Vstupenková statistika

Vždy jsem byl tak trochu blázen a sběratel. Mám doma vzorně nasbírané vstupenky téměř ze všech kulturních akcí, které jsem navštívil. Zřejmě ne vždy si budu pamatovat, že můj první koncert mi dopřál vidět The Offspring v nejlepší formě, možná i zapomenu na (zatím stále poslední) živou show z rozlučkového NIN turné a Radiohead ve Stromovce nebude (snad) navždy jediným vystoupením těchto Britů na české půdě.
Ale hlavně jsem sbíral lístky do kina. Troufnu si říct, že mám 95 % všeho co jsem viděl v "plodném období" viděl, a vedle několika chybějících anomálií postrádám snad jen školní představení, kde nám, zřejmě v rámci úspory, nedali vlastní lístky (vzpomínám na legendární projekce Pearl Harbouru, která se neukázala jako příliš výchovná pro žáky základní školy).
Je to celkem zajímavá statistika, která mi vyhodí např. následující čísla:
- Průměrnou cena vstupenky: 105 Kč.
- Celkový počet návštěv kin v rozmezí 2001 - 2012: 118 projekcí.
- Nejčastěji navštěvované kino: CinemaCity/Palace Cinemas Nový Smíchov (77).
- Kino s nejnižším průměrnou cenou za lístek: Kino Mír Beroun (66,15 Kč).
- Nejmasňáčtější projekce: Village Cinemas Golden Class film 2012 (dobře to jsem nevyčetl, to si pamatuju).
- Na co jsem hrdý, že jsem viděl v kině: The Social Network, Mělký hrob, Speed Racer, Hellboy II.
- Největší sračka co jsem zažil v kině: Underworld.
- Nejhorší opakovaná chyba, za kterou bych si namlátil: Underworld 2.
- Největší úlet - chápej, dodnes nechápu proč jsem zrovna na to šel: kanadská indie Můj život beze mne a maďarský animovaný film Distrikt.
- Nejsilnější filmový kinozážitek: Let číslo 93.
- Nejsilnější nefilmový kinozážitek: projekce Mariňáka v obřím sále, kde jsem byl sám a nebo naopak lidmi narvaný black box (předprojekce) Zohana.
- Jediné dva filmy, které jsem viděl v kině vícekrát: Sunshine (3x, protože to byl tenkrát audiovizuální nářez), Avatar 3D (2x, pro porovnání dabingu a titulkované verze).
- Celkem utraceno: 12333 Kč.
Zvláště to poslední číslo je celkem děsivé a jenom utvrzuje, že moje rozhodnutí nenavštěvovat kino nikdy více bylo správné. Již od konce roku 2010, od projekce The Social Network, jsem cestu do potemnělých sálů, s rachtající promítačkou a vůní popkornu, nenašel. Mohou za to jednak náklady, které se pro nestudenta a prosazující se 3D již, stávají neúnosnými. A také pohodlnost, jelikož trpím úzkostlivou averzí vůči reklamnímu obsahu před samotnou projekcí. Na jednu stranu mě mrzí, že jsem tudíž neměl šanci vidět filmy jako Drive či Crazy stupid love v celé své kráse, ale kvalitní domácí kino dokáže dle mého to klasické plně nahradit.
Btw: pro zájemce nabízím přístup ke zmíněné statistice.

Dokumenty s ohlasy

Celkem nedávno proběhnuvší torontský festival dokumentárních snímků Hot Docs upozornil na několik dokumentárních novinek, které určitě stojí za připomenutí.
Jednoznačně nejzajímavější jsou ohlasy doprovázející vítěze ze Sundance The Imposter. Příběh texaské rodiny, které se ztratil třináctiletý syn. Následně je nalezen o tři a půl roku později ve Španělsku. Vypadá trochu jinak a najednou získal i cizí přízvuk. Něco je špatně. Trailer zde na filmjunk článku a podle osazenstva tamního podcastu silný adept na dokument roku.
Něco pro herní fanoušky nabízí i velmi očekávaný snímek Indie Game: The Movie. Kdo se trochu zajímá o videohry a jistě již někdy slyšel o, do nebe vynášených, nezávislých hrách jakými jsou Super Meat Boy nebo Fez. Film sleduje tvůrce tří her (včetně hry Braid) a zaměření na tři různé "charaktery" slibuje rozmanitost a přímočarou snahu nenudit. Jelikož je materiál z roku 2011, je problematický Fez ještě ve fázi před svým vydáním ale tvůrci Super Meat Boy již mohou hovořit o čerstvě nabyté slávě. Atraktivní prostředí herního průmyslu si zaslouží dokumentární pohled, a Indie Game: The Movie je údajně zábavnou špehýrkou.

A poslední upozornění dávám na velmi očekávaný film Proti šikaně (aka Bully). Po aféře, kdy byl původně udělen dokumentu vražedný rating R (přístupnost do sedmnácti let pouze s doprovodem dospělého), reakci Harveyho Weinsteina, že jeho distribuční společnost opustí ratingový výbor MPAA (btw: rating od MPAA je podmínkou k případné nominaci filmu na Oscary a Weinstein stojí třeba za Královou řečí, nebo The Artist) se situace s kompromisním PG13 ratingem vyjasnila. Bully doprovázejí kladné ohlasy kritiky (třeba 87 % kladných recenzí na RottenTomatoes při průměrné známce 7,1) a i z kin si odnesl svým pánům i slušný počet zelených papírků. V Čechách se asi oficiální distribuce nedočkáme, UFD nevede film v evidenci, a tak zřejmě nebudou povinně naháněni školáci do kin jako se tomu děje v USA. Určitě bude zajímavé srovnání Bully s dřívějším filmem oscarového Davise Guggenheima o americkém školství Waiting for Superman.

Nejlepší dokumenty #28 - 10. pozice

Standard Operating Procedure (2008)
Pokud jste nežili podledních pár let s hlavou v písku či jiném témném místě, jistě jste zaslechli o "bad apples" americké armády, o týrání a nedůstojném zacházení s Iráčany americkými vojáky v nechvalně proslulé věznici Abu Ghraib. Tento bagdádský skandál byl téměř okamžitě zmapován hned několika dokumenty jako HBO pokus Přízraky z Abu Ghraib nebo i okrajově, oscarem oceněným, Taxi na temnou stranu.
Ale po zhlédnutí Standard Operating Procedure nemůže dokumentární divák pochybovat kdo je tady (smutným přihlížejícím) králem. Ono se mi těžko popisuje čím je právě SOP kvalitnějším a působivějším než výše zmíněné dokumenty, ale je to hlavně přístup režiséra. Errol Morris je jedním z několika mála významných dokumentaristů, jejichž chápání dokumentární kinematografie překračuje hranice jeho soukmenovci. Jeho filmy musí ocenit všichni filmoví fanoušci, a dokumentaristé s dobrým vkusem chtějí tvořit jako on.

Nejlepší dokumenty #22 - 16. pozice

Collapse (2009)
Mezi nejvíce depresivní dokumenty současnosti jednoznačně Collapse patří. Přímý potomek Zeitgestu představuje svoji vizi jak se zbortí současná společnost trochu odlišně proti svému vzoru. Některá tvrzení jsou samozřejmě hodně odvážná, ale o to více je vyprávění jistého Michaela Rupperta působivé. Člověk z branže, který ví o čem mluví i když mu už trochu zřejmě šplouchá na majáku je zkrátka ZAJÍMAVÉ.
Mezi "konspirační" odnoží dokumentární tvorby je jistě Kolaps významným počinem, který je strhující nejenom svým obsahem, ale i atraktivním provedením a kvalitní režií.

Nejlepší dokumenty #20 - 18. pozice

Bitva o Černobyl / The Battle of Chernobyl (2006)
Dobře, zde možná převažují mé osobní "sympatie" k tématu než objektivní kvality tohoto díla jako feature lengh. Zkrátka miluji herní sérii Fallout i to je také jedním z důvodů proč jsem se kdy podíval na Tarkovského Stalkera.
Během devadesáti minut jde Bitva opravdu do hloubky a jelikož se událost odehrála relativně nedávno, můžeme díky televizní technice vidět spoustu unikátních záběrů (čekám, že se podobné zanedlouho vynoří z trosek postihnuté japonské jaderné elektrárny ve Fukušimě).
Katastrofa je lehce starší než já a to jí přidává mnohem větší působnosti, třeba ve spojení s krátkometrážním počinem Chernobyl Heart o dětech postižených právě radioaktivním spadem z Černobylu.

Nejlepší dokumenty #18 - 20. pozice

Zeitgeist: The Movie (2007)
Pokud má něco z mého seznamu privilegia, je jím právě první dokument z řady Zeitgeist. Byl asi prvotním důvodem, proč jsem se nachomýtl k dokumentární tvorbě a nezapomenu jak jsem ani po půlnoci, kdy jsem s projekcí začal nestíhal, natěšeně žasnout a naslouchat Peteru Josephovi - hlasu hnutí Zeitgeist.
Film se skládá ze tří částí, byl jedním z prvních kdo se začal uceleně věnovat konspiracím okolo 9/11 a "finančnímu otročení". Přesto mi připadá jako nejsilnější první kapitola srovnávající téměř všechna náboženství a ukazující, že stojí na společném (pochybném) základu. Jednotlivé části nestíhají nudit a působí uceleným dojmem, který hluboko uvnitř patři k sobě.
Tenhle Duch doby je prostě těžká váha. A ačkoliv se k jeho odkazu hlásí spousta dokumentaristů (Korporace, Peníze jako dluh, Obama Deception), zůstává na mém pomyslném vrcholku této subkategorie. Pokračování již vůbec nedosahují rozsahu a zajímavosti původního Zeitgeistu. Impresivní je i to, do jakých výšin své názory Peter Joseph dotáhl.

Nejlepší dokumenty #13 - 25. pozice

Konec v nedohlednu / No End in Sight (2007)
Režírující Charles Ferguson bude českému publiku známý spíše svým posledním počinem Finanční krize, za který byl v únoru 2011 oceněn Zlatým plešounkem (a zabodoval v silném ročníku proti Banksymu a Catfish).
Přesto mě osobně přijde zajímavější jeho o tři roky starší kritika americkoirácké politiky, i když má objektivně nižší produkční hodnotu než zmiňovaná Finanční krize. Iráckou problematiku se většinou snažili dokumentaristé a Michael Moore zachytit v trochu jiném světle (protibushovský Fahrenheit, nebo dokumenty o Abu Ghraib od Alexe Gibneyho a Errola Morrise). Konec v nedohlednu je mnohem deskriptivnější a dokáže nahlížet na události s mnohem větším odstupem než subjektivní kritické počiny. Hlavně díky neotřelému pohledu, alespoň v rámci tohoto dokumentárního subžánru, si zaslouží zvýšenou pozornost.