Jak jsem v Anglii kupoval auto

Co jsem se přestěhoval do Anglie, byla tahle otázka na pomyslném stole (alespoň v mé hlavě) téměř každý den. Budu si pořizovat auto nebo budu spoléhat na krásy pěšmé chůze. Dvě míle vzdálená kancelář mi překvapivě vůbec nedělá problémy a 40 minutová procházka ráno a večer v pracovní dny je vlastně celkem příjemné cvičení. Navíc mám příležitost dohnat všechny podcasty a protočit na google play music spoustu nové i staré muziky. Tedy zde problém nebyl, i když jsem párkrát za těch osm měsíců i párkrát nepříjemně promokl až na kost - holt anglické počasí. Automobil ve vlastní držbě je velkým závazkem, jak finančním, tak i časovým. Ale já začal uvažovat spíše z pohledu jak velká škoda je neprozkoumat Velkou Británii a pořádně zužitkovat svůj (možná limitovaný čas) v Anglii. Ač Londýn zřejmě neomezený v zajímavých místech, která nabízí, nedá se tam dojíždět pořád. Nemluvě o tom, že ta dráha taky není zadarmo, že...

Původní představa jak by měl vůz vypadat,
i s erárně dodávanou ženou (zdroj: starcasm.net)

Začalo to vlastně nevinně, v srpnu jedu domů na krátkou dovolenou a hned potom se bude konat třídenní Reading Festival. Musel jsem se rozhodnout, zda stanovat či vymyslet něco jiného. Tudíž jsem se předminulou sobotu šel jen tak zkusmo podívat do velkého obchodu, který mimo jiné nabízí kempingové potřeby a doplňky. Fajné, ale hlavně jsem po cestě kráčel okolo malinkého autobazaru. Nízké cenovky na předních sklech vypadaly lákavě, ale vozy samotné tu už zřejmy nějaký ten slunovrat stály netknuté. Ale stejně, semínko pochybností nad denodenní kráčející filozofií bylo zasazeno. S autem mohu jet do "hor" (trocha googlení o anglickém reliéfu vám tuto iluzi hodně rychle vyvrátí). S autem už nikdy nepromoknu. S autem si mohu nakoupit cokoliv, zlevněným sixpackem RC Coly počínaje, slušnou televizí a tím obřím Ýtým v životní velikosti konče. S autem již nezmoknu. S autem můžu kohokoliv z přátel vyzvednout na letišti a nemusím je přemlouvat jak super Basingstoke je. Prostě je unesu a vysadím až v krásném hubu Hampshire.

Celý následující týden jsem trávil přemýšlením a hledáním potencionálních kandidátů na můj nový pussy wagon. Vlastně hned od začátku mě uhranulo Grande Punto, které bylo ve hře vlastně až do samotného konce. Jednoznačně nejnabízenějším vozem v UK je Vauxhall Corsa a dále pak auta z podobné kategorie malých vozů. Francouzských Peugeotů, Renaultů se také pak najde a lidé se také zbavují spousty Fordů. Vybraní jedinci byli hned přeposíláni do Čech, ke konzultaci s taťkou, jehož "stamp of approval" má u mě tu největší rozhodovací váhu, protože autům rozumí a aktivně se o ně zajímá (kéž by to tak fungovalo i vzájemně a on si vážil filmů mnou pro něj navržených :-)). Na konci týdne jsem měl několik konečných šampiónů vybraných a připravených k prohlídce.

Moje nová denní realita (zdroj: hbr.org)

Původně jsem si chtěl zamluvit moji oblíbenou kolegyni, aby mi dělala, za příslib tučného hamburgeru, povoz a odbornou konzultaci ("Ta růžová ti fakt půjde k pleti"). Nakonec Laře něco vstoupilo do plánů a já musel probrat kandidáty také podle kritéria "jak se tam sakra dostanu". V sobotu ráno jsem se zastavil v bance, abych si potvrdil limity na kartě a vyrazil do první zastávky na trati Basingstoke - Lodýn, do malé vesničky Hook, kde jsem měl obhlídnout favorita od naší Škody... Ehm... Teda Fabii. Dle krátkého popisu byl vůz dodán do autobazaru nedávno a moc detailů jsem se online nedozvěděl. Škoda Fabia, obsah motoru 1,4 litru, rok výroby 2002, ale najeto pouhých 40 tisíc mil, což bylo vzhledem k slušné ceně velmi dobrý kšeft. Na místě jsem rychlým dotazem potvrdil, že "odborně"okukuji správný vůz. Vše vypadalo vcajku, stejně tomu prd rozumím. Nikde nic neteklo, žádné díry jsem nenašel, pouze vpravo vzadu byl trochu nárazník promáčknut, zřejmě od neodborného parkování. Prodejce mě vyzval, zda se nechci projet, samozřejmě, že ano. Proto jsem tady. Hned co jsme vyjeli, jsem mu vysvětlil, že řídím na špatné straně poprvé a jestli bychom nemohli zajet někam na klidnější místečko (ehm...). Pochopil a po chvilce mi předal řízení. Připadal jsem si jak idiot, protože úsek, který mi dal k vyzkoušení byla naprostá rovina. Přesněji několik mil rovné silnice a já si připadal jak v teen letech, kdy mě táta poprvé nechal řídit u nás za vesnicí. Nakonec jsem potkal i několik aut a byl nucen párkrát zatočit (technicky vzado vlastně ne, jel jsem celou dobu rovně, akorát vyjížděl z kruhových objezdů). Nikdy jsem Fabii neřídil, ale jízda mě celkem překvapila, těch 0,4 litru obsahu navíc nad moji milovanou domácí Arosou (Seat) bylo znát a nenaplněné auto sviští celkem slušně. Jízda vlevo není takovým problémem, hrozně nezvyklé je pro mě řadit levou rukou a při nastoupení zapínat pás z druhé strany. Hned po návratu jsem si byl jist Modrého draka beru. Prodejce se jmenoval Clarkson, ten autum musí rozumnět, ne? Plácli jsme si a podepsali dokumenty.

Clarksonovi přislo hrozně vtipné, že jsem z nádraží dvě míle šel pěšky (co to pro trénovaného chodce je?). Při vzpomínce jak jsme hodně podobným, guerillovým, způsobem kupovali Saturna v Denveru se jenom šklebím. Nabídl se, že mě hodí na nádraží a v úterý, kdy si mám auto vyzvednout, mě zase na zavolání odveze. Velmi potěšující a příjemná nabídka. No dokážete si představit jak nekonečné následující dny byly, odměnil jsem se spoustou flákání, cookies a zjišťováním jak to v Anglii na silnicích chodí. Např. tu neplatí žádná povinná výbava (přesto milerád zaplatím pár liber za lékárničku a pár drobností, na které jsme v Čechách zvyklí), pojištění je drahé jako prase, s autem se dědí i SPZ, nemusíte vůbec na úřat, všechno pošlou poštou, limit je 30 mil v obci, 60 mil mimo obec. Příště moji peněženku už bude jenom bolet platit na benzínce. Ale to bude dobré. Teď už bude všechno dobré, jsem motorizován.

A když praktikuji tu jízdu na "špatné straně" vozovky, přemýšlím, že mou další destinací může klidně být Austrálie... nebo Japonsko... nebo třeba Indie.

From here to eternity.

Tři solitéři

Zajímavá náhoda, že tři výrazní umělci, tři ostřílení frontmani, tři zpěváci s jedinečnými hlasy, které sleduji jak ostříž, vydali svá sólová alba téměř během jednoho měsíce. Tři má nejočekávanější alba roku právě vyšla/vycházejí a dvě z nich mohu již s klidným srdcem doporučit.

Damon Albarn - Everyday Robots

Je to tady, kdo stál v 90. letech na té nejsprávnější straně hudební barikády v UK (rozumněl Oasis vs. Blur) se konečně dočkal. O sólové desce Damona se mluvilo vpodstatě od vydání posledního, rozlučkového alba Blur (po celých dlouhých JEDENÁCT let!). Mezitím nás Damon Albarn jako mimochodem pravidelně obdarovával svojí hudební genialitou - navrátil se do Afriky, kterou si zamiloval při nahrávání Think Tank, ovládl svět a hudební žebříčky s animovanými Gorillaz, neúspěšně nastartoval superkapelu The Good, the Bad & the Queen (a ještě jednu navíc), zkusil si orientální operu a jen tak mimochodem se usmířil s klukama z kapely. Sakra to je celkem dlouhý a produktivní výčet, aneb co by za tu špetku tohoto autorského talentu dala polovina šoubyznysu. Ale všichni jsme čekali pod co se podepíše vlastním jménem. A koncem dubna jsme se dočkali oficiálního vydání Everyday Robots. Deska velice poklidná (fanoušci Gorillaz se nedočkají hostujících frajerů ze světa hip hopu), která si plyne vlastním pomalým tempem téměř až míjí posluchačovo ucho. Na první poslech snad výrazně zaujme jenom hitovka s nosným refrénem Heavy Seas of Love. Sem tam zahostuje produkující Brian Eno a v jednom tracku také Natasha Khan (Bat for Lashes) - určitě překvapivý tah, s přihlédnutím kolik umělců Albarn za poslední léta potkal a spolupracoval s nimi (viz. třeba desky Gorillaz). Poslechl jsem si desku jednou, možná dvakrát a nepříliš ohromen ji na na pár týdnů odložil. A pak se mi náhodou připletlo do cesty toto:

(původní video zmizelo, nahrazeno oficiálním videoklipem)

Živá promo ukázka z Tonight Show Jimmyho Fallona, s propracovanou kompozicí a neodolatelnými smyčcy na pozadí. Albarn mě svým soustředěným projevem naprosto uhranul a poukázal, že bych měl albu dát rozhodně druhou šanci. Hned objevuji další, mnohem hlubší vrstvy a právě ta úvodní, zarážející rozvážnost se perfektně hodí k hudební barevnosti a promyšlenosti každé noty. Stálo jedenáct let čekání za to? Nevím, budu se snažit najít odpověď dále, ale i kdyby ne, vynikající deskou tihle Roboti pro každý den jsou.

Hamilton Leithauser - Black Hours

Druhým tipem je čersvá novinka od frontmana The Walkmen. Jedni z mých pokladů, na jejichž show v Denveru a hlavně v Barceloně (kde představovali tehdá čerstvou a hlavně výbornou desku Lisbon) nikdy nezapomenu. The Walkmen si v současnosti dávají kreativní pauzu a téměř všichni členové kapely hodlají osobní volníčko využít k tomu, aby na nás valili svůj sólový materiál (pamatujete na pauzu The Strokes?). Samozřejmě deska zpěváka a nejvýraznějšího člena (sorry kluci...) je tou nejočekávanější. Hamilton má hodně osobitý hlas a už na dvou singlech vydaných k podpoře releasu Black Hours dokazuje, že se dokáže odklonit od hudebního stylu domácí kapely. Řízná Alexandra i atmosférická 11 O'Clock Friday Night jsou jasné hitovky, které vlezou pod kůži.

Zbytek desky nezůstal pozadu a deska utíká neskutečným tempem, že jsem po jejím skončení nevěřil, že se stopáž přehoupla přes standardních 40 minut. A tak jsem zmáčkl PLAY a sjel ji znovu. A vy byste neměli váhat a odvážit se k tomu prvnímu. Pokud upřednostňujete vidět ukázku z živého hraní, mohu jenom doporučit klip z jiné Tonight Show, kde Hamilton svoji prosloulou živelnost z The Walkmen nezapře.

Jack White - Lazaretto

Třetím do party je matador Jack White. O něm snad nemusím více dodávat, jeho druhá sólovka vychází nadcházející úterý (10. června), jmenuje se Lazaretto. A dle prvního singlu bude zřejmě přímo navazovat na předchozí počin Blunderbuss. Co si budeme povídat, Jack White je supertalentem a vpodstatě cokoliv co vydá mu baštím.

Mimochodem pokud vás Jack White neustále udivuje, sjíždíte na dvd originální turné The White Stripes z Kanady, neměla by Vás minout jeho akce k letošnímu Record Store Day - mediální stunt a nejrychleji vydaná deska na světě.

Co takhle nový videoklip?

Také si někdy při poslechu hudby do sluchátek v hlavě vykreslujete vlastní videoklip? Mně se to vlastně stává docela často, tak například:

Je pekelně horké léto. Jsme někde uprostřed Arizony a při teplotách daleko za magickou hranicí 100° Fahrenheita vidíme muže, jež má na sobě ošuntělé, opracované džíny a bílý, bavlněný nátělník. V ruce kladivo a ve rtech si přidržuje hřebíky těsně předtím než je několika přesnými údery zatluče do ukázkově ohoblovaného trámku. Očividně staví něco ze dřeva, ale my jako diváci nemáme příležitost zjistit o co so jedná. Potí se. Detail na jeho tvář prozrazuje, že má bradku a kudrnaté vlasy a je více než podobný zpěvuku Chrisi Cornellovi. Je to on, žluté kamerové filtry za slunečného počasí okazují k MTV videoklipové estetice, netočil tento klip snad Michael Bay? Nechybí samozřejmě sličná bruneta, musí být na hranici dvacítky, je bohem obdarovaná na správných místech a potrhané džínovinové kraťásky už nemohou snad být kratší. Pomalým krokem se přibližuje k pracujícímu muži s citronovou limonádou v malém džbánku. Skrze nádobu se odrážejí sluneční paprsky v čerstvě nakrájeném citrusu. Ale muž ke krasavici, ani k osvěžujícímu nápoji vůbec nevzhlíží, je totiž příliž zabrán do svého projektu. V rychlé montáži vidíme mnoho silných thorovských úderů kladivem, elegantních švihů dvojmužnou pilou, kterou obsluhuje sám. I když se potí stále více, práce mu jde očividně od ruky. Ve zrychleném záběru vidíme pohyb slunce po obloze, jak se den nachyluje a zlatá hodinka, kdy se sluneční paprsky naposledy tetelí, se blíží. Chladivý večerní vánek už si brousí zoubky a čeká na svou příležitost, kdy zchladí vyprahlou krajinu, kde jenom zežloutlá tráva roste... Práce je hotova, ve vzduchu je cítit vůně dřeva, kamera se pomalu oddaluje od detailu k celku a my vidíme co muž postavil. Altán.

... no a pak si dohledáte jaký videoklip ta píseň ve skutečnosti má a jste tak trochu zklamaní, protože je jenom minimálně homoerotický.

Přeceňovaný Temný případ?

Jednou za čas to TO dorazí. Obrovský hype nad televizní sérií, který prostě zahltí všechny internety, twittery a friendfacy. Nedá se tomu uniknout, protože o tom úplně všichni zasvěceně debatují a rozebírají nejmenší detaily. Vymýšlejí teorie a zakládají uctívající sekty.

Poprvé jsme to mohli zažít před mnoha lety u Ztracených (ty vado, už je to deset let od premiérové řady), periodicky se to opakuje u každé série Hry o trůny (nebyl jsem schopen překousnout ani první epizodu) a v loňském roce nás přehltil povyk okolo končícího Bryana Cranstona v hlavní roli seriálu Breaking Bad. A letos? Všichni kolem mě dostali smrtící úder na solar, HBO před týdnem dovysílala první řadu Temného případu.

Právě tento seriál měl dle mého asi největší mediální pokrytí v historii televize, zmíňkám a narážkám o něm se nepodařilo uniknout nikomu, kdo občas otevře zahraniční záložky ve svém browseru či umí naladit i nečeskou televizi. Vše navíc ještě umocnilo perfektní načasování s oscarovým ceremoniálem, kterému samozřejmě opanoval znovuzrozený Matthew McConaughey, jeden ze dvou hlavních tahounů Temného případu. Pokud posloucháte šest podcastů (nejenom o filmu) a v pěti z nich se povídá právě o tomto seriálu, musíte uznale pokývat hlavou nad profesionálními PR hlavouny HBO.

Mé důvody k naskočení do vlaku byly až trochu moc praktické - po zjištění, že sezóna má jenom 8 epizod, bude dějově ukončená... a hlavně v okamžiku rozhodnutí již do finále nezbývalo mnoho dní. Také koncept unikátních postav, které se nejspíše příští rok nevrátí mi přišel super a umožňoval zakončit řadu téměř jakkoliv.

Hype je opravdu obrovský a oslavné chorály na právě ukončenou sezónu mi přijdou trochu přehnané. Hlasy o nejlepším seriálu všech dob jsou přece jenom dost předčasné. Nelineární, zavádějící vyprávění už jsme viděli u jednoho známějšího Japonce před více než šedesáti lety, dva protichůdné detektivy téměř stejných proporcí před dvaceti a intenzivní využití amerického jihu v seriálu HBO před šesti. Rozhodně bych neoznačil Temný případ za ukázku originální práce, ale pečlivě vysoustružený kámen s pevnou vizí - vše odrežíroval samotný Cary Fukunaga, jehož možná před pěti lety zaregistrovali poprvé se snímkem Sin Nombre. Herecké výkony se budou přetřásat v diskuzích až na začátku, možná jenom škoda, že přesného Woodyho Harrelsona uvidíte zmíňěného vždy až na druhém místě, ačkoliv si to dle mého nezaslouží. Hutná atmosféra odkazuje na nejlepší fincherovky a každý dolar, který kabelovka napumpovala do technických parametrů se desetinásobně vrací. Celkově se mi tedy asi seriál v jeho první ročníku líbil, se stejným hereckým obsazením mě už asi do toho druhého nenaláká, ani teď nepřepíše seznam mých deseti oblíbených seriálů na čsfd. Rozhodně ale stojí za vidění, protože je ukázkou jak pevný monolit dokáže otesat tvůrce s jednotnou vizí.

HBO si to tentokráte naprosto brilantně propočítalo a dává publiku přesně to co žádá. Přávě teď je druhým nejvýše hodnoceným seriál na čsfd a má těžko uvěřitelné hodnocení 9,5 na imdb. Otázkou pochopitelnou tedy je, kam se budou odvíjet následující kroky a jestli poznáme další Skutečné detektivy.

Hudba minulosti a hlavně současnosti

Nechci aby to vyznělo, že se chci chlubit... Vlastně jo, arogantně se domnívám, že můj hudební vkus je celkem vytříbený. Hlavně v poslední době jsem na své drahocenné ušní, ehm... "chuťové pohárky" nechal působit hodně nových věcí, experimentoval a hlavně úspěšně objevoval.

Všechno to začalo tak v půlce loňského roku kdy jsem si naplánoval takový menší "čelendž". Při brouzdání internetem jsem už kolikrát narazil na mnoho seznamů nejlepších hudebních alb součanosti, minulosti (a mé budoucnosti). Několikrát mě už předtím napadlo, že je škoda jak omezený hudební rozhled my, dnešní mládež, máme co se klasických hudebních nahrávek týče. A tak jsem víceméně náhodně vybral seznam od časopisu Rolling Stones, shrnující údajně 500 nejlepších alb všech, ale úplně všech dob©. Můžeme donekonečna debatovat jak moc objektvní zrovna tento list je (či spíše není), ale to není podstatné. Rychlostí jedno album denně jsem se prokousal zhruba ke konci první stovky. Ač je pochopitelně list spíše exhibicí "kolik nahrávek Beatles znáte?", nenudil jsem se téměř vůbec a objevil spoustu pro mě nových interpretů (kanadští The Band), i těch známých o které bych předtím neopřel ani to pomyslné kolo (Beach Boys, Fletwood Mac). A to vše napříč žánry od klasického rocku, přes soul po hip-hop.

Bylo to úspěšné období, které jsem ještě následoval s podobným seznamem zaměřeným na nejlepší alba nového tisíciletí, také od magazínu Rolling Stone. A také několik kompletních diskografií legendárních interpretů.

Ale teď k tomu, proč toto vůbec píši. Před pár měsíci jsem měl jasno. Kdybyste mě vzbudili ve dvě v noci, odcitoval bych své tři nejoblíbenější interprety z patra. Radiohead, Nine Inch Nails a Rage Against the Machine. Svatá trojice byla prostě dána už řadu let, nikdy se přece nemohlo nic na tomto miniseznámku změnit, že ano?
Ne, naprosto jsem se zamiloval a hudbu o dost více prožívám. Možná je za tím trocha melancholie po životě v USA a proto jsem konečně schopný docenit Bruce Springsteena, možná je za tím podvědomá asimilace okolím po přestěhování do Spojeného království a zintenzivněný pravidelný poslech třeba The Rolling Stones (a hlavně objevení faktu, jak výborná alba jako celek Kameny mají, rozhodně nejsou kapelou jednoho dostačujícího výběru).
Ale ten hlavní klenot, který se mi podařilo v hlavě vybrousit - David Bowie. Naprosto neskutečný úkaz, který dokázal na počátku 70. let vyplodit tolik originálního materiálu a jeho diskografie je dodnes učebnicí hudebního chameleonství. Stále budu tvrdit, že sedmdesátky byly velkým kulturním úpadkem co se hudby týče, ale Bowie mi, jako ta pověstná výjimka, pak skvěle potvrzuje pravidlo. Jsem naprosto pohlcen poslední dobou a částečně překvapen, že to trvalo tak dlouho. Fanoušci Davida Bowieho se zřejmě nerodí, musíte se jím stát a střežit si svoji lásku. Mně se to konečně povedlo, naskočíte také do už celkem rozjetého vlaku? Občas je to dřina, ale ty pestrobarevné, hřejivé kaminky co můžete nalézt... Asi je konečně čas vidět ten Labyrint.

David Bowie - Memory of a Free Festival

The Rolling Stones - You Got the Silver

Led Zeppelin - Your Time Is Gonna Come

Pozn.: Tento článek vznikal za melancholickéhé poslechu alba Space Oddity od Davida Bowieho

Stáž v USA - krátké shrnutí

Tohle je pár řádků co jsem nedávno sepsal pro svůj AIESEC. Proč se nepodělit o shrnutí mé roční stáže v Coloradu.

Ahoj, jmenuji se David a takhle vypadala moje zkušenost se studentskou organizací AIESEC, která působí také na České zemědělské univerzitě.

S úspěšným dokončením magisterského studia na Provozně ekonomické fakultě jsem byl téměř okamžitě rozhodnut, že teď je nejlepší příležitost kdy k předešlé studijní zahraniční zkušenosti (program Erasmus) přidat také tu pracovní. Po chvíli nepříliš úspěšného bádání a nikam nevedoucího hledání přímých nabídek jsem se proklikal na lákavě vypadající stránky nastaz.cz. Nenabízely příliš informací a vybízely hned k přímému kontaktu se zástupcem AIESEC. Již předtím jsem se s “aiesekářemi” při svém univerzitním životě střetl, ale v té době se ekonomicky takříkajíc nabídka nestřetla s poptávkou. Moje první schůzka a oťukávání proběhlo přátelsky nad pivkem a hned jsem byl rozhodnut, že s pomocí AIESECu mám největší šance k dosažení cíle.

Nastala nejobtížnější část - zaujmout některého potencionálního zaměstnavatele. Nabídka stáží je opravdu široká, od krátkodobých po dlouhodobé, od placených po dobrovolnické. Od začátku jsem chtěl na placenou a pokud možno co nejdelší v anglicky mluvící zemi. Přiznávám, že to stálo spoustu úsilí a byl jsem chvílemi celkem deprimovaný, 80 oslovených stáží, v intervalu téměř půl roku. Stejně jako když v Čechách žádáte o zaměstnání, nejvíce demotivující je nedostávat žádnou zpětnou vazbu. Já jich měl minimum, pár pohovorů, ale zase to byla zkušenost, kterou musí každý projít. Nakonec se na mě usmálo štěstí a přes tři kola jsem byl přijat na stáž do Denveru ve Spojených státech. Jednalo se o velkou korporaci First Data, která provozuje finanční služby hlavně na americkém trhu a moje nastávající pozice byla v malém týmu zajišťujícím marketing operations. Dnes v tomto oboru pracuji, před rokem a půl jsem neměl téměř tušení co nějaké marketing operations v organizaci zajišťují. To vlastně dokazuje jak dobrou intuici moje budoucí šéfka měla.

Dále proběhlo to co znají ti co se někdy stěhovali. Jenom to vynásobte koeficientem vyšší obtížnosti zohledňující cestu přes Atlantik, poznání úplně nové kultury a nového místa a papírování (získání víza bylo s asistencí AIESECu vlastně úplně snadné). První dny v práci byly náročné, ale firemní kultura ve First Data byla naprosto otevřená a přívětivá. Nikdy jsem neměl problém, že by jeden Čech mezi všechny ty “texasany”, “kaliforňany” a “coloráďany” nezapadl. Hodně mi v adaptaci pomohlo, že firma přijala několik dalších stážistů z různých koutů světa - nebýt na všechno sám, fakt který rozhodně pomohl více než jednou. Stejně jako místní pobočka AIESECu.

Asi nemá cenu vše vypisovat, ale bylo to nejlepších dvanáct měsíců mého života. Bohužel s pevně stanoveným datem expirace. Už od počátku celého procesu, který jsem vám zde popsal jsem nabral obrovské množství zážitků, zkušeností, ale hlavně potkal spoustu lidí a přátel.

Stáž ve Spojených státech mi dala netuctovou kvalifikaci - hlavně díky ní jsem dostal příležitost k pohovoru ve Anglii. který dopadl více než dobře. V současnosti žiji v Basingstoku, asi 40 minut vlakem od Londýna a moje práce mě naplňuje.

Myslím, že z tohoto výmluvného, z mojí-děravé-hlavy stručného popisu, že se mohla spousta věcí zvrtnout… ale začalo to odhodláním a jedním nevinným emailem do AIESECu.

Pokud máte zájem, nějaké informace naleznete na mém blogu pod štítkem USA, nebo mě kontaktujte přímo na neoblast.cz@gmail.com

Nejlepší filmy roku 2013

www.nextmovie.com

Nastal nový rok a všichni sestavují žebříčky nejlepších filmů toho právě uplynulého, nesmím chybět s tím vytvořeným právě mnou. Snad letos více než kdy jindy jsem bojoval s tím definovat filmy roku 2013. Mám se držet české Unie filmových distributorů? Mám nahlížet na rok tvorby na čsfd? Ani jedna z těchto metod mě stoprocentně neuspokojuje a opravdu nechci skončit se seznamem kde vládne Mistr nebo třeba Tarantinův Nespoutaný Django, i když technicky viděly temnotu českých sálů v roce 2013. Pro mě jsou to loňské filmy. Proto je můj seznam takovým vymyšleným rokem, nepevně ohraničeným v mé hlavě. Je to možná nefér, ale mnoho z nich to dotáhlo loni na seznam v kategorii "neviděl, ale musí být super". Však tato kategorie nebude chybět ani nyní.

www.theatlantic.com

Tak a jdem na ten letošní list. Vlastně už několik týdnů mám o vítězi celkem jednoznačně rozhodnuto, zatímco minulý seznam opanovala komedie, letos bylo jasno - drama Zmizení. Dlouho očekávaný snímek s hvězdným obsazením byl v mých očích jasnou dominantou a tenhle "falešný Fincher" v roce bez Finchera si to zaslouží. Jediný film, který měl dle mého na to atakovat nejvyšší pozici je na dvojce umístěná Nejvyšší nabídka. Až letos jsem přičichl k umění Giuseppe Tornatoreho a jeho poslední film naprosto splňuje mé požadavky na perfektní film. Výborný Geoffrey Rush už jenom dává štempl na zaslouženou druhou pozici. Nejčerstvější vzpomínkou je Kapitán Phillips, kde se na koně zase vrátil Paul Greengrass. První trojice se tak může chlubit hlavně výbornými hereckými výkony, následující film však všechny uhranul hlavně svojí technickou stránkou a precizností. Gravitace se rodila dlouho a bolestivě, ale nakonec nám všem ukázala, že jsme se od Potomků lidí netěšili na další film Alfonsa Cuaróna zbytečně.

www.theguardian.com

Na pátém místě je dánský naturalistický psychothriller Hon dokazující, že i ty pozůstatky ze slepé větve kinematografie - Dogma 95, mají co nabídnout v jednadvacátém století. Tak a to je vše co nám rok 2013 nabídl v umění, zbytek už je jenom nekompromisní akční/komediální a řemeslná zábava. Nejvíce jsem se popkornově bavil u Osamělého jezdce s Johnny Deppem. Možná jenom dopřávám pomyslných kudos, kterých se Verbinski s Deppem nedočkali v létě, ale jako horská dráha jejich ustřelený western funguje spolehlivě. Nejzábavnější komedií byla Apokalypsa v Hollywoodu a Millerovi na tripu. Od party kolem Setha Rogena jsem čekal jen to nejlepší, ale od dealera trávy z SNL, jež se vydává do Mexika na výlet s Jennifer Aniston bych nečakal vůbec nice před nadšenými prvními ohlasy. Dále jen telegraficky. Nejvíce homage Smrtonosné pasti: Útok na Bílý dům a nejvíce Rocka: Pot a krev.

Nejlepší filmy roku 2013:

1. Zmizení
2. Nejvyšší nabídka
3. Kapitán Phillips
4. Gravitace
5. Hon
6. Osamělý jezdec
7. Apokalypsa v Hollywoodu
8. Millerovi na tripu
9. Útok na Bílý dům
10. Pot a krev

Honorable mentions:

• Elysium
• U Konce světa
• Star Trek: Do temnoty
• Rivalové
• Jackass Presents: Bad Grandpa
• Don Jon
• Před půlnocí

Co jsem neviděl a věřím, že by klidně mohlo zamíchat hlavní desítkou:

• Walter Mitty a jeho tajný život
• Vlk z Wall Street
• Nebraska
• Her
• V nitru Llewyna Davise
• Prince Avalanche
• Mud
• Jadorowsky's Dune
• Jasmíniny slzy

Hrozně rád bych udělal i kategorii dokumentů, ale těch aktuálních jsem viděl minimum. Proto sem hodím jenom několik tipů toho nejlepšího co jsem v roce 2013 viděl bez ohledu na vznik snímku. Jen tak pro zajímavost - pouze v této kategorii se nachází český film, Láska v hrobě.

• A Band Called Death
• Způsob zabíjení
• Šťastní to lidé: rok v tajze
• Kam se hrabe Hollywood
• Nekecej a zahraj hity
• Láska v hrobě
• Objectified
• Versailleská královna
• Pátrání po Sugar Manovi
• Ďábel a Daniel Johnston
• Undefeated

Sračky, vážím si svého času, takže moc na výběr toho nebylo:

• Smrtonosná past: Opět v akci
• Gladiátoři
• Machři 2
• Wolverine
• Mládeži nepřístupno
• Spring Breakers

A zvlášní ocenění za sračku století si zaslouží:

• Superman 3

Klidně napiště do komentářů jestli s něčím nesouhlasíte. Víc toho ale stejně nezmůžete.