The Roots - nejčernější jazzová kapela

Když jsem v pátek desátého července po práci odjížděl směr Londýn, nemohl jsem být snad více na hudební svátek natěšený. Již několik týdnů jsem téměř o ničem jiném nemluvil, nic jiného jsem celý týden neposlouchal a jenom hypoval. Uvidím The Roots naživo.

www.vibe.com

Pár let nazpět mi tahle legendární partička v Praze unikla v naprosto beznadějně vyprodaném koncertě v LMB (a tím nejhorším způsobem, mou vlastní chybou - kvůli mému váhání). Takže letos jsem nenechal nic náhodě a hřál se pohledem na předobjednaný ticket po mnoho měsíců dopředu. Ono vůbec chytit The Roots mimo domácí Philadelphii či New York naživo není nic jednoduchého, když hrají pět krát týdně v televizní The Tonight Show u Jimmyho Fallona.

V dějišti show, Brixton 02 Academy jsem nikdy předtím nebyl a tak hned po vstupu jsem byl celkem překvapen a nadšen. Mnohem větší aréna než jsem očekával, hlediště do svahu jak ma být (připomnělo mé oblíbené kluby v Denveru - Ogden a Bluebird Theatre) a výzdoba ve stylu antického divadla. Takhle si představuji středně velkou arénu, poctivě opečovávaný hudební klub, už se těším za pár týdnů na Beirut, kterým tohle prostředí jistě dobře sedne.

www.bad-perm.com

Dorazil jsem okolo dvaceti minut po ohlášeném začátku a na pódiu se již rozjížděla první DJka, zanedlouho se k ní přídala mladá začínající zpěvačka Sinead Harnett. Ta si ještě urdžela moji pozornost, narozdíl od dvou následujících aktů typu DJ+MC, které stály za starou belu (až na řeznickou hučku jednoho z DJ). Čtvrtým a posledním předskokanem byl Jeru the Damaja, nic mně neříkající jméno, ale asi očividně hip-hopová legenda páč diváci na něj reagovali velmi pozitivně a wikipedie tvrdí, že jeho debutové album je v nějakých top žebříčcích. Slovy klasika Kata - "...a zbytek už je jenom spousta hej a hou, někteří si mejdany přímo pletou s rozcvičkou". Ale jinak publikum rozehřál skvěle, škoda, že jeho set se protáhl a s povinnou pauzou na přestavbu nastoupily tak hlavní hvězdy večera až kolem půl jedenácté... a pomyšlení na jeden z posledních normálních vlaků domů se rozplynul.

The Roots se v Londýně zjevili po dlouhých čtyřech letech a moje obavy ze slabé živé formy se rozplynuly během prvních minut. Jenom ty nejsebevědomější kapely si střihnou několikaminutové sólo basové kytary hned v otvíracím aktu. Mark Kelley se toho rozhodně nebál a celý koncert si rozesmátý dredař s basou opravdu užíval. To samé platí ale o všech. Překvapilo mě, že zpěvák, a jeden ze dvou původních členů kapely, Black Thought (mimochodem opravdu epický vous) si na nic nehrál a klidně se uklidil do pozadí zatímco se někdo další "předváděl" exhibicí na svůj nástroj. Během večera dostali prostor všichni a pokud jste si mysleli, že sólo výstup na tubu není možný, tak vás Tuba Gooding Jr. (nejlepší jméno na světě) vyvedl hodně rychle z omylu. První polovina byl vlastně jeden nepřetržitý track a téměř nekonečná jazzová improvizace. Rozhodně nic co by neználek očekával od "hip-hopové" kapely.

www.grimygoods.com

Ale hned od nástupu na pódiu tak nějak někdo přebýval. Jeden divnoch bělejší než stěna mezi partou černých floutků z Philadelphie. Vypadal divně, že musí být v Brixtonu omylem, že zaskakuje za někoho a v určité momenty zmáčkne sem tam tlačítko na svém Macu jak byl instuován. A už jsem zmínil, že vhledem byl fakt divnej? Teď už vím, že je to Jeremy Ellis. No a ve dvou třetinách show se celá kapela stáhla a dala prostor jemu a jeho strojům. Ten chlápek má snad nejrychlejší prsty na světě a po deset minut si s překvapeným publikem dělal co chtěl. Musím uznat, že i z pohledu diváka bylo na co koukat, protože ty jeho "mašinky" pěkně blikaly a já prostě čuměl, že je tu další člověk o miliardu světelných let napřed s talentem na něco co jsem do dnes neznal. Mimochodem kdybyste chtěli vidět celou jeho show, youtube je vaším nejlepším kamarádem na dnešní večer... 

funkit.virose.net

Ellisovo vystoupení se trochu protáhlo a zakončil show celkem lacinou variací na hudbu ze Super Mario Bros., v tento moment jsem si říkal, že rozjetý vlak The Roots se zastavil a už se znovu nerozjede, ač publikum tlačilo jak mohlo. Rychle jsem byl vyveden z omylu. Skupina se hodně rychle navrátila daleko za bod varu, nepotřebovali k tomu žádné hity (i když i na The Seed došlo) a hlavně výborným muzicírováním. Zbylí členové kapely si dopřáli svých pár minut slávy (klávesy, tuba), ale závěr patřil jedinému muží. Kytarista "Captain" Kirk Douglas si pro sebe ukradl celý závěr show včetně vokálui a troufnu si tvrdit, že by se rozhodně neztratil ani na sólové dráze. Nějaký ten medley mix na závěr (Led Zeppelin, Guns N' Roses...) dokázal s jak výbornými hudebníky jsme měli tu čest. Nepotřebovali pár laciných akordů, aby zaháčkovali publikum (jak to vždy v závěru dělá Radim Hladík a spol.), na pouhých několika známých notách dokázal Douglas vykouzlit opravdu originální koláže a naprosto mě dostal. Zpěv, kytara, synchronizované tanečky, sóla, roznožky... vše dodáme. Na závěr si ještě vylezl na obří reproduktor a odehrál poslední sekci v epické poloze kytarového boha. Ano, poslední hrábnutí ze strun zakončil monumentálním skokem zpět dolů na pódium.

Kolem a kolem The Roots předčili má (velmi) vysoká očekávání. Mile překvapili, jejich set byl rozmanitý, mnohem méně rapový a více v jazzové poloze (jazz-rap, neo-soul, whatevah...). Přemýšlím, že jsem možná viděl nejepší hudebníky ve svém životě. Rozkročeni nad žánry dokázali, že nepotřebujete škatulky, když to opravdu umíte s velkým, s tím nějvětším, mega U. 

P.S.: Youtube nabízí jen pár dní starý záznam z jejich domácí Philly. Nechápu jak mohl Tariq nabral tolik na svém vousu za pouhých šest dní...

P.S.S.: Bohužel James nedorazil, píšu své díky celé kapele.