Chicago - tohle je ta Amerika (10/8 - 10/10)

Ve spěchu jsem ani nestihl napsat poslední příspěvek ke svému odjezdu z Denveru. Je to story se vším co k loučení patří - emoce, napětí a hektické dny. Snad ještě bude vhodná příležitost se k posledním dním v Coloradu vrátit. Ale teď není čas, jelikož mé téměř jednoměsíční cestování začalo. A začalo hned ve třetím největším městě Spojených států - v Chicagu.

en.wikipedia.org

Po smutném rozloučení s mými spolubydlícími (je neuvěřitelné, že jsme spolu prožili už téměř celý rok), kteří mě ochotně vzali ráno na letiště jsem už na většinu nadcházejícího cestování sám. Na menší chicagské letiště Midway jsem dorazil krátce po poledni a bezproblémový transportní systém snadno doveze všechny cestovatele i idioty snadno do hlavního centra města (jaká to změna proti Denveru, kde prioritou je budování dopravní sítě na západ do hor namísto východním směrem k letišti...). Hned po výstupu z nadzemky jsem se ale zamiloval - rušné ulice, cvrkot poledního velkoměsta. Nikdy bych nečekal, že zrovna mě toto přelidněné prostředí okouzlí, a tak rychle. V hostelu jsem se nemohl ještě ubytovat a proto jsem uložil svůj přecpaný batoh a vydal se hned na průzkum. Zvolil jsem snadnou cestu po břehu jezera Michigan, protože nabídka cesty sever/jih nemůže ztratit nikoho. Došel jsem vlastně i celkem daleko přes celý Civic Park k Navy Pier. Navy Pier je molo se spoustou restaurací a zábavy (obří ruské kolo). A navíc v tomto koridoru můžete beztrestně pít "venku". S margharitou už se to kráčelo veseleji. Dále jsem si zaplatit výlet lodí po řece Chicago s průvodcem pojednávající o architektonických skvostech města. Výborná volba na seznámení se s městem. Američané vědí jak udělat show a tak si průvodkyně doslova vychutnala otočku lodi v jižním rameni, když se za ní grandiózně zjevila Sears Tower v celé své kráse. Ale i "menší" mrakodrapy si zasloužily plnou pozornost a zajímavé příběhy o předimenzované budově pošty, "kukuřičních" dvojčatech či obří kancelářské budově s vlastním poštovním směrovacím číslem také stály za to. Poté jsem se již jenom ubytoval a zašel na první kulinářskou dobrotu - Chicago deep dish pizza. Ač malá do průměru, o to vyšší a poměr těsto-sýr měla velmi vyrovnaný. A protože nedaleko stojí Cloud Gate, využil jsem pozdní hodiny k několika nočním fotkám známé Fazole, obří sochý z nereznoucí oceli.

frank-lloyd-wright.visit-chicago-illinois.com

Druhý den v Chicagu jsem se přihlásil na nabízenou aktivitu hostelu - devadesátiminutová procházka s architektonickým výkladem (a předtím jsem se zase vrátil k Fazoli, tentokráte pro fotky ve dne a s minimem lidí). Prováděla nás starší paní, dobrovolnice, která jistě pamatovala město bez většiny dnešních staveb. Velmi zajímavé, protože nás upozornila na řadu detailů a také jsme nakoukli do řady vstupních hal věžáků kam by mě nikdy nenapadlo vstoupit. A navíc z pěti lidí na prohlídce jsme byli dva Češi. Nepočítám-li kuchaře v české restauraci v Denveru, toto vlastně byl první Čech se kterým jsem mluvil živě od loňského září! Jarda byl z Prahy a cestoval opačným směrem než já. V New Yorku už byl a teď se přez Chicago chystal na západní pobřeží. Další mojí zastávkou byl Oak Park. Oak Park má dva unikáty: 1. - narodil se a žil zde 22 let jeden z nejvýznamnějších spisovatelů historie, Ernest Hemingway (ačkoliv se později spíše od Chicaga distancoval) a ze 2. - Oak Park je nejrozsáhlejší "sbírkou" staveb Franka Lloyda Wrighta. Wrighta jistě znáte díky designu třeba tohoto, a hlavně, na něj trochu netypickou, budovou Guggenheimova muzea v New Yorku (jistě se tam ještě podívám). Frank Lloyd Wright si v parku postavil svůj dům a ateliér - jistě stojí za prohlídku, i když průvodce, starší paní, se až moc často odkazovala na web pro více informací. Protože Chicago je přezdívané "kolébka mrakodrapů", byl nejvyšší čas se začít šplhat nahoru. Středeční podvečer jsem se vydal na západ slunce na vyhlídku na vrcholu John Hancock Center, čtvrté to nejvyšší budovy v Chicagu. Odsud už to bylo nedaleko k Ed Debevic's, což je typický americký dinner jak vystřižený z 50. - 60. let. Výborný hambruger, vtipná hlučná obsluha. A hlavně tento večer byl zasvěcený (jak se nakonec ukázalo) nejlepší části Chicaga - BLUES. Už několik měsíců předem jsem si vyhlídl malý blues bar na sever od centra. Nakonec se z B.L.U.E.S. on Halstead vyklubal malinký bar, kde chicagské blues vládne každý večer. V moji středu byl na řadě Rodney Brown and Hot Rod. Moje roztřesené záběry nezachytí tu magickou atmosféru a hudební umění početné kapely. Bydlet v Chicagu, tak na blues chodím každý večer (navíc vstupné za pouhých $7). B. B. Kind a Buddy Guy, které jsem viděl pár měsíců nazpět v coloradském Red Rocks už jsou vyšší, od kořenů vytržená dítka. Tady se stále jede naplno. Už asi vím co budu hledat v New Yorku...

htstudents.egfi-k12.org

Ve čtvrtek, můj poslední den v Illinoise, už jsem se musel pomalu balit. Ačkoliv můj autobus do další destinace odjížděl až v jedenáct večer, musel jsem vyklidit vyhřátou postel v hostelu kolem jedenácté dopolední. Naštěstí ve vstupní lobby nabízely uzamikatelné skříňky (děkuji své sestřičce za darovaný zámeček, který konečně po roce zužitkovávám). Proslulé muzeum The Art Institute of Chicago mě zklamalo, nabízí sice spoustu unikátních portrétů, krajinek a jiných artefaktů hlavně klasického umění z celého světa, ale s nejlepšími galeriemi v Madridu, Londýně či Itálii se nemůže rovnat. A jako poslední velkou atrakci jsem si nechal samotnout Sears Tower (dnes Willis Tower, které ale tak žádný chicagan neřekne). Pětadvacet let (do roku 1998) nejvyšší budova světa je majestátním a celkem i ošklivým symbolem města. Ale ten pocit, ten pocit stát na místě kde víte, že pouze jedno místě v USA je výše než tenhle váš bod (nová věž na místě WTC v New Yorku). Nedávno navíc nainstalovali čtyři prosklené balkóny, ze kterých (pokud se procpete davem) můžete viset ve výšce přes 400 metrů rovnou nad západní stranou budovy.

Jak jste jistě vyčetli Chicago mě naprostou dostalo, nečekal jsem takový přímý zásah, ale tyhle tři dny za to stály. Rozhodně jsem měl štěstí na počasí, kdy slunečné dny snadno zahnaly proslulou zimu hrnoucí se od jezera. Lituji možná jenom pouhých dvou nocí, které jsem si na "Windy City" nechal ve svém nabitém programu... Důvod vrátit se, ne?

Fotky snad brzy.