Will Butler naživo

Je to k neuvěření, ale je téměř konec dubna a já letos nebyl na pořádném koncertě. Jedna hurá akce pár týdnů nazpět s Alexem v Southamptonu byla fajn, viděli jsme tři velmi slušné post rockové kapely. Všichni do jednoho především výborní hudebníci. Australští Sleepmakeswaves, sousedé z Polska Tides From Nebula a hrozní indo-americké Skyharbor. Skyharbor byla jediná kapela s vokálem a dle mého celé vystoupení přespířliš snažící se zpěvák kazil.

Ale teď už konečně k tomu Willu Butlerovi. Nepřekvapivě nikdo v mém okolí neví o koho se jedná. Když řeknu, že je to ten z Arcade Fire, už přece jenom pár obočí se nadzvedne. Hned na úvod, trochu hanebně, se přiznám, že jsem si mylně myslel, že se jedná o hlavního zpěváka AF a přitom jde o jeho mladšího bratra. Ale na moji obranu - ty jejich jména i obličeje jsou si tak podobné! Win Butler = velkej brácha. Will Butler = malej brácha. Takže ještě jednou.

Win Butler	Will Butler

Stejně je mi s podivem, že se nikdo další v mém okolí nedoslechl o nedávno vydané desce Willa. I s tím jak málo čtu hudební periodika se nedalo hypu uniknout. Obzvláště americký Pichfork hypoval jeho jméno snad každý den před i po vydání debutové desky. Nebo to byl brácha? (⌐■_■) Mimochodem samotné album Policy je vynikající, pouhých osm skladeb, něco přes půl hodinky, ale optimistické a energií nabité písničky. Zajímavostí je, že bylo nahráno ve starém obýváku Jimmyho Hendrixe v New Yorku během jednoho týdne. Will jako správný talentovaný multiinstrumentalista nahrál většinu nástrojů sám a vše stihl během přestávky turné domovské kapely. I když třeba na Google Play Music není z nějakého důvodu album dostupné, zkuste hledat, stojí za poslech.

zdroj: www.thelineofbestfit.com

Celý večer otevírala kapela NGOD, asi kvůli černošskému zpěvákovi s kytarou jsem si hned vzpomněl na Bloc Party a jejich Keleho, ale tohle byl čirý indie rock. Honba za "písničkou". Tři kytary, klávesák a bubeník stačili k tomu, aby hráli poctivou na rytmice postavenou muziku. Pěkně se mi podupávalo a až kluci něco vydají oficiálně, tak se k nim určitě vrátím. Něco je ke stažení a k poslechu na jejich last.fm profilu.

Hlavní hvězda, nehvězda sám Will se objevil na pódiu ještě před začátkem vystoupení, spolu s hromadou bedňáků si sám poladil ty své pouhé tři kytary a piánko. Nepamatuju si show, kde by si hlavní interpret ukázal divákům ještě před samotným nástupem. Za chvíli kapela nastoupila, Will s kytarou, dvě minidívky (neuvěřitelné jak byly titěrné) se syntetizátory a další kluk se postavil za bicí. Všichni v jednoduchých stejnokrojích, černá mikina, s vlasníkovým jménem skvoucím se na hrudi.

zdroj: www.thelineofbestfit.com

Jak jsem výše zmínil, album má pouhých 30 minut, ale přesto neměla kapela problém natáhnout delší hodinku dříve nevyužitým materiálem. Perfektní délka, která nestihla nudit ale měla tempo už od první skladby. Publikum samozřejmě hlavně reagovalo na hitovky z alba jako je Son of God, Anna či koncert téměř zakončující hymna Witness. Z hudebního hlediska nebylo co vytknout, opravdu jsem si užíval radost, která z vystupujících, zvláště v závěru vystoupení, tolik čišela. Bylo to staromilské vystoupení, žádní "mladí chlapci s macbookem" se neukázali, vše působilo tak moc analogově a hrozně jednoduše. Sám Will střídal jak elektriku, tak akustickou kytaru a holky ho zdatně podporovaly doprovodnými vokály. Právě kvůli nim jsem si vybavil Fletwooc Mac. Atmosféra ve Scale se také dostávala na provozní teplotu jenom zvolna, ale na konci již všichni byli v transu a chtěli prodloužit tenhle večírek za každou cenu.
Zkrátka poctivá show, malý Will rozhodně své velké kapele nedělá ostudu a dokazuje, že si můžete užít svého Butlera i bez stadiónových ovací na které jsou už Arcade Fire zvyklí.

Setlist z Londýna je zde.

1600 mil severně do Skotska (fotky)

A aby byl report ze severní putování kompletní, nabízím k dispozici neuspořádané fotky na jedné velké hromadě.

Fotky naleznete pod tímto odkazem. Tak zase příště.

1600 mil severně do Skotska (část čtvrtá)

zdroj: telegraph.co.uk

Na velikonoční pondělí už mě jenom čekala cesta domů, měl jsem na ni celý den a nebylo kam spěchat, tudíž jsem se chtěl zpátky v Anglii zastavit na dvou místech: proslulý národní park Lake District a v "legendárním" Blackpoolu. Uznávám, že jsem nebyl vyzbrojen informacemi a tak jsem do národního parku přijel naprosto nepřipraven. Prostě jsem zabodl pomyslný prst do mapy a vyrazil kam mě navigace hnala. Tento den mi ani nepřálo počasí, povětšinu celého dne mě provázela neuvěřitelně HUSTÁ mlha. Takže žádné vyhlídky, ale chvílemi, kdy se mlha roztrhla byla krajina kolem mě majestátní a překrásná. Ani jsem vlastně neviděl toliko jezer, jak by někdo podle jména parku usuzoval.

zdroj: dailymail.co.uk

Pomalu jsem tudíž projel až do středu Anglie, do Blackpoolu. Přímořské městečko je proslulé typickou anglickou plážovou atmosférou, znáte to, promenádní molo, výherní automaty, cetky prodávané na každém rohu a světský všude kolem. Jako by se ve městě zastavil čas, to v kombinaci s naprosto nejhustší mlhou co jsem zažil dalo celému odpoledni a těm pár hodinám co jsem tam zůstal úplně prazvlášní atmosféru. Snovou, nostalgickou, retro. Jako by se zde zastavil čas. Znovu do Blackpoolu už asi nechci, ale stejně jako třeba v podobně pochybném Atlantic City v New Jersey tohle byla opravdu atmosférická turistika. 
A to je vše, pouze obří dopravní zácpy, romantický západ slunce nad silnicí a překvapení, že se za dálnice v Anglii také (někde) platí - toť mé poslední zážitky. Celkově jsem byl opravdu nadšen z celého toho highland putování. Hlavu jsem si nemohl vyčistit více, mám "odškrtnuto" z toho co chci v Anglii stihnout a opět jsem se vrátil ze Skotska s místem v mysli kam se chci dříve či později vrátit.

1600 mil severně do Skotska (třetí část)

zdroj: scotlandluxurytours.com

Další den bylo jen takové bloumání, téměř bez cíle. V plánu byla jenom povinná návštěva u jezera Loch a slavný Eilean Donan Castle. Ráno jsem vyrazil z Braemaru severně směrem na město Inverness. Odbočil jsem na úzkou horskou cestu, většinou jenom na šířku jednoho vozidla. Překrásné počasí a šíré pláně. Přiznám se, že jsem na jednom z kopců prostě zastavil na odpočívadle, "ohulil" Sigur Rós a sedě v otevřeném kufru si vychutnal snídani, která měla být původně obědem. Ale já jsem tak moc chtěl zůstat a čumět kolem se ještě chvilku. Takto velkolepý pohled jsem nikdy v životě nezažil (dobře, možná v Coloradu). Cesta se začala časově prodlužovat, ale mně to vůbec nevadilo, protože jsem se prostě kochal. Až mi bylo líto, že jsem se přiblížil ke své cílové destinaci.

zdroj: media.mnn.com

Okolo Loch Ness jsem se potuloval pomalu, sem tam zastavil udělal fotku. Navštívil jsem překrásné vodopády Falls of Foyers, které "prostě tak byly při cestě". Jezero jsem celé objel z jižní/východní strany, projel jsem Fort Augustus a po druhé straně jezera jsem se zastavil u hradu Urquhart. To je ten co znáte ze všech pohledů a slavných záběrů na jezero. Odsud by se měla nejlépe pozorovat lochneska. Ale... Ale vstupné se platí už jenom za přístup k hradu, který je jinak skryt hustým křovím a z parkoviště se vám nepodaří udělat ani průměrnou fotografii. Nu což, čas mě tlačí a chystám se ještě na dvouhodinovou cestu k hradu Eilean Donan. Opět samotná cesta byla úplně nádherná a chtělo se mi zastavit snad na každém parkovišťku. Mnoho lidí tak dělalo, opustili svá auta a vydali se vstříc opuštěné krajině. Přiznám se, že samotný hrádeček umístěný na strategické pozici, kde se střetávají tři velká jezera, byl velkým zklamáním. Odliv naprosto zničil ten romantický pohled, kterým se chlubí všechny fotografie z tohoto místa.

zdroj: postmediaprovince.files.wordpress.com

Takže jsem mohl vyjet zpátky k mé dnešní noční destinaci - Glasgow. Vracel jsem se stejnou, krásnou krajinou. A před Glasgow jsem vlastně objel i druhé nejslavnější jezero ve Skotsku, Loch Lomond a také jsem vlastně těsně objel Ben Nevis, nejvyšší horu na britských ostrovech (1344 m. n. m.). Do starého dobrého Glasgow jsem dorazil kolem deváté večer a ač byla neděle večer už jsem neměl moc náladu na nějakou exploraci (navíc jsem zde již byl pár měsíců nazpět). Takže jsem se jenom vydal do města najít to nejhnusnější, nejpřepálenější a nejnezdravější jídlo. Povedlo se a usínal jsem s břichem plným hranolek a haggise (toť skotský národní prejt). Zatímco ve Stirlingu jsem pobýval v nejlepším britském hostelu, ten v Glasgow byl pěkný humus, kde mi ani nebyli schopni poskytnout fungující klíč. Ale noc se přežít dala a musím uznat, že na těch nelichotivých hodnoceních na hostelworld.com něco přece jenom bylo. Ale což byla to ta poslední noc ve Skotsku.

1600 mil severně do Skotska (druhá část)

zdroj: www.cs.stir.ac.uk

Ve Stirlingu jsem se ocitl vlastně čirou náhodou, nemohl jsem nalézt ubytování v Edinburghu, ale nakonec z nouze cnost. O tomto městečku jsem vůbec nic nevěděl a ráno jsem se probudil do středověkého centra silně spjatého se skotskou historií. Ač jsem měl v plánu hned ráno vyrazit na cestu severně, zůstal jsem. Vyrazil jsem na místní hrad (který velmi, velmi připomíná ten slavnější v hlavním městě) a při cestě zpět k autu jsem prošel přes zřejmě nejkrásnější hřbitov co jsem kdy viděl. Na okraji města je také malý "park", národní památník Williama Wallace, toho frajerského středověkého supermana, jehož ztvárnil ve Statečném srdci Mel Gibson (jeho australský akcent výstižně supluje ten silný skotský --> také mu nerozumím). Právě bitva o místní most roku 1297 tohoto hrdinu proslavila. Wallace ji vyhrál takticky i s menší armádou než měli Angličané. Skotové Angličany odřízly za mostem a rozprášili je, anglická armáda zde vlastně vůbec poprvé výrazně prohrála v šarvátkce se skotskými rebely.

zdroj: www.truehighlands.com

V odpoledním čase jsem ale už zase naskočil do auta a vydal se do nitra národního parku Cairngorms. I když jsem ho celý jenom projel autem, jedná se o hornatou část Skotska, plnou prudkých svahů, ovcí a pustých dálav. Pokud se vydám do Skotska znovu, nejspíše to bude právě sem. Projel jsem centrem parku, Braemarem a jenom pár mil východně jsem měl vyhlídnutou destilérii k exkurzi. Co by to bylo za výlet do skotské krajiny bez ochutnávky whiskey (i když jsem si ji musel "schovat na potom" kvůli řízení). Pro mě jako pivaře, spíše povinnost a kdo byl nedávno v plzeňském pivovaru viděl jak má pořádná prohlídka "alkoholikova nebe" vypadat. No alespoň jsem nakoupil a budu mít čim pohostit tatínka v létě. Z Royal Lochnagar Distillery jsem se vydal až na východní pobřeží, kde jsem chtěl okouknout krásný Dunnottar Castle u Stonehavenu. I když to jsou dnes jenom pouhé ruiny, přesto jeho lokalita na příkrém skalním útesu nabízí opravdu majestátní pohled. Večer se začal nachylovat a protože jsem byl na pobřeží, chtěl jsem si zajet na večeři do známého přístavu Aberdeen. Tam jsem dojel za opravdu silného lijáku, takže se mi ani nechtělo vyjít z auta. Je to trochu úsměvné, ale vpodstatě jsem do města přijel, zažil opravdu masivní dopravní zácpu a pak zase odjel. Nu což, město je to přkvapivě velké, zasloužilo by si zřejmě více, než jenom povrchní procházku pro nejbližší chips & fish na rohu. Vrátil jsem se zpátky do Braemaru, kde jsem měl zarezervovanout nadcházející noc.

1600 mil severně do Skotska (první část)

zdroj: en.wikipedia.org

Bylo nebylo, jednoho krásné březnového dne jsem si uvědomil, že v Anglii se berou Velikonoce vlastně  vážně. To znamená, že v normální práci dostanete volno jak na Velikonoční pondělí, tak i na Velký pátek. Což vám dohromady s víkendem dá dohromady celkem slušně dlouhé odloučení od těch otravných pracovních povinností. Loni jsem Velikonoční bank holidays zmeškal a nestihl nic přichystat, proto jsem se letos rozhodl, že prostě někam musím vypadnout, explorovat. Mohla to být Paříž, mohlo to být Irsko či Wales. Nakonec volba padla na severní část Velké Británie, drsné Skotsko. Na ty ostatní dojde také.
Ve Skotsku jsem již byl v listopadu 2014, ale s mojí nejmilejší Giulií jsme stihli jenom povrchně okouknout Edinburgh a Glasgow. Byl to naprosto legendární výlet, ale hned po návratu domů jsem si byl jist, že se severním směrem chci vydat znovu. A brzy.

zdroj: www.walkhighlands.co.uk

Hned v pátek jsem přivstal a vydal se na sedmihodinovou cestu do Edinburghu. Což se po 20 hodinovém řízení do Čech teď zdá jako maličkost a kratší výlet. Cesta celkem rychle utekla, stihl jsem doposlouchat hned několik dlouhých podcastů (například nejnovější premium film junk) a až na hranice Anglie a Skotska to šlapalo pěkně jak po drátkách. Pak jsem se ale dostal na velmi dlouhé neobydlené úseky, kde ani živáčka nebylo viděti. A jako naschvál, začal docházet benzín, žíznivé oko mého modrého škodováckého draka nemohlo blikat více. Našel jsem i jednu pumpu, která byla krásná... a opuštěná, zanesená časem, byla by to překrásná příležitost k urban exploringu... Ne však v tento napjatý moment. Naštěstí jsem konečně našel zase civilizaci a pumpu na poslední chvíli. Hurá zpět na cestu do hlavního města.
V Edinburghu jsem určitě chtěl zajít na jednu turistickou atrakci, kterou jsme během podzimního shonu s G-Dogem nestihli. Jedná se o Arthur's Seat, překrásnou vyhlídku nedaleko od centra města. Nepřálo mi zrovna perfektní počasí, ale i tak to za to stálo a na vrcholku jsem pobyl nějakou tu hodinu, fotil a obdivoval historická panoramata. Na nic jiného mi už vlastně v Edinburghu nezbyl čas, ale to nevadí. První noc jsem přespal v hostelu (zpětně asi nejlepší hostel, který jsem v UK měl tu čest obývat) ve Stirlingu, asi dvě hodiny severně od Edinburghu.