do Bostonu (s přestupem na New Yorkském letišti JFK). Byl jsem opravdu hodně natěšen, přestože vládní "odstávka" slibovala hlavní atrakci, Acadia National Park, zavřenou. Ale v plánu bylo pronajmout si auto a svobodněji se pohyboval (kdo nežil v USA mimo velká města nemá představu jak nepraktiké je se zde přepravovat). V sobotním pozdním odpoledni jsem se vymotal z terminálu a dostal se do výpujční centrály. Vše probíhalo bez problému, akceptace mého evropského řidičského průkazu, potvrzení o rezervaci. Jednou z posledních položek co po mně paní na přepážce chtěla bylo moje SSN (číslo sociálního pojištění), aby projela můj "kredit" (předpokládám, že je to nějaká centralizovaná databáze "dlužníků") - ZAMÍTNUTO. Samozřejmě, nejsem občanem Spojených států a tak nemůžu mít kladný kredit, ale nepochopitelná je neschopnost přes toto projít dále - konzultace s bankou, žádná možnost zálohry či něco podobného, ostatní půjčovny předrezervovány. Na otázku jak postupují s cizinci mi nebyla holka od Advantage schopná uspokojivě odpovědět. Jaktože při pronájmu auta v Grand Canyonu o měsíc dříve jsem problémy neměl? Myslím, že musela být ráda, že jednala s klidnou povahou jako jsem já, pořádný cholerik by na ní určitě vyjel více, dožadoval by se nejvyššího manažera společnosti a omluvy od samotného Obamy. Což samozřejmě někdo jako ona "od přepážky" nemůže splnit.

Ilustrativní obrázek, bylo to bez úsměvů

Tak tedy náhradní plán. Je kolem sedmé večer a všechny vyhledávače hlásí plno v celém Bostonu (!), pokud nehodláte platit $400 za noc. Rozhoduji se tedy trávit následujících +/-12 hodin přímo na letišti. Není to žádný šlágr, jelikož všechny restaurace jsou na druhé straně bezpečnostních kontrol, nezbývá mi příliš možností než nacházím poslední otevřený "food corner" na terminálu B. Kuřecí burrito není delikátní jako od mého domácího coloradského Chipotle, ale stále vábnější než vedle stojící nabídka Burger Kingu. Alespoň, že bostonské letiště patří těm civilizovanějším (s internetem), takže není problém prvních pár hodin přežít v klidu sledováním seriálů (třetí řada Luthera nic moc) a otravováním všech na facebooku. Po jedné hodině raní už je letiště plné "bezdomovců" jako jsem já a vzduchem se line tak trochu deprese zklamaných lidí (tohle si přece nikdo neplánuje) co čekají na své raní lety.

Neděle ráno, cvrkot je hlasitější a tak se hned okolo osmé, deváté vydávám přes město do jediného volného hostelu co jsem na internetech našel. Alespoň už neprší. Check-in je možný až odpoledne, ale chci to zkusit i kdybych měl čekat pár dalších hodin na recepci. Musím se tahat s přetěžkým batohem a to není zrovna příjemná procházka. Hostel je docela daleko od centra, ale od nádraží Wellington v určité hodiny zajištuje zdarma svoz - velmi příjemné. Paní mi po cestě vysvětluje, že je v Kanadě oslava Díkuvzdání tento víkend a tak si spousta Kanaďánků udělala výlet přes hranice (a navíc v pondělí je Columbus Day svátek, ačkoliv není všeobecně uznávaným federálním volným dnem). Hostel má až téměř venkovskou atmosféru a údajně vysokou návratnost hostů, kteří jednou okusí bydlet mimo přelidněné centrum. Něco na tom bude, i když já bych po kladných zkušenostech z Chicaga bych upřednostnil velký řetězec HI Hostels.

www.mass.gov

Check-in úspěšný, myslel jsem, že únavou padnu rovnou do postele, ale stání na nohou mě úplně probralo a tak jsem odložil ze svých zavazadel co nejvíce a jal se vydat do města s vidinou brzkého návratu až se únava navrátí. Hned po opuštění metra (vypadá snad i starší než to Londýnské) na stanici State dává město svoji historii najevo. Cihlové domy, zaprášené pouliční lampy - naprosté nebe a dudy proti "rurálnímu" Denveru či modernějšímu Chicagu. Naprosto bez cíle kráčím náhodnými ulicemi a kochám se v přelidněné atmosféře. Na ulici si dám obyčejný hot dog, abych vzápětí prošel nejlepším místem v Bostonu - Quincy Market. Tržiště s desítkami restaurací, které nabízejí všechno, od asijské kuchyně, přes cukrárnu a NY sandwiche po pizzu nebo tradiční mořské pokrmy Nové Anglie. Sakra, to jsem prováhal. Bostonské ostrovy jsou významnou přírodní památkou, kvůli federální odstávce v tyto dny zavřené. Ale dobrovolníci drží alespoň dva z 34 v provozu. Volím úplně náhodně třeba George Island, který je obývaný starodávnou pevností z dob války o nezávislost. Cesta trajektem trvala poměrně dlouho, ale ta následující hodinka na ostrově stála za to. Krásná tichá atmosféra, úplně odtržená od přelidněného velkoměsta. Nazpět se mi moc nechce, ale mám přece jenom hlad a prozkoumat důkladněji Quincy Market se zdá jako nejlepší argument. Dvakrát projdu celou budovou, abych se ujistil, že mé rozhodnutí je správné a volím lokální "domácí" claw chowder. Klasická hustá krabí polévka je servírovaná v chlebu (jako některé restaurace nabízejí gulášovku u nás doma) a nejvíce připomíná babičinu bramboračku… ale s krabama. Jak já se těším domů! Celkem brzy jsem se vydal zpět na hostel a dal prozatím vale bostonskému dobrodružství.

V pondělí odpoledne se mám sejít s Álvarem a Brentem, ale než dorazí přečkal jsem několik hodin na hostelu. Vidina cestování s takto nacpaným batohem mě donutila sehnal si krabici pro odeslání několika věcí domů - ale pošty mají ve "svátek" zavřeno, takže namísto nacpaného batohu se tahám s neforemní krabicí. Sedím na lavičce na křižovatce State a Surface a čekám, jaké další útrapy mi moje cestování ozvláštní.

• Denver
• Chicago
• Cleveland
• "Maine"
• Boston
• New York
• Washington
• Philadelphia
• Atlantic City
• New York
• Reykjavik
• London
• Prague!!!

Cleveland - rock & roll, baby (10/11 - 10/12) - Fotky

Fotky z mé rychlonávštěvy Clevelandu v Ohiu najdede pod tímto odkazem. Bez popisku většina fotek stejně nedává smysl, proto se klidně ptejte v jakékoliv diskusi zde, na facebooku či nejlépe přímo pod odkazem na google+.

Cleveland - rock & roll, baby (10/11 - 10/12)

Chicago jsem opustil kolem jedenácté večer s tím, že v autobuse přespím a ušetřím za noc někde na hotelu/hostelu. Cesta zabrala okolo sedmi, osmi hodin a hned nad ránem jsem se zjevil "o dva státy vedle" v Ohiu. Všichni se mě ptali, "Proč Cleveland? Na okraji jezera Erie nic není.", ale já jsem mířil za jediným hlavním cílem - Rock'n'Rollová síň slávy. Cesta uběhla naprosto bez problémů a zřejmě nastřádaná únava z Chicaga se úspěšně rozpustila do krásného spánku na palubě dálkového bezpřestupového Greyhoundu.

en.wikipedia.org

Nad rozespalým městem se ještě vznášel brzký opar když jsem pomalu kráčel z autobusové zastávky. Bylo ještě brzy na objevování a tak jsem přes internet objevil malý zapadlý dinner proslulý svými levnými snídaněmi. Nádherná ospalá atmosféra (a nejenom protože bylo brzo ráno), pravděpodobně moc turistů z České republiky během dne nevidí. Dinner byl uvnitř postaršího nákupního střediska a tak jsem u jednoho z opuštěných stolů usedl abych napsal první blog z Chicaga. Pak už byl konečně čas na cestu k jezeru, kde jsem mohl vejít do již otevřeného muzea a svatyně Rock&Rollu. Tour ještě ani nezačala a já už našel svůj oblíbený artefakt - dodávku, se kterou Rage Against the Machine obježděli svá první tour mezi léty 1991 - 1993, samozřejmě napěchovaná podepsanými intrumenty této legendární party. Jsem v ráji během tří minut od průchodu vstupní halou. A pak už se vejde dovnitř a návštěvník je pohlcován všemi těmi podepsanými kytarami, kostými a originálními dokumenty (originální první draft textu London Calling, či nahrávací smlouva Johna Lee Hookera). První místnosti jsou zasvěcené všem subžánrům, které budovaly Rock, dále výstavy věnované jednotlivým městům a pak se samozřejmě přejde k jednotlivým umělcům. Paul Simon, AC-DC, David Bowie, Run DMC, Jefferson Airplane, Michael Jackson, B.B. King. A samozřejmě The Boss. Muzeum se nestydí míchat žánry a (dle mého správně) dává prostor všem umělcům, kteří "vyskočili" ze škatulek. Procházením se chotbami muzea jsem trávil asi 4 hodiny, jak malý kluk přebíhal od kytar Buddy Guye, přes piáno Johna Lennona či skutečnou Zeď od Floydů. Větší exhibici pak samozřejmě mají britské legendy The Beatles a The Rolling Stones (k příležitosti jejich padesátiletého výročí zrovna probíha ještě více rozšířená prohlídka jenom s předměty vztahujícími se právě k Stones). Nikdy jsem asi v muzeu předtím nestrávil tolik soustředěných hodin, jako právě zde v Clevelandu.

www.storagelocations.com

Po muzeu jsem si vyzvedl přetěžký batoh na autobusové zastávce a šel se ubytovat do hotelu. Překvapivě čas uběhl hrozně rychle v Ohiu (navíc jsem zase o jednu hodinu blíže k českému času). Večer jsem se dostal už jenom k rychlé procházce potemnělým městem, které působí hodně neupraveným dojmem a rocková aura se zdá budována trochu uměle. Cleveland stále trpí statusem jednoho z nejchudších měst Ameriky, v pátek večer ale toto rozhodně neplatí. Je game day, NBA tým Cleveland Cavaliers právě poráží Orlando a v ulicích se zájem o zábavu nezdá příliš utlumen.

Ale přesto nelituji návštěvy, jedině snad můj otec by si užil toto hudební švitoření ještě více. Že by nápad na ultimátní dárek? Poslat ho do Clevelandu?

Chicago - tohle je ta Amerika (10/8 - 10/10) - Fotky

Fotky z Chicaga můžete nalézt pod tímto odkazem. Město je to hodně fotogenické a proto je jich  i celkem dost.

Chicago - tohle je ta Amerika (10/8 - 10/10)

Ve spěchu jsem ani nestihl napsat poslední příspěvek ke svému odjezdu z Denveru. Je to story se vším co k loučení patří - emoce, napětí a hektické dny. Snad ještě bude vhodná příležitost se k posledním dním v Coloradu vrátit. Ale teď není čas, jelikož mé téměř jednoměsíční cestování začalo. A začalo hned ve třetím největším městě Spojených států - v Chicagu.

en.wikipedia.org

Po smutném rozloučení s mými spolubydlícími (je neuvěřitelné, že jsme spolu prožili už téměř celý rok), kteří mě ochotně vzali ráno na letiště jsem už na většinu nadcházejícího cestování sám. Na menší chicagské letiště Midway jsem dorazil krátce po poledni a bezproblémový transportní systém snadno doveze všechny cestovatele i idioty snadno do hlavního centra města (jaká to změna proti Denveru, kde prioritou je budování dopravní sítě na západ do hor namísto východním směrem k letišti...). Hned po výstupu z nadzemky jsem se ale zamiloval - rušné ulice, cvrkot poledního velkoměsta. Nikdy bych nečekal, že zrovna mě toto přelidněné prostředí okouzlí, a tak rychle. V hostelu jsem se nemohl ještě ubytovat a proto jsem uložil svůj přecpaný batoh a vydal se hned na průzkum. Zvolil jsem snadnou cestu po břehu jezera Michigan, protože nabídka cesty sever/jih nemůže ztratit nikoho. Došel jsem vlastně i celkem daleko přes celý Civic Park k Navy Pier. Navy Pier je molo se spoustou restaurací a zábavy (obří ruské kolo). A navíc v tomto koridoru můžete beztrestně pít "venku". S margharitou už se to kráčelo veseleji. Dále jsem si zaplatit výlet lodí po řece Chicago s průvodcem pojednávající o architektonických skvostech města. Výborná volba na seznámení se s městem. Američané vědí jak udělat show a tak si průvodkyně doslova vychutnala otočku lodi v jižním rameni, když se za ní grandiózně zjevila Sears Tower v celé své kráse. Ale i "menší" mrakodrapy si zasloužily plnou pozornost a zajímavé příběhy o předimenzované budově pošty, "kukuřičních" dvojčatech či obří kancelářské budově s vlastním poštovním směrovacím číslem také stály za to. Poté jsem se již jenom ubytoval a zašel na první kulinářskou dobrotu - Chicago deep dish pizza. Ač malá do průměru, o to vyšší a poměr těsto-sýr měla velmi vyrovnaný. A protože nedaleko stojí Cloud Gate, využil jsem pozdní hodiny k několika nočním fotkám známé Fazole, obří sochý z nereznoucí oceli.

frank-lloyd-wright.visit-chicago-illinois.com

Druhý den v Chicagu jsem se přihlásil na nabízenou aktivitu hostelu - devadesátiminutová procházka s architektonickým výkladem (a předtím jsem se zase vrátil k Fazoli, tentokráte pro fotky ve dne a s minimem lidí). Prováděla nás starší paní, dobrovolnice, která jistě pamatovala město bez většiny dnešních staveb. Velmi zajímavé, protože nás upozornila na řadu detailů a také jsme nakoukli do řady vstupních hal věžáků kam by mě nikdy nenapadlo vstoupit. A navíc z pěti lidí na prohlídce jsme byli dva Češi. Nepočítám-li kuchaře v české restauraci v Denveru, toto vlastně byl první Čech se kterým jsem mluvil živě od loňského září! Jarda byl z Prahy a cestoval opačným směrem než já. V New Yorku už byl a teď se přez Chicago chystal na západní pobřeží. Další mojí zastávkou byl Oak Park. Oak Park má dva unikáty: 1. - narodil se a žil zde 22 let jeden z nejvýznamnějších spisovatelů historie, Ernest Hemingway (ačkoliv se později spíše od Chicaga distancoval) a ze 2. - Oak Park je nejrozsáhlejší "sbírkou" staveb Franka Lloyda Wrighta. Wrighta jistě znáte díky designu třeba tohoto, a hlavně, na něj trochu netypickou, budovou Guggenheimova muzea v New Yorku (jistě se tam ještě podívám). Frank Lloyd Wright si v parku postavil svůj dům a ateliér - jistě stojí za prohlídku, i když průvodce, starší paní, se až moc často odkazovala na web pro více informací. Protože Chicago je přezdívané "kolébka mrakodrapů", byl nejvyšší čas se začít šplhat nahoru. Středeční podvečer jsem se vydal na západ slunce na vyhlídku na vrcholu John Hancock Center, čtvrté to nejvyšší budovy v Chicagu. Odsud už to bylo nedaleko k Ed Debevic's, což je typický americký dinner jak vystřižený z 50. - 60. let. Výborný hambruger, vtipná hlučná obsluha. A hlavně tento večer byl zasvěcený (jak se nakonec ukázalo) nejlepší části Chicaga - BLUES. Už několik měsíců předem jsem si vyhlídl malý blues bar na sever od centra. Nakonec se z B.L.U.E.S. on Halstead vyklubal malinký bar, kde chicagské blues vládne každý večer. V moji středu byl na řadě Rodney Brown and Hot Rod. Moje roztřesené záběry nezachytí tu magickou atmosféru a hudební umění početné kapely. Bydlet v Chicagu, tak na blues chodím každý večer (navíc vstupné za pouhých $7). B. B. Kind a Buddy Guy, které jsem viděl pár měsíců nazpět v coloradském Red Rocks už jsou vyšší, od kořenů vytržená dítka. Tady se stále jede naplno. Už asi vím co budu hledat v New Yorku...

htstudents.egfi-k12.org

Ve čtvrtek, můj poslední den v Illinoise, už jsem se musel pomalu balit. Ačkoliv můj autobus do další destinace odjížděl až v jedenáct večer, musel jsem vyklidit vyhřátou postel v hostelu kolem jedenácté dopolední. Naštěstí ve vstupní lobby nabízely uzamikatelné skříňky (děkuji své sestřičce za darovaný zámeček, který konečně po roce zužitkovávám). Proslulé muzeum The Art Institute of Chicago mě zklamalo, nabízí sice spoustu unikátních portrétů, krajinek a jiných artefaktů hlavně klasického umění z celého světa, ale s nejlepšími galeriemi v Madridu, Londýně či Itálii se nemůže rovnat. A jako poslední velkou atrakci jsem si nechal samotnout Sears Tower (dnes Willis Tower, které ale tak žádný chicagan neřekne). Pětadvacet let (do roku 1998) nejvyšší budova světa je majestátním a celkem i ošklivým symbolem města. Ale ten pocit, ten pocit stát na místě kde víte, že pouze jedno místě v USA je výše než tenhle váš bod (nová věž na místě WTC v New Yorku). Nedávno navíc nainstalovali čtyři prosklené balkóny, ze kterých (pokud se procpete davem) můžete viset ve výšce přes 400 metrů rovnou nad západní stranou budovy.

Jak jste jistě vyčetli Chicago mě naprostou dostalo, nečekal jsem takový přímý zásah, ale tyhle tři dny za to stály. Rozhodně jsem měl štěstí na počasí, kdy slunečné dny snadno zahnaly proslulou zimu hrnoucí se od jezera. Lituji možná jenom pouhých dvou nocí, které jsem si na "Windy City" nechal ve svém nabitém programu... Důvod vrátit se, ne?

Fotky snad brzy.