Minulý víkend zde v USA probíhalo nákupní šílenství jménem black friday (obchodníci obvykle udělají během jednoho dne 1/4 svých celoročních tržeb!), plné výprodejů a já se zapojil také. Potřeboval jsem nový fotografický přístroj, abych mohl mohl českou kotlinu informovat nejenom texty, ale hlavně i obrazem. Překvapivě jsem zvolil ultrazoom Samsung, který jsem získal za hodně sympatickou cenu. Vypadá to na hodně zábavnou mašinku.
No a první snímkování jsem pořídil v centru města. Fotky si prohlédněte v následující slideshow, nebo pod tímto odkazem.
Nedávno jsem psal o KingOff a o Bubba Shrimp company, existuje i pár fotek, které náš výlet zdokumentovaly. Bohužel jsem byl stále odkázán na foťák v mém HTC mobilu, tudíž fotky žádná sláva co se kvality týče.
V albu naleznete fotky, jak jsme chvíli s Álvarem a Hectorem blbli na schodech Convention centra, viděli jsme nějaké ty místní pamětihodnosti a skončili během happy hour v Bubba Gump restauraci.
Fotky naleznete zde, nebo také v následující slideshow (ikonka vlevo dole aktivuje popisky).
____________________________
Soundtrack k blbnutí: Radiohead.
Minulý víkend jsme se čistě náhodou nachomýtli k pozoruhodné akci. Zatímco všichni místní se těšili na zápas amerického fotbalu mezi Denver Broncos a San Diego Chargers, my jsme zavítali na jiné utkání, jež se odehrávalo u nás v Denveru. Druhý ročník turnaje TheKongOff. Ale popořadě.
thekongoff.com
Někdo chodí vyčkávat při premiéře na celebrity do Westwood Village, či na londýnské Leicester Square, my jsme dostali příležitost zachytit ty videoherní naživo v herně na Blake St. v centru coloradského hlavního města. Pokud byste čekali osobnosti typu tlučhuby Petera Molyneuxe, vizionáře Warrena Spectora či cvalíka Gabea Newella, asi by se dostavilo zklamání. My jsme se spolubydlícím, který dříve psal pro španělský herní web dorazili na Waltera Daye, Stevea Wiebeho, a hlavně Billyho Mitchella. Že vám tato jména nic neříkají? Tak to máte nedostatečnou z celkem nedávné historie a běžte si nakoukat dokumentární snímek The King of Kong.
Pět let starý film zachycuje tzv. "competitive gaming", ty opravdu nejlepší hráče jež se snaží překonat high score na klasických arcade mašinách. Hlavně v té top, co se obtížnosti týče - Donkey Kong. Donkey Kong z roku 1981 je považován za krále starých herních strojů a zde se poprvé objevil nintendovský Mario. V dokumentu se dozvíte o historii soutěžního hraní a hlavně se dostatečně seznámíte s výše zmíněnými jmény.
Více než šedesátiletý Walter Day je rozhodčím a zakladatelem celého "sportu", jeho orgaizace Twin Galaxies sleduje aktuální high score v hrách. Spolupracuje s nakladatelstvím Guinnessovi knihy rekordů.
Billy je tak trochu legenda, celebrita co drží hned několik světových rekordů v různých arcade hrách. Excentrický individualista, jež je ve snímku vykreslen jako správný, sympatický záporák.
A posledním do party je klaďas, učitel Steve Wiebe z Washingtonu. Tatík od rodiny, který si prostě chce splnit životní sen, být světovým rekordmanem v Donkey Kongovi.
Veselý Álvaro na fotce s Billy Mitchelem
Síla filmu tkví hlavně v charakterech, do typicky dokumentárního charakteru jsou naroubované archetypy známé spíše z fikčních vod. Máme zde arcilotra, kladnou postavu "krasoňovských" rysů, i nějaké ty poskoky a přisluhovače ve vedlejších úlohách. Skvělá reklama pro Nintendo a impuls, který přivedl spoustu nových hráčů ke klasickým arcade automatům. Určitě doporučuji k doplnění filmografie.
The KingOff je víkendovým turnajem, který se poprvé konal teprve loni v New Jersey, organizátorům se podařilo přitáhnout výše zmíněné celebrity. Už podle sponzorů a mediálního pokrytí místními novinami je vidět, že se nejedná o pidiakci. Letošní ročník se přesunul do Colorada, konkrétně do The 1Up baru v centru "one-mile city" Denveru na Blake Street. Místo je stylovka, zřejmě snem všech z mojí generace, které minula nejlepší léta automatů. Vedle slušného počtu pinball stolů (hlavně ten s kapelou The Rolling Stones byl hodně cool) bar nabízí také desítky strojů z osmdesátých a devadesátých let. Vedle klasik jako je zmiňovaný Donkey Kong, Q*Bert, či Ms. Pac-Man se dá nalézt i něco novějšího jako jsou mlátičky Mortal Kombat (I-III), Paperboy a třeba beat ´em up klasika The Simpsons Arcade Game. 1Up je zkrátka zajímavým místem k zastavení i bez turnaje. Po návratu domů se snad konečně vydám do arcade muzea v Červeném Újezdě.
Soustředění
Samotný turnaj v Donkey Kongovi není na první pohled pro diváka příliš atraktivní, prostě koukáte někomu přes rameno jak se snaží v roli Maria dojít přes překážky do nejvyššího patra aktuálního levelu. Zdejší hráči jsou všichni vysokých kvalit, takže pravděpodobnost vzrušující dramatické události = smrti, je minimální (vsadím se, že 90 % lidí sleduje krasobruslení kvůli očekávanému pádu). Hraje se samozřejmě na nejvyšší skóre, takže nejúspěšnější hry trvají v řádu hodin... Ale je tady jeden zásadní faktor - atmosféra. Vidět plný bar nadšenců, kteří vědí co Donkey Kong je, proč to tady všichni tak mastěj a co je v sázce, je něco velmi osvěžujícího a nabuzujícího (obzvláště pro člověka zvyklého na "české" videoherní povědomí a penetraci tohoto průmyslu). Také vítěz získá celé $2000 na prize money což už je zajímavá částka. Desítky hráčů, spousta z nich ve specializovaných rukavicích, se snaží urvat titul pro sebe. Soutěž týmů i jednotlivců jsou ale ve stínu hlavního turnaje, kde se ti nejlepší snaží zakousnout k milionové bodové hranici naživo.
Ještě před příchodem do baru jsme v supermarketu zaznamenali Waltera, nepřehlednutelnou to postavu v pruhovaném rozhodcovském dresu. Bereme to jako znamení, že jsme na dobré cestě. Při vstupu do vydýchaného baru plného lidí je vůně potu a vítězství ve vzduchu. Překvapivě ne všichni Američané se chtějí zadýchat při fotbale či basebalu a tak bylo publikum početné. Billy Mitchell si plně užíval svůj status celebrity rozdával podpisy, úsměvy a obří thumb up na všechny strany. Zato Steve byl zrovna u svého stroje, aktuální skóre kolem 600 000 bodů naznačovalo, že zřejmě ještě bude dlouho vysedávat na své malé barové stoličce.
Nostalgie, připomínka starých časů, kdy automaty žraly pětikoruny těm šťastnějším a my ostatní jsme jim alespoň koukali přes remena. Stereotyp, před sluncem schovaného hráče se na takovém místě rozplývá...
Zajímavá akce, za jejíž organizaci jsem rád, a ještě více doceňuji, že jsme ji na poslední chvíli objevili.
Dnes jenom krátce o něčem co si můžete zažít snad jenom v USA (ok, také v Japonsku, Malajsii a spoustě jiných asijských zemí...). Franchise bar/restaurace s jednotným tématem založeným pouze na jednom jediném, ale zato kultovním filmu. Bubba Gump Shrimp Co. je řetězec restaurací s nabídkou pochopitelně krevet, a jak název napovídá místo se inspirovalo ve filmu režiséra Roberta Zemeckise Forrest Gump s Tomem Hanksem v hlavní roli.
Velmi útulná síť restaurací nás nalákala na happy hour menu a tak jsme zašli na rychlou návštěvu - takhle funguje pravý marketing. Stylovka pro každého milovníka filmů, i když nejsem zrovna největší fanoušek ultimátní slzopudné hitovky z roku 1994, tohle dokáži samozřejmě snadno docenit. Zdi vyzdobené spoustou relikvií, silně rezonující v srdci všech geeků.
My jsme seděli hned pod šaty, jež nosila malá Jenny ve filmu, všude okolo malé i velké obrazy připomínající legendární snímek, menu přichycené na pinpongové pálce a nechyběly ani nesmrtelné hlášky jež vyřkla Jenny poručík Dan, Bubba a hlavně samotný Forrest. Jako například:
"Mama says they was magic shoes. They could take me anywhere."
Výborná atmosféra, nějaké to pivko padlo, onion strips a koktejly za slušné ceny v rámci happy hour.
Tohle je ten pravý impuls, abych někdy snad v budoucnu navštívil tuhle šílenost v Gruyere ve Švýcarsku jež nenavrhl nikdo menší než sám mistr H. R. Giger.
Ano, všude okolo smrděla frančíza velké korporace, ale já podlehl velmi lehce (místo hodně připomínalo obligátní Hard Rock Café, včetně obchodu se suvenýry). Užíval jsem si momenty v místě, které nebylo zas až tak úplně upřímné. Ale co, nemůžete vždycky narazit na opravdu ryzí kuchyni.
Btw: Fotky naleznete na internetech určitě kvalitnější než bych já zachytil na svém HTC.
PS: Ne, nesrovnávejte s jednou unikátní instancí v Praze. Výjimka přeci potvrzuje pravidlo.
______________________________________________
Dnešní soundtracková volba byla snadná: Harry Nilsson.
Nemilá událost se mi stala - můj foťák Nikon byl odcizen. Sice mám zajímavý zážitek z policejní stanice, ale budu odkázán jenom na mobilní techniku co se zachycování momentů v USA týče... alespoň tedy dočasně. Proto následující fotky z Boulderu a Denveru postrádají technickou kvalitu. Alespoň nějaká vzpomínka.
Fotky jsou z Boulderu, který jsme navštívili těsně před prezidentskými volbami, dále jsou zde fotky ze Dne mrtvých o kterém jsem psal minule. V Denveru proběhl muzejní týden a tak jsme se s Álvarem a Hectorem dostali zdarma do Muzea přírodních věd, poslední fotky z tohoto alba zachycují právě toto.
Fotky naleznete pod odkazem zde, nebo také v následující slideshow.
La Dia de Los Muertos neboli Den mrtvých není názvem nové epizody zombie seriálu Živí mrtví, ani pojmenováním smrtonosného mexického kartelu. Jde o regulérní svátek, jeden z nejdůležitějších pro hispánskou komunitu, jež tvoří již opravdu slušných pár desítek procent nejenom zde v Coloradu. Španělsky mluvící, silné menšině nahrazuje v Americe populární komerční Halloween a tak 1. a 2. listopadu uctívají své zesnulé příbuzné a přátele. Mexičané tímto rituálem připomínají jejich památku a vzpomínají na ně. Fiesta je vertikálním řezem historií snad všech kultur jež oblast zasáhly, ať už jde o původní Aztéky a Máje, přes španělské dobyvatele, až po křesťanské přistěhovalce. Pradávné kořeny fiesty kořeny jsou staré až 3000 let. Dřívější mexický způsob pohřbu připomínal egyptské faraony, i oni pochovávali zesnulé s osobními předměty a cenostmi, jež je měly doprovázet na cestě k novému životu.
Na Den mrtvých se některé rodiny vydávají na hřbitovy (jako u nás při Dušičkách), jiní si doma staví malé oltáře, tzv. ofrendas. Fotka zesnulého se většinou dozdobí svíčkami různých barev, sladkostmi, cukrovými lebkami, pan de los muertos (chléb mrtvých) a pivem či sklenicí s vodou. Oltář je přístupovým bodem, jenž umožní mrtvých navrátit se mezi živé na zemský povrch. Pouze v tento den je možné se znovu shledat se ztracenými příbuznými.
Já, Álvaro a Hector.
Náš Den mrtvých začal srazem s dalším stážistou Hectorem, pochopitelně Mexičanem, jenž mě, ateistického Čecha a neznalého Španěla Álvara měl citlivě uvést do problematiky. Vyrazili jsme na ulici Santa Fe, jen pár bloků od centra, jež je centrem hispánské komunity v Denveru. Přestože bylo ještě brzy když jsme dorazili, úzké chodníky již spolehlivě zaplnili zvědavci a loudalové jež okukovali tucty uměleckých galerií v této čtvrti. Několik otevřených stánků s hispánskými specialitami věstilo chutnou noc. Po chvíli jsme se setkali s Meghan, naší spojkou z boulderského AIESECu a vyrazili na ochutnávky kultury i jídla, došlo na empanadas (argentinské taštičky plněné masem), pivo i margaritu. Ale hlavně jsme zakotvili v jednom komunitním centru a po asi hodinovém čekání jsme mohli vyrazit do ulic s novými „tvářemi“.
Když jsme opustili čtvrť a zašli do fiestou nepoznameného, typicky amerického dinneru na nachos, sklidili jsme řadu hodně nechápavých výrazů. A co teprve noční cesta domů nadzemkou...
V říjnu, mém prvním měsíci v Americe, jsem stihl celkem 15 celovečerních filmů a jeden celý seriál (tři sezóny hitu Louie). Dohnal jsem léto s Až vyjde měsíc, Abraham Lincoln: Lovec upírů a Amazing Spider-Man. Ke konci měsíce jsem se ale konečně navrátil k dokumentární sérii od ESPN s názvem 30 for 30. Superzajímavé celovečerní dokumenty, hlavně amerických sportech - evropská verze by byla ultrabomba.
Břímě snů (1982) [Les Blank]
Prvním říjnovým tipem je opět jednoznačně Herzog. Tentokrát ale ne na režisérské stoličce, ale jako hlavní protagonista dokumentu o natáčení mistrova Fitzcarralda. V dokumentárním snímku s krásným názvem Břímě snů se režisér Les Blank vydává za Herzogem do nitra amazonské džungle a sleduje produkci. A samozřejmě tušíte dobře, že natáčení nejde tak hladce jak by si německý režisér představoval. Pokud znáte a milujete Srdce temnoty: režisérská apokalypsa, tohle je další must see snímek.
Určitě bych také vyzdvihl Bez kalhot od chameleóna Soderbergha. Film s Channingem Tatumem je Soderberghovou nejkomerčnější lodí ve vodách od posledních Dannyho parťáků a on ji zvládá kormidlovat opět s přehledem. Tatum i McConaughey jsou vtipní, emocionální oblouk funguje na výbornou, režisér nepotřebuje exhibiovat - ač by se to do filmu o striptérech možná hodilo. Přesná ukázka toho, že zkušený tvůrce nepotřebuje světový super originální děj k natočení kvalitnímu filmu.
A jako poslední tip bych dnes upozornil na dokument No Distance Left to Run - ti bystřejší již z názvu pochopili, že pojednává o britské kapele Blur, konkrétně o její historii a comebacku v roce 2009. Srovnání s kvalitním zastavením nad Foo Fighters se hned nabízí, spousta výpovědí o černé minulosti, odhalení tvrdých období kapely. Ale Britové působí upřímněji než kluci ze Seattlu a snímek tak nepůsobí jen jako placka připíchnutá k jejich poslednímu albu (ehm... i když to tak vpodstatě ve skutečnosti bylo).
V době kdy tento článek snad vyjde by již měl každý americký stát mít za sebou svátek strašení, duchů, monster a goblinů. Halloween.
Já versus Pumpkin Blizzard v Boulderu.
Halloween je opravdu obrovskou monstrakcí a samostatným průmyslem zde v USA. Letošní obrat tohoto "miniodvětví" je odhadován na osm miliard dolarů. Pro zajímavost to je o šest miliard více než protočí letošní kandidáti na prezidentský post Barrack Obama a Mitt Romney ve svých kampaních (aneb jak poznamenal Jay Leno: "mohli jsme mít horor za čtvrtinovou cenu").
Všichni v Čechách si stěžují, že obchody začínají s vánoční nabídkou každý rok o pár dní dříve. Říjnový prodej vánočních ozdob, kolekcí a ubrousků se soby jistě leze na nervy většině z nás. Ve Státech je sice už také možné nalézt tematiku vánoc v supermarketech, ale přece jenom je utlumena ve prospěch Halloweenu - říjen je prostě zasvěcen lebkám, hrobům a hlavně dýním. Dýně jsou všude, a přestože v minulém týdnu zapadaly sněhem, je dýňová specialita v sezónní nabídce každé správné restaurace (viz. má ochutnávka výborné dýňové zmzliny před dvěma týdny).
Jelikož já a ni spolubydlící Álvaro ve své domovině neslavíme Halloween (následujícího dne jsou sice "Dušičky", ale ty jsou mnohem více religiózní záležitostí), je pro nás "blending" mezi místní o trochu složitější. Ale na druhou stranu zase o to zábavnější - jak jsem snad již zmínil dříve, každý okolo se snaží pomoci jak jen to jde.
Naštěstí máme kolem sebe partu AIESEC přátel z Boulderu, jenž nás rádi uvedou do jakékoliv místní problematiky. 30. října, večer před Halloweenem jsme tedy vyrazili do strašidelného domu 13th Floor v Brightonu na severu Denveru. Třináctka je hodně proslulá a údajně patří mezi ty opravdu nejlepší strašidelné domy v USA. Atmosféra kolem domu je výborná a po chvíli hlédání jsme se shledali se zbytkem party. Celkem nás do útrob domu vyrazilo devět. Dlouhatanánskou frontu zkracovali lidé v kostýmech, jejichž jediným úkolem bylo strašidelně civět a přinutit dívky řvát strachem ještě před samotným hlavním aktem. Poslední černošský uvaděč před vstupem do domu byl nejlepší - na otázku Billa co má být jeho jeho kostým zač odvětil prostým, "I am just a Nigger". Nedostal již od nás žádnou odpověď zpět... tohle je nejlepší hláška co jsem ve Státech zažil. Domem procházíte téměř v nustálé tmě a tak je každý vybafující zombík, dobře schované monstum opravdu nečekané. Samozřejmě nejhorší je pozice na začátku a konci skupinky, kde schytáte nejvíc lekaček. Dům byl pěkně dlouhý a tak ta 20-30 minutovka strávená uvnitř plně stála za našich $22. A nemůžu nezmínit naši odvážnou ženskou polovinu party, protože bez jejich neustálého křiku a křečovitého držení našich mužných ramen/ruk/mikin by byl zážitek ze strašení poloviční.
Na skutečný Halloween, tedy poslední říjnový den jsme byli připraveni hlavně instrukcemi kolegů a přátel. Naše firma (asi jako každá druhá v USA) připravila hned několik tematických aktivit zahrnujících soutěž o nejlepší kostým (včetně průvodu), nejstrašidelněji vyzdobenou kancelář a hlavně zaměstnanci smějí přivést své děti na koledu. Je tedy pravda, že se vyskytlo pár starších koledníků což bylo divné, ale všechno to bylo nakonec vcelku hodně roztomilé. Myslím si, že je jenom škoda, že takovýto svátek/tradici nedodržujeme i u nás doma. Pro děti jednoznačná bomba a všichni malí caparti berou své kostýmy naprosto vážně! Já jsem byl úspěšnější než Álvaro a domů jsem se vrátil opravdu jen s troškou cukroví pro večerní návštěvníky.
Večerní koleda byla ale zklamáním, buď se děti v našem sousedství bály navštívit dva cizince, nebo se ještě nerozkřiklo, že byt #816 je čerstvě obydlen a zabydlen. Teď máme doma cukrovinek minimálně do dubna.
Další zastávka - mexická verze zvaná Dia de Muertos.
