Tipy #04/2012 - Duben

Duben se mi podařilo krásně ohraničit dvěmi japonskými velkodíly, hned z počátku mě absolutně odrovnal snímek Muž, který ukradl slunce z roku 1979. Naprosto boží záležitost, která mě dostala hlavně svou hravostí. Ten film je pro znuděného diváka životadárnou maličkostí, která se navíc zajímavě dotýká otázky jaderné bezpečnosti... skoro jako Nejhorší obavy... :-) Už mam přichystáno několik dalších filmů z podobného období japonské kinematografie, i když povětšinou jiného žánru. Závěr dubna dokončil velmi chválený snímek Tenchu! (v originále Hitokiri), velké zklamání, nevím co na tom ostatní mohou vidět. Nuda na entou.
Z dokumentů doporučuju jak menší pohled na militarizované Spojené státy s názvem Why We Fight a také kanadský Krasoden. Mimochodem režisér Beauty Day Jay Cheel získal díky systému financování, ne nepodobnému kickstarteru, peníze na svůj nový snímek zabývající se časovým cestováním a zároveň si vyzkoušel svou novou kameru na dokumentárním kraťasu The Politics of Competitive Board Gaming Amongst Firends. Ten doporučuji ke zhlédnutí nejenom kvůli neskutečně podmanivému vizuálu.
Dále jsem viděl pár snímků svých téměř top režisérů, jak animovaný, taneční, a taky bohužel jeden velmi šitózní. Ještě, že to David Gordon Green zachránil svou účastí i ve třetí sezóně perfektního Eastbound & Down, která se mi líbila asi nejvíce. Skončit se má na vrcholu a Kenny F*cking Powers to za režijního přispění DGG, JH a AM dokázal.
Připočítám-li zakončení Shaftovy trilogie a nejvíc WTF úlet 90. let co se mi vybavuje, byl to celkem zajímavý měsíc ten duben.

Dokumentární tip #03/2012 - Březen

Tento měsíc byl velmi slabý, žádný pětihvězdičkový film, několik velkých zklamání, dohnaný Fincher, spousta SNL a mé naprosté nepochopení jednoho nenadálého hypeu. A k tomu žádný dokument (rozkoukal jsem La Vida Loca, ale vzdal ani ne v půlhodině).
Vedle Fincherova remaku jsem dohnal také posledního Alexandera Paynea, který se mi hodně líbil se svojí demýtyzací Havaje a také nový, velmi zábavný film scénáristicko/režisérské dvojice Cody/Reitman s podivným českým názvem Znovu a jinak. Toto vše mohu s klidnou hlavou doporučit. Stejně tak jako trochu výlet do historie italského neorealismu z roku 1948 Zloději kol. Všichni ti Felliniové, Rosselliniové a jím podobní apeninští podivíni mi byli doteď zapovězeni mým vybraným vkusem, ale možná dojde k proměně. Neustálé myšlenky myšlenky na Kurosawovo Nebe a peklo mě přivedly zpět do Japonska, kde jsem dal pár samurajských filmů a chtěl bych se pustit do nějakých zajímavých šikmookých filmů odehrávajícím se ve dvacátém století. Ale to snad až příště.
Příští měsíc asi upustím od toho slovíčka "dokumentární" v nadpisu.