Kanďák 2012 - Zápisky o boji otavském #2

Toto je druhá část reportu          1. díl          3. díl

Čtvrtek 5. 7. 2012
Noční seznámení se s mladým párem Adamem a Lenkou, kteří se nastěhovali doslova mezi naše minimalistické tábořiště přidalo, vedle nově kolujícího druhu alkoholu, na strachu i na odvaze před očekávanou vodou. Nakonec nebylo naštěstí vůbec nutno si navzájem pomáhat při boji o holé ani oblečené životy.
Ráno jsme začali naší novou konstantou - Brůnyho očisťujícím cachtáním v říční vodě a hledáním chybějícího mobilu. Tentokráte Eliška byla tou, která po jeho nálezu mohla rozzářit svoji předtím osmutnělou tvář. Osvěžení u kiosku obohatila i podnikavá dívka, která za lidových 29,90 Kč prodávala palačinky ve dvou příchutích. Jestli při nákupu deseti palačinek opravdu vracela poctivě platícímu jednu lidovou korunu se však již nikdy nedozvíme. Aktivní duo Honza-Honza se po obhlídce terénu vydalo pro ukořistění několika samb. Po našem sklizení a spoustominutovém pochodu podél proudu řeky jsme začali nenávidět včera zdánlivě výhodné místo k přespání - ale na druhé straně kempu než byla loděnice. Kurňa to byla dálka. První balení věcí do kanďáků je jakýsi rituál, který každý prožívá a provádí trochu jinak, někdo upřednostňuje poctivé balení jednotlivých ponožek a trenýrek do nepromokavých pytlů, někdo se nepřekoná přes svoji povahu flákače, neobaluje do vrstev a ujišťuje spolujezdce, že se přece na letošní Kanďák nepřijel vykoupat. Proto jsem za chvíli již neměl co dělat a po očku pokukoval po ostatních vodácích, cizích i našich. Ve zdejší loděnici snad všichni místní suchozemské krysy začínají. Nervozita, strach v očích a psychické odmítání varianty "nepřežiji to" je všudypřítomná jako vůně napalmu nad vietnamskou džunglí v šedesátých letech. Atmosféra by se dala rozkrájet pověstným švýcarským victorinoxem. Do tohoto, téměř až hypnotického, momentu k břehu přirazí jedna potopená kocábka, naplněná vodou až po okraj a druhá loď neřízeně proplouvá bez posátky kolem nás. K tomuhle se přece nikdo z nás v Brůnyho verbovací kanceláři nehlásil?

Čtvrtek byl jinak ve znamení slušného počasí, kdy opalovací krémy našly plnohodnotného uplatnění a chytří, připravení se tak nespálili. Ovšem zdánlivě pohodovou plavbu narušil hned první  velmi dramatický okamžik. Popíši z pohledu své osoby. Sjíždíme menší peřejky, jako vždy jedni z posledních, v tom mě můj háček vyrušil z absolutního soustředění a zahlásil "Viděl jsi Klárku, to bylo jak z nějakého hororu?". Otočím svou hlavici a můj jestřábí znak spočine na drásající scéně velmi podobné následujícímu ilustračnímu záběru:

Kvůli nedostatku obrazového materiálu používám ilustrační fotografii.

Loď převrácená, Klárka vysící v prudkém proudu na větvi, po Najmíkovi v tom zmatku ani stopy. Naše plavidlo se nám nepodařilo stočit, ale v několika následujících minutách nás utěšila posádka inkriminovaného plavidla Klárka - Najmík svoji sice přerušenou, ale už zase pokračující plavbou.
Poledne jsme strávili na Rábí, kde jsme dostali možnost příjemně zregenerovat a vydechnout v útrobách udržovaného hradu. Bauy opět udivoval všechna děvčata... a vlastně i mě svým talentem k okodestrukčním zbraním. Jak poeticky a paradoxně toto zní v kontextu hradu Rábí. V disciplínách zahrnujících střelbu z luku, praku či kuše vystřílel, místo obligátní růže z papíru, slušivou flašku nějakého místního moku - jak příhodné pro naši alkoholbandu.

V Bauyho rukách vypadá všechno tak trochu jinak, jako s pokřivenou perspektivou.

Zbytek návštěvy obce Rábí jsme strávili ve společnosti svijanského pivního moku a obědem v místní knajpě. Podávala se svíčková, plněné knedlíky, kuře se žampióny a třeba i výborná rabská směs již jsem byl hrdým ochutnávačem. Nejvyšší čas pokračovat. Z Rábí jsem posílal pohled své kamarádce z Girony, stále nevím zda do Španěl došel, ani jestli si něco zjistila o našem největším badassovi historie, jak ji čumkarta přikazovala (edit: pohled došel o dva víkendy později - happyend).
V žižkově kraji jsme potkali několik lodí s malými práčaty na háčku, připravenými k okamžité vodní palbě po hudných lodích jako byly právě ty naše. To zřejmě inspirovalo a vyburcovalo Elišku k největší bitvě, která se za letošní Kanďák odehrála. Obtiskla se do stránek kronik a deníků jako nejdelší boj, kde nit, trenýrky ani podprsenky nezůstaly vůbec suché. O tomto se budou jednou naše děti učit. První den byl velmi přínosný co se hlášek týče, dostal jsem novou přezdívku Lady Dý, vysvětlil jsem holkám jak pohledem na ochlupení rukou lze snadno identifikovat levou od pravé dlaně. Dalším přínosem byly jistě hodnotné, zatím nepublikované, teorie Bětky o zvětšujících se prsou v závislosti na vodní teplotní stabilitně koupele (resp. rozdíl mezi stavem "scvrkávání" a "k zemi"). Mimochodem: za tepla na "ně" prý lezou brouci [sic].
Další zastávka, tento den již konečná - Velké Hydčice. Ani jsme nezakryli lodě, ani jsme nepostavili stany a přišel obrovský přívalový déšť. Vytopení potkalo většinu stanů, obzvláště toho mrzáka Bětky s Klárkou, který doplatil na rychlostavbu a odměnil se svým majitelům místo sucha a tepla jen velkou zásobou vody. Uvnitř. Naštěstí rychle vysvitlo sluníčko a mohli jsme všechny promočené věci kvapně usušit, aby se po večeři mohlo vyrazit do hospody uvnitř vesnice. Stihli jsme ještě fotbalové utkání za přítomnosti všech hvězdných Honzů, kde bylo vítězství jednoho Honzy korunováno Davidovým ukázkovým zamrdáním snadné loptičky do prostor omřížované kabiny. Ale vytáhli jsme ho. Velká noc v hospodě opět nabídla spoustu zábavy, ať už se jednalo o veselou hudební rodinku uvnitř, která napodobovala, ale nedosahovala kvalit Tap Tap Orchestr (Johnny Cash se musel při jednom songu obracet v hrobě), čuk-čuk-džek, VĚTVÉ a jiné zábavné hry. Lístek s útratou svými mnohými čarami připomínal nevybarvené omalovánky. Spánek s krapánek větší únavou na krku přišel v nejvyšší čas.

"... Antonín dnes, jak před lety dvaceti pěti,
železnou lopatou otvírá pec,
plameny rudé ztad syčí a letí,
ohnivá výheň a mládenec.
Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly,
přikládá plnou lopatu uhlí,
a že jen z člověka světlo se rodí,
tak za uhlím vždycky kus očí svých hodí
a oči ty jasné a modré jak květiny
v praméncích drátů nad městem plují,
v kavárnách, v divadlech, nejraděj nad stolem rodiny
v radostná světla se rozsvěcují..."

Jiří Wolker

Balada o očích topičových

Pátek 6. 7. 2012

Ranní osvěžení vodou klasik, objevení pro mě úplně nového způsobu uzavírání kanďáků a lekce portugalštiny pro začátečníky (víte, že Ronaldinho je malý Ronaldo, tudíž logicky přece malá Bětka je portugalsky Bětkíňo, Honza je Honzíňo a malá Eliška je zdrobněle... Eliška) toť spolu s rychlou snídaní naše ranní příprava na cestu, dlouhou trasu do krásných Strakonic. Sbohem Velké Hydčice bylo nám zde dobře.

Plavba utíkala ten den velmi pomalu, dozvěděli jsme se při společných konverzacích spoustu zajímavých a pikantních informací. Najmík nás např. přesvědčil o své teorii spojeného očního mrkacího nervu se svěračem a potkali jsme albínské kachny, kterým se v jistých zemědělských kruzích říká odborně husy, ne? Tento den se na na naší posádce poznamenal hodně adrenalinově - Zuzka si chtěla vyzkoušet kormidlovat a pozici být ta důležitá, ta vzadu na lodi. Na moje naléhání, že v našem vztahu musí být muž ten upozaděn, jinak to jistojistě nebude fungovat nedala a smutnýma očima mě nakonec přecejen přesvědčila k usednutí do houpající se přední části lodi. Po počátečním zmatkování se ale bleskurychle dostala do rytmu a vzpomínky na moje pomalejší začátky mě v konečném důsledku přivedly spíše do středněsilných depresí. Strach rychle zmizel a nahradila ho čirá nasranost, že všechnu mokrou vodu, i tu ze sebemenších peřejek, schytávám a zachycuji svým oděvem já. V nepříjemném polodeštivém počasí a v etapě se snad největším počtem sjezů nic příjemného, bez ohledu na to, že jsme většinu přenášeli. Vrcholem nekonečného pátečního pádlování byl jistě azyl v Hostince u Roubalů. Přes vyčerpání jsme jen decentně oceňovali vypracovanou postavu servírky a hned po točené limče objednali také jídlo. Omezená nabídka bramboráků, kabanosu a tlačenky byla při pohledu přes otevřené dveře do kuchyně pochopitelná, ale našimi žaludky stále bohužel vítaná. Martina, která se hladem přece jenom protrápila až do Strakonic se mohla večer u smažáku cítit jako vítězka. Hostinec to byl ale opravdu prapodivný, sousedící stůl se oddával dekadentní činnosti, která vypadala podobně jako toto video, a hostinský se hodně konfrontačně ptal "Nějakéj problém, Bětko?".

Hurá na cestu. Báře jsme ještě vysvětlili, že kabaret opravdu není bordel a kotvili jsme v kempu pár set metrů před Strakonicemi. Na to, že se tábořiště nacházelo co by kamenem dohodil od tak velkého města jako jsou Strakonice, tak teda žádná hitparáda. Sociální zázemí téměř nulové (některé z nás donutilo k večernímu punk koupání v řece) a zem tvrdá jak nářadíčko Roberta Rosenberga při intenzivním působení studené vody...

Možná i tyto společné prožitky přispěly k stále více probublávajícím neshodám a menším sporům uvnitř naší výpravy, které nakonec vyvrcholily rozdělením na dvě nesouměrně velké skupiny. Pevně věřím, že zajímavý večer prožil i zbytek bandy zůstavší v kempové hůspůdce. Já mužu tedy popisovat jenom putování do Strakonic statečných Honzů K, B. a N., kterého jsem byl hrdým  svědkem a nadšeným kronikářem. Zde je epos zachycující tuto výpravu:

Výprava do hlubin Strakonic a zase zpátky

Část zůstala v kiosku s prý velkým výběrem,
bodovala s hodně litrovým pivním odběrem.
Krásný to večer přišel na to celodenní pádlování,
kdo tvrdí, že přes samou unavu nevidí, nepřehání.
Na cestu velmi dalekou se vydáváme,
já a tři stateční se mnou v doprovodu.

Zůstat v kempu považujeme za nepohodu,
a tak ve Strakonice literárně světoznámé,
jdeme hledat cíl, a poznání se nevzdáváme.

U prvního jezu potkáme starého opilého barda,
jeho historky, kdy voda lehce lidské životy brala,
nebereme vůbec na lehkou váhu ani mysl.
umřít v peřejích otavských nedává smysl.

Rozkoukáme se kde a co - a hle,
pivovarská hospoda u Papeže,
zabíráme zde místa na zahrádce,
příjemná a pohodlá to jsou sezení,
zdejší starší číšnice je místní vládce,

bleskurychle jídelní lístky rozčlení.
Mladší pohledné servírky si nás nevšímají,
ale nás hlavně místní syté chody zajímají,
vybrané kančí řízečky, vepřová panenka,
jestlipak tu funguje i pojem stravenka?

Legendární větu "ty jsi souložil s mým otcem",
a následný smích chápeme jen já a Brýnísek,
Najmi zas tvrdí: hlavně se před nimi nepodceň,
holky nevypadají na tlupu tupých blondýnek.

Pivo pijeme víc než do zdravého polopita,
ze Sklepničáka jsme učinili našeho favorita,
servírky naše hody kasírují a pub zavírají,

na druhý den vyděláno přece jenom mají.

Noc nekončí, vydáváme se na místní Stodolní,
nacházíme živý bar, který není pro předškolní,
Pivo dáváme opět znovu, tentokrát pšeničné,
Fénixe přes únavu sotva dopijeme,
a nazpět otáčíme, kempu konečně vstříc,
ráno se jenom potulně usmějeme,
že kdykoliv rádi se vrátíme do Strakonic!

Toto je druhá část reportu          1. díl          3. díl

Kanďák 2012 - Zápisky o boji otavském #1

Toto je první část reportu          2. díl          3. díl

Úvodem bych rád věnoval tento text osobě, kterou mám velmi v oblibě. Bohužel letošní akce na vodě se nemohl zúčastnit, tak trochu vlastně i moji vinou - byl by lichý. Míšo, jsi v našich srdcích navždy jednoznačně první volbou!

Michal, který nám i přes své minoritní neduhy velmi chyběl.

Hodně jsem nad pojetím letošní vody, resp. reportu o ní přemýšlel, snaha o originalitu je mi blízká, ale raději bych vše zachytil skutečnosti trochu intimněji, skromněji a upřímně. Doufám, že se nikdo neurazí. Kdo se chce bavit, nechť zamíří sem nebo sem... Protože to se neomrzí. :-)

Letošní voda byla ve znamení velkých změn. Hlavně v osobních životech všech nadšených účastníků, všichni jsme dospěli a velké očekává naše i samotného života od nás je stále před námi. Někteří trochu se zpožděním jsme dokončili ČZU a už ne celý ten zpropadeně dlouhý život je před námi. Co si budeme povídat, já očekávám, že teď už to půjde z kopce. Holkami zmiňované nepříjemně častější hovory o svatbách, dětech jsou plně potvrzenou nepříjemnou pravdou a mezi naše neustále probírané topicy patřila letos hlavně práce. Bezstarostnost některých z nás je pryč a povinnosti převažují nad zábavou. Pro některé první pořádné zaměstnání v životě, pro některé možná i poslední konečná v životě. Já tyto změny nesu těžko a působí spíše depresivně, než osvobujíc. Lidičkové přeji Vám hodně úspěchů nejenom v této oblasti!

Na univerzitě jsem zažil jednoznačně nejkrásnější období svého, vlastně zatím celkem promarněného, života, ale naštěstí jsem potkal nejlepší kamarády. Kamarády snad na celý život, budeme doufám prožívat s spoustu společných okamžiků i v následujících letech - a doufám, že nejenom Kanďáků. S většinou z nich jsem absolvoval i většinu našich kultovních vodáckých výprav. Jsem neskutečně rád, že jsem si svoji pozdně přislíbenou účastí vydobyl místo mezi vodáckými legendami jako je Brůnísek, Eliška a Bauy, kteří již absolvovali všechny čtyři megavýlety (sorry vám ostatním, ale jste prostě loseři).

Osobně bych přisadil, že letošní trip na jih Čech byl jedním z nejlepších, plnohodnotně navázal na reunion na loňské Lužnici a hravě se může rovnat i kultovnímu prvnímu ročníku, který stále nese punc odpannění našich čistých vodáckých blán.

Takhle vesele působila Ivča v roce 2009 na Vltavě (na obrázku se svojí šedou eminencí Zuzou).

Konec sentimentu, jdeme na to.

Středa 4. 7. 2012

Tento rok se mi povedlo nastoupit doslova do rozjetého vlaku, začátek jsem chytil s první skupinou. Letos jsme si totiž, jako úspěšní vysokoškoláci, troufli i na rozdělení na dva bojové oddíly - prví, kterým na jejich práci moc nezáleží a tak trochu se umějí ulévat a druhá grupa makáčů, kteří zůstávájí v práci (ne)rádi bez ohledů na proplacené přesčasy, ale zase se mohou vyvalovat v jistě opojném pocitu důležitosti. Toto je vůbec velká změna proti předchozím vodám, musíme své harmonogramy přizpůsobovat pracovním povinnostem, nedej bože v budoucnu snad i prťatovým nebo snad i těm partnerským/manželským... 

Naše trasa směřovala z Prahy přes Plzeň a Horažďovice do konečné v Sušici. (Jistě) krásné město zápalek ještě během úterní noci zažívalo třetí povodňový stupeň a málem snad i odradilo několik kuřat z našeho hejna. Nebezpečí nehledě jsme zaujali pozice v místním kempu připomínajícím pověstnou špagetovou nudli, kde se sotva jeden stan vešel v jedné řadě. Podmáčené podloží a položená tráva budily respekt z čerstvě opadlé a zesláblé Otavy. Ale náš strach vystřídalo nadšení ze snadného zapichování stanových kolíků, co bychom za tuto příhodnou, kempaři zaslíbenou, zeminu dali ve strakonickém kempu.

I přes slušně alkoholem zásobenou cestu vlakem jsme se rychle vydali na obhlídku místního stánku v kempu. Živý simulátor fronty vedoucí k okýnku nalákal několik zvědavců, kteří se nachytali a strávili několik nepříjemných a hlavně nekonečných desetiminutovek ve společnosti přiopilých a jistě i smradlavých kempařů z nichž většina vypadala, že zde jejich odysea spíše končí.

Snad i delší fronty jsme zažili v Sušici na pivo.

Nám nečekajícím okořenilo posedávání a "čekání" mnou přinesených několik tužek s papírem. Můžete vidět na následujících obrázcích výsledky, kdy jsem Martinu naprosto pokořil a zesměšnil v obyčejných piškvorkách. Dominoval jsem také ve hře, kterou jsem improvizovaně vymyslel na místě - nakresli se ve třech tazích. Co si budeme nalhávat, autoportréty se celkově moc nepodařily, aniž bych chtěl kohokoliv z participujících se malířů-umělců urazit. Fabulace Martiny, s prsy místo bicepsů, působí snad až přehnaně abstraktně, ale jistě by se uchytila mezi Dalího přívrženci a obdivovateli surrealistického směru.

Nadřazenost v piškvorkách je jasně vidět, dokonce i partie proti dvoum soupeřům jsem zvládal slušně.

Postava vlevo nahoře je Martiny autoportrét, vpravo ležím já ve slušivé Nike pracovní kombinéze a dole jsou pokusy Honzy Koláře o vlastní portrét (v ruce drží iPhone) a také jeho nákresy samotné Martiny (s banánem na hlavě). Můj vysněný baráček na tři tahy mi asi nerozpoznáte, co?

Zuza začala dělat první problémy - ztracený mobil se stal velkou skvrnou na slušně se rozvíjejícím večírku. Naštěstí jsme se poprvé (a téměr naposledy) setkali se slušnými lidmi, kteří čerstvě nalezený mobil odevzdávali do kempového kiosku! Respect. Jako klucí, odtrženi od sedmi statečných jsme se od skupiny v plné zábavě trhli a šli vyhlížet další přijíždějící kočičky. Ty nedorazily s přespříliš velkým zpožděním (ČD respect!) a Bětka, Eliška a hlavně Bára se konečně dostavily k potěše našich bránic.

Nespokojeni s frontami v kempovém kiosku jsme se rozhodli přehodnotit priority - současné pohodlí jsme vyměnili za svůdné vítací tabule téměř-nádražní hospody lákající na Svijany. Byl to chyták a promyšlený marketingový tah, nebo neschopnost zabezpečit se dostatkem kvalitního piva? Svijanský maz rychle zmizel a nabídka ředěného gambrinusu udělala z chlapců a chlapů na druhý den chodící, prdící pumy - ne, pohonu na lodi to vůbec nepomáhalo!. Po půlnoci se cizím nedočkavým plavcům naskytla příležitost okusit zdejší vody, místní bazének málem pukl pod náporem skákajících šílenců. Vzpomínky na minulé Kanďáky byly příjemné, přinutily sice Martinu prokouřit spoustu cigaret ve znuděnosti, ale zase jsme Zuzku v reminiscenci na Vltavu překřtili na Pacičku. Zbytek večera jsme strávili hlavně diskuzí nad následujícím rozdělením posádek Samb. Záhadným, mě dodnes nepochopitelným systémem a zřejmě zfixlovaným klíčem bylo rozhodnuto o složení posádek (uváděno v pořadí kormidelník - háček):

• Kapitánka Bára - háček senior Ivča,
• kapitán Bauy - vrchní kuchtít Eliška,
• kontraadmirál oceněný křížem chrabrosti a medajlí cti za přípravy Brůny - bažant Martina,
• kapitán Honza Kolář - nepříliš sebejistý, ale stále motor výpravy Bětka,
• kapitán Najmík - vrchní marod a tester flotilního lazaretu Klárka, ;-)
• a nakonec kapitán David - na vrchol se deroucí poddůstojník Zuzka.

Následná diskuse o spokojenosti a nespokojenosti s losem nebyla příliš přínosná a zažehla několik plamínků nejistoty, umělých roztržek a opovrhování v rámci skupiny. Překážky je nutné překonat. Uvidíme druhý den.

Toto je první část reportu          2. díl          3. díl 

Tady je Orwellovo

Samozřejmě jsem fanoušek Star Wars. Kdo není? Samozřejmě miluji původní trilogii a zahrnuji ty tři pokusy o přiblížení se současné generaci jako jedno z největších plivnutí do tváře lidí, ba co hůře - fanoušků. Je to prostě vejvar na peníze, o tom žádná.
Ale včerejší spuštění televizního přístroje bylo trochu moc i na mě a donutilo k zamyšlení. K obrazovce mě přitáhly známé legendární chorály z Duel of the Fates. Dobrá prace Johne, alespoň něco hodno zapamatování ze Skryté hrozby... TV n@va si pro své věrné diváky připravila překvapení, zřejmě jsou pravidelní diváci smrtícího dua Ulice a Ordinace na dovolené v Chorvatsku, a tak pro zbylé obyvatele Čech nabízí, vedle své super mega show Farma, i zřejmě celou šestici filmů, které jsou spojeny kultovní tagline "a long time ago in a galaxy far, far away".
Teď se dostáváme k akčně sestříhané sekvenci, upoutávce na tuto televizní událost, kde všechno neustále vybuchuje, máchá se o 106 světelnými šavlemi a legračně se hrdinové lopotí ve společnosti roztomilých kreatůrek. A všechny záběry jsou z epizod I až III (nové)! Možná jsem nedával celou dobu pozor a něco se vylouplo i z Impéria nebo Naděje, ale hlavní je, že tento pocit mám a klidně dám ruku do ohně, že střihači naší největší televize opravdu použili téměř výhradně "vizuálně přívětivější" novou trilogii! 
WTF?

"Who controls the past controls the future. Who controls the present controls the past."

George Orwell

Již dlouhodobě tvrdím, že nejhorší skutečností na Lucasových neustálých úpravách a vylepšeních je nedostupnost originálních sestřihů bez digitálního přikrášlení, bez Vaderova "noooooo"... Teď se ale nasazuje do akce úplně nový level brainwashingu.
Ať je tady přítomna nějaká opravdová konspirace a skutečně je nám něco záměrně zatajováno, nebo ne a žiji v omylu - velmi znepokojující je, že toto vědomí mám a mravenčení se dostavuje. Když zakrýváme mladším generacím jenom "nějaké blbé" Star Wars, děsí mě co se děje v oblastech, kde opravdu jde o víc než o pár nasraných geeků.

Conan 2.0

Ještě jednou se vrátím k osobnosti americké televize, Conanovi O'Brienovi a jeho současné show na TBS. Conan mě nepřestává udivovat, je mým současným spojením se současnou americkou popkulturou. Díky němu vím kdo je Howie Mandel, Metta World Peace nebo Coco Austin, vím, že americký poplašný systém je založen na hrůzostrašnosti hereckého projevu Nicholase Cage a skoro všechno "looks goood" (ale stále fakt nepobíram o co jde s tím masturbujícím medvědem). Hodně zábavné jsou také výletní týdny, zatím první z nich přesunul celou tonight show do New York City a ten druhý, nedávný a velmi povedený, se celý odehrával ve větrném městě, v Chicagu. Velmi oblíbené jsou u mě puppy show, ze kterých vznikl "velkoskeč" se Shaquillem O'Nealem. Sladkých 250 epizod... Být českým televizním dramaturgem, tak bych zariskoval svoji kariéru, abych Conana dostal na české televizní obrazovky. Samozřejmě v originálním znění a klidně i bez titulků, aby to nějaký chudák nemusel tuto nevděčnou a namáhavou práci vykonávat. Pamatuji si, že N@va to jeden čas zkoušela se Springerem, když to jde s nevkusnými reality show (Hotel Paradise), proč nedat šanci nějaké populární tonight show, která funguje (dobře, alespoň co se USA týče).
Colbert a Stewart asi mají dveře zavřeny rovnou, protože by mohli být slušnou újmou na duši typického "kameňáckého" diváka... :-)

Když si vzpomenu, že jsem o Conanovi poprvé slyšel díky celovečernímu South Parku, kde byl jen jednou mnoha z vtipných referencí...