Když jsem byl ve Státech, trochu jsem litoval, že jsme si nechali ujít wrestlingovou exhibici v Denveru. Je to dekadentní, je to pro Evropana nepochopitelný "sport", ale rozhodně je to část americké kultury, která si zaslouží být poznána více. Wrestling má za mořem tradici a je více než jenom pár buranů mlátících se po hlavě židlemi. Také vděčný námět pro hollywoodské příběhy. Třeba výborný Wrestler s Mickey Rourkem - jedno z nejlepších dramat poslední desetiletky.
thinkprogress.org
Londýn mi dává druhou šanci (mimochodem: za pár týdnů zde napíši podobný příběh o Jonny Greewoodovi). V rámci pravidelného newsletteru, co se v Londýně děje o víkendu, mi přišla nabídka za slušnou cenu se podívat opět do Royal Albert Hall (jak já tu překrásnou arénu miluji) na Lucha libre exhibici. Lucha libre označuje profesionální mexickou wrestlingovou "ligu" datující své počátky již v 19. století. Jistě znáte ikonické obrázky Modrého démona či jste alespoň přičichli zásluhou hloupé komedie s Jackem Blackem Nacho Libre.
V sobotu jsem tedy kolem poledne vyrazil do Londýna, stavil se ve Shoredichi, kde probíhal grafiti & street art festival, motal se okolo oblíbené Brick Lane, (ne)zažil food festival na Carnaby Street, dal si denní dávku italských studií v parku... A po takto produktivním dni jsem konečně vyrazil k Hyde parku k večerní show.
www.royalalberthall.com
Tak zaprvé, za pár liber jsem měl výborná místo. Seděl jsem na pódiu, kde snad každý večer vystupují hvězdy showbusinessu i vážného umění. Okolo pódia také vedly uličky do šaten, takže jsem měl nástup/odchod borců z první ruky. Show začala celkem na čas, během večera se v ringu utkalo 16 borců různých kategorii v celkem čtyřech utkáních. Ano tady se "hraje" týmově. V každém zápase vykrystalizovali hrdinové a padouši, jedněm diváci tleskali, na druhé se bučelo.
První zápas byl utkáním liliputů a hned od jejich nástupu vypadaly oba týmy (dva na dva) směšně... dokud nezačali ti menší využívat chytře kinetickou sílu a mrskat svými oponenty (o trochu větší liliputé) z jednoho ringu do druhého. V druhém zápase se utkali pouze dva borci "Pentagon" proti "Fénixovi". Tento souboj měl nejvíce ke sportu a méně k divadlu. Opravdu brutální chvaty a kopy, "zuby" létající vzduchem, zde jsem se asi bavil nejvíce a oba předváděli vskutku atletické výkony. Navíc extra záporákem byl rozhodčí Pierre, který očividně nadržoval hajzlíkovi Pentagonovi. Zde atmosféra večera dosáhla vrcholu.
www.royalalberthall.com
Bohužel další utkání již nebyly natolik adrenalinové a už se jelo spíše v exhibičním tempu. Ve třetím zápase se představily luchadorky (něco jako smíšená čtyřhra). Bylo celkem poučné vidět ženy takto cloumat se statnými chlapi, ale spíše se hrálo divadélko a dechberoucí chvaty byly spíše vzácné. Pokud počítáte správně, tak jste došli k závěru, že ve finálním zúčtování se utkaly dva týmy o třech borcích. Zde už to byl wrestling v té nejhorší podobě, pouze divadélko, zavánějící situační komedií. Třeba když "Skeleton" asi podvacáté šáhl "Kovbojovi" se "Svaloušem" na zadek a oni se zase hrozně naštvali a následně ho ve svém protiútoku minuli... no spíše jsem se styděl co právě sleduji. Většina toho lepšího z tohoto utkání (nástup) je na youtube zde to horší je zde.
zdroj: vlastní
Celkově jsem se během celého večera hodně bavil, líbila se mi celá ta show okolo, atmosféra. Hned od úvodu se fandilo a řvalo z publika jako kdyby hrál právě váš národní tým. Nádherné kostýmy a doprovodná tato estetika se mi zamlouvá a je trestuhodně nevyužitá v popkultuře (krom jedné výjimky potvrzující toto pravidlo). Být mi deset let, učůrávám si do kalhot. Ve věku před třicítkou? No šel bych vlastně klidně znovu. Btw: Našel jsem shrnující článek na stránkách Royal Albert Hall s pěknými fotkami (kradu) a pravděpodobně přesnějšími názvy a jmény než si pamatuji (alespoň toho "Hexagona" jsem opravil správně na "Pentagona").
Když jsem v pátek desátého července po práci odjížděl směr Londýn, nemohl jsem být snad více na hudební svátek natěšený. Již několik týdnů jsem téměř o ničem jiném nemluvil, nic jiného jsem celý týden neposlouchal a jenom hypoval. Uvidím The Roots naživo.
www.vibe.com
Pár let nazpět mi tahle legendární partička v Praze unikla v naprosto beznadějně vyprodaném koncertě v LMB (a tím nejhorším způsobem, mou vlastní chybou - kvůli mému váhání). Takže letos jsem nenechal nic náhodě a hřál se pohledem na předobjednaný ticket po mnoho měsíců dopředu. Ono vůbec chytit The Roots mimo domácí Philadelphii či New York naživo není nic jednoduchého, když hrají pět krát týdně v televizní The Tonight Show u Jimmyho Fallona.
V dějišti show, Brixton 02 Academy jsem nikdy předtím nebyl a tak hned po vstupu jsem byl celkem překvapen a nadšen. Mnohem větší aréna než jsem očekával, hlediště do svahu jak ma být (připomnělo mé oblíbené kluby v Denveru - Ogden a Bluebird Theatre) a výzdoba ve stylu antického divadla. Takhle si představuji středně velkou arénu, poctivě opečovávaný hudební klub, už se těším za pár týdnů na Beirut, kterým tohle prostředí jistě dobře sedne.
www.bad-perm.com
Dorazil jsem okolo dvaceti minut po ohlášeném začátku a na pódiu se již rozjížděla první DJka, zanedlouho se k ní přídala mladá začínající zpěvačka Sinead Harnett. Ta si ještě urdžela moji pozornost, narozdíl od dvou následujících aktů typu DJ+MC, které stály za starou belu (až na řeznickou hučku jednoho z DJ). Čtvrtým a posledním předskokanem byl Jeru the Damaja, nic mně neříkající jméno, ale asi očividně hip-hopová legenda páč diváci na něj reagovali velmi pozitivně a wikipedie tvrdí, že jeho debutové album je v nějakých top žebříčcích. Slovy klasika Kata - "...a zbytek už je jenom spousta hej a hou, někteří si mejdany přímo pletou s rozcvičkou". Ale jinak publikum rozehřál skvěle, škoda, že jeho set se protáhl a s povinnou pauzou na přestavbu nastoupily tak hlavní hvězdy večera až kolem půl jedenácté... a pomyšlení na jeden z posledních normálních vlaků domů se rozplynul.
The Roots se v Londýně zjevili po dlouhých čtyřech letech a moje obavy ze slabé živé formy se rozplynuly během prvních minut. Jenom ty nejsebevědomější kapely si střihnou několikaminutové sólo basové kytary hned v otvíracím aktu. Mark Kelley se toho rozhodně nebál a celý koncert si rozesmátý dredař s basou opravdu užíval. To samé platí ale o všech. Překvapilo mě, že zpěvák, a jeden ze dvou původních členů kapely, Black Thought (mimochodem opravdu epický vous) si na nic nehrál a klidně se uklidil do pozadí zatímco se někdo další "předváděl" exhibicí na svůj nástroj. Během večera dostali prostor všichni a pokud jste si mysleli, že sólo výstup na tubu není možný, tak vás Tuba Gooding Jr. (nejlepší jméno na světě) vyvedl hodně rychle z omylu. První polovina byl vlastně jeden nepřetržitý track a téměř nekonečná jazzová improvizace. Rozhodně nic co by neználek očekával od "hip-hopové" kapely.
www.grimygoods.com
Ale hned od nástupu na pódiu tak nějak někdo přebýval. Jeden divnoch bělejší než stěna mezi partou černých floutků z Philadelphie. Vypadal divně, že musí být v Brixtonu omylem, že zaskakuje za někoho a v určité momenty zmáčkne sem tam tlačítko na svém Macu jak byl instuován. A už jsem zmínil, že vhledem byl fakt divnej? Teď už vím, že je to Jeremy Ellis. No a ve dvou třetinách show se celá kapela stáhla a dala prostor jemu a jeho strojům. Ten chlápek má snad nejrychlejší prsty na světě a po deset minut si s překvapeným publikem dělal co chtěl. Musím uznat, že i z pohledu diváka bylo na co koukat, protože ty jeho "mašinky" pěkně blikaly a já prostě čuměl, že je tu další člověk o miliardu světelných let napřed s talentem na něco co jsem do dnes neznal. Mimochodem kdybyste chtěli vidět celou jeho show, youtube je vaším nejlepším kamarádem na dnešní večer...
funkit.virose.net
Ellisovo vystoupení se trochu protáhlo a zakončil show celkem lacinou variací na hudbu ze Super Mario Bros., v tento moment jsem si říkal, že rozjetý vlak The Roots se zastavil a už se znovu nerozjede, ač publikum tlačilo jak mohlo. Rychle jsem byl vyveden z omylu. Skupina se hodně rychle navrátila daleko za bod varu, nepotřebovali k tomu žádné hity (i když i na The Seed došlo) a hlavně výborným muzicírováním. Zbylí členové kapely si dopřáli svých pár minut slávy (klávesy, tuba), ale závěr patřil jedinému muží. Kytarista "Captain" Kirk Douglas si pro sebe ukradl celý závěr show včetně vokálui a troufnu si tvrdit, že by se rozhodně neztratil ani na sólové dráze. Nějaký ten medley mix na závěr (Led Zeppelin, Guns N' Roses...) dokázal s jak výbornými hudebníky jsme měli tu čest. Nepotřebovali pár laciných akordů, aby zaháčkovali publikum (jak to vždy v závěru dělá Radim Hladík a spol.), na pouhých několika známých notách dokázal Douglas vykouzlit opravdu originální koláže a naprosto mě dostal. Zpěv, kytara, synchronizované tanečky, sóla, roznožky... vše dodáme. Na závěr si ještě vylezl na obří reproduktor a odehrál poslední sekci v epické poloze kytarového boha. Ano, poslední hrábnutí ze strun zakončil monumentálním skokem zpět dolů na pódium.
Kolem a kolem The Roots předčili má (velmi) vysoká očekávání. Mile překvapili, jejich set byl rozmanitý, mnohem méně rapový a více v jazzové poloze (jazz-rap, neo-soul, whatevah...). Přemýšlím, že jsem možná viděl nejepší hudebníky ve svém životě. Rozkročeni nad žánry dokázali, že nepotřebujete škatulky, když to opravdu umíte s velkým, s tím nějvětším, mega U.
P.S.: Youtube nabízí jen pár dní starý záznam z jejich domácí Philly. Nechápu jak mohl Tariq nabral tolik na svém vousu za pouhých šest dní...
P.S.S.: Bohužel James nedorazil, píšu své díky celé kapele.
