Zobrazují se příspěvky se štítkemnumbers. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemnumbers. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 11. října 2012

Jak David ke stáži došel

Zahraniční pracovní zkušenost jsme začali plánovat již se spolubydlícím Tomášem ve Španělsku v  Gironě, kde jsme byli na půlročním erasmu (studentský pobyt) na přelomu let 2010/2011. Bohužel vzhledem k tomu, že je Tomáš mladší a má ještě velký kus školy před sebou, musel jsem, ač nerad, své představy přehodnotit a nároky upravit. Já získal díky ukončené "školní docházce" mnohem větší svobodu a volnost, mým cílem začala být stáž dlouhodobějšího charakteru, pokud možno ve státě "západního" ražení či v některé asijské zemi (moje osobní obscese Kanadou a hlavně Jižní Koreou hrála významnou roli).
Cítil jsem se celkem sebevědomě a proto mi přišlo snadné si sám splnit požadavky, najít si práci již z Čech sám. Opravdu takto to ale nefunguje, nikdo vám nedá ani radu zadarmo vše mají v rukou agentury. Účastnil jsem se například semináře Student Agency, která nabízí klasické work+travel výjezdy za prací a jejich program Working Holiday pro Kanadu se mi velmi zamlouval hlavně kvůli cílové destinaci. Bohužel vedle vysokých vstupních poplatků jsou jejich stáže převážně do nižších, méně kvalifikovaných, pozic - to přece jenom pro čerstvého absolventa, který musí začít získávat relevantní pracovní zkušenosti, nebylo to pravé lískooříškové... Zahraniční weby nabízející stáže vypadaly už od prvního pohledu jako bezedná propast na peníze a pokus o lehký přístup ke kreditním kartám naivních uživatelů. Co dál? Další volba tedy padla na AIESEC.
AIESEC je mezinárodní nezisková studentská organizace zaměřující se na rozvoj svých členů hlavně prostřednictvím zahraničních stáží. O spolku jsem slyšel již v průběhu studia a vždy když s námi hovořili, připomínali jejich zástupci tak trochu přespříliš nadšenou skupinu pro studium a seberealizaci. Ne z důvodu špatného "produktu", který nabízeli, ale hlavně protože v prváku na univerzitě jsme měli krapánek odlišnější představu o stráveném čase mimoškolním (sami si porovnejte v pozici teenagera: neplacená dobrovolnická práce nebo vysedávání v hospodě?). AIESEC v Praze působí ve dvou pobočkách - jedna je přidružená k mé České zemědělské univerzitě - ta menší, a zbytek, odvozený hlavně od VŠE, patří pod větší organizační složku AIESEC Prague. Přestože se jedná o studentskou organizaci, je možné získat stáž i v období dvou let po absolvování univerzity/vysoké školy tudíž nejvyšší čas se zapojit. Náše zemědělská pobočka se rychle snažila a tak jsem po pár schůzkách dospěl k rozhodnutí, že toto je to pravé a podepsal s nimi smlouvu o zahraniční stáží. Vyplývá z ní několik mých povinností ke své domovské pobočce (převážně zaměřené na rozvoj a pomoc při náboru nových členů), ale hlavně vás zaštítí svým patronátem a dostanete přístup do jejich online sítě. Trochu lituji, že jsem přece jenom nezkusil se participovat trochu dříve - dá se vyjet i na krátkodobé stáže (třeba o prázdninách), zažít spoustu věcí a poznat spoustu nových kultur.
Myaiesec.net je (z mé triviální zkušenosti) hlavně databáze, kde se z klidu domova dostanete k výběru ze stovek stáží. Většinou se jedná o krátkodobější neplacené projekty, často zaměřené na místní komunitní rozvoj. Placené stáže jsou méně obvyklé, většinou prestižní a je na ně samozřejmě velká tlačenice co se přihlášek týče. Opravdu velké společnosti, najdete tam i známá jména jako jsou např. DHL, Microsoft, Pfizer, UBS, Philips, Nike či CH Robinson. U všech jsem pochopitelně zkoušel své štěstí, ale většinou bez nejmenší šance. Díky mému, stále ještě chudému, životopisu o který jsem se opíral jsem zřejmě většinou zůstal před branami dalšího kola. Ale je to hodně o štěstí - v počátcích jsem se např. dostal do pohovorového kola na americkou stáž v logistické firmě CH Robinson.
Konečná statistika?
  • zhruba 160 dní hledání,
  • rovných 80 stáží oslovených, od Nigérie přes Bolívii až po Japonsko,
  • pouhých 27 zamítavých odpovědí - zbytek totiž nereagoval :-),
  • 2 online testy (pro UBS a IMI),
  • něco okolo pěti pohovorů - povětšinou pouze s lokálními AIESEC zástupci, co si pamatuji:
    • americký CH Robinson,
    • čínský Wison Group Holding,
    • britský IMI plc,
    • Aitken Spence Travels ze Srí Lanky,
    • a americká First Data Corporation.
  • jeden jediný, dostačující úspěch.
Takto sepsáno to vypadá hrůzostrašně, ale myslím, že zhruba třetinu jsem opravdu jenom zkusil (třeba takový italský Microsoft) a moje šance byla v podstatě nereálná. Je velmi demotivující nedostávat žádné, alespoň negativní, odpovědi na své žádosti, přece jenom člověk trochu času strávil sestavováním motivačních dopisů a hledáním relevantních informací.
Určitě bych vyzdvyhl chování britské průmyslové společnosti IMI plc. Předvedli velmi seriózní jednání i po mém (dle mého) náhodném propsání se online testem. Dle odpovědi na můj poslední dotaz jsem byl jeden z 15, kdo se nominoval k telefonickému pohovoru (ze zhruba 120 žádostí), druhý den jsem dokonce dostal debrífing s racionálním vysvětlením proč se vydali jinou cestou a čemu se vyvarovat u příštího interview. Naopak jinak vypadaly pohovory s asijskými zástupci, Čína vám naslibuje hory doly a pak skutek - kontakt utek, chování zástupců ze Srí Lanky bylo vysloveně nepřátelské. Na Srí Lanském pohovoru jsem byl už v poslední fázi, simultáně s mojí zvolenou stáží. Při skype pohovoru působil vedoucí velmi arogantně, spíše to pro něj byla nepříjemná povinnost (pozice pro česky mluvící osobu), navíc hned dokázali pověstnou indickou nespolehlivost a oba mé pohovory byly asi třikrát přesunuty (bez předešlého upozornění). Jsem rád, že jsem nakonec musel z přihlášky vysouvat.
Můžu být rád, že si mě nakonec přes tři pohovory vybrala americká společnost First Data. Protože se jedná o jednu z nejlépe placených stáží v síti, stále ještě týden před odletem pochybuji... toto je až příliš sladká realita. Štípám se denně, raději hned několikrát.
____________________________________
Soundtrack pro cestovatele: Mnága a Žďorp.


pátek 8. června 2012

Vstupenková statistika

Vždy jsem byl tak trochu blázen a sběratel. Mám doma vzorně nasbírané vstupenky téměř ze všech kulturních akcí, které jsem navštívil. Zřejmě ne vždy si budu pamatovat, že můj první koncert mi dopřál vidět The Offspring v nejlepší formě, možná i zapomenu na (zatím stále poslední) živou show z rozlučkového NIN turné a Radiohead ve Stromovce nebude (snad) navždy jediným vystoupením těchto Britů na české půdě.
Ale hlavně jsem sbíral lístky do kina. Troufnu si říct, že mám 95 % všeho co jsem viděl v "plodném období" viděl, a vedle několika chybějících anomálií postrádám snad jen školní představení, kde nám, zřejmě v rámci úspory, nedali vlastní lístky (vzpomínám na legendární projekce Pearl Harbouru, která se neukázala jako příliš výchovná pro žáky základní školy).
Je to celkem zajímavá statistika, která mi vyhodí např. následující čísla:
- Průměrnou cena vstupenky: 105 Kč.
- Celkový počet návštěv kin v rozmezí 2001 - 2012: 118 projekcí.
- Nejčastěji navštěvované kino: CinemaCity/Palace Cinemas Nový Smíchov (77).
- Kino s nejnižším průměrnou cenou za lístek: Kino Mír Beroun (66,15 Kč).
- Nejmasňáčtější projekce: Village Cinemas Golden Class film 2012 (dobře to jsem nevyčetl, to si pamatuju).
- Na co jsem hrdý, že jsem viděl v kině: The Social Network, Mělký hrob, Speed Racer, Hellboy II.
- Největší sračka co jsem zažil v kině: Underworld.
- Nejhorší opakovaná chyba, za kterou bych si namlátil: Underworld 2.
- Největší úlet - chápej, dodnes nechápu proč jsem zrovna na to šel: kanadská indie Můj život beze mne a maďarský animovaný film Distrikt.
- Nejsilnější filmový kinozážitek: Let číslo 93.
- Nejsilnější nefilmový kinozážitek: projekce Mariňáka v obřím sále, kde jsem byl sám a nebo naopak lidmi narvaný black box (předprojekce) Zohana.
- Jediné dva filmy, které jsem viděl v kině vícekrát: Sunshine (3x, protože to byl tenkrát audiovizuální nářez), Avatar 3D (2x, pro porovnání dabingu a titulkované verze).
- Celkem utraceno: 12333 Kč.
Zvláště to poslední číslo je celkem děsivé a jenom utvrzuje, že moje rozhodnutí nenavštěvovat kino nikdy více bylo správné. Již od konce roku 2010, od projekce The Social Network, jsem cestu do potemnělých sálů, s rachtající promítačkou a vůní popkornu, nenašel. Mohou za to jednak náklady, které se pro nestudenta a prosazující se 3D již, stávají neúnosnými. A také pohodlnost, jelikož trpím úzkostlivou averzí vůči reklamnímu obsahu před samotnou projekcí. Na jednu stranu mě mrzí, že jsem tudíž neměl šanci vidět filmy jako Drive či Crazy stupid love v celé své kráse, ale kvalitní domácí kino dokáže dle mého to klasické plně nahradit.
Btw: pro zájemce nabízím přístup ke zmíněné statistice.
Vstupenková statistika