Utah, aneb cesta tam a zase zpátky - druhá část

Pokračování k předešlému příspěvku.

www.yaerd.org

Našli jsme náš crappy motel (ale za poloviční cenu než jiná místa) a vyrazili na průzkum. V SLC se toho zřejmě moc neděje a všichni vás pošlou hlavně na známé Temple Square, uzavřený blok budov, jimž dominuje impozantní katedrála Salt Lake Temple, kterou Mormoni stavili celých "dlouhých" padesát let (slyším výsměch ze stran obyvatel Barcelony i Prahy?). Všude kolem Temple Square se potulují skupinky misionářů z různých zemí, kteří si zde odbývají svoji misii (Mormoni musejí téměř povinně vyrazit na dva roky a šířit víru). Tu vás odchytně Samoanka či Dánka (z Grónska!), opodál stojí Fin. Zvláštní... Ale na druhou stranu asi mnohem příjemnější misionářská volba, než šířit mormobook uprostřed lidožroutů v Africe. Varování: tohle není poslední náboženský stereotyp v tomto textu.

Jessie si vyhlídla basketbal, takže svůj večer trávila na utkání místních Jazz proti Indianě, my jsme naopak s Álvarem vyrazili do baru na místní pívo. Nic extra, Plzeň to prostě není, ale příjemné posezení, uprostřed lidí, kterým vlastně jejich víra zakazuje pití alkoholu, to stejně bylo.

Neděle byla zasvěcená Park City a tedy hodně brzkému odjezdu (přece jenom nás čekalo přes 500 mil). Park City je proslulé jako dějiště světoznámého Sundace Film Festivalu, druhého nejvýznamnějšího festivalu na americkém kontinentě (sorry, kanadský TIFF je prostě TIFF). Mimochodem letos bude bojovat o Oscary vítěz loňského Sundance, a úspěšné filmy z prestižní dokumentární sekce také pravidelně zápolí o zlatého plešouna ve své kategorii.

Můj plán získat vstupenky na jedno představení zhatily podivně přísné registrační podmínky (registrace nutná nejdéle v prosinci), zavřené pokladny během soboty, a vlastně i samotný končící festival, protože neděle byla posledním dnem zasvěceným hlavně závěrečným ceremoniálům (a samotné festivalové centrum bylo v poledne už zpola rozmontované).

Přesto je Park Citi opravdu krásným a malebným místem, kde lanovka doslova začíná na hlavní ulici a kde celebrity nepoznáte přes pět svetrů a hutnou šálu nutnou k nezmrznutí. I když je město kvůli festivalu v lednovém termínu přelidněno, finance, jež pumpují návštěvníci do městského rozpočtu jsou zde opravdu vidět. Udržované roztomilé barevné baráčky hrdě dávají vzpomenout na hornické počátky města, jež přinesly městu prvotní prosperitu. Malebné Park City bylo jistě vrcholem našeho výletu.

Atmosféra, neatmosféra druhý den musíme do práce, takže hurá na cestu a další zastávka (vedle povinných pump) je až Denver. Severní cesta po I-80 mi přišla mnohem zajímavější než naše předešlá horská varianta. Ale možná je to dáno spíše počasím, protože jsme byli konečně dokonce svědky slunečního svitu. Krajina se snad každých 50 mil mění a Wyoming, hrdý to poslední "westernový" stát, dokáže cestovatele zaujmout opravdu mohutnými kaňony, nekonečnými pláněněmi i podivnými skalními útvary.

Jednoznačným highlightem bylo uskupení větrných elektráren hned po překročení hranic Utah/Wyoming. Je opravdu impresivní sledovat tyto přibližující se obry ze vzdálenosti několika desítek mil. Wyoming se drží své pověsti naprosto ideálního státu pro tento druh elektráren, větrno bylo nejen při našich zastávkách, ale silné poryvy větru byly přece jenom cítit i uvnitř našeho auta.

Odřídil jsem asi většinu cesty zpět a rozhodně toho nelituji, člověk si více všímá okolí kolem sebe než s očima upřenýma do knížky či předstírajícími spánek. Rozhodně můj první dlouhý road trip byla opojná zkušenost, chci více. Otázkou zůstává kde je limit, osm hodin v autě je zřejmě na hranici tolerance.

PS: Achievement unlocked: vždy jsem řídil já kdy se překračovala státní hranice.

PPS: Však nějaké ty fotky budou. Příště.

____________________________________________________________________________________
Soundtrack se dnes opakuje, protože The Proclaimers se neomrzí, jinak počkejte - ono to zase přijde.

Utah, aneb cesta tam a zase zpátky - první část

Všechno je takříkajíc poprvé, žijeme, abychom prožívali a užívali. Carpe diem. Konečně se má nedočkavá duše dočkala a vydala se za hranice státu Colorado. Dlouhatanánská cesta, téměř jak vystřižená z Tolkienova díla, z prosluněného osmatřicátého státu do temného (#truestory) Utahu.

Vice než 1000 mil dlouhý trip. Tedy zhruba stejná štreka jakou by absolvoval fanoušek Beatles z Prahy do Liverpoolu, fanoušek Rangers na utkání se St. Louis, či český příznivec Skypu do Talinnu.

Salt Lake City, hlavní město Utahu je nám vlastně nejbližší capitol city, (ne, sorry Cheyenne, hlavní město Wyomingu fakt nepočítam jako něco zajímavého) - přesto je to stále 8 hodin vzdálená destinace. Challenge accepted. A je to vlastně prcek, ve srovnání s Denverem má zhruba pouze třetinovou populaci.

Zajímavostí je, že můj průvodce po USA několikrát chybně označil SLC jako dějiště zimních olympijských her v roce 2000 [sic]. Jako jistě ne jediného Čecha, jež dopočítává roky všech olympijských her odvozením ±2/±4 od japonských ZOH v Naganu 1998 mě tahle očividná minichyba až snad téměř uráží.

V pátek jsme tedy ukončili své povinnosti v robotě a začali přípravy na nadcházející roadtrip v sobotu ráno. Croc-pot (nejlepší vynález od dob ohně!) ráno dopekl přes tři libry hovězího na cestu, nacpali jsme auto jídlem, dekami i interaktivní zábavou a dobrovolně zavřeli Čecha, Číňanku a Španěla do čtyř metrů čtverečních na následující osmihodinovou směnu.

Nejde to přečíst, ale náš drahoušek na cestě zpět překonal úctyhodných 192000  mil

Z Colorada na západ vedou prakticky dvě hlavní dálnice. I-70 rovnou přímo na západním směrem z Denveru (pokračující dále přes Utah do Nevady, do Las Vegas), nebo severní verze přes Wyoming I-80. My jsme nakonec vybrali příjemný kompromis - jižní variantu po cestě do Utahu, severní na cestě zpět. Osmdesátka vede přes hory, zatímco cesta přes Wyoming je více rovinatá, ubíjející a "pouštní"... Okolo I-70 jsou v Utahu naskládány téměř všechny tamní národní parky, bohužel mi se jim vyhybáme odbočkou na sever do SLC. Snad někdy příště.

Nabrali jsme hned ráno benzín dokud máme omrknuté laciné lokální pumpy (asi $2,80/galon, což je skoro celých 15Kč/litr) a v půl šesté jsme vyrazili. Tímto směrem minete všechna známa zimní střediska kam Denveřané vyrážejí pročistit si hlavu od strastí velkoměsta (Veil a mnoho dalších... a vlastně i ten proslulý Aspen). Chvíli sněží, chvíli prší - předpověď a i skutečné počasí nám zrovna příliš do karet nehrálo. Nuda, nejdříve jedem za temna a po rozbřesku stále nic nevidíme z důvodu přehusté mlhy. Jednoznačně nejzajímavějším úsekem je Glenwood Canyon, kterým projíždíme před Grand Junction. Jedná se o údajně jeden z nejkrásnějších úseků celého amerického dálničního systému, souhlasím a určitě se hodlám vrátit za slunných dnů. Tohle si zalouží více pozornosti. Nejsem ani v půli cesty a projíždíme Grand Junction, posledním velkým městem na coloradské straně. Dále je před námi jen Utah.

Utah je americký stát s nejvyšší koncentrací národních parků, máme přísný itinerář a proto se bohužel nestíháme podívat na Arches NP či Canyonlands NP, které jsou "téměř" při cestě. Může mě utěšit, že nevlídné počasí se svojí extrémní mlhovinou by nám stejně žádné vyhlídky nedopřálo. Míříme po cestě do SLC alespoň do jeskyň Timpanogos, které jsou snadno dostupné pro obyvatele Salt Lake City. A taky bohužel zavřené během zimy, tudíž žádní skalní trolové ani jeskyní gnomové. Všechno proti barevnému a živému Coloradu tady spí.

Utah je domovem Mormonů (jejich víra se oficiálně nazývá Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů) a toto náboženství zde vyznává skoro celých 70 % obyvatelstva. Hned od prvního kontaktu je vidět, že náboženství hraje důležitou roli v životě místních. Kostely jsou na každém kroku, Knihu Mormonovu nosí v podpáždí každý třetí a český neznaboh se cítí nesvůj jak v obklopení pouličního gangu Jehovistů.

Pokračování ve středu, fotky ještě tento týden.
_________________________________________________________________________
Soundtrack pro dnešní den je dokonalý roadtripovský. Moudří pochopí. The Proclaimers.

Je to fuška do tý roboty

Poslední post zde na blogu byl vychloubačný... a nějak se mi to zalíbilo, takže v tom budu pokračovat.

Pražáci to dobře znají, ráno vstát minimálně o hodinu dříve, povinná hygiena, chutná snídaně... stále musím mít na paměti, že ten autobus odjíždí ve třičtvrtě. Deadline a tikající hodiny. Rozespalý dojdu na zastávku... postupně dobíhám na poslední chvíli od každého kusu jeden - autobus, metro, tramvaj, přívoz (doplňte libovolný dopravní prostředek podle vlastní potřeby). Bydlím přece "v Praze", tak proč mi cesta bere dvě hodiny života denně? Přečtu si sice na kindlu deset stránek románu od Coelha, sestřelím pár prasat v Angry Birds a po cestě domů důkladně očuchám bezdomovce ukrývajícího se na vyhřáté sedačce před zimou. Svorně usadím těhulku místo své tlusté prdele, zatnu zuby nad debilními řečmi teenagerů i pod zvukem uřvaných batolat. A jako bonus potkám arogantního šerifa s odznakem co si chce dokázat, že je lepší než já (protože má placenou lítačku od zaměstnavatele). Aneb jak otravné je cestování za pomoci MHD, zvláště té pražské.

A jaký je smysl tohoto příspěvku? Nadával jsem jak je v USA všechno daleko... ale ta pověstná výjimka přece tvoří pravidlo, ne? #truestory

Komu by se něchtělo chodit na oběd domů?

Jedinou nevýhodou je snad jenom to, že v případě sněhové bouře, mi nikdo neuvěří tu strašnou dopravní zácpu co jsem chytil na dálnici...

________________________________________________________________

Soundtrack pro dnešní den? Objev ze včerejšího koncertu: Father John Misty.

Hudba a Denver

Tohle bude možná trochu vychloubačný post, možná trochu mimózní (už přesně slyším co na toto řeknou moji drazí rodičové), ale... žít v Americe má jednu neskutečnou výhodu. Severoamerický kontinent je relevantní pro spoustu hudebníků. Rozhodně více relevantní než Praha, i když leží v pupku Evropy. Zatímco v doma čekáme v extrémních případech 24 let, než se oxfordští pánové z Radiohead uráčí navštívit i tu nevýznamnou Českou republiku, v jůes si dopřávají komba jako blues-rockoví The Black Keys, kterým předskakují floutci z Arctic Monkeys, kteří sami vyprodávají stadióny a kluby v nejen v rodném Sheffieldu...

Arctic Monkeys živě v Apollo klubu (btw: koncert režíroval Moss z The IT Crowd)

Již pár let zpátky jsem se zapřísáhl, že si nenechám ujít žádnou potencionálně zajímavou show, bez ohledu na cenu. To bylo v Čechách, kde se takovéto události stanou několikrát do roka. V Denveru... to je paráda, co leze do peněženky. Ale což? Jsem tu pro zážitky.

Takže zatím mám za sebou slušné listopadové představení punk-popových Yellowcard (jež za pár dní "zaútočí" na Vídeň), a unikli nám bohužel islandští Of Monsters of Men, kopírky Arcade Fire, kteří jsou v USA touto dobou nesmírně populární - show v Boulderu měsíce předem vyprodána. Na všech rádiích neustále slyšíte jejich Little Talks, i když rádio neposloucháte [sic].

Ale nadcházející víkend/povíkend bude hodně zajímavý a hudebně rozmanitý. Pátek odstartuje legendární hip-hopové duo Blackalicious, kde si opět potvrdím, že bez kytar to není ono. Ale přesto věřím, že to bude skvělá show a předvedou také novější materiál, než z posledního (regulerního) alba vydaného v roce 2005. V sobotu si bohužel nechám ujít folk-rockové Calexico, kterým bude dělat doprovod talentovaný minimalista z Kanady Bahamas (mimochodem jednoduchá skladba od Calexico House of Vaparaiso se nede nedoporučit).

Blackalicious

Začátkem příštího týdne to vypukne. Nejdříve si znovu dám své milované The Walkmen, kteří mě pár let nazpět naprosto okouzlili v Barceloně. Decentní show a téměř prázdný klub poukázali na přehlížení těchto kluků v Evropě. The Walkmen se posledními alby Lisbon a Heaven usadili mezi kritiky uznávanou smetánku. Uvidíme, jestli se také Američané zachovají macešsky ke "svým" a Ogden Theatre bude prázdný.

Postarší, ale skvělé, představení The Walkmen v show u Conana O'Briana.

Třetími do party je znovuzrozený electro-indie-rock band Bloc Party. Parta kolem Keleho Okerekeho se vrací a i když jejich současná tvorba se nedá srovnat s prvními, snad až kultovními alby, stále jsou chválenou skupinou, která hlavně v živé podobě dokáže rozpumpovat plný klub.

Bloc Party

Ale bude toho mnohem víc, takže jenom telegraficky dva roky starý britský objev The Vaccines, úžasní jižanští Alabama Shakes, elektroničtí Passion Pit, či Darwin Deez, jež hraje na speciální čtyřstrunou elektrickou kytaru.

Alabama Shakes živě v rádiu KEXP

Včera mi udělali obrovskou radost místní promotéři, když oznámili příjezd Animal Collective (jejichž album Merriweather Post Pavilion jest právem považováno za jedno z nejlepších CD poslední desetiletky) a také kluků z Cold War Kids. Čímž mi udělali čáru přez rozpočet s datem jejich koncertu. Budu se muset rozhodnout mezi (snad) znovuopakováním nejlepšího koncertního zážitku, který jsem kdy měl a navštívení, ve stejném datu konajícího se, britského superobjevu, "nových Radiohead", držitelů poslední Mercury Prize, projektu Alt-J. Btw: ve stejný den navštíví Denver také legendární Nick Cave se svými Bad Seeds.

Cold War Kids

Jo a aby toho nebylo málo, tak chvíli před tím, než oznámili účast na nadcházejících Colors of Ostrava jsme začali schánět lístky na islandské Sigur Rós. Znovuzrozené hvězdy post-rocku se předvedou v dubnu nedaleko nás a vypilují show i pro návštěvníky největšího českého festivalu.

Celý koncert Sigur Rós na holandském festivalu Lowlands

Co dělám

Po nedávné přestavbě moje kóje už takhle nevypadá.

Už se mi to hromadí a všichni se mě ptají co vlastně v tom eFDéčku dělám, co je moje pozice? Minule jsem trochu teasoval a popisoval rozdělení týmů kolem mě. A teď vážně k věci.

Můj milý supervisor Kathy měla zřejmě jinou představu před mým příjezdem a chtěla, abych pomáhal nastavovat procesy pro celý marketing a pomáhat s koncepční činností. Osobně si myslím, že spíše vynikám v operativní činnosti a denní úkoly mi vyhovují více než nějaké dlouhodobé. V současnosti tedy nejvíce pomáhám se sestavováním informačních emailů, které zasíláme zákazníkům/partnerům. Zní to trochu jako spamová činnost, ale mám svědomí čisté - jedná se přece o VYžádanou poštu... :-)

Hlavním nástrojem, který k tomu používáme je software od kanadské společnosti Eloqua. Zatím pracuji hlavně s modelem pro emaily, ale program nabízí i možnost spravovat jednoduché webové stránky a spoustu všemožných nastavení co se automatizace týče. "Skládání" emailů probíhá v WYSIWYG systému (What You See Is What You Get), takže editor může zdánlivě připomínat hodně omezený MS Word, trochu složitější je připravovat zprávy v HTML kódu, čímž se ale zase zajistí důležitá kompatibilita v různých prohlížečích a překročí se některá omezení vestavěného editoru. Nění to žádné web návrhářství, ale i za povrchní práci s HTML jsem vděčný, protože věřím, že se to bude v budoucnu snad někdy hodit.

teddybeargoldendoodles.com

Ale to hlavní - všechno je možné podrobně sledovat a vytvářet analýzy a reporty zahrnující pohyb cílového publika, od otevření emailu, přes různé prokliky či kvantitativní zájem o konkrétní odkazy. My jsme hlavně prostředníkem, který obstarává data pro ostatní kolegy, přeměna na informace a následná analýza je pak jejich práce.

Dále pomáhám na několika menších, nepravidelných úkolech, co si kdo vymyslí. Jsem přeci jenom v pozici stážisty, takže se dají očekávat nějaké ty nepříjené, monotóní zadání co nikdo z kmenových zaměstnanců pochopitelně dělat nechce. Ať už je to pomoc se zdlouhavým čištěním databází či údržba obřího seznamu url pro digital media tým. Častým úkolem je také výpomoc při testování nových stránek, jež web tým čerstvě chystá k ostrému spuštění. Rozhodně bych netvrdil, že práce ve FD je monotónní činnost. Aneb, abych zacitoval kolegyni Laurie:

"Jedinou konstantou ve First Data je změna."

A nástroje? Nic speciálního vedle web debug nástroje Mantis je to hlavně sestavička od obligátního Microsoftu (hodně času trávím s debilním Sharepointem). A protože má First Data bohaté zdroje mám možnost nakouknout i pod pokličku drahých programů jako je právě Eloqua či salesforce.com.

Sakra, když to tak píšu, musím z té stáže vyzobat co nejvíce zkušeností. Proto jsem přece tady, ne?

__________________________________________________________________________

Soundtrack dne: Jedna aktuální z otrockého prostředí: Anthony Hamilton & Elayna Boynton.

Nejlepší filmy roku 2012

Je to taková lidská úchylka, sestavovat na konci roku seznamy... srovnávat většinou neporovnatelné, číslovat a řadit. Zřejmě máme v sobě zakořeněné to poměřování příznačných pindíků, kdo zvládne dočůrat dále, více, rychleji. A vrcholem pro filmového fanouška je samozřejmě přelom roku, kdy se bilancuje a hlavně tipuje kdo dostane šanci na oscarovou sošku.

mtv.com (je těžké nalézt fotku co nevypadá příliš gay...)

Troufnu si říct, že z mé desítky se na ceremoniál do Kodak Theatre skoro nikdo nepodívá, ale to přece nevadí, film je subjektivní, tak proč trochu nerozvířit vody. Pokud naženu jediného diváka k jednomu ze zmíněných, bude tenhle post úspěch. Pokud to tedy nebude jeden z bottom 3...

Řekl bych, že trochu nečekaně (ale v mých očích téměř jednoznačně), je filmem roku Bez kalhot, žádné mezi slepými... ale Soderbergh si zaslouží plácat po zádech za jeden z nejvyzrálejších filmů co natočil i zato, že se nejedná o žádnou podivnou arťárnu u které musím předstírat zájem. Hereckým králem byl Channing Tatum (neboli Tanning Chatum pro znalé), vysmívaný striptér si našel svoji polohu i do následujících let a já se snad těším i na tu dvojku G.I. Joea. Na druhé pozici je, se mnou udobřený, Quentin Tarantino. Jeho předešlý flák moc nemusím, ale westernová stylizace (konečně) mu sluší. Celý rok 2012 dál rozhodně frčel na vlně komediálního žánru a velmi příjemné vzpomínky zanechaly nekompromisní komedie, ať už to byl Jonah Hill, Seth McFarlane či Sacha Baron Cohen. Druhá polovina žebříčku už je přece jenom takové paběrkování a úlitba akčnímu žánru, jež letos zkrátka dostal nabombíno od veseloher. Klidně bych mohl pár pozic promíchat a nic by se nepokazilo.

Tak tedy představuji vám...

Svatá desítka:

1. Bez kalhot
2. Nespoutaný Django
3. 21 Jump Street
4. Méďa
5. Diktátor
6. Skyfall
7. Až vyjde měsíc
8. Zátah
9. Temný rytíř povstal
10. Expendables: Postradatelní 2

Honorable mentions:

• Avengers 
• Bitevní loď 
• Abraham Lincoln: Lovec upírů

Co jsem neviděl a věřím, že by mělo zamíchat desítkou:

• Mistr
• The Imposter
• Terapie láskou
• Argo
• Zero Dark Thirty
• Divoká stvoření jižních krajin
• Anna Karenina

Pekelná trojice:

1. Tohle je válka
2. Total Recall
3. Do Říma s láskou

________________________________________
Dnes jak jinak než výroční sestřih Cinema 2012.

Tipy #12/2012 Prosinec

Co napsat k prosinci? Uvolněnější vánoční atmosféru jsem využil k dohnání několika restů z léta, naštěstí jsem viděl hodně dobrých filmů. Chtěl bych poukázat na tři větší zářezy a také na fakt, že jsem poprvé viděl slasher všech slasherů Halloween ve svých pozdních pětadvaceti.

Django Unchained (2012) [Quentin Tarantino]

Díky svému současnému bydlišti v US jsem mohl vidět nový film Quentina Tarantina Django Unchained, jež čeští diváci budou moci pozřít bohužel až 17. ledna 2013. Vám všem co se těšíte, vzkážu krátkou větou: těšte se ještě více, protože Tarantino to dokázal a konečně svoji estetiku úspěšně narouboval na westernové prostředí. Je tam všechno co Tarantina dělá Tarantinem - mistrovské dialogy, odkazy a pomrkávání, vypiplaný soundtrack (jež při psaní teď poslouchám). A hlavně všechno to funguje pohromadě. Musím se přiznat, že i přes všechnu moji předešlou nenávist ke Quentinovi mám o filmu roku 2012 snad jasno už teď (i když musím potupně přiznat, že P. T. Andersonova Mistra jsem ještě neměl tu čest vidět).

Hráč (1992) [Robert Altman]

Dalším tipem je jednoznačně Hráč Roberta Altmana, malý, téměř zapomenutý film, který přesně vystihuje rebelství i filmařské umění mistra. Vtíravý film s Timem Robbinsem z jeho období "před Shawshankem" mě naprosto rozsekal a jistě by neměl nikomu uniknout.

A již podruhé ve svých tipech upozorňuji na sportovní dokumentární sérii od stanice ESPN s názvem 30 for 30. Trochu jsem v prosinci zabral, a tak pod odkazem najdete aktualizovaný sáhodlouhý komentář k prvním desítce filmů co jsem viděl. Určitě nakoukám všechny a nebýt stupidních regionálních omezení, tahle neultimátní kolekce by byla jasnou volbou.

Bonus na závěr. Navštívil jsem Stanley Hotel, kde před více než třiceti lety natáčel Stanley Kubrick svůj masterpiece s Jackem Nickolsonem a Shelley Duvall Osvícení. A vůbec není strašidelný, protože je uprostřed města. REDRUM.