La Dia de Los Muertos neboli Den mrtvých není názvem nové epizody zombie seriálu Živí mrtví, ani pojmenováním smrtonosného mexického kartelu. Jde o regulérní svátek, jeden z nejdůležitějších pro hispánskou komunitu, jež tvoří již opravdu slušných pár desítek procent nejenom zde v Coloradu. Španělsky mluvící, silné menšině nahrazuje v Americe populární komerční Halloween a tak 1. a 2. listopadu uctívají své zesnulé příbuzné a přátele. Mexičané tímto rituálem připomínají jejich památku a vzpomínají na ně. Fiesta je vertikálním řezem historií snad všech kultur jež oblast zasáhly, ať už jde o původní Aztéky a Máje, přes španělské dobyvatele, až po křesťanské přistěhovalce. Pradávné kořeny fiesty kořeny jsou staré až 3000 let. Dřívější mexický způsob pohřbu připomínal egyptské faraony, i oni pochovávali zesnulé s osobními předměty a cenostmi, jež je měly doprovázet na cestě k novému životu.
Na Den mrtvých se některé rodiny vydávají na hřbitovy (jako u nás při Dušičkách), jiní si doma staví malé oltáře, tzv. ofrendas. Fotka zesnulého se většinou dozdobí svíčkami různých barev, sladkostmi, cukrovými lebkami, pan de los muertos (chléb mrtvých) a pivem či sklenicí s vodou. Oltář je přístupovým bodem, jenž umožní mrtvých navrátit se mezi živé na zemský povrch. Pouze v tento den je možné se znovu shledat se ztracenými příbuznými.
Já, Álvaro a Hector.
Náš Den mrtvých začal srazem s dalším stážistou Hectorem, pochopitelně Mexičanem, jenž mě, ateistického Čecha a neznalého Španěla Álvara měl citlivě uvést do problematiky. Vyrazili jsme na ulici Santa Fe, jen pár bloků od centra, jež je centrem hispánské komunity v Denveru. Přestože bylo ještě brzy když jsme dorazili, úzké chodníky již spolehlivě zaplnili zvědavci a loudalové jež okukovali tucty uměleckých galerií v této čtvrti. Několik otevřených stánků s hispánskými specialitami věstilo chutnou noc. Po chvíli jsme se setkali s Meghan, naší spojkou z boulderského AIESECu a vyrazili na ochutnávky kultury i jídla, došlo na empanadas (argentinské taštičky plněné masem), pivo i margaritu. Ale hlavně jsme zakotvili v jednom komunitním centru a po asi hodinovém čekání jsme mohli vyrazit do ulic s novými „tvářemi“.
Když jsme opustili čtvrť a zašli do fiestou nepoznameného, typicky amerického dinneru na nachos, sklidili jsme řadu hodně nechápavých výrazů. A co teprve noční cesta domů nadzemkou...
Žádné komentáře:
Okomentovat