Je to fuška do tý roboty

Poslední post zde na blogu byl vychloubačný... a nějak se mi to zalíbilo, takže v tom budu pokračovat.

Pražáci to dobře znají, ráno vstát minimálně o hodinu dříve, povinná hygiena, chutná snídaně... stále musím mít na paměti, že ten autobus odjíždí ve třičtvrtě. Deadline a tikající hodiny. Rozespalý dojdu na zastávku... postupně dobíhám na poslední chvíli od každého kusu jeden - autobus, metro, tramvaj, přívoz (doplňte libovolný dopravní prostředek podle vlastní potřeby). Bydlím přece "v Praze", tak proč mi cesta bere dvě hodiny života denně? Přečtu si sice na kindlu deset stránek románu od Coelha, sestřelím pár prasat v Angry Birds a po cestě domů důkladně očuchám bezdomovce ukrývajícího se na vyhřáté sedačce před zimou. Svorně usadím těhulku místo své tlusté prdele, zatnu zuby nad debilními řečmi teenagerů i pod zvukem uřvaných batolat. A jako bonus potkám arogantního šerifa s odznakem co si chce dokázat, že je lepší než já (protože má placenou lítačku od zaměstnavatele). Aneb jak otravné je cestování za pomoci MHD, zvláště té pražské.

A jaký je smysl tohoto příspěvku? Nadával jsem jak je v USA všechno daleko... ale ta pověstná výjimka přece tvoří pravidlo, ne? #truestory

Komu by se něchtělo chodit na oběd domů?

Jedinou nevýhodou je snad jenom to, že v případě sněhové bouře, mi nikdo neuvěří tu strašnou dopravní zácpu co jsem chytil na dálnici...

________________________________________________________________

Soundtrack pro dnešní den? Objev ze včerejšího koncertu: Father John Misty.

Best dej evah...

Jako by si mě tam někdo nahoře chtěl udobřit a po úmorném stěhování a stresu z prvních pracovních dnů v novém prostředí jsem byl odměněn dokonalým dnem. Vskutku ukázkovým výpadkem z obvyklé Stvořitelově zlomyslnosti.

Moje nové odpočívadlo.

Brzy ráno jsem využil časného probuzení a zašel do posilovny, jež je součástí našeho bytového komplexu. Výborná atmosféra jakou mám rád – byl jsem tam úplně sám a můj přirozený ostych z cvičení před cizími lidmi byl rázem tutam. Ta trocha mnou zvednutého železa svalům sice nepřidá, ale sebevědomí rozhodně upevní.

Stíhal jsem i brzký příchod do příchod do práce kde jsem se dozvěděl o tzv. „breakfast klubu“. Naše marketingové oddělení společeně se social media sekcí má utvořené malé skupinky a tyto týmy o pár lidech každý druhý pátek připravují snídani pro ostatní. Pokud možno v určitém duchu a jednotném tématu. Protože se blíží halloween bylo téma tento týden naprosto evidentní. Připravené pohoštění obsahovalo dobrůtky jako upírův lektvar, zombie prsty a podobně zvláštně pojmenované laskominy. Američané si opravdu vyhrají se všemi malými ozdůbkami a drobnostmi. Za stylového doprovodu soundtracku z Nightmare Before Christmas jsem se hned k ránu pořádně nacpal a zanadával s kolegy nad čerstvou sněhovou pokrývkou co se předevčírem zjevila nad celém denverském okolí. Až se usadíme, musíme jako stážisti připravit naše mezinárodní pohoštění.

Jediné mínus dne - musel jsem se účastnit porady, ze které vůbec netuším o co šlo... Ale dnešní štěstěna mi to vynahradila obědem zdarma. Opravdu nečekaná situace, kdy jeden kolega prostě šel okolo mé kanclbudky a po mé negativní odpovědi na dotaz „Máš oběd?“ mi jeden přihrál. If life gives you lemons...hey free lemons.

Larry Drury je nejvýše postavený marketingový executive manager, kterého jsem potkal. Byl ve svém mládí součástí studentské organizace AIESEC jako jsme my, první stáž absolvoval v Norsku a později strávil tři roky v Jižní Africe, kde také potkal svou současnou ženu. Je názornou ukázkou jak může AIESEC pomoci nasměrovat kariéru do hodně zajímavých vod. Právě Larry je příčinou, tažnou silou, proč jsme ve First Data. Díky němu jsme dostali tuto příležitost a on, jako bývalý AIESEC člen, bere náš pobyt smrtelně vážně. Sám obesílal emaily své sousedy s žádostmi o vyřazený nábytek, jež bychom mohli použít do našeho nového, naprosto nezařízeného bytu.

Začíná lov v Ikee. Giualia a Álvaro jsou připraveni.

Z Larryho pobídky jsme se vydali na „estate sale“ v jeho čtvrti. To znamená výprodeje všeho co bylo v domě jako pozůstalost, v případě kdy jeden z manželů zemře a druhý raději zkusí život někde jinde (Američané se stěhují extrémně často). Larry nám zařídil odvoz od své asistentky na místo, nakoupili jsme tam hromadu věcí, které se rozhodně v našem bytě neztratí.

Večer jsme dále měli domluvenou schůzku s Giulií  AIESECu v Boulderu. I přes její jistě nepříjemnou nucenou páteční návštěvu zubaře nás ráda vzala do nedaleké IKEI. Nepamatuju si, že by mě kdy návštěva v tomto obřím nábytko-bludišti tak bavila. Nakoupili jsme hlavně postele a spoustu malých příjemných drobností. Moje posedlost lampami vyústila k nákupu tří nejlevnějších kousků, získali jsme také pár drobností do kuchyně, která je teď již snad plně operativní.

A jako bonus k zakončení tohoto týdne nás se spoustou kolegů sám pan velký pan Larry Drury pozval do svého domu na večeři a sledování nedělního fotbalu. Máme se na co těšit...
_________________________________
Optimistický soundtrack: B. J. Thomas.

Stěhování

Schéma našeho nového, hodně luxusního, bytu.

Můj první pracovní týden (o tom snad později) byl zakončen stěhováním z hotelu, konečně do vlastního. Dohodli jsme se s ostatními stážisty na společném bydlení a tak všechno zařizování samozřejmě připadlo na bedra mé osoby, protože jsem do Denveru dorazil jako první se slušným předstihem. Již z tepla domova jsme měli vyhlídnutý apartmánový komplex s bytem se třemi ložnicemi v úžasné lokalitě - sice mimo centrum, ale zase přímo naproti naší kanceláři, kde budeme stejně trávit většinu času z nadcházejících dvanácti měsíců. V Americe je zvykem bydlet v "komunitě" a sousedské vztahy hrají rozhodně významější roli než u nás v, anonymitou nasáklém, Česku - a přesně jako jedna takováto "přátelská" komunita náš Greenwood Plaza komplex vypadá. Byt má 1300 čtverečních stop, což je zhruba asi 120 m čtverečních.

Papírování bylo úmorné, nejenom kvůli problematické komunikaci s ostatními - Álvaro byl stále doma ve Španělsku, Jessie v současnosti žije v austrálském Melbourne. Výrazný časový posun vše zdržoval, ale nakonec byl tou nejmenší komplicací co proces vyžadoval. Všichni zájemci o přistěhování do komunity musí vyplnit spoustu lejster o své minulosti jak bytové, tak zaměstnanecké. A samozřejmě dokázat finanční příjem... Podle toho jsme byli dohromady hodnoceni jejich přísným algoritmem a přes požadované skóre jsme se údajně dostali jen tak tak. Když se nám podařilo sehnat všechny podpisy i na smlouvu o pronájmu (naštěstí tu funguje jednoduché, pokrokové, podepisování smluv elektronicky po síti) museli jsme splnit ještě tři následující podmínky:

1. Zajistit pojištění domácnosti (na rok asi jenom $120) vypsané na nás všechny se zainteresovanou osobou Greenwood Plaza.
2. Převést si účet u Xcel energy (elektřina, plyn).
3. A samozřejmě zaplatit nájemné do konce měsíce.

Před opuštěním hotelu.

Samozřejmě ani jeden z těchto požadavků není problém... pokud jste Američan. U všech těchto bodů se vyskytly malé, ale v úvodu mého pobytu téměř nepřekonatelné překážky. Ať už se jednalo o neexistující Xcel účet, problémy s platbou ze zahraničí... Naivně jsem si myslel, že rychle opustím hotel, přestěhuji se a vyřešíme toto během pár dnů. Ale víkendový čas stěhování, nefunkční počítačový systém dohromady způsobily, že mě nad ránem doslova poslali zpět do hotelu, ze kterého jsem se již odhlásil, dokud podmínkám nevyhovím.

Hodně stresující neděli jsme si tedy prožil, navíc pod tlakem, že první spolubydlící Álvaro přijíždí hned následujícího dne a samozřejmě jsem mu slíbil, že bude vše zařízené.

Vše se naštěstí vyřešilo, něco co jsem se naučil ve Španělsku je netlačit a dát všemu trochu volnější průběh a hlavně čas... A tak tady sem, doma sedím na nafukovačce, protože byt je nazařízen. Máme jen pár kusů nádobí a dvě barové stoličky... ale výhled do budoucnosti už jen optimistický.

________________________________

Soundtrack pro slunečné dny: Cream.