Vánoce

Vánoční čas je téměř za námi, ani jsem si skoro nevšiml. Nikdo mi neposlal ani fotku nazdobeného stromečku a kdyby nedorazilo těch několik darů z Amazonu (za něž zpětně opět děkuji), tak bych si snad ani nevšiml vánočního času za okny.

V US rozhodně není zvykem, aby společnosti přes svátky "zavřely" krám, a i přestože si většina zaměstnanců nechává na vánoce své days-off, není neobvyklé strávit vánoce v kanceláři. V prázdné kanceláři. Ve Spojených státech je státní svátek pouze na den vánoční, narozdíl od našich povinných třech dnů. Tudíž jsem pracoval každý den mimo první svátek vánoční, ale proč ne, bez rodiny mladý člověk prožívá svátky naprosto jinak. Ehm... ne tak svátečně. Chybí mi klasická bramboračka, bramborový salát s vepřovým řízkem... sakra, mě chybí i ten houbový kuba od babičky. V podstatě jsme s mými přáteli/spolubydlícími slavili svátky třikrát, pokaždé v jiné podobě.

Výzdoba domu hodné rodiny od Jamie.

1. Na Christmas Eve (24. prosince) jsme byli pozváni k Álvarově spolupracovnici Jamie na její rodinou oslavu. Chápej - 26 lidí včetně nás. Obří slavnost se spoustou dětí, s radostným otevíráním dárků. Asi nejvíce typické vánoce, ke kterým jsme se přiblížili - rodinný zmatek ve stylu Sám doma "toto" hodně připomínalo. Večerní chmury jsem zahnal po návratu domů v naší vířivce, obklopen sněhem a naprostým tichem všude kolem a kol.

• Večeře [excelentní domácí cheeseball, marshmallow kaše (sladká kaše v růžové barvě), bramborová kaše, šunka, fazolky, těstoviny... hodně různých dalších chodů]

2. Druhá večeře na první svátek vánoční byla již oddělená, kdy jsme se s mými přáteli rozdělili a každý se vydal za svým supervisorem na menší slavnost. Já jsem rozvezl Álvara a Jessie a zanechán luxusně s autem jsem se vydal do Castle Rocku. S mojí vedoucí Kathy a její rodinou jsme poodjeli kousek na jih za její sestrou, která žije v podstě na farmě s koňmi, pěti kozami a spoustou dalších domácích mazlíčků. Umírněná večeře převážně v menším rodinném kruhu (pouze dvě děti plně zabavené legem). Po návratu domů jsme si vyměnili pár dárků s mými spolubydlícími.

• Večeře [yorkshirský pudink, bramborová kaše, fazolky, vepřová pečeně...]

3. Třetí večer jsme byli opět všichni tři pozvání k našemu überšéfovi Larrymu. Pozval i svoji známou z dob kdy působil v boulderském AIESECu (jež si vzala Angličana, takže i o vtipný britský akcent nebyla tento večer nouze). Večer jsme skončili u partie kulečníku - k Álvarově zklamání, protože také zahlédl jeho milované Nintendo. Jako můj biliarový úspěch považuji neprotržení plátna. Checked.

• Večeře [opět yorkshirský pudink, výborné a jednoduché těstoviny]

www.myswingle.com

30. prosince jsme také navštívili denverskou botanickou zahradu s naší kolegyní Deborah, zahrada je přes zimu svátečně nazdobena za pomoci spousty světel, řetězů a bodových reflektorů. Opravdu nádhera a nepředstavitelné množství hodin dobrovolnické práce při přípravě (a při odstraňování miliónů světel ze stromů).

Hrozně rád bych poděkoval všem co nám pomohli přežít Vánoce, všeobecně nejhorší a nejsmutnější čas, kdy být odloučen od vlastní rodiny může být velmi těžké. No díky třem "večírkům" jsem si vlastně letos užil třikrát tolik stresu i zábavy.

_____________________________________________________________________

Soundtrack: oblígádně vánoční od Wham, jedna z milníků světového vánočního popu.

 

Rocky Mountain National Park + Fotky

Jelikož jsme minulý týden nakoupili vůz, přišel čas na výlet, na vyzkoušení kvalit amerického auta (Saturn L200 z roku 2001) i stovek mil amerických silnic. Takže pryč od Denveru, daleko z našeho předměstí Greenwood Village.

Na první výlet jsme s mými spolubydlícími zvolili nejbližší park - Rocky Mountain National Park, zhruba dvě hodiny severozápadním směrem. Nebudu zdržovat, bylo to nádherné. Navštívili jsme nejdůležitější "filmovou památku" v Coloradu i spoustu spektakulárních horských vyhlídek. Nemá cenu popisovat, hned k fotkám.

Jedinou výtku bych měl snad jenom k zimnímu času a počasí. Hory vypadají mohutně i zasněženné, ale rozhodně se chci vrátit v jarním nebo letním období.

________________________________________

Soundtrack k horám: Studenti z Berklee College.

Vánoční večírek, Denver Nuggets + Fotky

Přes práci si to ani neuvědomuji, ale Vánoce se blíží. Nebýt všudypřítomných vánočních světel, tak bych to snad ani nepoznal. Mimochodem je zvláštní, že v Americe jsou dekorovány stromy i v našem sousedství a tyto jsou pozemky slušně opečovávány --> to je oblast, kde skoro nikdo nežije a jedná se jenom o estetický doplněk všudypřítomných silnic.

Minulý víkend byl pro nás hodně důležitý a skutečnost, že jsme konečně koupili automobil nám velmi usnadní všední život. A hlavně můžeme vyrazit v podstatě kam chceme, limitujícím faktorem už je jenom čas a naše finanční situace.

Vánoční večírek u Larryho.

Ale popořadě. V pátek byl kratší pracovní den zakončen menším shromážděním u šéfa marketingu Larryho. Jeho luxusní dům s největším vánočním stromem, jaký jsem kdy v životě viděl, se naplnil asi padesátkou lidí z marketingových oddělení First Data a vedle sbližování a nepracovní diskuse byl na programu hlavně menší white elephant. Princip hry je jednoduchý, každý přinese malý dárek a všem zúčastněným se přidělí pořadí. Číslo jedna vybere jakýkoliv dárek z hromady, rozbalí ho a ten je jeho... Ale každý následující  si může vybrat, zda rozbalí nový dárek, či vezme někomu již jeden rozbalený ("okradený" má právo znovu krást či rozbalovat). Samozřejmě nejrychleji byly přebrány tekuté dárky a limit tří krádeží byl hned vyčerpán u flašky tequily, vína či jiných atraktivnějších dárků. Výborná zábava a uvolněná konverzace ve vánočním duchu.

Pepsi Center

Večírek skončil už okolo šesté a my jsme měli na programu konečně výlet do Pepsi Center. Kdo sleduje hokej, tak jistě ví, že to je domácí aréna pro Colorado Avalanche s naším Milanem Hejdukem... ale také bohužel zřejmě ví, že vzhledem k výluce se NHL zatím nehraje. Proto jsme se prozatím spokojili s basketbalem. NBA je v Denveru nejdostupnější ze všech vrcholových sportů a lístky jsou dostupné zhruba za polovic co třeba ty na fotbal. Denver Nuggets vs. Memphis Grizzlies a domácí překvapivě i vyhráli. Basketbalu neholduji, ale atmosféra v hale, i přes dost volných míst, byla vynikající. Američané mají všechno o dost propracovanější - od maskotů,  přes roztleskávačky po přestávkový program, všechno je tak na trochu vyšším levelu.

Btw: Po návratu stejně ale zase rád zajdu na příbramský VAVEX!

Země nikoho, zkuste tady najít levné auto...

A auto? Trocha veterán, ptotože automobilka Saturn již vlastně neexistuje... :-) Rok 2001, 180k mil najeto je hodně, ale průměr u ojetých aut je v USA minimálně dvojnásobný co v Evropě. Styl života je hodně odlišný a Američané svá auta milují nejenom, protože je to nutnost. S naším rozpoečtem jsme si nemohli moc vybírat, ale jako auto na necelý rok bude náš nový Modrouš snad stačit.
Fotky z vánočního večírku a basketbalu jsou tady.

_______________________________________________________________
Dnešní soundtrack? Samozřejmě vánoční: Justin Timberlake a Andy Samberg.

Všeobecně o kultuře FD a hierarchii kolem

Dostal jsem několikrát žádost o popsání práce v USA, co nakonec dělám a jaké je prostředí a firemní kultura v zámoří. Naplňuje práce pro First Data moje očekávání? Jsou to již dva měsíce co pravidelně docházím do Millenium komplexu naproti přes ulici. Již dva měsíce vysedávám osmihodinovku, která byla naštěstí vždy zakončena milým výplatním šekem, takže mohu něco popsat.

Pogo, FD verze populárního Square.

First Data je opravdu velká společnost se zaměstnaneckou základnou kolem 27 000 lidí. To je něco kde se lehce ztratí několik nových stážistů a člověk si uvědomí jak malou rybou v moři je. Přesto bych asi přirozeně očekával větší boj o pozice, intriky a snahu postoupit na firemní hierarchii výše. Jsem přece odkojen všemi těmi hollywoodskými bijáky. Boj tak trochu probíhá na vyšších postech, kde spolu soupeří dvě marketingové vize - jedna produktová, která sází na inovace a růst tržeb z následně silné pozice, druhá naopak sází na image a dlouhodobé budování brandu/značky a její správné umístění na trhu. Právě druhou vede v pozici CMO Larry Drury, jehož jsem tady zmiňoval dříve. Je bývalým AIESEC členem a tak dle jeho slov "se snaží splatit svůj dluh" této organizaci. My stážisti plně kopeme za jeho tým, v mém případě nejenom z povinnosti.

Rivalita ale vůbec není patrná v mém okolí. Všichni stále působí mile, alespoň co se marketingového oddělení v mému suite týče. Aneb nemohu si odpustit menší úryvek skutečného dialogu, jež se stal zdejším evergreenem. Dovolím si nepřekládat.

A: "Is this a marketing suite?"

B: "Yes, it is."

A: "I though so, everybody is smiling here and wearing cute clothes."

Nevím odkud k nám osoba A zabloudila, ale měla pravdu, úsměvy na tvářích tu mají všichni (oblečení si hodnotit netroufnu). Nikdo nepůsobí vůbec nuceně. Minulý týden jsme měli teambuilding seminář, kterého se zúčastnila zhruba polovina našeho oddělení, kde se nachází kolem 40 lidí. Naše suite má dva hlavní týmy, první Brand & Reputational Marketing se zaměřuje na výzkum, budování značky a také řídí vlastní kreativní tvorbu (silný a talentovaný creative services minitým). Sem patří moje spolubydlící Jessie, která se specializuje na marketingový výzkum. Druhý hlavní tým se jmenuje Global Digital Marketing, je více technicky zaměřený - překvapivě do něj patřím já. Jeho větší část, web tým, se zaměřuje na samotnou správu nejenom stránek firstdata.com, ale i všech přidružených url, o něž za ta léta FD nabobtnala. A dva stálí členové se zabývají merketingovou automatizací a marketing operations. Moje práce je právě pro toto uskupení.

Marketingová automatizace? Nehledejte za tím vědu, marketingová činnost byla vždy více kreativní, stochastickou činností - právě na jejím organizování a automatizaci se dá ušetřit to nejcennější. Čas a následně lidské zdroje. Marketing operations je o nastavování procesů a říkání ostatním marketerům jak dělat jejich práci. Dost odvážná práce pro internistu jako jsem já. Moje vedoucí Kathy vidí právě v této větvi marketingu budoucnost, to ona si vydupala tento směr a ona přiživuje kyslíkem snahy v této oblasti. Správně fungující procesy naprosto zásadně mohou ovlivnit hlavní účel našeho marketingového oddělení - generování tipů (leads) pro prodejce.

Příště již trochu konkrétněji jak tady přispívám já.

______________________________

Pracovní soundtrack: Bratři Ebenové.

Konečně do přírody + fotky

Trvalo to více než dva měsíce, neuvědomoval jsem si jak moc mi zřejmě příroda chybí. Život na vesnici mě naučil zvyknout si na její přítomnost v okolí, a možnost být do 10 minut v lese začne silně chybět až po krátkém životním přesunu do betonové džungle. Neviděl jsem pořádný les od mého odjezdu do USA.

www.coloradovacation.com

Neustále mluvím o pořádném výletu do hor, které jsou přece jenom hlavní dominantou Colorada. Na ty ještě dojde, prozatím se musíme spokojit s menším tripem na jih. Colorado je hranatý stát, někdo by snad i řekl jednoduchý - ale zato rozmanitý. Krásným příkladem jsou dvě polarizovaná města: Boulder a Colorado Springs. Každé jiným směrem z neutrálního Denveru, jak geograficky, tak i myšlenkově a hlavně atmosférou jež na vás dýchne hned po příjezdu. Zatímco Boulder je kosmopolitní studentské městečko, plné mladých, sportujících a liberálně smýšlejících lidí, Colorado Springs na jihu je pýchou konzervativců, silně křesťansky smýšlejících lidí. Názorný příklad rozdílných kultur, či komunit jež jednou za čtyři roky hodí do volebních uren hlas pro demokraty či republikány.

www.af.mil

Jelikož Boulder jsme již navštívili několikrát, přišel čas aby i Colorado Springs zazářilo. V sobotu ráno nás vyzvedla kolegyně z práce Lydia a po hodinové cestě nám obstarala příjemnou celodenní prohlídku nejenom svého rodného města. V dříve hornickém Colorado Springs, městě s půl milionem obyvatel, je dnes nejdůležitější vojenský průmysl - vojenská základna, letecká akademie a několik dalších souvisejících institucí zaměstnává přes 20 % (!) místních obyvatel. Dále je CS přístupovým bodem do hor a do bohaté přírodní krajiny Skalistých hor. Známý vrcholek Pikes Peak s nadmořskou výškou 4302 m. n. m. je odsud co byste pověstným kamenem dohodili. Z Colorado Springs to je pouhých 10 mil k této hoře, ale s převýšením více než 2600 m.

www.visitcos.com

My jsme se vydali primárně do Garden of the Gods (Zahrada bohů), jež se nachází na západním okraji Colorado Springs. Jedná se o chráněný park plný obřích skalních útvarů, jež působí opravdu hodně majestátně a masivně, chvílemi snad i kýčovitě. Krásná přírodní oblast vhodná hlavně pro horolezce, ale i pěšáky a cyklisty. Vybavil se mi Český ráj a překvapilo mě, že snad poprvé v USA není něco úplně moc über obrovské. Park je malý a hlavní pěší stezku lze projít za pár desítek minut. Další turistickou atrakcí je místní Balanced Rock, jež trochu křečovitě nesmí chybět na žádných fotkách z výpravy do Garden of the Gods (mám). Mimochodem ta pravá a mnohem známější Balanced Rock se nachází ve státě Utah.

V centru města jsme zašli na oběd - konečně americká pizzerie. Nečekaný zvratem je, že v Americe mají menší pizzy než u nás v ČR (i přesto, že těsto je zde mnohem tlustší). Odpolední zastávkou bylo městečko Manitou Spings. Malé, skoro až westernové městečko je esencí mých představ o americkém venkově. I když místních necelých pět tisíc obyvatel neromanticky obsluhuje hlavně turisty, je to místo pulzující atmosférou a každý při cestě na Pikes Peak se zde zastaví. Návštěva místní arcade herny, guitar hero, ochutnávka vín. Moc příjemně strávený čas.

Moc pěkný výlet a doufám, že bude příležitost se tímto směrem na nedaleké Colorado Springs vydat znovu.

Fotky jsou pod tímto odkazem.

_________________________________

Dnešní píseň je hornická: Rammstein.

Tipy #11/2012 Listopad

Trochu se zpožděním, ale tipy za listopad jsou tady. Co vám tedy doporučuji?

Pozdní odpoledne (1949) [Yasujirô Ozu]

V listopadu jsem se dostal k dvou velkofilmům, které letos ovládly i pokladny kin, takže snad úspěšně předpokládám, že všichni již viděli Skyfall i Temný rytíř povstal. Jsou to čerstvé filmy, takže nemusím ani nic dodávat co by nebylo napsáno čerstvě v posledních měsících. Snad jenom, že nejnovější Bond má opravdu impresivní vizuální stránku a můj první zážitek z pravého amerického multiplexu povýšil na hodně vysoký level zábavnosti.

Mnohem zajímavějším je ale chlapík jménem Yasujirô Ozu. Jeden z nejklasičtějších japonských režisérů, který mě dříve dostal svým snímkem Příběh z Tokia. Já jsem čerstvě zhlédl jeho mladší dítko s názvem Pozdní jaro, jež se v podstatě zabývá stejným nosným tématem - generační střet. Ozu dokáže velmi přesně vykreslit poválečné Japonsko (spíše náladu v něm), že i po více než 60 letech působí neobyčejně aktuálně. Přesní herci a překrásná statická kamera jsou už pak jenom třešničkou, a Ozovým standardem.

Fotky - průvod světel

Tak po dlouhé době mám zase co informovat do stařičké Evropy. Dorazila nám konečně nová spolubydlící. Číňanka Jessie žila 4 roky ve slunné Austrálii, takže teď obývám dům již se dvěmi repetitivními kverulantami na nepříznivé coloradské počasí.

Hned pár dní po jejím příjezdu jsme vyrazili na AIESEC vánoční párty do Boulderu. Předalo se pár dárků a zároveň se jednalo se o "ugly christmas sweater party". Ráno s kocovinou jsou strávili tudíž v horském studentském městečku a první fotky v tomto albu to zachycují. 

V sobotu jsme chtěli navštívit Denver Art Museum, protože byl den zdarma, nakonec nás sice zaskočila brzská zavírací doba, ale našli jsme něco lepšího. Light parade, můj první průvod. Sice potvrdil naprostou kýčovitost takovýchto akcí, zážitek to tedy byl. Vůbec centrum Denveru pomalu ale jistě nasává vánoční atmosféru, jež mi překvapivě není zatím nesympatická.

Omluvte zhoršenou kvalitu následujícího příspěvku a vlastně i všech nočních fotek v albu.

______________________________________________________

Soundtrack - a když paráda, tak paráda: Rage Against the Machine.

Fotky - nový foťák

Minulý víkend zde v USA probíhalo nákupní šílenství jménem black friday (obchodníci obvykle udělají během jednoho dne 1/4 svých celoročních tržeb!), plné výprodejů a já se zapojil také. Potřeboval jsem nový fotografický přístroj, abych mohl mohl českou kotlinu informovat nejenom texty, ale hlavně i obrazem. Překvapivě jsem zvolil ultrazoom Samsung, který jsem získal za hodně sympatickou cenu. Vypadá to na hodně zábavnou mašinku.

No a první snímkování jsem pořídil v centru města. Fotky si prohlédněte v následující slideshow, nebo pod tímto odkazem.

__________________________________

Soundtrack pro dnešní den: Petula Clark.

Fotky - blbnutí v centru

Nedávno jsem psal o KingOff a o Bubba Shrimp company, existuje i pár fotek, které náš výlet zdokumentovaly. Bohužel jsem byl stále odkázán na foťák v mém HTC mobilu, tudíž fotky žádná sláva co se kvality týče.

V albu naleznete fotky, jak jsme chvíli s Álvarem a Hectorem blbli na schodech Convention centra, viděli jsme nějaké ty místní pamětihodnosti a skončili během happy hour v Bubba Gump restauraci.

Fotky naleznete zde, nebo také v následující slideshow (ikonka vlevo dole aktivuje popisky).

____________________________
Soundtrack k blbnutí: Radiohead.

The KongOff2

Minulý víkend jsme se čistě náhodou nachomýtli k pozoruhodné akci. Zatímco všichni místní se těšili na zápas amerického fotbalu mezi Denver Broncos a San Diego Chargers, my jsme zavítali na jiné utkání, jež se odehrávalo u nás v Denveru. Druhý ročník turnaje TheKongOff. Ale popořadě.

thekongoff.com

Někdo chodí vyčkávat při premiéře na celebrity do Westwood Village, či na londýnské Leicester Square, my jsme dostali příležitost zachytit ty videoherní naživo v herně na Blake St. v centru coloradského hlavního města. Pokud byste čekali osobnosti typu tlučhuby Petera Molyneuxe, vizionáře Warrena Spectora či cvalíka Gabea Newella, asi by se dostavilo zklamání. My jsme se spolubydlícím, který dříve psal pro španělský herní web dorazili na Waltera Daye, Stevea Wiebeho, a hlavně Billyho Mitchella. Že vám tato jména nic neříkají? Tak to máte nedostatečnou z celkem nedávné historie a běžte si nakoukat dokumentární snímek The King of Kong.

Pět let starý film zachycuje tzv. "competitive gaming", ty opravdu nejlepší hráče jež se snaží překonat high score na klasických arcade mašinách. Hlavně v té top, co se obtížnosti týče - Donkey Kong. Donkey Kong z roku 1981 je považován za krále starých herních strojů a zde se poprvé objevil nintendovský Mario. V dokumentu se dozvíte o historii soutěžního hraní a hlavně se dostatečně seznámíte s výše zmíněnými jmény. 

• Více než šedesátiletý Walter Day je rozhodčím a zakladatelem celého "sportu", jeho orgaizace Twin Galaxies sleduje aktuální high score v hrách. Spolupracuje s nakladatelstvím Guinnessovi knihy rekordů.
• Billy je tak trochu legenda, celebrita co drží hned několik světových rekordů v různých arcade hrách. Excentrický individualista, jež je ve snímku vykreslen jako správný, sympatický záporák.
• A posledním do party je klaďas, učitel Steve Wiebe z Washingtonu. Tatík od rodiny, který si prostě chce splnit životní sen, být světovým rekordmanem v Donkey Kongovi.

Veselý Álvaro na fotce s Billy Mitchelem

Síla filmu tkví hlavně v charakterech, do typicky dokumentárního charakteru jsou naroubované archetypy známé spíše z fikčních vod. Máme zde arcilotra, kladnou postavu "krasoňovských" rysů, i nějaké ty poskoky a přisluhovače ve vedlejších úlohách. Skvělá reklama pro Nintendo a impuls, který přivedl spoustu nových hráčů ke klasickým arcade automatům. Určitě doporučuji k doplnění filmografie.

The KingOff je víkendovým turnajem, který se poprvé konal teprve loni v New Jersey, organizátorům se podařilo přitáhnout výše zmíněné celebrity. Už podle sponzorů a mediálního pokrytí místními novinami je vidět, že se nejedná o pidiakci. Letošní ročník se přesunul do Colorada, konkrétně do The 1Up baru v centru "one-mile city" Denveru na Blake Street. Místo je stylovka, zřejmě snem všech z mojí generace, které minula nejlepší léta automatů. Vedle slušného počtu pinball stolů (hlavně ten s kapelou The Rolling Stones byl hodně cool) bar nabízí také desítky strojů z osmdesátých a devadesátých let. Vedle klasik jako je zmiňovaný Donkey Kong, Q*Bert, či Ms. Pac-Man se dá nalézt i něco novějšího jako jsou mlátičky Mortal Kombat (I-III), Paperboy a třeba beat ´em up klasika The Simpsons Arcade Game. 1Up je zkrátka zajímavým místem k zastavení i bez turnaje. Po návratu domů se snad konečně vydám do arcade muzea v Červeném Újezdě.

Soustředění

Samotný turnaj v Donkey Kongovi není na první pohled pro diváka příliš atraktivní, prostě koukáte někomu přes rameno jak se snaží v roli Maria dojít přes překážky do nejvyššího patra aktuálního levelu. Zdejší hráči jsou všichni vysokých kvalit, takže pravděpodobnost vzrušující dramatické události = smrti, je minimální (vsadím se, že 90 % lidí sleduje krasobruslení kvůli očekávanému pádu). Hraje se samozřejmě na nejvyšší skóre, takže nejúspěšnější hry trvají v řádu hodin... Ale je tady jeden zásadní faktor - atmosféra. Vidět plný bar nadšenců, kteří vědí co Donkey Kong je, proč to tady všichni tak mastěj a co je v sázce, je něco velmi osvěžujícího a nabuzujícího (obzvláště pro člověka zvyklého na "české" videoherní povědomí a penetraci tohoto průmyslu). Také vítěz získá celé $2000 na prize money což už je zajímavá částka. Desítky hráčů, spousta z nich ve specializovaných rukavicích, se snaží urvat titul pro sebe. Soutěž týmů i jednotlivců jsou ale ve stínu hlavního turnaje, kde se ti nejlepší snaží zakousnout k milionové bodové hranici naživo.

Ještě před příchodem do baru jsme v supermarketu zaznamenali Waltera, nepřehlednutelnou to postavu v pruhovaném rozhodcovském dresu. Bereme to jako znamení, že jsme na dobré cestě. Při vstupu do vydýchaného baru plného lidí je vůně potu a vítězství ve vzduchu. Překvapivě ne všichni Američané se chtějí zadýchat při fotbale či basebalu a tak bylo publikum početné. Billy Mitchell si plně užíval svůj status celebrity rozdával podpisy, úsměvy a obří thumb up na všechny strany. Zato Steve byl zrovna u svého stroje, aktuální skóre kolem 600 000 bodů naznačovalo, že zřejmě ještě bude dlouho vysedávat na své malé barové stoličce. 

Nostalgie, připomínka starých časů, kdy automaty žraly pětikoruny těm šťastnějším a my ostatní jsme jim alespoň koukali přes remena. Stereotyp, před sluncem schovaného hráče se na takovém místě rozplývá...
Zajímavá akce, za jejíž organizaci jsem rád, a ještě více doceňuji, že jsme ji na poslední chvíli objevili.

________________________________________

Soundtrack dnes: Eminence Symphony Orchestra.

Bubba Gump Shrimp Company

Dnes jenom krátce o něčem co si můžete zažít snad jenom v USA (ok, také v Japonsku, Malajsii a spoustě jiných asijských zemí...). Franchise bar/restaurace s jednotným tématem založeným pouze na jednom jediném, ale zato kultovním filmu. Bubba Gump Shrimp Co. je řetězec restaurací s nabídkou pochopitelně krevet, a jak název napovídá místo se inspirovalo ve filmu režiséra Roberta Zemeckise Forrest Gump s Tomem Hanksem v hlavní roli. 

Velmi útulná síť restaurací nás nalákala na happy hour menu a tak jsme zašli na rychlou návštěvu - takhle funguje pravý marketing. Stylovka pro každého milovníka filmů, i když nejsem zrovna největší fanoušek ultimátní slzopudné hitovky z roku 1994, tohle dokáži samozřejmě snadno docenit. Zdi vyzdobené spoustou relikvií, silně rezonující v srdci všech geeků. 

My jsme seděli hned pod šaty, jež nosila malá Jenny ve filmu, všude okolo malé i velké obrazy připomínající legendární snímek, menu přichycené na pinpongové pálce a nechyběly ani nesmrtelné hlášky jež vyřkla Jenny poručík Dan, Bubba a hlavně samotný Forrest. Jako například:

"Mama says they was magic shoes. They could take me anywhere."

Výborná atmosféra, nějaké to pivko padlo, onion strips a koktejly za slušné ceny v rámci happy hour.

Tohle je ten pravý impuls, abych někdy snad v budoucnu navštívil tuhle šílenost v Gruyere ve Švýcarsku jež nenavrhl nikdo menší než sám mistr H. R. Giger.

Ano, všude okolo smrděla frančíza velké korporace, ale já podlehl velmi lehce (místo hodně připomínalo obligátní Hard Rock Café, včetně obchodu se suvenýry). Užíval jsem si momenty v místě, které nebylo zas až tak úplně upřímné. Ale co, nemůžete vždycky narazit na opravdu ryzí kuchyni.

Btw: Fotky naleznete na internetech určitě kvalitnější než bych já zachytil na svém HTC.

PS: Ne, nesrovnávejte s jednou unikátní instancí v Praze. Výjimka přeci potvrzuje pravidlo.

______________________________________________

Dnešní soundtracková volba byla snadná: Harry Nilsson.

Několik fotek z posledních dní

Nemilá událost se mi stala - můj foťák Nikon byl odcizen. Sice mám zajímavý zážitek z policejní stanice, ale budu odkázán jenom na mobilní techniku co se zachycování momentů v USA týče... alespoň tedy dočasně. Proto následující fotky z Boulderu a Denveru postrádají technickou kvalitu. Alespoň nějaká vzpomínka.
Fotky jsou z Boulderu, který jsme navštívili těsně před prezidentskými volbami, dále jsou zde fotky ze Dne mrtvých o kterém jsem psal minule. V Denveru proběhl muzejní týden a tak jsme se s Álvarem a Hectorem dostali zdarma do Muzea přírodních věd, poslední fotky z tohoto alba zachycují právě toto.

Fotky naleznete pod odkazem zde, nebo také v následující slideshow.

________________________________________________________

Co jsme poslouchali při poslední cestě do Boulderu? Yellow Ostrich. 

La Dia de Los Muertos

Ofrenda v komunitním centru.

La Dia de Los Muertos neboli Den mrtvých není názvem nové epizody zombie seriálu Živí mrtví, ani pojmenováním smrtonosného mexického kartelu. Jde o regulérní svátek, jeden z nejdůležitějších pro hispánskou komunitu, jež tvoří již opravdu slušných pár desítek procent nejenom zde v Coloradu. Španělsky mluvící, silné menšině nahrazuje v Americe populární komerční Halloween a tak 1. a 2. listopadu uctívají své zesnulé příbuzné a přátele. Mexičané tímto rituálem připomínají jejich památku a vzpomínají na ně. Fiesta je vertikálním řezem historií snad všech kultur jež oblast zasáhly, ať už jde o původní Aztéky a Máje, přes španělské dobyvatele, až po křesťanské přistěhovalce. Pradávné kořeny fiesty kořeny jsou staré až 3000 let. Dřívější mexický způsob pohřbu připomínal egyptské faraony, i oni pochovávali zesnulé s osobními předměty a cenostmi, jež je měly doprovázet na cestě k novému životu.
Na Den mrtvých se některé rodiny vydávají na hřbitovy (jako u nás při Dušičkách), jiní si doma staví malé oltáře, tzv. ofrendas. Fotka zesnulého se většinou dozdobí svíčkami různých barev, sladkostmi, cukrovými lebkami, pan de los muertos (chléb mrtvých) a pivem či sklenicí s vodou. Oltář je přístupovým bodem, jenž umožní mrtvých navrátit se mezi živé na zemský povrch. Pouze v tento den je možné se znovu shledat se ztracenými příbuznými.

Já, Álvaro a Hector.

Náš Den mrtvých začal srazem s dalším stážistou Hectorem, pochopitelně Mexičanem, jenž mě, ateistického Čecha a neznalého Španěla Álvara měl citlivě uvést do problematiky. Vyrazili jsme na ulici Santa Fe, jen pár bloků od centra, jež je centrem hispánské komunity v Denveru. Přestože bylo ještě brzy když jsme dorazili, úzké chodníky již spolehlivě zaplnili zvědavci a loudalové jež okukovali tucty uměleckých galerií v této čtvrti. Několik otevřených stánků s hispánskými specialitami věstilo chutnou noc. Po chvíli jsme se setkali s Meghan, naší spojkou z boulderského AIESECu a vyrazili na ochutnávky kultury i jídla, došlo na empanadas (argentinské taštičky plněné masem), pivo i margaritu. Ale hlavně jsme zakotvili v jednom komunitním centru a po asi hodinovém čekání jsme mohli vyrazit do ulic s novými „tvářemi“.
Když jsme opustili čtvrť a zašli do fiestou nepoznameného, typicky amerického dinneru na nachos, sklidili jsme řadu hodně nechápavých výrazů. A co teprve noční cesta domů nadzemkou...

______________________________________________________________

Dnes výborný videoklip s podobně namalovanými lidmi: Chemical Brothers. 

Tipy #10/2012 Říjen

V říjnu, mém prvním měsíci v Americe, jsem stihl celkem 15 celovečerních filmů a jeden celý seriál (tři sezóny hitu Louie). Dohnal jsem léto s Až vyjde měsíc, Abraham Lincoln: Lovec upírů a Amazing Spider-Man. Ke konci měsíce jsem se ale konečně navrátil k dokumentární sérii od ESPN s názvem 30 for 30. Superzajímavé celovečerní dokumenty, hlavně amerických sportech - evropská verze by byla ultrabomba.

Břímě snů (1982) [Les Blank]

Prvním říjnovým tipem je opět jednoznačně Herzog. Tentokrát ale ne na režisérské stoličce, ale jako hlavní protagonista dokumentu o natáčení mistrova Fitzcarralda. V dokumentárním snímku s krásným názvem Břímě snů se režisér Les Blank vydává za Herzogem do nitra amazonské džungle a sleduje produkci. A samozřejmě tušíte dobře, že natáčení nejde tak hladce jak by si německý režisér představoval. Pokud znáte a milujete Srdce temnoty: režisérská apokalypsa, tohle je další must see snímek.

Určitě bych také vyzdvihl Bez kalhot od chameleóna Soderbergha. Film s Channingem Tatumem je Soderberghovou nejkomerčnější lodí ve vodách od posledních Dannyho parťáků a on ji zvládá kormidlovat opět s přehledem. Tatum i McConaughey jsou vtipní, emocionální oblouk funguje na výbornou, režisér nepotřebuje exhibiovat - ač by se to do filmu o striptérech možná hodilo. Přesná ukázka toho, že zkušený tvůrce nepotřebuje světový super originální děj k natočení kvalitnímu filmu.

A jako poslední tip bych dnes upozornil na dokument No Distance Left to Run - ti bystřejší již z názvu pochopili, že pojednává o britské kapele Blur, konkrétně o její historii a comebacku v roce 2009. Srovnání s kvalitním zastavením nad Foo Fighters se hned nabízí, spousta výpovědí o černé minulosti, odhalení tvrdých období kapely. Ale Britové působí upřímněji než kluci ze Seattlu a snímek tak nepůsobí jen jako placka připíchnutá k jejich poslednímu albu (ehm... i když to tak vpodstatě ve skutečnosti bylo).

Halloween

V době kdy tento článek snad vyjde by již měl každý americký stát mít za sebou svátek strašení, duchů, monster a goblinů. Halloween.

Já versus Pumpkin Blizzard v Boulderu.

Halloween je opravdu obrovskou monstrakcí a samostatným průmyslem zde v USA. Letošní obrat tohoto "miniodvětví" je odhadován na osm miliard dolarů. Pro zajímavost to je o šest miliard více než protočí letošní kandidáti na prezidentský post Barrack Obama a Mitt Romney ve svých kampaních (aneb jak poznamenal Jay Leno: "mohli jsme mít horor za čtvrtinovou cenu").

Všichni v Čechách si stěžují, že obchody začínají s vánoční nabídkou každý rok o pár dní dříve. Říjnový prodej vánočních ozdob, kolekcí a ubrousků se soby jistě leze na nervy většině z nás. Ve Státech je sice už také možné nalézt tematiku vánoc v supermarketech, ale přece jenom je utlumena ve prospěch Halloweenu - říjen je prostě zasvěcen lebkám, hrobům a hlavně dýním. Dýně jsou všude, a přestože v minulém týdnu zapadaly sněhem, je dýňová specialita v sezónní nabídce každé správné restaurace (viz. má ochutnávka výborné dýňové zmzliny před dvěma týdny).

Jelikož já a ni spolubydlící Álvaro ve své domovině neslavíme Halloween (následujícího dne jsou sice "Dušičky", ale ty jsou mnohem více religiózní záležitostí), je pro nás "blending" mezi místní o trochu složitější. Ale na druhou stranu zase o to zábavnější - jak jsem snad již zmínil dříve, každý okolo se snaží pomoci jak jen to jde.

Naštěstí máme kolem sebe partu AIESEC přátel z Boulderu, jenž nás rádi uvedou do jakékoliv místní problematiky. 30. října, večer před Halloweenem jsme tedy vyrazili do strašidelného domu 13th Floor v Brightonu na severu Denveru. Třináctka je hodně proslulá a údajně patří mezi ty opravdu nejlepší strašidelné domy v USA. Atmosféra kolem domu je výborná a po chvíli hlédání jsme se shledali se zbytkem party. Celkem nás do útrob domu vyrazilo devět. Dlouhatanánskou frontu zkracovali lidé v kostýmech, jejichž jediným úkolem bylo strašidelně civět a přinutit dívky řvát strachem ještě před samotným hlavním aktem. Poslední černošský uvaděč před vstupem do domu byl nejlepší - na otázku Billa co má být jeho jeho kostým zač odvětil prostým, "I am just a Nigger". Nedostal již od nás žádnou odpověď zpět... tohle je nejlepší hláška co jsem ve Státech zažil. Domem procházíte téměř v nustálé tmě a tak je každý vybafující zombík, dobře schované monstum opravdu nečekané. Samozřejmě nejhorší je pozice na začátku a konci skupinky, kde schytáte nejvíc lekaček. Dům byl pěkně dlouhý a tak ta 20-30 minutovka strávená uvnitř plně stála za našich $22. A nemůžu nezmínit naši odvážnou ženskou polovinu party, protože bez jejich neustálého křiku a křečovitého držení našich mužných ramen/ruk/mikin by byl zážitek ze strašení poloviční.

Na skutečný Halloween, tedy poslední říjnový den jsme byli připraveni hlavně instrukcemi kolegů a přátel. Naše firma (asi jako každá druhá v USA) připravila hned několik tematických aktivit zahrnujících soutěž o nejlepší kostým (včetně průvodu), nejstrašidelněji vyzdobenou kancelář a hlavně zaměstnanci smějí přivést své děti na koledu. Je tedy pravda, že se vyskytlo pár starších koledníků což bylo divné, ale všechno to bylo nakonec vcelku hodně roztomilé. Myslím si, že je jenom škoda, že takovýto svátek/tradici nedodržujeme i u nás doma. Pro děti jednoznačná bomba a všichni malí caparti berou své kostýmy naprosto vážně! Já jsem byl úspěšnější než Álvaro a domů jsem se vrátil opravdu jen s troškou cukroví pro večerní návštěvníky.
Večerní koleda byla ale zklamáním, buď se děti v našem sousedství bály navštívit dva cizince, nebo se ještě nerozkřiklo, že byt #816 je čerstvě obydlen a zabydlen. Teď máme doma cukrovinek minimálně do dubna.
Další zastávka - mexická verze zvaná Dia de Muertos.

_______________________________________________________________________

Soundtrack nemůže být jiný než: Danny Elfman a jeho The Citizens of Halloween Town.

Best dej evah...

Jako by si mě tam někdo nahoře chtěl udobřit a po úmorném stěhování a stresu z prvních pracovních dnů v novém prostředí jsem byl odměněn dokonalým dnem. Vskutku ukázkovým výpadkem z obvyklé Stvořitelově zlomyslnosti.

Moje nové odpočívadlo.

Brzy ráno jsem využil časného probuzení a zašel do posilovny, jež je součástí našeho bytového komplexu. Výborná atmosféra jakou mám rád – byl jsem tam úplně sám a můj přirozený ostych z cvičení před cizími lidmi byl rázem tutam. Ta trocha mnou zvednutého železa svalům sice nepřidá, ale sebevědomí rozhodně upevní.

Stíhal jsem i brzký příchod do příchod do práce kde jsem se dozvěděl o tzv. „breakfast klubu“. Naše marketingové oddělení společeně se social media sekcí má utvořené malé skupinky a tyto týmy o pár lidech každý druhý pátek připravují snídani pro ostatní. Pokud možno v určitém duchu a jednotném tématu. Protože se blíží halloween bylo téma tento týden naprosto evidentní. Připravené pohoštění obsahovalo dobrůtky jako upírův lektvar, zombie prsty a podobně zvláštně pojmenované laskominy. Američané si opravdu vyhrají se všemi malými ozdůbkami a drobnostmi. Za stylového doprovodu soundtracku z Nightmare Before Christmas jsem se hned k ránu pořádně nacpal a zanadával s kolegy nad čerstvou sněhovou pokrývkou co se předevčírem zjevila nad celém denverském okolí. Až se usadíme, musíme jako stážisti připravit naše mezinárodní pohoštění.

Jediné mínus dne - musel jsem se účastnit porady, ze které vůbec netuším o co šlo... Ale dnešní štěstěna mi to vynahradila obědem zdarma. Opravdu nečekaná situace, kdy jeden kolega prostě šel okolo mé kanclbudky a po mé negativní odpovědi na dotaz „Máš oběd?“ mi jeden přihrál. If life gives you lemons...hey free lemons.

Larry Drury je nejvýše postavený marketingový executive manager, kterého jsem potkal. Byl ve svém mládí součástí studentské organizace AIESEC jako jsme my, první stáž absolvoval v Norsku a později strávil tři roky v Jižní Africe, kde také potkal svou současnou ženu. Je názornou ukázkou jak může AIESEC pomoci nasměrovat kariéru do hodně zajímavých vod. Právě Larry je příčinou, tažnou silou, proč jsme ve First Data. Díky němu jsme dostali tuto příležitost a on, jako bývalý AIESEC člen, bere náš pobyt smrtelně vážně. Sám obesílal emaily své sousedy s žádostmi o vyřazený nábytek, jež bychom mohli použít do našeho nového, naprosto nezařízeného bytu.

Začíná lov v Ikee. Giualia a Álvaro jsou připraveni.

Z Larryho pobídky jsme se vydali na „estate sale“ v jeho čtvrti. To znamená výprodeje všeho co bylo v domě jako pozůstalost, v případě kdy jeden z manželů zemře a druhý raději zkusí život někde jinde (Američané se stěhují extrémně často). Larry nám zařídil odvoz od své asistentky na místo, nakoupili jsme tam hromadu věcí, které se rozhodně v našem bytě neztratí.

Večer jsme dále měli domluvenou schůzku s Giulií  AIESECu v Boulderu. I přes její jistě nepříjemnou nucenou páteční návštěvu zubaře nás ráda vzala do nedaleké IKEI. Nepamatuju si, že by mě kdy návštěva v tomto obřím nábytko-bludišti tak bavila. Nakoupili jsme hlavně postele a spoustu malých příjemných drobností. Moje posedlost lampami vyústila k nákupu tří nejlevnějších kousků, získali jsme také pár drobností do kuchyně, která je teď již snad plně operativní.

A jako bonus k zakončení tohoto týdne nás se spoustou kolegů sám pan velký pan Larry Drury pozval do svého domu na večeři a sledování nedělního fotbalu. Máme se na co těšit...
_________________________________
Optimistický soundtrack: B. J. Thomas.

Stěhování

Schéma našeho nového, hodně luxusního, bytu.

Můj první pracovní týden (o tom snad později) byl zakončen stěhováním z hotelu, konečně do vlastního. Dohodli jsme se s ostatními stážisty na společném bydlení a tak všechno zařizování samozřejmě připadlo na bedra mé osoby, protože jsem do Denveru dorazil jako první se slušným předstihem. Již z tepla domova jsme měli vyhlídnutý apartmánový komplex s bytem se třemi ložnicemi v úžasné lokalitě - sice mimo centrum, ale zase přímo naproti naší kanceláři, kde budeme stejně trávit většinu času z nadcházejících dvanácti měsíců. V Americe je zvykem bydlet v "komunitě" a sousedské vztahy hrají rozhodně významější roli než u nás v, anonymitou nasáklém, Česku - a přesně jako jedna takováto "přátelská" komunita náš Greenwood Plaza komplex vypadá. Byt má 1300 čtverečních stop, což je zhruba asi 120 m čtverečních.

Papírování bylo úmorné, nejenom kvůli problematické komunikaci s ostatními - Álvaro byl stále doma ve Španělsku, Jessie v současnosti žije v austrálském Melbourne. Výrazný časový posun vše zdržoval, ale nakonec byl tou nejmenší komplicací co proces vyžadoval. Všichni zájemci o přistěhování do komunity musí vyplnit spoustu lejster o své minulosti jak bytové, tak zaměstnanecké. A samozřejmě dokázat finanční příjem... Podle toho jsme byli dohromady hodnoceni jejich přísným algoritmem a přes požadované skóre jsme se údajně dostali jen tak tak. Když se nám podařilo sehnat všechny podpisy i na smlouvu o pronájmu (naštěstí tu funguje jednoduché, pokrokové, podepisování smluv elektronicky po síti) museli jsme splnit ještě tři následující podmínky:

1. Zajistit pojištění domácnosti (na rok asi jenom $120) vypsané na nás všechny se zainteresovanou osobou Greenwood Plaza.
2. Převést si účet u Xcel energy (elektřina, plyn).
3. A samozřejmě zaplatit nájemné do konce měsíce.

Před opuštěním hotelu.

Samozřejmě ani jeden z těchto požadavků není problém... pokud jste Američan. U všech těchto bodů se vyskytly malé, ale v úvodu mého pobytu téměř nepřekonatelné překážky. Ať už se jednalo o neexistující Xcel účet, problémy s platbou ze zahraničí... Naivně jsem si myslel, že rychle opustím hotel, přestěhuji se a vyřešíme toto během pár dnů. Ale víkendový čas stěhování, nefunkční počítačový systém dohromady způsobily, že mě nad ránem doslova poslali zpět do hotelu, ze kterého jsem se již odhlásil, dokud podmínkám nevyhovím.

Hodně stresující neděli jsme si tedy prožil, navíc pod tlakem, že první spolubydlící Álvaro přijíždí hned následujícího dne a samozřejmě jsem mu slíbil, že bude vše zařízené.

Vše se naštěstí vyřešilo, něco co jsem se naučil ve Španělsku je netlačit a dát všemu trochu volnější průběh a hlavně čas... A tak tady sem, doma sedím na nafukovačce, protože byt je nazařízen. Máme jen pár kusů nádobí a dvě barové stoličky... ale výhled do budoucnosti už jen optimistický.

________________________________

Soundtrack pro slunečné dny: Cream.