Můj vztah k videohrám byl vždy více než přívětivý. I když v průběhu posledních let moje hrací nádobíčko zastarávalo rychleji než by mělo a nákupem posledního windows notebooku jsem se zařadil na druhou kolej. Na kolej kde i Counter Strike 1.6 jede trhaně. Herní scénu jsem stále sledoval z povzdálí, ale zkušenosti z první ruky chyběly. Doufám, že se to pozmění a letním nákupem nového počítače jsem se dostal zase na koně. Ok, přiznávám, že Apple Macbook není zrovna ideální herní platformou, ale mého dosavadního starouše od Aceru výkonem několikanásobně převyšuje (o mojích chrabrých bojích s OS X snad někdy jindy).
Ještě za pobytu v USA jsem dohrál "nejlepší hru roku 2012", adventuru The Walking Dead od Tell Tale a splnil svoji občanskou povinnost a doplnil českou druhou Mafii. Teď je ale čas pro "big boys", pro chlapce od Irrational Games.
První Bioshock jsem měl možnost hrát několik desítek minut a nemůžu říct, že by mě tato střílečka příliš uchvátila. Třetí pokračování série s názvem Bioshock Infinite, kritiky chválená střílečka, se mi už pod ruce dostala a dohrána byla celá.
A začnu rovnou zpatra - poslední Bioshock je především uměleckým dílem. Uměleckým vyjádřením kreativního ředitele Irrationalu Kena Levina. Ostřílený matador má v životopisu spolupráci na Thiefovi a hlavně na druhém System Shocku. Designem města Kolumbie, které je kombinací mnoha vlivů - steampunk, americký jih, otrokářství, náboženský fanatismus i sociální kritika. Zní to jako guláš, ale vize je celkově velmi soudržná a je největší devízou hry. Žádný screenshot z Infinite určitě s ničím jiným nezaměníte. Co by za to hry ze série Call of Duty daly.
Kdo někdy hrál System Shock 2 či novější Bioshock jistě rozpozná charakteristický level design částečně otevřených levelů i bufeťáctví, kde sbíráte haldu věcí. Zde to dochází do extrému, že vás hra vybízí k vybrání kdejakého koše či prolustrování každé nalezené kabelky. Předmětů nacházíte tuny, ale nábojnice, mince, jídlo sbíráte po jednotkách a v závěru jsem si uvědomil kolik herního času jsem trávil tímto nudným průzkumem (klávesa "F" div nevypadla). Stejně jako v původním Bioshocku i zde můžete nabýt magických schopností užitečných v boji. Občas se hodí nepřátele odhodit, připálit či pokousat vránami. Bohužel naprosto nesmyslný je systém, kdy můžete mít pouze dvě tyto schopnosti, tzv. vigory, ale při sebrání nové nedostanete na výběr, kterou chcete nahradit. Přepíše se vigor zrovna aktivní, takže já jsem konstatně celou hru prošel s vigorem, který jsem nechtěl a nepoužíval, ale pokaždé jsem nový sebral omylem (nezapomeňte, že konstatně mačkáte interakční klávesu "F" pro bufeťačinu) a ztratil nadobro schopnost užitečnou/líbivou.
Levine si také vymyslel rozsálný příběh, který rozhodně nepostrádá spád a hlavně v závěru je naprosto epickým, téměř až mistrovsky velkolepým opusem, jež často ve videohrách nevidíte. Bohužel tento zážitek je vykoupen naprosto lineárním způsobem vyprávění - v 90 % případů si někdo zkrátka stoupne do dveří a vy si pěkně počkáte než přeříká svůj předpřipravený monolog a posune příběh o píď dále. Výborným, smysluplným doplňkem hry je spoluhrdinka Elizabeth, která rozhodně není otravným side-kickem, ale opravdu silnou součástí celého ekosystému. Nemůže umřít, otevírá zámky, hází munici i lékárničky (výborný podvůdek jak se vyhnout nepopulárnímu autohealu), ale hlavně je středobodem příběhu a v závěru si hru ukradne pro sebe.
Naprosto unikátním prvkem ve hře je tzv. sky-hook. V některých lokacích jsou ve vzduchu jakési kolejničky, na které se můžete pověsit a projet se. Někdy získáte výhodu v boji, jindy musíte kolejnici využít k dalšímu postupu. Zajímavostí je, že i nepřátelé dělají to samé, a i když vysokou inteligencí neoplývají, občas jejich přepad zhůry překvapí a pobaví.
Nejvíce byla médii kritizovaná samotná hratelnost. Ano, musím přiznat, že v až příliš mnoha ohledech je postup hrou striktně lineární, skriptovaný a postupem času monotónní. S odstupem času musím přiznat, že kombinace střelby, vigorů a jízdy na sky-hooku (najednou!) může být pěkně rychlá a adrenalinová. Jakmile se v boji zavěsíte a začnete objíždět bojiště, určitě ztratíte orientaci a k zvracení bude nedaleko, ale tak nějak se mi tenhle zběsilý styl vlastně líbil a zahnal na chvíli pocity z levné, tuctové střílečky.
Dvanáct hodin pomalého průchodu s okusováním všech třešniček je slušná hrací doba a i když Bioshock Infinite má mnoho očividných vad, ať už je to zastaralý game design, repetitivní hudba a nehezký Unreal engine, stále nabízí naprosto spoustu unikátní vizuální podívané a nezvykle gradující příběh. A pokud ho dostanete v akci 3x Bioshock za $20 na Steamu jako já, není co řešit.
